Ještěd f kleci 14 - nominované projekty
Anna Hrušová / Coworking pro Porto
4. ročník - bakalářská práce
ateliér Suchomel / Šaml
Portugalská města jsou živé organismy, z Porta však vášnivá portugalská nálada pomalu vyprchává. Proto si projekt Coworking pro Porto dává za cíl nejen vytvořit fungující coworkové centrum, ale také celkově probudit dnes usínající část města s nejkrásnějším výhledem na druhý břeh řeky obývaný továrnami na portské víno. Filozofií coworku je přilákání a propojení mladých talentovaných lidí, kteří by jinak do kontaktu vůbec nepřišli. Pozadí projektu je podpořeno mnohem obecnější myšlenkou. Tou je možnost propojit moderní přístup ke každodenní pracovní činnosti a zájem širší veřejnosti o veřejné prostory tak, aby byl i pouhý kolemjdoucí místem a myšlenkou coworku osloven.
Druhé největší portugalské město Porto se nachází na severozápadě Pyrenejského poloostrova, na pomezí Atlantického oceánu a řeky Douru. Řeka rozděluje oblast na dvě části, které se vzájemně doplňují. Na jedné straně se nachází kulturní a historické centrum Porta a na druhém břehu řeky, v aglomeračním městě Via Niva de Gaia, sídlí továrny na výrobu portského vína, které volně přecházejí v klidnější obytné zóny.
Projekt vznikl na základě mezinárodní soutěže, která si dává za úkol probudit a celkově oživit okolí historického centra a nabídnout mladým profesionálům pracovní prostor, který bude vyhovovat současným trendům. K tomuto účelu byla vybrána nevyužitá oblast nad řekou Douro. Parcela projektu se nachází za hradbami historického centra města s výhledem na Eiffelův most a již zmiňovaný druhý břeh řeky Douro, které náleží městu Via Niva de Gaia. Řešenou oblast ilustruje situační mapa.
Úkolem bylo vytvořit nejen fungující coworkové centrum, ale také celkově probudit dnes usínající část města s nejkrásnějším výhledem na druhý břeh řeky obývaný továrnami na portské víno. Objekt má sloužit převážně k pracovní činnosti.
Filozofií coworku je přilákání a propojení mladých talentovaných lidí, kteří by jinak do kontaktu vůbec nepřišli. Pozadí projektu je podpořeno mnohem obecnější myšlenkou. Tou je možnost propojit moderní přístup ke každodenní pracovní činnosti a zájem širší veřejnosti o veřejné prostory tak, aby byl i pouhý kolemjdoucí místem a myšlenkou coworku osloven. Pracovní komplex proto nabízí jak část soukromých pracovních prostorů, tak části veřejnosti volně přístupné. Rozmanitost parcely popisuje atmosférická mapa, která ukazuje na jednotlivá specifika řešené oblasti.
Nejvýraznějším omezením prostoru je silnice, která obloukem protíná celý pozemek. Definuje ho na část pod mostem a na část nad mostem, přičemž část pod mostem je ta klidnější s výhledem na druhý břeh řeky. Terén odtud pozvolně stoupá až k úrovni silnice a s ním se mění klid a míra soukromí, který zmíněný most překvapivě nabízí.
Právě z toho důvodu jsem se snažila k výraznému (a na první pohled negativnímu) prvku silnice najít pozitivní postoj, který vedl k využití klidného soukromého pracovního prostoru pod mostem a vytvoření veřejnosti přístupných částí v horní části pozemku.
Klidovou část pod mostem lze vnímat jako terasu s výhledem. Lemuje ji stará ozdobná zeď, na kterou navazuje dramatický spád terénu až k řece Douro.
Nové pojetí, do té doby nevyužívaného pozemku, dává do kontrastu starou kamennou zídku s pozůstatky oken a bránu se třemi obloukovými vstupy na severovýchodě pozemku. Ta zde
ohraničuje pozemek, ale také zachovává určitý pocit tajemství a vnáší obraznou otázku „co se zde asi dříve odehrávalo“, přestože podle historických fotek zde nikdy nic nebylo.
Vedle klíčového rozdělení pozemku silnicí, je významným aspektem návrhu měřítko okolní zástavby. Nedaleko pozemku se nachází Praca de Ribeira, náměstí, které je spolu s dalšími památkami zapsané v UNESCO. Historická podoba města podtrhuje architektonické prvky pestré portugalské architektury. Zástavba je tvořena drobnými městskými domy většinou ne více než třípatrovými. Drobné domky v okolí determinují celkovou velikost navrhovaného areálu, který je koncipován s ohledem k současnému rázu této městské části. Celkový návrh je rozprostřen v několika úrovních, které terén kopírují a díky tomu velikostí neruší stávající zástavbu.
Soubor budov tvoří polouzavřený areál, který nabízí jak volně přístupné veřejné části, tak i soukromé pracovní prostory. V budově, která otevírá areál ze západu, je umístěno administrativní zázemí s konferenční místností, který přímo sousedí s malým dvorečkem směřovaným na sever. Patro výše je věnováno coworku. Coworku, který je zaměřen na malé firmy a jednotlivce toužící po kontaktu s firmami podobného rázu. Nacházejí se zde 3 kanceláře rozdílných velikostí, s jedním společným centrálním prostorem. Ten plní účel potkávání a navazování kontaktů mezi jednotlivými firmami.
Centrální prostor je od administrativní části oddělen schodištěm a je rozdělen na část nacházející se pod mostní konstrukcí a na část, která je umístěna pod náměstím. Hlavní vchod se nalézá na úpatí schodiště. Prostory jsou doplněny podzemním parkovištěm, do kterého je přístup ze západního konce areálu. Podzemní parkoviště pokrývá plochu pod administrativní budovou a centrální částí 1NP.
Návštěvník, který coworkové centrum navštíví, se nejdříve zaregistruje u recepce. Zde má možnost odložit si nepotřebné věci v nedalekých skříňkách. Dále pokračuje hlavní uličkou, kde si může začít vyhlížet své pracovní místo.
