Výstava David Adjaye – Forma, tíha, materiál, 30.01 – 31.05.15
Seminář Haus der Kunst, Mnichov, 10. 4. 2015
Kurátoři: Okwui Enwezor, Zoë Ryan
Postkoloniální realismus Davida Adjaye
Výstava “Forma, tíha, materiál” je první velkou retrospektivou londýnského architekta Davida Adjaye. Velkorysý čtyřhodinový seminář v mnichovském Haus der Kunst – prohlídka výstavy s Davidem Adjayem a kurátorem výstavy Okwui Enwezorem a následná debata poskytly jedinečný vhled do uvažování tohoto výrazného současného architekta.
Kurátor výstavy Okwui Enwezor hovoří o Adjayově architektuře jako o architektuře postkoloniálního realismu (1). Adjayův přístup přináší podle Enwezora nutný africký postkoloniální a kosmopolitní pohled v rámci současné architektury a zároveň uvádí Afriku do kontextu modernizace v podmínkách začínajícího afrického ekonomického boomu. Adjaye reprezentuje posun v globálních sítích znalostí (“networks of knowledge”) a nástup expertů, kteří popírají tradiční hegemonické struktury kulturního kapitálu. S Enwezorem nelze než souhlasit. Adjaye, původem z Tanzanie, vyrostl v Ugandě a studoval v Londýně na Southbank University a později na Royal College of Arts. V současnosti vede globální architektonickou kancelář s více než 100 zaměstnanci na 3 kontinentech a působí dojmem uhlazeného anglického intelektuála, který je pevně zakotven v londýnském kosmopolitním z prostředí designérů, módních návrhářů a spolupracuje se světoznámými umělci jako Christof Ofili nebo Olafur Eliasson.
Ve vztahu k architektuře je Adjaye schopný velmi precizně pojmenovat vlastní pozice ve vztahu k historii a aktivně reflektuje aktuální vývoj architektonického diskurzu: “Moderna vytvořila templaty, nikoli řešení. Vypůjčuji si z pozitiv a inteligence moderní architektury – jakým způsobem překládala průmyslový svět do architektury a jak uvažovala o hustotě a artikulaci vertikálního a horizontálního plánování. Toto mi slouží jako rámec.”(2) Navazuje na modernismus na straně jedné, jak je zřejmé z jeho uvažování o abstraktní formě, konstrukci i společenské roli architektury. Zároveň v momentu překladu spočívá hlavní klíč úspěchu Davida Adjaye – je schopen artikulovat své inspirační zdroje – africkou abstrakci nebo ornamentální motivy ve formách, které jsou srozumitelné v euroatlantickém kontextu. Adjayova architektura je charakteristická důrazem na materialitu, důležitým je pro Adjaye princip řazení a vrstvení. Nebojí se propojovat z pohledu evropanů protichůdné pozice. Adjaye architekturu vnímá jako společenský závazek – který překládá do návrhů veřejných budov a muzeí, holistického přístupu k udržitelné a ekologické architektuře nebo v komplexní analýze afrických měst a jejich urbánního vývoje kontinentu v projektu “African Metropolitan Architecture”.
Výstava vznikla jako spolupráce Haus der Kunst a Art Institute of Chicago a prezentuje nejen architekturu, ale i pracovní postupy a metody, které Adjaye využívá. Svou formou relativně klasicky pojatá architektonická sólo-výstava spočívá na intenzivní rešerši v kanceláři a archivu Davida Adjaye, intenzivním dialogu architekta a obou kurátorů a návštěvami realizovaných architektonických projektů. V procesu konceptualizace Adjayovy tvorby vykrystalizovaly tematické oddíly a překrývající se rovina formální prezentace v podobě krajiny “mock-ups” ornamentálních fasád, modelů a autorských objektů Adjaye a intervencí jako pavilonu Horizont nebo konkrastní bílé linky na šedivém pozadí, která opticky předěluje prostor celé výstavy, jako Ariadnina nit vede pohled diváka od storyboardu ke storyboardu a krok po kroku jeho rozšiřuje horizont poznání.
V úvodní místnosti výstavy nalezneme Adjayovy skici – skicu považuje za pro sebe hlavní médium, esenci architektonického návrhu, a katalog reálných materiálů, které Adjaye ve svých projektech používá. Rovina materiality architektury se prolíná celou výstavou, ať se jedná výše zmíněné objekty ze dřeva, granitu na pomezí architektury a objektu, nebo mock-ups ornamentálních fasád Adjayových domů.
