Výstava Louis Kahn – The Power of Architecture
23. 2. – 11. 8. 2013, Vitra Design Museum ve Weilu nad Rýnem
Louis Kahn (1901-1974) byl jedním z nejvýznamnějších architektů dvacátého století. Na základě složitých prostorových konceptů a choreografické práce se světlem vytvořil stavby, které se vyznačují archaickou krásou a silnou univerzální symbolikou. K jeho nejdůležitějším dílům patří Salk Institute v La Jolla v Kalifornii (1959-65), Kimbell Art Museum ve Fort Worth v Texasu (1966-72) a budova Národního shromáždění v bangladéšské Dháce (1962-83). Výstava Louis Kahn - The Power of Architecture - ve Vitra Design Museum je první velkou retrospektivní výstavou Kahnova díla za posledních dvacet let.
Výstava představuje nebývale rozmanitou ukázku architektonických modelů, originálů skic, fotografií a filmů a podrobně dokumentuje všechny Kahnovy významné projekty od raných urbanistických koncepcí a rodinných domů po pozdní monumentální díla, jako například Roosevelt Memorial v New Yorku (1973-74) dokončený až po architektově smrti, v říjnu 2012. Přehlídku Kahnova architektonického díla doplňuje výběr akvarelů, pastelů a kreseb uhlem vytvořených během Kahnových cest a dokazujících, že jejich autor byl zručný umělec a kreslíř. Zlatý hřeb výstavy tvoří čtyři metry vysoký model působivé City Tower navržené pro Filadelfii (1952-57) spolu s doposud nezveřejněnými záběry, které natočil Khanův syn Nathaniel, režisér filmu Můj architekt Louis Kahn. Současný význam Kahnova díla, které výstava znovuobjevuje a zprostředkovává široké veřejnosti, dokládají rozhovory s architekty Frankem Gehrym, Renzem Pianem, Peterem Zumthorem a Sou Fujimotem.
Výstava začíná rozsáhlou biografickou částí sestavenou z filmů, osobních dokumentů a skic, jejichž prostřednictvím se návštěvníci seznámí s Kahnovým životem a dílem. Kahn, syn židovských přistěhovalců z Estonska, vyrůstal ve Filadelfii. Už jako malý chlapec se zajímal o umění. Ve Filadelfii také vystudoval jednu z nejlepších amerických fakult architektury. Na konci 20. let se vydal na první Grand Tour do Nizozemí, Německa, Itálie a Řecka. Do Evropy se vrátil v roce 1950 jako hostující profesor na Americké akademii v Římě a také navštívil Egypt. Brzy si získal uznání jako oblíbený profesor na Yaleské univerzitě a Pensylvánské univerzitě, ale na mezinárodní scéně se mu jako architektovi podařilo prorazit, až když mu bylo téměř 60 let. Ve 40. a 50. letech se věnoval především návrhům bytových budov a urbanismu, ale od roku 1960 se proslavil hlavně jako architekt veřejných budov - muzeí, laboratoří, sakrálních budov, univerzity a budovy Národního shromáždění. Jeho složitý soukromý život byl poprvé poodhalen ve filmu Můj architekt Louis Kahn. Kahn měl několik rodin, vedle manželky Esther udržoval dlouhodobý vztah s architektkou Anne Tyng a zahradní architektkou Harriet Pattison; obě měly zásadní vliv na jeho dílo.
Po biografickém úvodu následuje šest tematických oblastí představujících vývoj Kahnova díla. Jako leitmotiv slouží Kahnovo hledání archetypů nejen v architektuře a umění, ale i v přírodních vědách a dokonce i lidském chování a společnosti.
První část výstavy nazvaná Město úzce souvisí s Kahnovým životopisem, protože se zabývá architektovým vztahem k Filadelfii - po příjezdu do Spojených států ji začal považovat za svůj domov. Filadelfie mu také posloužila jako laboratoř, kde formuloval své urbanistické a architektonické zásady. Ve 40. letech se stal průkopníkem hnutí za obnovu měst, navrhoval přestavbu celých čtvrtí se značnou mírou sociální angažovanosti a pragmatismu. V 50. a 60. letech veřejně prosazoval čím dál radikálnější vizionářské návrhy na rekonstrukci centra Filadelfie, zahrnující zásadní reorganizaci městské dopravy, koncepci středu města jakožto rozsáhlé pěší zóny obklopené obrovskými parkovacími věžemi a plány na připravovanou světovou výstavu v roce 1976.