Hlavní pracovní prostor se nachází pod mostovou konstrukcí. Jelikož terén pod mostem mírně stoupá, kopíruje ho, čímž dává za vznik přirozenému rozvrstvení jednotlivých pracovních částí. Ty jsou rozděleny do sedmi sektorů s pěti výškovými úrovněmi. I přes to, že je prostor pospolitý, nabízí několik rozdílných atmosfér. Nejklidnější a nejchráněnější je první a poslední sektor. Díky rohovým pozicím jsou jako jediné tvořeny na sebe kolmými zdmi a tím vytváří vyšší míru pocitu klidu. Směrem do středu pracovního prostoru je každý díl čím dál tím více otevřený. Ke každé pracovní úrovni náleží také terasa s řadou stromů a starou kamennou zdí. Právě odtud je jeden z nekrásnějších výhledů na protější stranu břehu, na město Via Nova de Gaia, Eiffelův most a klikatící se řeku Douro.
V těsné blízkosti pracovního prostoru je umístěno zázemí s technickou podporou coworku. Zde má návštěvník možnost tisknout či kopírovat a dále využívat malé skupinové místnosti pro menší jednání a meetingy.
Druhá polovina podlaží je spíše klidová a odpočinková. Nachází se zde kruhové atrium, které nabízí příjemnou atmosféru pro lehké občerstvení nebo odpočinek s kávou. Pro tyto účely se zde nachází kuchyňka se skládkem potravin a také místnost s kávovarem, která je vybavena křesly a pohovkami. Tento prostor je koncipován jako přirozené prostředí pro setkávání coworkerů, kteří mají zájem navázat nové vztahy a kontakty, na jejichž základě je možnost spolupracovat na nových projektech.
O podlaží výše se nachází náměstí s malou kavárnou, ze které je též výhled na protější břeh řeky a celé údolí. Vizuální clona, která odděluje náměstí od frekventované silnice, tvoří lehká konstrukce pergoly, porostlá popínavými rostlinami. Pergola vytváří příjemný stín a spolu s rostlinami dodává celému náměstí svěží atmosféru.
Terén stoupající směrem k severovýchodnímu konci areálu využívá možnosti zapuštění stavby pod terén, tento prvek je podpořen siluetou navazující liniové stavby. Pokračující křídlo za kavárnou je dvoupatrové. Spodní patro (2NP) je určeno společným aktivitám, kde návštěvníci coworku mohou pracovat ve větších skupinách. O patro výše se nachází konferenční sál, z jehož předsálí je možné volně vyjít do zahrady.
Podél tohoto křídla pozvolna stoupá terasovitá zahrada se stromy, která je oddělena od komunikace vysokou zdí. Na konci zahrady se nachází liniový cvičební sál s venkovní terasou doplněný šatnami v suterénu. Celý komplex je uzavřen železobetonovou, dvanáct metrů vysokou věží. Z této věže je možné shlédnout nejen dění v rámci areálu, ale také přilehlé okolí, které zakončuje výhled na širý oceán.
Betka Barančíková / Mesto pod Vihorlatom
1. ročník MA (Technická univerzita v Košiciach Fakulta umení)
ateliér Hendrych / Janďourek
Snina je najvýchodnejšie okresné mesto Slovenska. So svojimi dvadsaťticíc obyvateľmi tvorí poslednú zastávku krajiny pred hranicami, kde ešte líšky nedávajú dobrú noc. Človek-turista smerujúci do Polonín tu očakáva čosi, čo ho donúti nafotiť si vtupnú bránu do národného parku-mesto kde sa ubytoval keď vystúpil z pražského rýchlika deň pred výstupom na Kremenec. Ukrajina za rohom priťahuje východniarov lacnými nákupmi-prechádzajú Sninou.
Priemyselný podnik Vihorlat sa klasicky rozbehol za minulého režimu v polovici päťdesiatych rokov, nadobudol obludné rozmery, aby sa po revolúcii rozbil na drobné prevádzky z ktorých väčšina už zatvorila dvere. Areál zapĺňa značnú časť mesta, je doň vrastený. Za vysotým plotom, kde nik nesmie, iba v noci natajňáka. Pozornému oku neunikne, že práve tu sa nachádzajú najlepšie architektonické skvosty mesta, ktoré inak postráda ako historické centrum, tak zmysluplnejší verejný priestor.
Prvým krokom po pristúpení k výzve teda bola očista. Prázdne plechové výrobné haly z posledných desaťročí fungovania podniku som nechala zmiznúť. Časť zachovávam- budú z nich dobré drobné prevádzky rôznej ľahkej výroby, ktoré potrebujú hlavne miestni. Taký kolos ako podnik Vihorlat sa už nikdy nevráti. Ďalším krokom bolo prepojenie areálu s mestom, doteraz oddeleného pásom zelene. Občianska vybavenosť sa už oddeľovať nemusí. Park ostal, preťali ho len stužky ciest, chodníčkov a bytovej zástavby, ktorá vlieva život novej mestskej štvrti.
Hlavné urbanistické osi bývalého podniku používam a upravujem len mierne. Celý areál sa odvíja od stredovej osi, kde som presmerovala tranzit v smere Humenné-Ukrajina (Z-V). Tvoria ho takmer výlučne osobné automobily, ktoré sa konečne majú príležitosť zastaviť v meste. Pozdĺžne státie im to uľahčuje, parkovacie miesto netreba dlho hľadať. Zastávka na námestíčku pri dobrom obede je pre mesto prínosom. Vytvorila som výstavnú triedu mesta, nesie v sebe (len) dva prúdy vozovky, cyklystické trasy, široký pás zelene, korzo. Rieku cirochu som využila na vytvorenie ramena pretekajúceho malým jarčekom cez ulicu. Trieda za začína súčasným centrom mesta a končí novovytvoreným s výškovou dominantou- teplárenskými komínmi v pozadí. Celým areálom sa nesie duch minulej doby, ktorý nepotieram, snažím sa vytiahnuť charakter a krásu priemyselných budov, ktoré sú pamätníkmi nevymazateľného obdobia mesta. Bašta zbrojárskeho priemyslu poľudštená a obývaná.