Zapůjčený pavilon Horizon, který vznikl ve spolupráci s Olafurem Eliassonem (Londýn, Řím, 2007-2008), zprostředkovává prostorový dojem architektury v měřítku 1:1. Jde o dva do sebe zaklesnuté trojúhelníky, z černé příhradové konstrukce demonstrující esenci architektury Davida Adjaye – podle autorových slov “jde o systém, který rámuje určitou pozici, abstraktní narativ komprese, expanze a pohledu”. Pavilon působí velmi intenzivně jako perspektivně-světelná hříčka i jako pódium, ze kterého mohou překvapení návštěvníci pozorovat fotografii horizontu Galilejského jezera.
V druhé místnosti “Living spaces” se nacházejí modely Adjayových realizací, především bydlení. Bílé modely jsou jednotné v měřítku, je proto možné je vzájemně porovnávat jako fiktivní město, bílá barva demonstruje způsob uvažování Adjaye – odhaluje primární elementy formy, primární kostru, pozitivní a negativní prostor. Modely jsou doplněné videem a obrazovou dokumentací k jednotlivým projektům. K nejznámnějším projektům patří londýnský dům Elektra (Londýn 2000), nebo tzv. Špinavý dům (Londýn, 2002) stejně jako další Adjayovy realizace, charakterizuje kontrast introvertní černé fasády a prosvětlených bílých interiérů.
V dalších dvou místnostech s názvem “Democracy of Knowledge” jsou představeny rozsáhlejší Adjayovy projekty, mezi nejzajímavější patří Idea-Stores, veřejné knihovny, továrna na hedvábí ve Varanasi spojená s architektem spoluiniciovaným znovuobnovením produkce exkluzivního ručně tkaného hedvábí, nebo právě realizované Smithsonianovo muzeum afro-americké historie a kultury ve Washingtonu. Muzeum ve tvaru obrácených pyramid poskytuje inteligentní způsob vertikálního osvětlení, ručně vyráběná ornamentální bronzová fasáda s africkými motivy připomíná Nouvelův Institut du Monde Arabe. Je esencí Adjayovy abstraktní práce a překladu s kulturních motivů a významů. Modely doplňuje tzv. storyboard, zpravidla fotografie, které se hromadí v Adjayově kanceláři na tabuli jako “cloud” vizuálních architektonických motivů a principů, a který kurátoři ve spolupráci s Davidem Adjayem vytřídili a které poskytují vhled do Adjayových různorodých inspiračních zdrojů a způsobu práce.
Adjayovy urbanistické studie a návrhy tvoří předposlední oddíl výstavy. Naprostým highlightem je návrh právě dokončeného projektu Sugar Hill v Harlemu v New Yorku. Jde o blokovou strukturu, jejíž figuru charakterizuje odskočení posledních čtyř pater a trojúhelníkovité zubovitě ustupující arkýře. Brutalistická fasáda z prefabrikovaných betonových panelů pokrývá druhá kůže – blištivý skleněný film vyabstrahovaných růží. Adjaye vědomě odkazuje k brutalistické estetice, kterou považuje za nejzajímavější a nejprogresivnější z britské architektury druhé poloviny dvacátého století. Projekt zahrnuje 124 sociálních bytů (půdorysy bytů se zdají být jediným mankem projektu), neobvylé pro americké prostředí jsou komunitní zařízení – střešní městská farma, školka pro 120 dětí, jesle a společná terasa v 9. patře. Dům má ambici působit i na širší harlemské okolí skrze densifikaci a promíšení obytné a kulturně-sociální funkce domu.
Třetím velkým tématem je “African Metropolitan Architecture” (2011), obrazové eseje, studie afrických měst, které Adjaye rozčlenil do šesti geografických regionů na základě klimatu, historie a kultury. “Laboratorní” pozorování umožnilo Adjayovi podle vlastních slov formulovat ideje a scénáře pro pochopení procesů probíhajících ve městě, jejich modernizace.
K výstavě vyšel katalog v Yale University Press s eseji obou kurátorů výstavy, Zoë Ryan und Okwui Enwezora, Davida Adjaye, Petera Allisona a dalších.
