VIII. Cena Bohuslava Fuchse - oceněné projekty
Umělecká dílna
foto: Kristýna Uhrová, Jan Schleider, Filip Fuchs, Patrik Kučavík
VIII. Cena Bohuslava Fuchse - oceněné projekty
Umělecká dílna
Kristýna Uhrová, Jan Schleider, Filip Fuchs, Patrik Kučavík (2. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Foretník, Ph.D., Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D.
V malebném prostředí Jaroslavicka na Jižní Moravě, na kraji malé vesnice jménem Dyjákovice, se nachází komplex starých nevyužívaných stodol. Výhodou místa je poloha na okraji obce s výhledem do okolí a vzájemná blízkost objektů stodol, které jsme se rozhodli využít jako uměleckou dílnu. Prostor každé stodoly je věnován jistému druhu umělecké tvory. Malbě, sochařství, fotografii a hudbě.
Snažili jsme se maximálně využít prostorový potenciál stodoly. Dovnitř jsme umístili nový objekt – figuru – ta obsahuje základní zařízení a prostory pro bydlení. Koncept figur se snaží respektovat historickou stavbu, přizpůsobit se každému druhu umění a svým měřítkem harmonizovat s prostorem ateliéru. Je jasně vidět, co je nové a co je staré. Většina stodoly je tedy nezastavěná a slouží jako ateliér a společenský prostor.
KOMUNITA - Idea jednoho společného ateliéru, kde se různá umění budou navzájem inspirovat a propojovat. Lidé si budou moci v sezóně prostor ateliéru pronajmout a žít ve společné komunitě s dalšími umělci.
VESNICE - Komunikace s místním úřadem, školou atd... Můžou se zde konat například exkurze pro umělecké kroužky školy, kurzy malby, dílna vyvolávání fotografií.
(nejen) REGION Přilákání jiných umělců a návštěvníků na workshopy, výstavy a koncerty z okolních obcí i větších měst. Příroda v kombinaci s uměním je lákadlem pro turisty, kteří mají možnost se ubytovat v hostelu.
Strategie pro Tasovický mlýn
Bc. Martin Surovec (6. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Foretník, Ph.D., Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D.
„Bez vadnutí a kvetení zde panuje týž život, nebo spíš táž trvalá smrt. Pouze rytmus opotřebování a obnovování je v rozmanité řadě předmětů různý, nikoli jejich osud. Tužka trvá týden, potom je vypsaná a nahrazena jinou... Židle se slaměným výpletem má vyměřeny tři roky, než ji nahradí jiná, onen někdo, kdo si na té židli odsedí život má vyměřeno třicet neb pětatřicet služebních let, a potom se na židli posadí nějaký nový někdo. Člověk jako židle, žádný rozdíl.“
Na začátku stojí snaha o pochopení struktury, která bojuje s časem, a mentality stavitelů, kteří ji vybudovali. Volím symbol skříně jako analogii vnímání jistoty a zakořenění v realitě. Snažím se najít způsob, jak obnovit přerušenou kontinuitu. Navrhuji aktivizaci pomocí rozbití měřítka zásahu, které se s rostoucí jistotou fungování stupňuje a determinuje tak zásah do historicky hodnotného objektu. Nahodilost a nejistota se stává součástí strategie. Jde mi hlavně o nástroj, nechci se pohybovat v ideálním scénáři, nechci programovat a kontrolovat. Hledám kompromis mezi minimem a komfortem. Fascinuje mě kompozice celého objektu a marně v sobě hledám ambice s ní soupeřit. Nechci z ní dělat něco, čím není. Odmítám novotvary projevující se navenek. Hledám rozdíly ve způsobu vnímání času a prostoru, které se odráží v technologii a způsobu stavění. Graduju intervaly trvání jednotlivých fází a tím se snažím vytvořit nový vztah k objektu.