Marie Štefanová (3.ročník), Marie Čáslavská (3.ročník) a Alžběta Pomahačová (2.ročník)
Rám umělců, Dvůr jógy a Galerie
hostující ateliér Petra Stolína a Aleny Mičekové
URBANISMUS
Bývalé liberecké výstaviště. Opuštěná louka, rozhraní dvou světů. Ulice 5. května jako tepna s obchodním parterem a bydlením. Oproti tomu rozvolněná a přitom přísná zástavba Masarykovy třídy. Jezdí tudy tramvaj, míjí jeden rododendron za druhým. Ulici dominují vily, krásné perly zakutálené v trávě. A uprostřed výstaviště. Opuštěné pavilony, zapomenuté výstavní soboty a bílá brána jako připomínka ztracené chlouby.
Prázdné prostory v centru města jsou unikátem. Stavíme, aby místo fungovalo. Necháváme dýchat, aby žilo. Stavíme ateliéry, studia, sály, dílny, byty. Vše sjednocené a chráněné rámem střechy. Necháváme dostatek svobody v rámci jasných pravidel. Každý ví, co je jeho a kde už je na návštěvě u souseda. Rozdáváme zodpovědnost a s ní i motivaci starat se o svůj vlastní prostor.
RÁM UMĚLCŮ
Má cesta se tam, kde končí ulice 5. května a začíná Masarykova třída, mírně stáčí doprava a klesá. Dole pod kopcem naproti Lázním se mi otevírá pohled na dům nesený sloupy. Je jako velryba, v mžiku mne pohltí, procedí mezi svými betonovými zuby, a rázem se ocitám v jejím nitru - na velkém nádvoří. Vše okolo se jen hemží. Děti pospíchají dolů po schodech na hodinu zpěvu, za okny vidím dívky tančit balet, studenti keramické dílny právě vytáhli hlínu ven a plácají si své hrníčky přímo na dvoře. To, co by se na první pohled mohlo zdát chaotické, je pevně sevřeno jasným rámem. Rámem střechy, rámem komunity.
Naproti mně se tyčí pódium, hraniční kámen dvou charakterově i proporčně odlišných celků dvorany. Vyvýšená na podstavci a zahalená závěsem slouží pro hudebníky, tanečníky i divadelníky. Větší dvůr je jakási líheň mladých umělců. Učitelé tance, hry na klavír, malby a divadla obývají jednotlivé buňky, stvořené právě pro jejich činnost. Vyučují a někteří zde i bydlí. Menší nádvoří v zadní části je intimnějšího rázu. Doupě umělců – řemeslníků. Nalevo sousedí řezbářské a modelářské dílny. Protější kout obývají švadlenky a tatér. Na konci stojí propojené ateliéry architektů, fotografa a dílna loutkaře. Všichni spolu, ale když chtějí, i každý sám. Solitéři jako sochař nebo spisovatel pracují sami, pohrouženi do své práce v severním koutu rámu.
Každý prostor má jiného obyvatele, jiný rozměr. Jeden má atrium, druhý terasu, další velké okno do dvora nebo světlík s žebříkem na střechu. Rozmanitost místních lidí zajišťuje zdravě rostoucí komunitu, nevyhraněnou pouze jedním směrem, navzájem se inspirující a rostoucí.
Buňka - prostor pro každého z uživatelů - je vystavěna tak, aby dobře sloužila k jeho práci, i k práci lidí, kteří sem přijdou po něm. Nesvazujeme osud buňky s konkrétním účelem, zároveň je jasné, jakého zaměření bude její obyvatel. I on sám se může, a snad i bude, podílet na jejím členění. Ke každé buňce patří i menší přiléhající výsek dvora. Místní ho budou používat, ale také se o něj starat. Výsek je akorát velký, aby na něj obyvatel buňky stačil.
Živo v rámu není jen přes den. Ti, kdo v něm pracují, tu občas přespí a někteří tady i bydlí. Nejsou ale jediní. V posledním patře rámu najdeme běžné byty pro kohokoli jiného. Lidé tady pracují, tvoří, vyučují, učí se novým dovednostem nebo si třeba jen zkracují cestu z města.
DVŮR JÓGY
Dvůr jógy, místo klidu v hluku velkoměsta. Dům provlečený skrytou chodbou - stužkou, která svírá jeho jádro. Pecku, která se na jaře zazelená a na podzim zezlátne. Pecku klidnou a pokorně čekající.
Hranice mezi prkny tělocvičny, tartanem na dvoře a trávou v zahradě je mělká a mlhavá. V létě nám nic nebrání otevřít křídla vysokých oken dokořán, vyjít ven, usednout na zem a cvičit přímo tam. Tam na trávě pod stíny stromů.
Podzim vtrhnul do dvora, babí léto rozehřívá tartan, zatímco vítr tahá po nebi papírové draky, jak chmýří pampelišek. Stromy co by paravany zvolna zlátnou a prozařují dvůr. Venkovní tělocvičnu mám nejraději právě tehdy.
Útroby domu ukrývají malou čajovnu. Když venku mrzne, usedám po cvičení do čajového pokojíku, listuji si knihou půjčenou z knihovny odvedle, čtu si a pomalu upíjím svůj oblíbený Oolong.
Hned, jak roztaje poslední sníh, vytahujeme ven malířské stojany. A když přijde hlad, v zadním křídle domu je společná kuchyň s dlouhým jídelním stolem. Tam se scházíme, vaříme, jíme, debatujeme.
GALERIE
Současný dům pro současné umění doplňuje libereckou kulturní křižovatku. Své návštěvníky, kteří vstoupí z Masarykovy třídy, z nejkrásnější ulice ve městě, k sobě nechává přicházet dlouhou zahradou mezi vysokými zdmi. Už tady začíná výstava. Samotné výstavní prostory uvnitř mezi sebou vždy dělí schodiště. S každým výstupem vzhůru se otevírá návštěvníkům nový svět. Někdy navazuje na ten předchozí, jindy nabízí zcela nový zážitek. Při přechodu mezi výstavami mohou oči vydechnout pohledem ven úzkými okny na mezipodestách.
Galerie nabízí příležitost Liberci, umělcům z Rámu pod ní i umělcům z širého světa...