Druhá část výstavy - Věda - ukazuje, že se Kahn zabýval konstrukčními zákonitostmi v přírodě a chtěl s jejich pomocí položit základ pro obnovu architektury. Tomuto tématu se začal věnovat v 50. letech. V té době přednášel na Yaleské univerzitě i ve Filadelfii. Nechal se inspirovat Annou Tyng, která v té době pracovala u něj v ateliéru, a francouzským inženýrem Robertem Le Ricolais. Vytvořil nový architektonický slovník geometrických struktur odpovídajících formám, které se v mikrobiologii označují za základní stavební kameny života. Tato práce ho sblížila s dalším architektem působícím na Yaleské univerzitě - Richardem Buckminsterem Fullerem. Kahnovo konstrukční myšlení slavilo úspěch po dokončení Yale University Art Gallery v New Haven (1951-53) a Richards Medical Laboratories ve Filadelfii (1957-65). Spolu s dalším estonským imigrantem, inženýrem Augustem E. Komendantem, vypracoval zcela nové postupy pro betonové stavby. Jeho "konstrukční" přístup vyvrcholil odvážným projektem 180 metrů vysoké kancelářské věže pro městský úřad ve Filadelfii (1952-57). Prostorovou rámovou strukturou City Tower o mnoho let předběhl metabolisty, protože nastínil formu výškových budov, které bylo možné realizovat až o půl století později.
Ve třetí části - Krajině - se návštěvníci dozvědí, že Kahn nepovažoval přírodu jen za zdroj inspirace, ale i za čím dál důležitější součást navrhovaných budov. Lze to ukázat na zahradách pojatých jako pokračování architektury, například v Kimbell Art Museum (1966-72) navrženém ve spolupráci s Harriet Pattison a v Adele Levy Memorial Playground v New Yorku (1961-66, nerealizováno) navrženém ve spolupráci s Isamu Naguchim jako "playscape" se skulpturálně tvarovaným povrchem. Kahn přikládal velkou důležitost i tradičním stavebním postupům a způsobům ovlivňování vnitřního klimatu budov - počítal s klimatickými podmínkami v daném místě, například s polohou slunce a směry větru. Tyto aspekty pak zdůraznil a stylizoval pomocí důmyslné choreografie dopadajícího denního světla.
Za zrodem Kahnových bytových projektů stála touha vytvořit pevnější pouto mezi architekturou a okolním prostředím. Kahn považoval Dům za archetyp a výchozí bod pro porozumění architektuře a společnosti. Zpočátku se sice zajímal o ideje funkcionalismu - to je patrné například v projektu modulárního prefabrikovaného Parasol House (1944, nerealizován) - ale od poloviny 40. let se jeho bytové projekty čím dál více inspirovaly lokálními vzory, například domy prvních amerických osadníků a shakerským nábytkem. Zhruba ve stejné době si Kahn uvědomil, že domy a města mají podobné uspořádání; ložnice přirovnával k rezidenčním částem města, kuchyně k průmyslovým zónám a chodby k ulicím. Esherick House (1959-62), Fisher House (1960-67) a Korman House (1971-73) se vyznačují mnoha pozoruhodnými prvky, například záměrným vedením světla, rytmickým členěním fasády a vytříbenou kombinací přírodního kamene, dřeva a skla vyžadující nesmírně precizní zpracování.