Tlumočník paměti krajina
Bc. Norbert Obršál (5. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Foretník, Ph.D., Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D.
„Litinové kříže pak byly vystřídány kamennými, mramorovými, které – nebýt komunistické přetržky – by se asi stavěly dodnes, jak to dokládají četné současné příklady tohoto typu z Bavorska či Rakouska“ (Kyselka, 2001:32)
Zánik obce Ječmeniště je jen kapka v moři zaniklých sídel a celkových změn po roce 1945 potažmo 1948. Hlavním důvodem je vystěhování Němců a nově budovaná železná opona. Socialismus znamená pro krajinu největší skokovou změnu od doby ledové. Zanikají staleté cesty, poutní místa a kulturní krajina ztrácí svou paměť. Kulturní krajina zažívá největší rozmach v baroku. Po třicetileté válce, kdy u nás zahynulo 43% obyvatel, se lidé znovu zcela spoléhají na Boha. Víra v té době provázela lidi doslova na každém kroku. I jediná bouřka v době žní mohla znamenat smrt hlady pro celou rodinu. Odkázání se na Boha se do krajiny propsalo vytvářením drobné sakrální architektury. Boží muka se nacházely podél hlavních a poutních cest. Jsou to pilířové sochy s výjevy utrpení Krista a lze se k nim obrátit s pokáním. Na poutních místech jsou zakládány kaple a u poutních cest poklony, což jsou výklenkové kaple, od kterých lze poprvé vidět cíl cesty, a poutník u nich poklekne. Zastavení jsou umístněny v blízkosti vesnice ve čtyřech koncích plužiny a jsou součástí procesí za úrodu. Tento rituál provádí průvod v čele s farářem. Kříže a svaté obrázky jsou připomínkami soukromých zážitků. Smírčí kříže značí místo urovnaného sporu nebo hranici pozemku.
Návrh vychází z tradice drobné architektury a svým příběhem připomíná největší úpadek a genocidu kulturní krajiny.
Studenti Halenkovu!
Romana Ema Pavlovská (3. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Sochor
Dvou a půl tisícová obec na rozhraní Hostýnsko-Vsetínských vrchů a Javorníků, nedaleko slovenského pomezí, ve svém těžišti nabízí volnou plochu o výměře asi 13 ha. Jednotlivé části vesnice jsou tak od sebe odtrženy a vazby přetrhány, což komplikuje obyvatelům život zejména při pěším pohybu. Vzhledem k historickým souvislostem, zakořeněnému průmyslovému zázemí a rozpačitosti dosavadní zástavby by nejpřirozenějším řešením bylo vytvoření nové obytné části obohacené o služby. Rozhodla jsem se k úkolu přistoupit kreativně, logicky, ale zejména lidsky. To je dosaženo tím, že území není řešeno jako jeden velký blok, ale je rozděleno na menší obytné celky s různým charakterem a působením. Všechny tyto části naopak spojuje roztroušený charakter původních valašských vesnic s více budovami na pozemku a téměř volné orientaci ke světovým stranám. Jednotlivé funkční celky jsou navíc odděleny zelení, pěšinami nebo komunikacemi. Protože se velký podíl potenciálu Halenkova ukrývá v poměrně velké nabídce pracovních příležitostí v průmyslu, je zachována právě i průmyslová část v téměř bezprostřední blízkosti návsi, jen v novém kabátě. Nově je navrženo seniorské centrum v kombinaci s prostory pro nabídku služeb (lékárna, lékař, pekárna a dále dle potřeby) v přímé návaznosti na vlakovou dopravu, zastávky MHD a na Thonetovu vilu. Důležitým bodem projektu je sportovně rekreační plocha, která jednak propojuje největší centra zábavy (hasičárnu a fotbalové hřiště), a také zároveň odděluje provoz průmyslového areálu od plochy bydlení a sama navíc nabízí dopravní hřiště, dětské přírodní hřiště, pobytovou louku a např. plochu pro pétanque. Pro bydlení jsou vytvořeny tři typy regulace pro vznik různorodého a variantního řešení obytné zástavby.