Jakub Trčka (2.ročník)
Kód v architektuře
ateliér Jana Stolína PROSTOR S
Zkusme si představit okolní architekturu jako seskupení konečného počtu částic, které mají určité vlastnosti, například: jsou schopny se v určitou chvíli rozestoupit a vytvořit koridor, a po-té se zase uzavřít, nebo jsou schopny se v určitý moment rozsvítit a prostor osvětlit, či zvětšit svou velikost a v daném momentu strukturu stavby zpevnit. Díky tomuto mechanismu by se v budoucnu mohla architektura v prostoru transformovat v závislosti na jejím „uživateli“. Na první pohled se toto jeví jako velmi daleká budoucnost, ovšem to, že jsme schopni takovouto realitu uvažovat je již první krok k tomu, přiblížit se k jejímu uskutečnění. Dalším velmi důležitým krokem je „vizualizace“ neboli virtuální vykreslení této „snové reality“, což bylo mým cílem v tomto semestru.
Celou práci jsem tedy zaměřil na vytvoření takového kódu, aby se vizuálně co nejvíce podobal tomu, co jsem popsal ve vyšším odstavci. Mým výstupem je tedy vizualizace kódu, který jsem v průběhu semestru tvořil, za pomoci několika open-source knihoven. Celý můj program jsem pak následně sestavil v programu Processing.
Významem „kódu v architektuře“ by mělo být nekonvenční zachycení schematického „půdorysu“ v architektonickém smyslu, buďto v rámci urbanismu či samostatných objektů, a následně utvářet za pomoci tohoto principu smysluplnější architektonická seskupení ve vzájemné dokonalejší návaznosti, s využitím počítače jako „tvůrce“ plánu.
Cílem mého projektu bylo uplatnění „code of nature“, v prostorové a interaktivní formě. Prakticky jde o netradiční přístup k vytváření prostoru, který v sobě zahrnuje několik fyzikálních modelů, které je možné vzájemně kombinovat, a jejich vliv se propisuje do (v prostoru umístěných) částic, které jsou těmito fyzikálními vlivy neustále narušovány, čímž pádem dochází k nekonečnému cyklu obměn vytvořeného prostoru.
Šimon Marek (3.ročník), Martin Utíkal (2.ročník) a Tobiáš Hrabec (2.ročník)
Největší Rybník
ateliér Suchánek / Janoš
Velký Rybník je sídlo kolem vody. Ačkoliv má většina českých měst řeku, přehradu, potok nebo aspoň rybník na návsi, je v čechách velkorybnická situace neobvyklá. Zatímco u většiny menších sídel najdeme jasnou centrální nebo lineární logiku, tady taková interpretace selhává. Středobodem je rybník o mnohem větší rozloze než zástavba. Centrum neexistuje, pouze břeh a jeho těžiště. Obejít rybník je instinkt. Základní potřeba pro ztotožnění se s místem. Cesta kolem rybníka znamená jeho obydlení.
Původní chatová oblast je pod nátlakem. Touha k trvalému bydlení je úměrná pozoruhodnosti místa i jeho blízkosti ke Karlovým Varům. Cestou nejmenšího odporu se poptávka zosobnila v satelitní zástavbě nešťatstné kvality a ještě horšího umístění. Podmáčený východní a západní břeh jsou dnes hluchá místa dělící sídlo na tři fragmenty. Takové místo nechceme. Rybník je jeden a jeho blízkost je pro další stavění zásadní.
Východní břeh je podmáčená oblast, sevřená mezi vodu a železnicí. Podmáčení je výzvou, nikoliv nepřekonatelnou překážkou. Navrhujeme stavět na pilotech. Dřevěnými moly propojit dva světy jižního a severního břehu. Původní parcelace přiřkla břehy až na vyjímky soukromým chatám a nově dobytý břeh je tak šancí veřejnou sféru doplnit. Fakt, že se po podmáčené půdě nedá chodit dělá z mol jasně definované ulice v otevřeném prostoru a soukromé terasy nejsou odděleny plotem ale mezerou a výškovým rozdílem
Pokud železnice a kaolínový důl na východě znamenají hranici, na severu rybníka taková bariéra neexistuje. Hranici sídla odvozujeme přímo od vzdálenosti k rybníku, tak aby to nikdo neměl dál než tři minuty chůze. Ve Velkém rybníce nenacházíme místo pro sprawl. Jestliže se sídlo rozroste vágní zástavbou satelitního charakteru, ztratí návaznost na Rybník. Navrhovaná zástavba je tedy kompaktní. Kvantitu vesele vyměnujeme za kvalitu. Zahrady jsou menší, zato lépe vymezené plotem nebo zdí a domy lícují s ulicí a tak minimálně jednou fasádou vstupují do veřejného prostoru. Abstraktní řád je omezen na hierarchii hlavních průjezdných ulic a tenkých uliček zprostupňujících zástavbu. Nahodilost původní severní parcelace se tak odráží v nepravidelnosti nové zástavby.
Zdá se, že je obcházení způsobem jak uchopit místo. Stejně jako s rybníkem samotným je na snadě ohraničovat sídlo cestou. Ta naše vede mezi polem a dvorky domů. Je méně formální než ulice a na místo dlažby má mlat. Na straně pole ji lemuje stromořadí platanů, takže když tu člověk venčí psa není uplně ve městě ani mimo něj. Hranici nahrazuje rozhraní. Stejnou cestou obepínáme i satelitní výstavbu. Západní břeh je podmáčený v největším rozsahu. Zároveň jde o největší část volného břehu. Z hlediska biodiversity jsou tyto přechody mezi dvěma biomy nejzajímavější. Chce-li člověk přejít ze severní do jižní části, musí dnes jít oklikou po silnici a ztratit tak sebemenší spojení s rybníkem nebo sídlem. To samé platí pro cestu z nedalekého Ruprechtova. Malá vesnička na kopci je vidět z celého rybníka, je tedy vhodné aby s ním byla i kvalitně spojena.
V prázdném území mezi podmáčenou oblastí a silnicí vysazujeme březový háj. Podél břehu rybníka vedeme cestu dlouhým dřevěným molem a kolmo na ní je protažena cesta z Ruprechtova. Takže když se Ruprechtovan vypraví k rybníku, jde namísto okliky z kopce a skrz háj přímo k vodě.
