Vladimír Sitta: (NEJEN) O ČESKÉ ZAHRADĚ

K jedné neobvyklé mezinárodní soutěži a pár slov k situaci v Čechách

Vložil
Jiří Horský
25.01.2013 07:00
Best Private Plots, 1. cena: Mann Landschaftsarchitekten, Německo, Garden Labyrinth

Soutěží, které si kladou za úkol hledat nová a nekonformní řešení, je v České republice velmi málo. A pokud se týkají pro nás periferní oblasti tvorby krajiny anebo zahrady, neexistuje ani kvalitní fórum, které by umožnilo porovnat přístupy tvůrců a sloužit jako inspirace a informace pro profesionály a nejširší veřejnost. Naši blízcí sousedé v Rakousku si na rozdíl od nás uvědomují, jak důležité jsou soukromé zahrady pro tvář městské i venkovské krajiny. Oceňují význam zahrady pro kvalitu životního prostředí a pro pozitivní životní pocity obyvatel. Věřím, že toto vše stálo za rozhodnutím Dolnorakouské vlády uspořádat a slušnými cenami dotovat mezinárodní soutěž „Best Private Plots“ zaměřenou na současnou soukromou zahradu, dokončenou po roce 2002. Za účasti mnoha zemí ze všech obydlených kontinentů ji organizují již pátý rok. Letos hodnotila mezinárodní porota 126 projektů z dvaceti šesti zemí, mezi nimi i dva projekty z České republiky.
Oceněny byly hlavně projekty, které pracují se skromnými prostředky, a přitom efektivně transformují místo nejen pro majitele, ale v případě zvláště první a třetí ceny i pro širší veřejnost. Nevadí přitom, že v případě vítěze to bylo víceméně vizuálně. Jde totiž o rekonstrukci staré privátní zahrady uvnitř vnitrobloku. Samozřejmě nelze odhlédnout ani od ekologických aspektů, což vedlo k vyloučení některých návrhů, kde čistě vizuální stránka splňovala sice kritérium reprezentace, ale nic více. Porota hodnotila pozitivně i ty návrhy, kde bylo jasné, že zahrada je zrcadlem dialogu mezi klientem a autorem návrhu. Propadly rovněž návrhy, jež byly spíše sbírkou různých víceméně podařených nápadů. Jako porotce mne zaujala také otázka, do jaké míry dochází k prolínání kultur. Zahrada bývala odrazem kultury původu. Nemám sice rád slovo globalizace, ale je zřejmé, že (nikdy předtím nedosažitelná) mobilita vede k inspiraci, která již není osmotická ale daleko více individualistická a kosmopolitní, tím více však konformní. Místo toho, aby individualizace vedla k daleko větší míře experimentování a hledání, nacházíme sdílení průměrnosti. To v lepším případě. V horším pak kýče. Omlouvám se za trochu generalizace, ale zdá se mi, že už vůbec nezáleží na tom, zda vytváříme vlastní kulturu ani na tom, zda existuje nějaké povědomí kontinuity. Dříve kultura jednotlivce předcházela, dnes slouží pouze jako klíč k dříve zapovězené zóně komfortu. Minulost ztratila svou autoritu. Z tohoto hlediska si návrh řeckého architekta Doxiadise plně zasloužil čestné uznání.