Res Publica IV – Brno Sever – Kasárna Černá Pole
Bc. Michal Stehlík (6. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Pavel Jura
Fáze Start->Uvědomění->Impulz->Nové centrum Brna Sever
Dnes lidé vnímají území kasáren, jako uzavřené neprostupné území armády za zdí, které je zcela odříznuto od okolí. Uvědomění si hodnot území má za úkol fáze "Start". Llidé pochopí, jak území funguje v celé městské části. Na základě prvního low-costového využití centrální zóny pro letní scénu a jiné společenské aktivity, se střední zóna otevře veškerému veřejnému dění a společenským aktivitám. Bez jakýchkoliv přetržků se tato centrální zóna bude formovat jako veřejný prostor, spojovací článek mezi rezidenční severní a východní zónou a jižní smíšenou zónou při ulici Provazníkova a dopravním uzlu. Území se začne integrovat do okolí a fungovat jako nové důstojné centrum městské části s budovou radnice & art centra & knihovny. Pravidla pro využití zón řídí stávající okolní zástavba a její vliv. Nikoliv uměle stanovená pravidla územního plánu. V historii byla náměstí využívána jako shromaždiště a místo obchodu s jasně patrnými "zády" a otevřeným prostorem. V této filosofii je zamýšlen nový veřejný prostor „vnitroblok“ v území kasáren. Je založený na archetypu náměstí s rekreační, obchodní, společenskou a především veřejnou funkcí, která se proměňuje dle potřeb obyvatel, pružně reaguje na jejich požadavky a stále žije!
A cycle tourist’s shelter: Box in box
Bc. Jana Chlupová (5. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Petra Žalmanová, Ph.D.
A CYCLE TOURIST’S SHELTER /BOX IN BOX je přístřešek určený pro cyklisty. Denně po stezce kolem Loairy projede mnoho cyklistů z různých koutů světa. Za rok dokonce 850 000. Na tomto místě se projíždějící mohou zastavit a načerpat síly. Mohou se zde schovat před deštěm, využít zázemí a v noci přespat ve spacím boxu. Místa u řeky jsou v neustálém pohybu. Stejně tak jak teče Loaira nebo projíždí cyklisté po stezce je box otevřený a jeho menší části se pohybují podle přání nocujících a relaxujících. Přístřešek je založen na konceptu zmenšujících se boxů zapadajících do sebe. Tímto principem se celkový objem zvětšuje, ale rozměry boxů se neustále zmenšují. Tato nekonečnost je omezena nejmenším použitelným rozměrem pro lidské měřítko. Maximální rozměr byl zadán rozměry 4m x 2,3m x 2,3m. Charakter přístřešku je dán jeho otevřeným prostorem. Vytváří veřejné zastřešené místo, na kterém se může kdokoli zastavit. Dalším stupněm jsou jednotlivé spací boxy. Přes den slouží jako lavičky, které je možné přesunout. Každý si tak vytvořit svůj vlastní výhled na řeku Loairu. V noci boxi slouží na přespání. Lze je úplně uzavřít a pomocí vertikálních žaluzií si zvolit míru otevřenosti či uzavřenosti stěn.
Jáchymov – o lidech a domech
Bc. Tereza Kvapilová (5. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Mléčka, Ph.D.