Kahnovu rostoucímu věhlasu výrazně napomohly projekty, které byly úzce spjaté s nadčasovými základy tradičního stavitelství, a zároveň byly výrazně inovativní a progresivní, co se technologií a výstavby týče. Kahnův ideál Věčné přítomnosti vzešel z jeho intenzivního zájmu o historii architektury a archetypální stavby. Lze to dobře pozorovat na jeho skicách z cest po Itálii, Řecku a Egyptě. Nejvíce ho fascinovaly ruiny - architektonické ruiny bez štuků a ornamentů odhalují svoji pravou strukturu, postupně upadají a mizí v krajině. Tento motiv se odráží například v úspornosti a základních materiálech synagogy Churva v Jeruzalémě (1967-74, nerealizována). Kahnův zájem o monumentální architekturu je rovněž dobře patrný i v jeho návrzích pomníků a památníků. Jako příklad lze uvést nerealizovaný Památník šesti milionů umučených Židů (New York, 1966-72) nebo Památník prezidenta Roosevelta z obrovských žulových kvádrů na výběžku Rooseveltova ostrova v East River v New Yorku, který byl dokončen až po Kahnově smrti, v roce 2012.
Poslední částí výstavy - jejím vrcholem - je oddíl nazvaný Sociální vztahy. Kahn přikládal sociálnímu významu architektury velkou důležitost. Výstava ukazuje, jakým způsobem z něj odvozoval nové formy veřejných staveb. Kahn zřejmě jako jediný architekt navrhl kostel (unitářský kostel v Rochesteru, 1959-62), několik synagog a muslimskou modlitebnu. Všechny tyto stavby svědčí o tom, že se v jeho prostorových koncepcích vždy odrážejí jeho sociální a politické názory, které přesahují požadovanou funkci. Jako dobrý příklad lze uvést Indian Institute of Management v Ahmadábádu (1962-74) nebo budovu Národního shromáždění v Dháce (1962-82). Obě tyto budovy můžeme pokládat za typické ukázky Kahnova architektonického díla. Na jejich stavbě se podílely stovky místních dělníků, využily se při nich lokální stavební postupy a obě se staly architektonickou ikonou mladých států, pro něž byly během relativně krátké doby postaveny. Jejich veřejné i poloveřejné prostory maximálně usnadňují lidskou interakci a komunikaci a navíc slouží jako jeviště každodenního života návštěvníků. Mísí se v nich místní stavební tradice s moderním architektonickým stylem a jsou typickým příkladem architektury, která překračuje státní i kulturní hranice a znovuobjevuje prvky, které vyzdvihují umění stavět.
Sedm částí výstavy tak jako celek odhaluje nový pohled na dílo Louise Kahna, které se vzpírá běžné modernistické nebo postmodernistické klasifikaci. Kahnova jedinečnost spočívá v syntéze významných konceptuálních tradic moderní architektury - od Ecole des Beaux Arts a konstrukčního racionalismu 19. století po hnutí Arts and Crafts a bauhausovský modernismus - a starých tradičních stavebních postupů. Kahn hledal inspiraci i v metabolismu a brutalismu a prozíravě prosazoval aspekty stavění, které v současné době sehrávají čím dál významnější úlohu - například návrat k místním zdrojům a "měkké" činitele jako vzduch, světlo a voda. Sám se považoval za pokračovatele několikatisícileté tradice, která nevnímá architekturu jen jako prostředek ukojení utilitárních potřeb, ale i jako podnět k tvůrčím úvahám a k zamyšlení nad přírodou, historií a lidským společenstvím.
Louis Kahn zemřel 17. března 1974 na newyorském nádraží Pennsylvania Station, když se vracel z Indie domů do Filadelfie.
Na přípravě výstavy se podílelo Vitra Design Museum, architektonický archiv Pensylvánské univerzity ve Filadelfii a NAI, který je součástí New Institute v Rotterdamu. Vitra Design Museum děkuje globálnímu sponzorovi Swarovski za velkorysou podporu kulturního programu, který významně přispěl ke znovuobjevení díla tohoto vlivného architekta.