Rozdělení pozemků patří k identitě místa a reparcelace nepřipadá v úvahu. Město se nemění ze dne na den a je na bíledni, že chatky na Velkém Rybníce v nějaké míře zůstanou. Do původní parcelaca zasahujeme jen minimálně. V neprostupných částech zástavby bereme kousek od sousedících pozemků pro tvorbu tenké uličky pro pěší.
Podél břehu hledáme důležitá místa – těžiště rybníká která buďto ponecháváme, doplňujeme a nebo vytváříme. Vzájemně břehy spojujeme serií loděnic, protože jet pro rohlíky na loďce je tisíckrát lepší než autem.
LODĚNICE
Části sídla je potřeba propojit. To ne jen kolem dokola ale i protilehlé břehy. Příjemná cesta kolem rybníka je základ, ale když vám za pět minut jede vlak, těžko ji oceníte. Severní a jižní část nejsou daleko od sebe a z vody překážky se snadno stane voda prostředek. Řešením je samozřejmě loďka. Už dnes si ji užívají šťastlivci s pozemkem přímo u vody, ale ti co bydlí dál musí každou plavbu těžce zvažovat. Ambicí je loďku zpřístupnit všem.
Podél břehu umísťujem sedm loděnic. Z dvou modulů – podélného a příčného uložení lodí – jsou poskládany do různých velikostí v závislosti na potřebě. V zásadě počítáme, že vedle auta bude mít každá domácnost i loďku. Loděnice jsou vybaveny kolejnicí s kladkou pro vytažení do vyšších polic a nejvyší patra slouží pro zazimování loděk těch, kteří bydlí u vody. Protože v zimě se obují brusle a celá dynamika místa se mění.
ZASTÁVKA
Vlakem je člověk za čtvrt hodiny ve Varech. To nabízí dobrou alternativu k autu. Zastávka je malá, ale důstojná. Velké hodiny na věži k železniční kultuře patří stejně neodmyslitelně jako malá nádražka pod ní. Místo nesmírně exkluzivní nikoliv cenou ale počtem židlí. A když nemá člověk štěstí nebo mu právě ujel vlak, může si pivo odnést nahoru do hodin nebo na vyhlídku nad nimi. Trať i zastávka leží paralelně s pěší třídou vedoucí kolem vody a hráze a kolmo na zastávku vede průchod k loděnici.
SAMOOBSLUHA
Můžeme předpokládat, že si řada lidí bude jídlo nakupovat ve Varech. Ale pokud si člověk nepotřebuje vybrat z osmdesáti šesti druhů paštiky, neměl by být na dojíždění vysloveně odkázán. Navíc sámoška byla vždycky místem společenských interakcí. V severní zástavbě je středně velký obchod v čele veřejného prostranství. Potraviny s dvěma kasami, sedmi světlíky a fasádou z magických dlaždiček. Před obchodem je lavička a v létě i dřevěný stůl kde si múžou Velkorybničani jídlo rovnou sníst.
BAZÉN
Voda v rybníce je voda podzemní. Žádný stálý přítok nemá a tak začátkem srpna začíná zelenat a sinice koupání znemožňují. Koukat na tu krásu a nemoct si zaplavat je utrpení. Na východní břeh umisťujeme filtrační bazén – sezónní těžiště na dlouhé letní večery. Bazén bere vodu z rybníka ale skrz jeho stěnu jí čistí na bází trojí fíltrace. Jeho zázemí má kiosek, plavčíka, šatny a velkou kovovou kouli jako nádrž na vodu pro sprchy. V zimě je zde půjčovna bruslí.
BŘEZOVÝ HÁJ A BRÁNA
Z Ruprechtova je rybník vidět jako na dlani. Hlavní cesta vede dolů z kopce na křižovatku se silnicí z Hroznětína do Varů. Za křižovatkou začíná březový háj kam až oko dohlédne. Cesta k rybníku vede přímo a po chvilce se mění v molo nad podmáčenou půdou. O něco dál, ještě než návštěvník dorazí k vodě je velkorybnická brána. Konstrukce z čtyři a dvaceti do sebe zaklesnutých kmenů vzrostlých bříz. Tvoří vlastní interiér, malý svět mezi světem rybníka a tím vnějším. Vrcholky kmenů tvoří nad branou malý intimní prostor do kterého se dá, s trochou obratnosti vyšplhat, ale na první pohled k tomu nevyzívá. Některé věci si člověk musí objevit sám.
SÁL
Na Velkém rybníce je pod pláží dlažba. Pláž – jedno z mála míst kde je břeh zcela přístupný veřejnosti je prostor kde se odehrávají všechny významější události. Dává smysl, že je to u hráze, která celý rybník vytváří. Hráz je tenká a sotva se na ní vejde auto. Proto je příjemější jít po mole pod hrází, to vede rovně a na pláži vystupuje po schodech do kryté arkády vedoucí až k sálu. Tam se konají všechny významější akce. Civilní prostor musí umět pojmout svatbu, pohřeb, předávání vysvědčení i obyčejnou tancovačku. V přízemí jde o jednoduchou prostupnou stavbu. Přes den je vždy otevřená a lidem na pláži nabízí zázemí,prostor pro posedávání, přednášky nebo doučování. Nad sálem je veřejná terasa a místní samospráva.
Boží muka v Kryštofově údolí
ateliér Petra Stolína a Aleny Mičekové
Drobná architektura v české krajině. Zadání má reálný základ – skutečného člověka, který za vším stojí a skutečné místo, které se svým nádechem obyčejnosti má získat nový duchovní rozměr. Společně podniknutá cesta se studenty vlakem a pěšky do místa zadání měla umožnit pozorné vnímání krajiny. Setrvání v místě a rozhovory o jeho kvalitě, diskuze o tématu božích muk a jejich míře náboženského přesahu mělo vyústit v niternou reakci na prostor a potřeby užívání výtvarno-architektonickým objektem v krajině. Volná architektonická poezie nesoucí v sobě vlastní příběh umožní nové zažití místa, zastavení se a zamyšlení při hledání odpovědí.