Až když jsem se odtamtud odstěhovala, začala jsem mít to místo doopravdy ráda. Možná mě to naučilo studium architektury, možná mě to naučil život v Brně - Žít Brno je totiž poměrně vyčerpávající záležitost a člověk se naučí vidět tohle mrtvý město spíš jako oázu klidu než jako depresivní pohřebiště. Je to pro mě prostor pro nostalgii, sentiment a melancholii, pro selektivní vzpomínky na dětství a pro zážitky, které jsou stejný bizár, jako tahle divná obec. Chci tam vodit lidi, které mám ráda - každému milovníkovi archipamátek zaslzí oko při pohledu na rozflákaný renesanční portály, urbanistky vlhnou při procházení se po uličkách
kopírující povrch kopců, výtvarník prožívá barevnou kompozici střech. Chci je sem všechny vzít, ale zároveň nechci. Tohle město je moje. Čím dál víc si uvědomuju, že mě tohle město definovalo a mám neustále ten sebestředný pocit, že mu nikdo kromě mě vlastně nerozumí. Že ho nedocení.
A stejně by tohle město víc než architekty, urbanisty nebo umělce potřebovalo spíš psychoanalytika.
A nebo jsem to jenom já.
Jáchymov, město zašlý slávy, komunistickejch koncentráků, mrtvejch andělů.
Alkohol, drogy a rokenrol na diskotéce pro důchodce v kulturáku.
Hard mountains.
Achtung, baby!
Některé domy v Jáchymově už našly majitele, který se o ně stará. Mnohé ale nenašly a pokud se situace ve městě nezmění, taky ani nenajdou. Můžeme čekat, že až se samovolně rozpadnou a zmizí, budou vyklizeny z našeho života. Nebo se místo toho můžeme k dědictví
předchozích generací postavit s citem, rozumem a zodpovědností. Části nevyužívaných domů
můžou sloužit jako zahrady - ať už městské nebo soukromé, sdílené okolními sousedy.
Můžou se z nich stát terasy. Mohou se proměnit v typické průchody do vyšších pater města
a zlepšit prostředí pro chodce. Nelze lidem naplánovat život. Nelze je donutit, aby měli rádi svoje město. Aby ho obývali. Ale je možné vytvořit příležitost. Malými věcmi, které
vychází z přirozenosti prostoru, času a hmoty. Jenom drobné kousky naděje. Možná když domy přiblížíme lidem, jednoho dne se do nich doopravdy vrátí.
Kristýna Uhrová, Jan Schleider, Filip Fuchs, Patrik Kučavík (2. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Foretník, Ph.D., Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D.
V malebném prostředí Jaroslavicka na Jižní Moravě, na kraji malé vesnice jménem Dyjákovice, se nachází komplex starých nevyužívaných stodol. Výhodou místa je poloha na okraji obce s výhledem do okolí a vzájemná blízkost objektů stodol, které jsme se rozhodli využít jako uměleckou dílnu. Prostor každé stodoly je věnován jistému druhu umělecké tvory. Malbě, sochařství, fotografii a hudbě.
Snažili jsme se maximálně využít prostorový potenciál stodoly. Dovnitř jsme umístili nový objekt – figuru – ta obsahuje základní zařízení a prostory pro bydlení. Koncept figur se snaží respektovat historickou stavbu, přizpůsobit se každému druhu umění a svým měřítkem harmonizovat s prostorem ateliéru. Je jasně vidět, co je nové a co je staré. Většina stodoly je tedy nezastavěná a slouží jako ateliér a společenský prostor.
KOMUNITA - Idea jednoho společného ateliéru, kde se různá umění budou navzájem inspirovat a propojovat. Lidé si budou moci v sezóně prostor ateliéru pronajmout a žít ve společné komunitě s dalšími umělci.
VESNICE - Komunikace s místním úřadem, školou atd... Můžou se zde konat například exkurze pro umělecké kroužky školy, kurzy malby, dílna vyvolávání fotografií.
(nejen) REGION Přilákání jiných umělců a návštěvníků na workshopy, výstavy a koncerty z okolních obcí i větších měst. Příroda v kombinaci s uměním je lákadlem pro turisty, kteří mají možnost se ubytovat v hostelu.
Strategie pro Tasovický mlýn
Bc. Martin Surovec (6. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Foretník, Ph.D., Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D.