Kurátoři: Stanislaus von Moos, historik umění
Jochen Eisenbrand, Vitra Design Museum
Vernisáž: pátek 22. února 2013 v 19.00
Výstava potrvá do: 11. srpna 2013
Otevírací doba: denně 10.00 - 18.00
Vstupné: 9 EUR, snížené vstupné 7 EUR, děti do 12 let zdarma
Prohlídky s průvodcem: každou sobotu, neděli a ve svátek v 11.00 (v němčině)
Exponáty: cca 60 architektonických modelů, 70 originálů skic, 20 skic z cest, fotografie a desítka historických i nově natočených filmů
Výstava představuje nebývale rozmanitou ukázku architektonických modelů, originálů skic, fotografií a filmů a podrobně dokumentuje všechny Kahnovy významné projekty od raných urbanistických koncepcí a rodinných domů po pozdní monumentální díla, jako například Roosevelt Memorial v New Yorku (1973-74) dokončený až po architektově smrti, v říjnu 2012. Přehlídku Kahnova architektonického díla doplňuje výběr akvarelů, pastelů a kreseb uhlem vytvořených během Kahnových cest a dokazujících, že jejich autor byl zručný umělec a kreslíř. Zlatý hřeb výstavy tvoří čtyři metry vysoký model působivé City Tower navržené pro Filadelfii (1952-57) spolu s doposud nezveřejněnými záběry, které natočil Khanův syn Nathaniel, režisér filmu Můj architekt Louis Kahn. Současný význam Kahnova díla, které výstava znovuobjevuje a zprostředkovává široké veřejnosti, dokládají rozhovory s architekty Frankem Gehrym, Renzem Pianem, Peterem Zumthorem a Sou Fujimotem.
Výstava začíná rozsáhlou biografickou částí sestavenou z filmů, osobních dokumentů a skic, jejichž prostřednictvím se návštěvníci seznámí s Kahnovým životem a dílem. Kahn, syn židovských přistěhovalců z Estonska, vyrůstal ve Filadelfii. Už jako malý chlapec se zajímal o umění. Ve Filadelfii také vystudoval jednu z nejlepších amerických fakult architektury. Na konci 20. let se vydal na první Grand Tour do Nizozemí, Německa, Itálie a Řecka. Do Evropy se vrátil v roce 1950 jako hostující profesor na Americké akademii v Římě a také navštívil Egypt. Brzy si získal uznání jako oblíbený profesor na Yaleské univerzitě a Pensylvánské univerzitě, ale na mezinárodní scéně se mu jako architektovi podařilo prorazit, až když mu bylo téměř 60 let. Ve 40. a 50. letech se věnoval především návrhům bytových budov a urbanismu, ale od roku 1960 se proslavil hlavně jako architekt veřejných budov - muzeí, laboratoří, sakrálních budov, univerzity a budovy Národního shromáždění. Jeho složitý soukromý život byl poprvé poodhalen ve filmu Můj architekt Louis Kahn. Kahn měl několik rodin, vedle manželky Esther udržoval dlouhodobý vztah s architektkou Anne Tyng a zahradní architektkou Harriet Pattison; obě měly zásadní vliv na jeho dílo.
Po biografickém úvodu následuje šest tematických oblastí představujících vývoj Kahnova díla. Jako leitmotiv slouží Kahnovo hledání archetypů nejen v architektuře a umění, ale i v přírodních vědách a dokonce i lidském chování a společnosti.
První část výstavy nazvaná Město úzce souvisí s Kahnovým životopisem, protože se zabývá architektovým vztahem k Filadelfii - po příjezdu do Spojených států ji začal považovat za svůj domov. Filadelfie mu také posloužila jako laboratoř, kde formuloval své urbanistické a architektonické zásady. Ve 40. letech se stal průkopníkem hnutí za obnovu měst, navrhoval přestavbu celých čtvrtí se značnou mírou sociální angažovanosti a pragmatismu. V 50. a 60. letech veřejně prosazoval čím dál radikálnější vizionářské návrhy na rekonstrukci centra Filadelfie, zahrnující zásadní reorganizaci městské dopravy, koncepci středu města jakožto rozsáhlé pěší zóny obklopené obrovskými parkovacími věžemi a plány na připravovanou světovou výstavu v roce 1976.