Tomáš Zavoral (2. ročník MA) - diplomová práce
JWW_Der Judenweg, Wien - muzeum života za války
ateliér Hendrych / Janďourek
FLAKTURME
Během 2. světové války byla ve Vídni postavena soustava tří párů protileteckých obranných věží, které tvoří ve struktuře města trojúhelník. Jejich výstavba dle návrhu Friedricha Tamma probíhala v letech 1942-45.Věže mají různé výšky, nicméně jejich paluby jsou ve stejné úrovni pro koordinaci radarového zařízení.
Kromě vojenským účelům sloužily i jako protiletecké kryty pro civilní obyvatelstvo, nemocnice, zázemí rozhlasu.
Věže jsou v částečném vlastnictví státu a města. Protiletadlové věže byly vždy postaveny ve dvojicích, G (Gefechtsturm) věž a L (Leit) věž.
Primárním účelem těchto monstrózních železobetonových staveb bylo umožnit volný výstřel těžkým protiletadlovým dělům ráže 105 a 128 mm. V druhé řadě sloužily jako protiletadlové kryty civilního obyvatelstva, respektive jako dobře chráněné nouzové nemocnice.
Někteří odborníci se domnívají, že tyto věže měly spíš symbolický význam než skutečně vojenský. „Dnes se ví, že z nich bylo odraženo ani ne 0,8 procenta leteckých útoků,” uvedl Ital Margula z vídeňské akademie výtvarných umění. Dodal, že zpravodajské systémy na obou propojených obrech příliš nefungovaly a protiletecká děla nedostřelila tak vysoko, aby bombardéry zasáhla. Navíc objekty měly původně stát daleko od středu města. Hitler ale prý rozhodl o jejich umístění v centru, aby byly všem na očích.
JWW, museum života za války
Je umístěno v Leitturm v Arenbergpark v jihovýchodní části bližšího centra. Tento park byl dříve součástí velkého parku náležícího Arenberg palais.
Vídeň byla velkým centrem židovského života již od dvanáctého století. Velké změny v soužití obyvatel se začali dít po konci 1. světové válce.
Museum je koncipováno jako zážitkové. Každý se zde dokáže představit poměry tehdejší doby a její krutost. Z prožitků a vlastních zkušeností si člověk odnese nejvíce.
Budova představuje osnovu expozice. Jednotlivá patra jsou mezníky doby.
Objekt protínají dva jehlany s podstavou u horní a spodní části budovy. Výseče bourají stropy a vytvářejí pomyslnou vodící časovou linku doby. Ta je na počátku otevřená a rozverná. S příchodem války se začala zužovat. Po konci války se zase pozvolna otevírala. Demolujeme, abychom objevili podstatu věci.
Objektem stoupáme cestou – rampou. Na počátku vstupujeme do otvoru ve stropě a ocitáme se v časové lince. Posléze ji už jen obcházíme. Tato linka nám dovoluje orientovat se v čase a souvislostech. Můžeme hledět kupředu či se poohlížet do minulosti. Postupně s tvrdou dobou se zábradlí rampy zvedá a my se pohybujeme koridory. S negativními pohnutými osudy se i křiví a padají stěny. Ty se náhle uzavřou a my procházíme tubusem. Z rampy vyjdeme na úrovni každého podlaží. Válka jednoho dne skončila, tedy i tubus náhle ztratil své stěny. Cesta dále je ale nadále nejistá a nelehká. V závěru je cesta přímá s míří vstříc oblakům. Na konci expozice vcházíme po cestě do poslední výseče otvoru a vycházíme z časové linky nad objekt. Po čtyřiceti metrech stoupání expozicí objevujeme reálný svět, o kterém můžeme v klidu přemýšlet. Na povrch budovy nevkročíme. Pohybujeme se po lávce, nesme spjati s historií.
Expozici tvoří cesta – rampa, dále video, zvuky či drobné exponáty.
TECHNICKÉ ŘEŠENÍ
Do objektu vstupuje z parku původním vchodem. Ocitáme se ve vstupní hale, kterou můžeme procházet. U informační desky se dozvíme o expozici a můžeme začít stoupat.
V každém podlaží je u vchodu do únikového externího komunikačního tubusu velká lavice k odpočinku.
Do 1.PP sejdeme po stávajícím schodišti nebo po externím komunikačním tubusu. Zde se nacházejí samoobslužné skříňky pro batohy a oděv (jelikož je budova nezastřešená a má stejnou teplotu jako venku, je předpokládáno uschování především bagáže). Dále jsou tu toalety, zázemí pro zaměstnance se šatnou a sprchou, sklady a technická místnost.
Do 1. NP a dále do dalších podlaží expozice vstupujeme po cestě – rampě. Do dosažení vrcholu scházíme na druhou vyhlídku současného ambitu. Tam použijeme externí schodiště či výtah.
Jedná se o konverzi stávající budovy. Nosné stěny pilíře jsou ponechány, ostatní stěny a příčky jsou vybourány.
Budova je zanechána v surovém stavu. Nové prvky jsou v jejím kontrastu. Veškeré nové konstrukce jsou v černé barvě (externí komunikační tubus, cesta-rampa, sítě, zábradlí, nábytek, lávka, schodiště).
Do objektu jsou vybourány otvory, které vytvářejí výseče jehlanů. Tento otvor je otevřený. Budova je tím pádem z části nezastřešená. Otvory jsou zajištěny tenkou černou lankovou sítí a úzkým zábradlím, tenká linie ve výšce 900. Případná srážková voda, či tající sníh, je odváděna po podlaze ke stěnám a dále venkovními svody do kanalizace.
Dalším přidaným prvkem je zážitková cesta – rampa. Černá ocelová rampa je kotvena ke stěnám a stropním konstrukcím. Uvnitř je při spodní hraně naváděcí světelná linie (LED světlo zasazené v plášti. Světelnou linku pak vytváří tlumené odrazové světlo).
Na jižní straně budovy je ukotven únikový komunikační tubus s výtahem a schodištěm. Je bezbariérový. Tubus je ocelová konstrukce, v podzemí betonová, kotvená k obvodu budovy.
Stávající schodiště nejsou používána, opatřeno záterasou, v místech rampy bourána) Používá se jen jediné vedoucí z 1.NP do 1.PPČelní stěna je probourána a otevřena do parku. Před pilíře je předsazena neotvírává skleněná stěna.