„Bez vadnutí a kvetení zde panuje týž život, nebo spíš táž trvalá smrt. Pouze rytmus opotřebování a obnovování je v rozmanité řadě předmětů různý, nikoli jejich osud. Tužka trvá týden, potom je vypsaná a nahrazena jinou... Židle se slaměným výpletem má vyměřeny tři roky, než ji nahradí jiná, onen někdo, kdo si na té židli odsedí život má vyměřeno třicet neb pětatřicet služebních let, a potom se na židli posadí nějaký nový někdo. Člověk jako židle, žádný rozdíl.“
Stefan Zweig
Na začátku stojí snaha o pochopení struktury, která bojuje s časem, a mentality stavitelů, kteří ji vybudovali. Volím symbol skříně jako analogii vnímání jistoty a zakořenění v realitě. Snažím se najít způsob, jak obnovit přerušenou kontinuitu. Navrhuji aktivizaci pomocí rozbití měřítka zásahu, které se s rostoucí jistotou fungování stupňuje a determinuje tak zásah do historicky hodnotného objektu. Nahodilost a nejistota se stává součástí strategie. Jde mi hlavně o nástroj, nechci se pohybovat v ideálním scénáři, nechci programovat a kontrolovat. Hledám kompromis mezi minimem a komfortem. Fascinuje mě kompozice celého objektu a marně v sobě hledám ambice s ní soupeřit. Nechci z ní dělat něco, čím není. Odmítám novotvary projevující se navenek. Hledám rozdíly ve způsobu vnímání času a prostoru, které se odráží v technologii a způsobu stavění. Graduju intervaly trvání jednotlivých fází a tím se snažím vytvořit nový vztah k objektu.
Tlumočník paměti krajina
Bc. Norbert Obršál (5. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Foretník, Ph.D., Ing. arch. Barbora Ponešová, Ph.D.
„Litinové kříže pak byly vystřídány kamennými, mramorovými, které – nebýt komunistické přetržky – by se asi stavěly dodnes, jak to dokládají četné současné příklady tohoto typu z Bavorska či Rakouska“ (Kyselka, 2001:32)
Zánik obce Ječmeniště je jen kapka v moři zaniklých sídel a celkových změn po roce 1945 potažmo 1948. Hlavním důvodem je vystěhování Němců a nově budovaná železná opona. Socialismus znamená pro krajinu největší skokovou změnu od doby ledové. Zanikají staleté cesty, poutní místa a kulturní krajina ztrácí svou paměť. Kulturní krajina zažívá největší rozmach v baroku. Po třicetileté válce, kdy u nás zahynulo 43% obyvatel, se lidé znovu zcela spoléhají na Boha. Víra v té době provázela lidi doslova na každém kroku. I jediná bouřka v době žní mohla znamenat smrt hlady pro celou rodinu. Odkázání se na Boha se do krajiny propsalo vytvářením drobné sakrální architektury. Boží muka se nacházely podél hlavních a poutních cest. Jsou to pilířové sochy s výjevy utrpení Krista a lze se k nim obrátit s pokáním. Na poutních místech jsou zakládány kaple a u poutních cest poklony, což jsou výklenkové kaple, od kterých lze poprvé vidět cíl cesty, a poutník u nich poklekne. Zastavení jsou umístněny v blízkosti vesnice ve čtyřech koncích plužiny a jsou součástí procesí za úrodu. Tento rituál provádí průvod v čele s farářem. Kříže a svaté obrázky jsou připomínkami soukromých zážitků. Smírčí kříže značí místo urovnaného sporu nebo hranici pozemku.
Návrh vychází z tradice drobné architektury a svým příběhem připomíná největší úpadek a genocidu kulturní krajiny.
Studenti Halenkovu!