Druhá část výstavy - Věda - ukazuje, že se Kahn zabýval konstrukčními zákonitostmi v přírodě a chtěl s jejich pomocí položit základ pro obnovu architektury. Tomuto tématu se začal věnovat v 50. letech. V té době přednášel na Yaleské univerzitě i ve Filadelfii. Nechal se inspirovat Annou Tyng, která v té době pracovala u něj v ateliéru, a francouzským inženýrem Robertem Le Ricolais. Vytvořil nový architektonický slovník geometrických struktur odpovídajících formám, které se v mikrobiologii označují za základní stavební kameny života. Tato práce ho sblížila s dalším architektem působícím na Yaleské univerzitě - Richardem Buckminsterem Fullerem. Kahnovo konstrukční myšlení slavilo úspěch po dokončení Yale University Art Gallery v New Haven (1951-53) a Richards Medical Laboratories ve Filadelfii (1957-65). Spolu s dalším estonským imigrantem, inženýrem Augustem E. Komendantem, vypracoval zcela nové postupy pro betonové stavby. Jeho "konstrukční" přístup vyvrcholil odvážným projektem 180 metrů vysoké kancelářské věže pro městský úřad ve Filadelfii (1952-57). Prostorovou rámovou strukturou City Tower o mnoho let předběhl metabolisty, protože nastínil formu výškových budov, které bylo možné realizovat až o půl století později.
Ve třetí části - Krajině - se návštěvníci dozvědí, že Kahn nepovažoval přírodu jen za zdroj inspirace, ale i za čím dál důležitější součást navrhovaných budov. Lze to ukázat na zahradách pojatých jako pokračování architektury, například v Kimbell Art Museum (1966-72) navrženém ve spolupráci s Harriet Pattison a v Adele Levy Memorial Playground v New Yorku (1961-66, nerealizováno) navrženém ve spolupráci s Isamu Naguchim jako "playscape" se skulpturálně tvarovaným povrchem. Kahn přikládal velkou důležitost i tradičním stavebním postupům a způsobům ovlivňování vnitřního klimatu budov - počítal s klimatickými podmínkami v daném místě, například s polohou slunce a směry větru. Tyto aspekty pak zdůraznil a stylizoval pomocí důmyslné choreografie dopadajícího denního světla.
Za zrodem Kahnových bytových projektů stála touha vytvořit pevnější pouto mezi architekturou a okolním prostředím. Kahn považoval Dům za archetyp a výchozí bod pro porozumění architektuře a společnosti. Zpočátku se sice zajímal o ideje funkcionalismu - to je patrné například v projektu modulárního prefabrikovaného Parasol House (1944, nerealizován) - ale od poloviny 40. let se jeho bytové projekty čím dál více inspirovaly lokálními vzory, například domy prvních amerických osadníků a shakerským nábytkem. Zhruba ve stejné době si Kahn uvědomil, že domy a města mají podobné uspořádání; ložnice přirovnával k rezidenčním částem města, kuchyně k průmyslovým zónám a chodby k ulicím. Esherick House (1959-62), Fisher House (1960-67) a Korman House (1971-73) se vyznačují mnoha pozoruhodnými prvky, například záměrným vedením světla, rytmickým členěním fasády a vytříbenou kombinací přírodního kamene, dřeva a skla vyžadující nesmírně precizní zpracování.
Kahnovu rostoucímu věhlasu výrazně napomohly projekty, které byly úzce spjaté s nadčasovými základy tradičního stavitelství, a zároveň byly výrazně inovativní a progresivní, co se technologií a výstavby týče. Kahnův ideál Věčné přítomnosti vzešel z jeho intenzivního zájmu o historii architektury a archetypální stavby. Lze to dobře pozorovat na jeho skicách z cest po Itálii, Řecku a Egyptě. Nejvíce ho fascinovaly ruiny - architektonické ruiny bez štuků a ornamentů odhalují svoji pravou strukturu, postupně upadají a mizí v krajině. Tento motiv se odráží například v úspornosti a základních materiálech synagogy Churva v Jeruzalémě (1967-74, nerealizována). Kahnův zájem o monumentální architekturu je rovněž dobře patrný i v jeho návrzích pomníků a památníků. Jako příklad lze uvést nerealizovaný Památník šesti milionů umučených Židů (New York, 1966-72) nebo Památník prezidenta Roosevelta z obrovských žulových kvádrů na výběžku Rooseveltova ostrova v East River v New Yorku, který byl dokončen až po Kahnově smrti, v roce 2012.