Upravená plocha před budovou je betonová. Celková plocha odpovídá půdorysu věže, 2/3 plochy v přední straně, 1/3 v zadní části.
Osvětlení je zajištěno zářivkami na stropě. Veškerá kabeláž je provedena voděodolnými černými kabely, vedeno na povrchu stěn.
Vojtěch Malina (2. ročník MA) - diplomní práce
Kolín – Znovuzrození městské třídy
ateliér Hendrych / Janďourek
Město Kolín se nachází ve Středočeském kraji. Rozkládá se na obou březích řeky Labe, jež ve svém okolí vytvořilo úrodnou nížinu. Okolí řeky Labe láká turisty. A v celé jeho délce od pramene po státní hranici vede mezinárodní cyklistická a turistická trasa. Kolín byl okresním městem, i po zrušení okresů je stále důležitým správním centrem okolních obcí. Žije zde téměř 31 000 obyvatel. Město leží přímo na hlavním železničním tahu, což mu v minulosti předůrčilo přívlastek průmyslové město. Průmysl v zůstal blízkosti Kolína dodnes, v nedalekých Ovčárech funguje automobilka TPCA. Automobilka neleží přímo v Kolíně, ale severně za ním z důvodu snazší dostupnosti nedaleké dálnice.
Zadání
Město Kolín v nedávné době (2015) dokončilo výstavbu obchvatu. Před jeho realizací sloužil pro meziměstský tranzit průtah ulicí Pražskou a navazující ulice Jaselskou zbudovaný v roce 1959. Tento průtah nebyl podle původního návrhu nikdy dokončen a již v době jeho projektování bylo polemizováno o alternativním projektu obchvatu.
Ulici odklon části tranzitní dopravy značně odlehčil, současná profilace je tedy řádově naddimenzovaná. Těleso průtahu rovněž tvoří ve městě významnou bariéru. Cestu je možné překonat pěšky pouze na přechodech v normových rozestupech pro silnici I. třídy, tedy přibližně 300 až 500 m. Ve východní části ulice Jaselská je pod průtahem veden podchod. Těleso průtahu je rovněž vyloučeno z vnitroměstské dopravní sítě automobilové a autobusové. Městský dopravní skelet je napojen pouze na čtyřech hlavních napojovacích bodech a většina vedlejších ulic je zaslepená. Část průtahu v ulici Pražská je dokončena v plném rozsahu. Pro jeho plný profil (20m) zde byl stržen úzký blok domů, nyní park, nedefinovaná zeleň mezi ulicí Pražská a Šotnovská. V západní části ulice Jaselská byly pro nerealizované rozšíření profilu průtahu ubourány čela dvou bloků. Ve střední části obchvatu, v části vedené vilovou čtvrtí, průtah není dokončen v plném profilu, je zde pouze dvouproudá komunikace. Ta zde ovšem diagonálně protíná blok vil, jež v době výstavby vlastnili významní kolínští občané, jako například fabrikant Budil, jemuž zde postavil vilu architekt Frágner. Dále směrem na východ ulice Jaselská duplikuje původní ulici Riegrovu v oblouku vhodném pro pohodlný průjezd tranzitní dopravy. Tento oblouk narušuje strukturu rastru třech bloků. A vytvořil zde těžko definovatelné prostory “parků” proťatých komunikací.
Východní část ulice Jaselská od křížení s ulicí Legerovou po velký kruhový objezd směrem na Čáslav je opět čtyřproudá. Zde je nejpatrnější bariérou celý přibližně kilometrový úsek, který je možné překonat pouze na jeho krajích a uprostřed, z bezpečnostního hlediska nevyhovujícím, podchodem.
Kolem průtahu za více než 50 let jeho fungování vznikla vnitřní periferie a zpřetrhaly se urbanistické vazby. Tento fakt je ovšem potenciálem pro zahuštění centra města.
Dopravní úpravy
V současné době je obchvat ve zkušebním provozu a funguje zároveň s průtahem v nezměněném profilu.
Limity zástavby, podle platného územního plánu, ukazují koncepci budoucího rozvoje města, podle níž by měla případná nová zástavba vznikat na okraji města. Tento plán s sebou nese velké náklady na výstavbu nových komunikací a přináší velkou zátěž na stávající vnitroměstský dopravní systém. Mým návrhem je investovat tyto náklady do rekonstrukce vnitroměstských cest a zatraktivnění sítě autobusové a cyklistické dopravy. Přetrasováním ulic a změnou profilace vytvořit potenciál pro výstavbu uvnitř města.
Rekonstrukce vnitroměstského dopravního skeletu rovněž zahrnuje zatraktivnění pěší dopravy skrze vytvoření pobytových míst ve veřejném prostoru. a přívětivějších pěších tahů.
Nově navržené městské cesty v místě původního průtahu nejsou primárně určeny pro pohyb tangenciální tedy ve směru cesty, ale pro pohyb radiální, tedy její pohodlné kolmé překonávání.
Dopravní zásah
Na celé délce původního průtahu je čtrnáct zaslepených městských ulic. Tyto zaslepení významě snižují prostupnost města.
V západní části obchvatu ulice Pražská bude snížena dopravní zátěž z čtyřproudé meziměstské silnice I. třídy na městskou páteřní komunikaci s profilem 10.5 m. Toto zúžení zde umožní doplnění lineární stavby, jež svou hmotou odstíní ruch z významného městského tahu a vytvoří za hmotami klidný park a zahrady.
Dopravní význam ulice Jaselská je nyní, po vybudování obchvatu, o několik řádů nižší. Konceptem návrhu je původní těleso průtahu roztříštit do několika ulic městského charakteru. Toho dosahuji zrušením diagonálního traverzu přes blok s vilami ve středu ulice a obnovením původní struktury. Ve východní části je tedy ulice Jaselská zcela zrušena a nahrazena napojením na radiálně koncentrickou ulici Kmochovu. Druhá část je nahrazena obnovenou ulicí Riegrovou v místě souběžnosti s původní Jaselskou. Zde je nutno asanovat dvě vily pro vytvoření vhodného napojení ulic, patřičné urbanistické doplnění nároží a vytvoření jasně definovaných veřejných prostor. Účelem těchto zásahů je definovat uchopitelné urbální celky, které je možné dále jednotlivě městem zadávat k projektování.