Romana Ema Pavlovská (3. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Sochor
Dvou a půl tisícová obec na rozhraní Hostýnsko-Vsetínských vrchů a Javorníků, nedaleko slovenského pomezí, ve svém těžišti nabízí volnou plochu o výměře asi 13 ha. Jednotlivé části vesnice jsou tak od sebe odtrženy a vazby přetrhány, což komplikuje obyvatelům život zejména při pěším pohybu. Vzhledem k historickým souvislostem, zakořeněnému průmyslovému zázemí a rozpačitosti dosavadní zástavby by nejpřirozenějším řešením bylo vytvoření nové obytné části obohacené o služby. Rozhodla jsem se k úkolu přistoupit kreativně, logicky, ale zejména lidsky. To je dosaženo tím, že území není řešeno jako jeden velký blok, ale je rozděleno na menší obytné celky s různým charakterem a působením. Všechny tyto části naopak spojuje roztroušený charakter původních valašských vesnic s více budovami na pozemku a téměř volné orientaci ke světovým stranám. Jednotlivé funkční celky jsou navíc odděleny zelení, pěšinami nebo komunikacemi. Protože se velký podíl potenciálu Halenkova ukrývá v poměrně velké nabídce pracovních příležitostí v průmyslu, je zachována právě i průmyslová část v téměř bezprostřední blízkosti návsi, jen v novém kabátě. Nově je navrženo seniorské centrum v kombinaci s prostory pro nabídku služeb (lékárna, lékař, pekárna a dále dle potřeby) v přímé návaznosti na vlakovou dopravu, zastávky MHD a na Thonetovu vilu. Důležitým bodem projektu je sportovně rekreační plocha, která jednak propojuje největší centra zábavy (hasičárnu a fotbalové hřiště), a také zároveň odděluje provoz průmyslového areálu od plochy bydlení a sama navíc nabízí dopravní hřiště, dětské přírodní hřiště, pobytovou louku a např. plochu pro pétanque. Pro bydlení jsou vytvořeny tři typy regulace pro vznik různorodého a variantního řešení obytné zástavby.
Res Publica IV – Brno Sever – Kasárna Černá Pole
Bc. Michal Stehlík (6. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Pavel Jura
Fáze Start->Uvědomění->Impulz->Nové centrum Brna Sever
Dnes lidé vnímají území kasáren, jako uzavřené neprostupné území armády za zdí, které je zcela odříznuto od okolí. Uvědomění si hodnot území má za úkol fáze "Start". Llidé pochopí, jak území funguje v celé městské části. Na základě prvního low-costového využití centrální zóny pro letní scénu a jiné společenské aktivity, se střední zóna otevře veškerému veřejnému dění a společenským aktivitám. Bez jakýchkoliv přetržků se tato centrální zóna bude formovat jako veřejný prostor, spojovací článek mezi rezidenční severní a východní zónou a jižní smíšenou zónou při ulici Provazníkova a dopravním uzlu. Území se začne integrovat do okolí a fungovat jako nové důstojné centrum městské části s budovou radnice & art centra & knihovny. Pravidla pro využití zón řídí stávající okolní zástavba a její vliv. Nikoliv uměle stanovená pravidla územního plánu. V historii byla náměstí využívána jako shromaždiště a místo obchodu s jasně patrnými "zády" a otevřeným prostorem. V této filosofii je zamýšlen nový veřejný prostor „vnitroblok“ v území kasáren. Je založený na archetypu náměstí s rekreační, obchodní, společenskou a především veřejnou funkcí, která se proměňuje dle potřeb obyvatel, pružně reaguje na jejich požadavky a stále žije!
A cycle tourist’s shelter: Box in box
Bc. Jana Chlupová (5. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Petra Žalmanová, Ph.D.