Poslední částí výstavy - jejím vrcholem - je oddíl nazvaný Sociální vztahy. Kahn přikládal sociálnímu významu architektury velkou důležitost. Výstava ukazuje, jakým způsobem z něj odvozoval nové formy veřejných staveb. Kahn zřejmě jako jediný architekt navrhl kostel (unitářský kostel v Rochesteru, 1959-62), několik synagog a muslimskou modlitebnu. Všechny tyto stavby svědčí o tom, že se v jeho prostorových koncepcích vždy odrážejí jeho sociální a politické názory, které přesahují požadovanou funkci. Jako dobrý příklad lze uvést Indian Institute of Management v Ahmadábádu (1962-74) nebo budovu Národního shromáždění v Dháce (1962-82). Obě tyto budovy můžeme pokládat za typické ukázky Kahnova architektonického díla. Na jejich stavbě se podílely stovky místních dělníků, využily se při nich lokální stavební postupy a obě se staly architektonickou ikonou mladých států, pro něž byly během relativně krátké doby postaveny. Jejich veřejné i poloveřejné prostory maximálně usnadňují lidskou interakci a komunikaci a navíc slouží jako jeviště každodenního života návštěvníků. Mísí se v nich místní stavební tradice s moderním architektonickým stylem a jsou typickým příkladem architektury, která překračuje státní i kulturní hranice a znovuobjevuje prvky, které vyzdvihují umění stavět.
Sedm částí výstavy tak jako celek odhaluje nový pohled na dílo Louise Kahna, které se vzpírá běžné modernistické nebo postmodernistické klasifikaci. Kahnova jedinečnost spočívá v syntéze významných konceptuálních tradic moderní architektury - od Ecole des Beaux Arts a konstrukčního racionalismu 19. století po hnutí Arts and Crafts a bauhausovský modernismus - a starých tradičních stavebních postupů. Kahn hledal inspiraci i v metabolismu a brutalismu a prozíravě prosazoval aspekty stavění, které v současné době sehrávají čím dál významnější úlohu - například návrat k místním zdrojům a "měkké" činitele jako vzduch, světlo a voda. Sám se považoval za pokračovatele několikatisícileté tradice, která nevnímá architekturu jen jako prostředek ukojení utilitárních potřeb, ale i jako podnět k tvůrčím úvahám a k zamyšlení nad přírodou, historií a lidským společenstvím.
Louis Kahn zemřel 17. března 1974 na newyorském nádraží Pennsylvania Station, když se vracel z Indie domů do Filadelfie.
Na přípravě výstavy se podílelo Vitra Design Museum, architektonický archiv Pensylvánské univerzity ve Filadelfii a NAI, který je součástí New Institute v Rotterdamu. Vitra Design Museum děkuje globálnímu sponzorovi Swarovski za velkorysou podporu kulturního programu, který významně přispěl ke znovuobjevení díla tohoto vlivného architekta.
Louis Kahn - The Power of Architecture
Výstava ve Vitra Design Museum připravená ve spolupráci s Netherlands Architecture Institute v Rotterdamu a architektonickým archivem Pensylvánské univerzity ve Filadelfii.Kurátoři: Stanislaus von Moos, historik umění
Jochen Eisenbrand, Vitra Design Museum
Vernisáž: pátek 22. února 2013 v 19.00
Výstava potrvá do: 11. srpna 2013
Otevírací doba: denně 10.00 - 18.00
Vstupné: 9 EUR, snížené vstupné 7 EUR, děti do 12 let zdarma
Prohlídky s průvodcem: každou sobotu, neděli a ve svátek v 11.00 (v němčině)
Exponáty: cca 60 architektonických modelů, 70 originálů skic, 20 skic z cest, fotografie a desítka historických i nově natočených filmů
0 komentářů
přidat komentář