České překvapení

Pro situaci, v níž se zahrada u nás již dlouhou dobu nachází, by se dal použít výraz kulturní periferie. Způsoby, jimiž občan reagoval na centrálně plánované nedostatky v minulosti, byly přirozené. Při pěstování kedluben se samozřejmě schopnosti pojímat prostor nijak nekultivovaly. A dnes? Ani krátká exkurse do sídelních blíženců větších českých měst s vybotoxovanými ač často vágně funkcionalistickými a zjevně nákladnými individuálními domy, zvědavého návštěvníka nepřesvědčí o tom, že zahradní umění se u nás pozvedlo nad zemědělskou úroveň. Naopak, kde předtím byla k nalezení kultivační poctivost, najdeme dnes prostor zaplněný vizuálním, ač vzdáleně zeleným haraburdím. Tento paskvilní roh hojnosti nabízí každé zahradnické centrum. Před kolekcí zmrzačených jehličnanů a neomalených obsypů z šutrů, kterými se naparuje majitel nového, často psychedelickými barvami natřeného obytného bunkru, dávám osobně přednost zahradě nutnosti, ke které nás dotlačil nedostatek centrálního zásobování… V těchto zeleninových rájích totality existoval alespoň určitý řád a pocit opakovatelnosti a kontinuity. V zimě země odpočívala, jako by čekala na rozhodnutí člověka, do jakého hávu ji obleče v příští sezóně. Nic z tohoto ve většině českých zahrad nenajdete. Jsou to smutní svědkové funerarizace venkovního prostředí. Nechci se na tomto místě zabývat otázkou, nakolik k tomuto přispívá například neohrabané umístění domu. Ale je na čem stavět. Proč nehledat inspiraci v kráse české krajiny, plné kouzla náhod a časového vrstvení? Jedno je jisté, zahrada je snad tou nejlepší diagnózou obecné vizuální kultury společnosti.
Je do určité míry s podivem, že v konfrontaci se světem oba české projekty obstály. Projekt Trnkovy zahrady od Evy Wagnerové ocenila porota 2. cenou pro domyšlenost návrhu, pro schopnost vypořádat se s malým prostorem a pro úspěšné propojení domu a zahrady, dále pro sezonní proměny a schopnost stárnout bez extrémně nákladné údržby.

K absenci českých architektů...

Myslím si, že to vše by mělo být pobídkou pro domácí architektonickou profesi. Účast na mezinárodních architektonických soutěžích je spíše výjimkou. Překvapuje to zvláště v kontextu stížností na soutěživě aridní domácí scénu a kvalitu porot. Přitom jsou ceny v zahraničí podstatně atraktivnější než v České republice. Běžně se zde lze přitom setkat s Poláky, Rusy, Čínany. Je příčinou lenost, nedostatek sebevědomí, jazyková bariéra, strach z porážky anebo spokojenost se stavem malé české scény, něco jako mezi slepými je jednooký králem? Z krátkého púsobení na Fakultě architektury ČVUT v Praze jsem nabyl přesvědčení, že jde i o generační problém. Nedávný úspěch Karla Loupala, studenta FA ČVUT, v mezinárodní soutěži na nové tržiště v Casablance mne naplňuje optimismem. Generace mladých architektů si začíná uvědomovat, že nelze čekat se složenýma rukama v klíně na domácí příležitost. Jedině tím, že se bude měřit z nejlepšími ve světě, se dostane domácí architektura ze začarovaného kruhu vyznačeného funkcionalismem dvacátých a třicátých let minulého století. Svět nebude donekonečna čekat až se konečně rozkýveme.


Výsledky soutěže Best Private Plots

1. cena: Mann Landschaftsarchitekten, Německo, Garden Labyrinth
2. cena: Eva Wagnerová, Česká republika, Trnka Garden
3. cena: Christine Rottenbacher, Rakousko, Community Gardens of Unterretzbach
Čestné uznání: Doxiades Řecko, Landscapes of Cohabitation
Čestné uznání: 1 : 1 Landscab Dánsko. Courtyard Classengarden
Porota: Stig L. Andersson, Dánsko, Franziska Bark Hagen, Švýcarsko, Terese Moller, Chile, Vladimír Sitta, Austrálie a Česká republika, Tom Stuart Smith, Velká Británie.

Další informace k soutěži ZDE
Další informace k soutěži na tržiště v Casablance ZDE
2 komentáře
přidat komentář
Předmět
Autor
Datum
Zahledenost do sebe
Jan Jokl
07.02.13 01:43
Tradiční schizma jako charakter profese
Ondřej Fous
09.02.13 02:34
zobrazit všechny komentáře

Související články