A CYCLE TOURIST’S SHELTER /BOX IN BOX je přístřešek určený pro cyklisty. Denně po stezce kolem Loairy projede mnoho cyklistů z různých koutů světa. Za rok dokonce 850 000. Na tomto místě se projíždějící mohou zastavit a načerpat síly. Mohou se zde schovat před deštěm, využít zázemí a v noci přespat ve spacím boxu. Místa u řeky jsou v neustálém pohybu. Stejně tak jak teče Loaira nebo projíždí cyklisté po stezce je box otevřený a jeho menší části se pohybují podle přání nocujících a relaxujících. Přístřešek je založen na konceptu zmenšujících se boxů zapadajících do sebe. Tímto principem se celkový objem zvětšuje, ale rozměry boxů se neustále zmenšují. Tato nekonečnost je omezena nejmenším použitelným rozměrem pro lidské měřítko. Maximální rozměr byl zadán rozměry 4m x 2,3m x 2,3m. Charakter přístřešku je dán jeho otevřeným prostorem. Vytváří veřejné zastřešené místo, na kterém se může kdokoli zastavit. Dalším stupněm jsou jednotlivé spací boxy. Přes den slouží jako lavičky, které je možné přesunout. Každý si tak vytvořit svůj vlastní výhled na řeku Loairu. V noci boxi slouží na přespání. Lze je úplně uzavřít a pomocí vertikálních žaluzií si zvolit míru otevřenosti či uzavřenosti stěn.
Jáchymov – o lidech a domech
Bc. Tereza Kvapilová (5. ročník)
vedoucí práce: Ing. arch. Jan Mléčka, Ph.D.
Až když jsem se odtamtud odstěhovala, začala jsem mít to místo doopravdy ráda. Možná mě to naučilo studium architektury, možná mě to naučil život v Brně - Žít Brno je totiž poměrně vyčerpávající záležitost a člověk se naučí vidět tohle mrtvý město spíš jako oázu klidu než jako depresivní pohřebiště. Je to pro mě prostor pro nostalgii, sentiment a melancholii, pro selektivní vzpomínky na dětství a pro zážitky, které jsou stejný bizár, jako tahle divná obec. Chci tam vodit lidi, které mám ráda - každému milovníkovi archipamátek zaslzí oko při pohledu na rozflákaný renesanční portály, urbanistky vlhnou při procházení se po uličkách
kopírující povrch kopců, výtvarník prožívá barevnou kompozici střech. Chci je sem všechny vzít, ale zároveň nechci. Tohle město je moje. Čím dál víc si uvědomuju, že mě tohle město definovalo a mám neustále ten sebestředný pocit, že mu nikdo kromě mě vlastně nerozumí. Že ho nedocení.
A stejně by tohle město víc než architekty, urbanisty nebo umělce potřebovalo spíš psychoanalytika.
A nebo jsem to jenom já.
Jáchymov, město zašlý slávy, komunistickejch koncentráků, mrtvejch andělů.
Alkohol, drogy a rokenrol na diskotéce pro důchodce v kulturáku.
Hard mountains.
Achtung, baby!
Některé domy v Jáchymově už našly majitele, který se o ně stará. Mnohé ale nenašly a pokud se situace ve městě nezmění, taky ani nenajdou. Můžeme čekat, že až se samovolně rozpadnou a zmizí, budou vyklizeny z našeho života. Nebo se místo toho můžeme k dědictví
předchozích generací postavit s citem, rozumem a zodpovědností. Části nevyužívaných domů
můžou sloužit jako zahrady - ať už městské nebo soukromé, sdílené okolními sousedy.
Můžou se z nich stát terasy. Mohou se proměnit v typické průchody do vyšších pater města
a zlepšit prostředí pro chodce. Nelze lidem naplánovat život. Nelze je donutit, aby měli rádi svoje město. Aby ho obývali. Ale je možné vytvořit příležitost. Malými věcmi, které
vychází z přirozenosti prostoru, času a hmoty. Jenom drobné kousky naděje. Možná když domy přiblížíme lidem, jednoho dne se do nich doopravdy vrátí.
0 komentářů
přidat komentář