Poznámky:
1) Okwui Enwezor, Gestures of Affiliation, in: Okwui Enwezor, Zoë Ryan, David Adjaye: Form, Heft, Material, New Haven, 2015, s. 4
2) Okwui Enwezor, Zoë Ryan, David Adjaye: Form, Heft, Material, New Haven, 2015, s. 23
Kurátor výstavy Okwui Enwezor hovoří o Adjayově architektuře jako o architektuře postkoloniálního realismu (1). Adjayův přístup přináší podle Enwezora nutný africký postkoloniální a kosmopolitní pohled v rámci současné architektury a zároveň uvádí Afriku do kontextu modernizace v podmínkách začínajícího afrického ekonomického boomu. Adjaye reprezentuje posun v globálních sítích znalostí (“networks of knowledge”) a nástup expertů, kteří popírají tradiční hegemonické struktury kulturního kapitálu. S Enwezorem nelze než souhlasit. Adjaye, původem z Tanzanie, vyrostl v Ugandě a studoval v Londýně na Southbank University a později na Royal College of Arts. V současnosti vede globální architektonickou kancelář s více než 100 zaměstnanci na 3 kontinentech a působí dojmem uhlazeného anglického intelektuála, který je pevně zakotven v londýnském kosmopolitním z prostředí designérů, módních návrhářů a spolupracuje se světoznámými umělci jako Christof Ofili nebo Olafur Eliasson.
Ve vztahu k architektuře je Adjaye schopný velmi precizně pojmenovat vlastní pozice ve vztahu k historii a aktivně reflektuje aktuální vývoj architektonického diskurzu: “Moderna vytvořila templaty, nikoli řešení. Vypůjčuji si z pozitiv a inteligence moderní architektury – jakým způsobem překládala průmyslový svět do architektury a jak uvažovala o hustotě a artikulaci vertikálního a horizontálního plánování. Toto mi slouží jako rámec.”(2) Navazuje na modernismus na straně jedné, jak je zřejmé z jeho uvažování o abstraktní formě, konstrukci i společenské roli architektury. Zároveň v momentu překladu spočívá hlavní klíč úspěchu Davida Adjaye – je schopen artikulovat své inspirační zdroje – africkou abstrakci nebo ornamentální motivy ve formách, které jsou srozumitelné v euroatlantickém kontextu. Adjayova architektura je charakteristická důrazem na materialitu, důležitým je pro Adjaye princip řazení a vrstvení. Nebojí se propojovat z pohledu evropanů protichůdné pozice. Adjaye architekturu vnímá jako společenský závazek – který překládá do návrhů veřejných budov a muzeí, holistického přístupu k udržitelné a ekologické architektuře nebo v komplexní analýze afrických měst a jejich urbánního vývoje kontinentu v projektu “African Metropolitan Architecture”.
Výstava vznikla jako spolupráce Haus der Kunst a Art Institute of Chicago a prezentuje nejen architekturu, ale i pracovní postupy a metody, které Adjaye využívá. Svou formou relativně klasicky pojatá architektonická sólo-výstava spočívá na intenzivní rešerši v kanceláři a archivu Davida Adjaye, intenzivním dialogu architekta a obou kurátorů a návštěvami realizovaných architektonických projektů. V procesu konceptualizace Adjayovy tvorby vykrystalizovaly tematické oddíly a překrývající se rovina formální prezentace v podobě krajiny “mock-ups” ornamentálních fasád, modelů a autorských objektů Adjaye a intervencí jako pavilonu Horizont nebo konkrastní bílé linky na šedivém pozadí, která opticky předěluje prostor celé výstavy, jako Ariadnina nit vede pohled diváka od storyboardu ke storyboardu a krok po kroku jeho rozšiřuje horizont poznání.
V úvodní místnosti výstavy nalezneme Adjayovy skici – skicu považuje za pro sebe hlavní médium, esenci architektonického návrhu, a katalog reálných materiálů, které Adjaye ve svých projektech používá. Rovina materiality architektury se prolíná celou výstavou, ať se jedná výše zmíněné objekty ze dřeva, granitu na pomezí architektury a objektu, nebo mock-ups ornamentálních fasád Adjayových domů.
