Jan Kaplický – Vlastní cestou

V holešovickém centru současného umění DOX byla ve čtvrtek večer slavnostně zahájena výstava tvorby Jana Kaplického. Po loňském nečekaném úmrtí tohoto českého, po větší část života ve Velké Británii žijícího architekta-vizionáře, zakladatele studia Future Systems měla být první soubornou posmrtnou retrospektivou jeho díla. Je tedy pochopitelné, že se k jejímu uspořádání upírala velká pozornost. Připojíme-li nesporný význam Kaplického tvorby v kontextu evropské architektonické scény na straně jedné, na straně druhé pak kontroverze, jež jeho dílo – v českém prostředí spojované především s problematickou soutěží a následně nerealizovaným návrhem novostavby Národní knihovny – vzbuzovalo, je zřejmé, že výstava představuje jednu ze zásadních událostí v rámci letošního výstavního programu centra DOX. Při limitovaných prostorových možnostech Galerie Jaroslava Fragnera a dlouhodobém směřování Národní galerie, v jejímž výstavním programu hraje architektura bohužel stále zanedbatelnou roli, je přitom jistě ambicí pořadatelů, aby dopad Kaplického přehlídky přesáhl hranice hostující instituce a vyznačil hlubový zářez v kulturním dění celé metropole. Naplní výstava tato očekávání?

Zcela zaplněná výstavní hala ve čtvrtek večer potvrzovala, že přesvědčit se přišla celá řada Kaplického kolegů, spolupracovníků, souputníků i obdivovatelů. Krátce k nim promluvil ředitel centra DOX Leoš Válka, ředitel londýnského Design Musea a architektův dlouholetý přítel Deyan Sudjic připomněl, že je také stavebníkem jednoho z Kaplického domů, zástupce mezinárodního poradního výboru centra DOX odtajnil, že se hlavním partnerem instituce stal podnikatel Zdeněk Bakala a bývalá Kaplického partnerka a zároveň autorka výstavy Eva Jiřičná architekta představila jako člověka, který nečinil tvůrčí kompromisy a vytrvale razil vlastní názor. Nicméně přenesme se přes navazující módní přehlídku kolekce Jana Kaplického navrženou pro českou značku Leeda konečně již k samotné výstavě.
Za nesporný přínos celého podniku lze bezpochyby pokládat obrovské množství nashromážděného materiálu v podobě fotografií, skic, plánů, ukázek designu a v neposlední řadě šedesáti modelů. Návštěvník tak má možnost v celistvosti vnímat architektův tvůrčí vývoj, respektive konsistentní trvání na organickém tvarosloví, přenášení určitého designérského náhledu do architektury, směřování k high-tech technologiím; stejně jako z absence odpozorovat menší zájem o urbanistická témata. Nicméně právě snaha představit Kaplického tvorbu v úplné šíři vedla zřejmě zároveň k jistému oslabení přehlednosti a strukturovanosti velkého objemu vizuálních informací. Na vlnících se panelech se střetávají realizace, skici, inspirace i momentky z osobního života, v nichž je návštěvníkovi jediným vodítkem občasný letopočet umístěný na podlaze. Chronologické řazení, potvrzené pořadovým číslem projektu je tak prakticky jedinou informační osou nesoucí celou výstavu. (Mimochodem, pořadová čísla, jež na sebe nenavazují, dávají tušit, že skutečný rozsah Kaplického práce byl mnohem větší. Vycházejí z architektových záznamů? Vznikly teprve při přípravě výstavy? Osobně bych pokládala za přínosné například vystavení  kompletního seznamu.) Z velmi strohé popisky přitom není vždy zřejmé, zda jde o realizovanou či nerealizovanou práci, divák z ní nezjistí přesné datování, adresu, investora, natož použitý materiál či jména případných spolupracovníků. A právě tuto absenci informačního aparátu pokládám za jeden z hlavních problémů výstavy.
Souvisí s ním také skutečnost, že rozsáhlá přehlídka díla postrádá úvodní text, jež by se pokusil Kaplického tvorbu vřadit do kontextu evropské či dokonce světové architektury, uchopit její podstatu či specifika. Text, který na výstavě tuto roli supluje, je spíše stručnou biografií. V této souvislosti si troufnu prezentovat ještě jednu připomínku, s vírou, že nebude pokládána za kacířskou: Věřím, že Kaplického dílo – jak je v Doxu představeno – je natolik silné, že by uneslo také polemiku. Nezamlčet kritické hlasy, s nimiž se autor během svého života střetával, vyrovnával a jež do určité míry jistě také jeho životní dráhu formovaly, by podle mne znamenalo představit Jana Kaplického jako architekta sebevědomějšího. Zprostředkování dobové odborné debaty by podle mne přineslo konfrontaci, jíž má Kaplického práce bezpochyby sílu čelit a před níž nemusí být chráněna.
Poslední poznámka se týká instalace. Podařilo-li se získat a divákovi představit tolik modelů, zasloužila by si jejich prezentace více prostoru. Odtržení patřičné trojrozměrné studie od souvisejících fotografií a plánů, stejně jako jejich seskládání těsně vedle sebe, stírá potenciál, jež v sobě nesou. Ať už šlo o prostorové možnosti (jinak ale prostorově velkorysé) hostující instituce či záměr organizačního týmu, je k diskusi, zda zvolené řešení neruší konec konců i zamýšlenou koncepci „cesty časem“.
Všechny zmíněné připomínky by přitom bylo asi možné smazat pevným kurátorským vedením. Na tomto místě se nabízí otázka, zda osobní zaujetí architektových nejbližších spolupracovníků (jakkoli erudovaných) či dokonce rodinných příslušníků je pro tento úkol nejvhodnějším klíčem interpretace. Stejně jako připomínka, jež se bohužel v dnešní Praze zdaleka netýká pouze této výstavy, že pozice „nezávislého“ kurátora je nezastupitelná.
I přes uvedené výhrady je však Kaplického výstava velmi inspirativním zdrojem především vizuálních podnětů, směřovaných na nejširší veřejnost. Případně na ty, jež s chybějícími informacemi do Doxu již přicházejí nebo je naopak nevyžadují. Ani odborník, seznámený s tvorbou Jana Kaplického díky množství publikací, však dosud neměl možnost vidět tak početný soubor modelů v jeho úhrnu.

JAN KAPLICKÝ – VLASTNÍ CESTOU
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1a, Praha-Holešovice)
16. 4. – 2. 8. 2010

Výstava vznikla pod vedením architektky Evy Jiřičné ve spolupráci s Centrem současného umění DOX, Eliškou Fuchsovou Kaplický, AI Design, LN Design a Alba Design Press.