Zapůjčený pavilon Horizon, který vznikl ve spolupráci s Olafurem Eliassonem (Londýn, Řím, 2007-2008), zprostředkovává prostorový dojem architektury v měřítku 1:1. Jde o dva do sebe zaklesnuté trojúhelníky, z černé příhradové konstrukce demonstrující esenci architektury Davida Adjaye – podle autorových slov “jde o systém, který rámuje určitou pozici, abstraktní narativ komprese, expanze a pohledu”. Pavilon působí velmi intenzivně jako perspektivně-světelná hříčka i jako pódium, ze kterého mohou překvapení návštěvníci pozorovat fotografii horizontu Galilejského jezera.
V druhé místnosti “Living spaces” se nacházejí modely Adjayových realizací, především bydlení. Bílé modely jsou jednotné v měřítku, je proto možné je vzájemně porovnávat jako fiktivní město, bílá barva demonstruje způsob uvažování Adjaye – odhaluje primární elementy formy, primární kostru, pozitivní a negativní prostor. Modely jsou doplněné videem a obrazovou dokumentací k jednotlivým projektům. K nejznámnějším projektům patří londýnský dům Elektra (Londýn 2000), nebo tzv. Špinavý dům (Londýn, 2002) stejně jako další Adjayovy realizace, charakterizuje kontrast introvertní černé fasády a prosvětlených bílých interiérů.
V dalších dvou místnostech s názvem “Democracy of Knowledge” jsou představeny rozsáhlejší Adjayovy projekty, mezi nejzajímavější patří Idea-Stores, veřejné knihovny, továrna na hedvábí ve Varanasi spojená s architektem spoluiniciovaným znovuobnovením produkce exkluzivního ručně tkaného hedvábí, nebo právě realizované Smithsonianovo muzeum afro-americké historie a kultury ve Washingtonu. Muzeum ve tvaru obrácených pyramid poskytuje inteligentní způsob vertikálního osvětlení, ručně vyráběná ornamentální bronzová fasáda s africkými motivy připomíná Nouvelův Institut du Monde Arabe. Je esencí Adjayovy abstraktní práce a překladu s kulturních motivů a významů. Modely doplňuje tzv. storyboard, zpravidla fotografie, které se hromadí v Adjayově kanceláři na tabuli jako “cloud” vizuálních architektonických motivů a principů, a který kurátoři ve spolupráci s Davidem Adjayem vytřídili a které poskytují vhled do Adjayových různorodých inspiračních zdrojů a způsobu práce.
Adjayovy urbanistické studie a návrhy tvoří předposlední oddíl výstavy. Naprostým highlightem je návrh právě dokončeného projektu Sugar Hill v Harlemu v New Yorku. Jde o blokovou strukturu, jejíž figuru charakterizuje odskočení posledních čtyř pater a trojúhelníkovité zubovitě ustupující arkýře. Brutalistická fasáda z prefabrikovaných betonových panelů pokrývá druhá kůže – blištivý skleněný film vyabstrahovaných růží. Adjaye vědomě odkazuje k brutalistické estetice, kterou považuje za nejzajímavější a nejprogresivnější z britské architektury druhé poloviny dvacátého století. Projekt zahrnuje 124 sociálních bytů (půdorysy bytů se zdají být jediným mankem projektu), neobvylé pro americké prostředí jsou komunitní zařízení – střešní městská farma, školka pro 120 dětí, jesle a společná terasa v 9. patře. Dům má ambici působit i na širší harlemské okolí skrze densifikaci a promíšení obytné a kulturně-sociální funkce domu.
Třetím velkým tématem je “African Metropolitan Architecture” (2011), obrazové eseje, studie afrických měst, které Adjaye rozčlenil do šesti geografických regionů na základě klimatu, historie a kultury. “Laboratorní” pozorování umožnilo Adjayovi podle vlastních slov formulovat ideje a scénáře pro pochopení procesů probíhajících ve městě, jejich modernizace.
K výstavě vyšel katalog v Yale University Press s eseji obou kurátorů výstavy, Zoë Ryan und Okwui Enwezora, Davida Adjaye, Petera Allisona a dalších.
Poznámky:
1) Okwui Enwezor, Gestures of Affiliation, in: Okwui Enwezor, Zoë Ryan, David Adjaye: Form, Heft, Material, New Haven, 2015, s. 4
2) Okwui Enwezor, Zoë Ryan, David Adjaye: Form, Heft, Material, New Haven, 2015, s. 23
0 komentářů
přidat komentář