Řešení cyklistické dopravy
Město Kolín má kvalitně zpracovaný generel cyklodopravy. Z tohoto generelu ve svém návrhu vycházím a doplňuji jednu novou trasu. Navrhovaná trasa vede z nové sídelní oblasti pro automobilku TPCA u vodárny přes centrum města, na autobusové a vlakové nádraží. Tato cyklo trasa je určena pro každodenní užívání. Cyklotrasu nebylo z prostorových důvodů navrhnout v celé trase obousměrně v rámci jedné ulice, v tomto úseku je tedy je tedy rozdělena na dvě jednosměrné trasy.
V části 6 návrhu umísťuji parkoviště park and bike. Zde je také možné si zapůjčit kolo na cestu do centra nebo výlet po rovinatém okolí Kolína.
Autobusová doprava
Z analýzy autobusové dopravy vyplývá, že jsou v centru na trase původního průtahu dvě neobsloužené zóny. Proto navrhuji síť autobusových zastávek doplnit o novou linku. V rámci ulehčení automobilové dopravě by bylo vhodné rovněž na jednotlivých zastávkách revidovat intervaly a zatraktivnit prostředí autobusových zastávek.
Pěší doprava
Koncepce veřejných prostor vychází z toho, že pokud má město být přívětivé pro chodce, je třeba myslet na místa k setkání zastavení a posezení. Neméně důležitý je i pocit prostupnosti, proto by měly být všechny venkovní prostory veřejných staveb průchozí. Předpokládám zprůchodnění 1.ZŠ a Formánkova statku.
V části 6 ruším původní mimoúrovňový podchod pod Jaselskou ulicí a nahrazuji jej úrovňovým řešením. Díky tomu je možné propojit zaslepenou ulici a rovněž tento zásah odstraní masivní bariéru, 70 m dlouhou stěnu u výstupu z podchodu na východ a západ na jižní straně ulice Jaselská. Odstranění této bariéry zvýší možnost napojení přilehlého brownfieldu do městské struktury.
Urbanismus
Úprava dopravního skeletu vytvořila jeden zcela nový blok, dalších šest bloků je nedokončených. Tyto bloky obsahují stavby modernistické a vily z třicátých let. Navržené hmoty obsahují bydlení a bydlení s obchodním parterem. Na rušném rohu ulic Žižkova a Riegrova navrhuji do navýšeného parteru umístit galerii, přednáškový sál a kavárnu. Tyto objemy jsou reflektovány v exteriéru veřejnými předprostory. Nad galerií jsou umístěny nebytové prostory.
Přístupy k navrhování
Domy
Modernistické město nabízí velké množství veřejného prostoru. Příliš mnoho veřejného prostoru ovšem paradoxně vede ke snížení jeho kvality. Není jasně definován jeho účel, nejčastěji je tedy užíván k parkování automobilů. Cesty zde slouží pouze k zásobování, mnohdy jsou slepé. Modernistické město zpravidla netvoří tradiční bloky. Z materie města je vytržené jakožto monofunkční superblok.
Vilová zástavba umožňuje klidné individuální bydlení. Veřejným prostorem jsou zde pouze chodníky. Tvoří bloky propojené městskými cestami. Podél cest jsou často aleje nebo stromořadí.
Navržená koncepce bydlení nabízí vyvážený poměr veřejného a poloveřejného prostoru a určuje jednotlivým místům v nich rozmanité charaktery. Veřejné prostory na vnějších rozích neslouží pouze rezidentům k posezení na zahrádce restaurace pod památným bukem, procházkám s domácími zvířaty nebo pouhému sledování ruchu města z lavičky před domen, ale také ostatním obyvatelům Kolína jako zastavení na cestě mezi centrem a hlavními rezidenčními oblastmi. Dvůr mezi domy je již určen primářně pro místní. Do dvora je ovšem možné projít i z ulice průchodem, který návštěvníka decentně upozorní, že je zde na návštěvě. Poloveřejné nebo soukromé dvory jsou pro Kolín charakteristické. V takovýchto dvorech je možné najít skvosty jako synagogu, židovský hřbitov nebo chrám sv. Bartoloměje. Jednotlivé byty by měly být vybaveny balkony směrem do dvora. Balkony zde slouží jako venkovní soukromý prostor a umožňují také dohled rodičů nad ratolestmi hrajícími si ve dvoře. V návaznosti na potenciál okolí jsou hmoty doplněny obchodním parterem.
Z této koncepce vychází i způsob rekonstrukce nedostavěných bloků. Hmotové řešení se snaží být co nejvstřícnější k existující vilové, modernistické zástavbě a zeleni. Veřejné prostory navrhovaného bloku doplňují sousedním panelovým domům chybějící předprostor. Navržené hmoty tvaru L v Žižkově ulici naopak kryjí sousedním domům nechráněná záda od rušné křižovatky a tvoří spolešný dvůr pro novou i stávající zástavbu
Cesty
Cesta ve vilové zástavbě slouží převážně k lineárnímu pohybu. Chůze je zde zpříjemňována polostínem aleje. Průhledy do zahrad zajišťují kolemjdoucímu dostatek vjemů.
Pohyb chodce ve městě není vždy lineární. Městská cesta by měla vybízet k zastavení, posezení nebo prohlížení výkladů. Chodníky jsou umístěny nejblíže k zástavbě, tak aby lidé proudili podél fasád a provokovali tak využití parterů. Na chodníky je možné na obou stranách cesty vyložit zboží nebo umístit drobný mobiliář. do profilu vozovky je možné umístit dva velkorysé jízdní pruhy případně i samostatný cyklopruh. Na jedné straně cesty je asymetricky umístěno dvojité stromořadí tvořící rastr. Vždy čtyřmi stromy je definován prostor, který minimálními prostředky vyvolává pocit útulnosti, interieru v exterieru. Takto definované "pokojíčky" se stávají osnovou pro jejich další využití. Mohou být zahrádkou restaurace, místem pro hru, rekreaci nebo třeba trhem. Zohledněna je i možnost zaparkování dvou osobních aut. Návrhy jednotlivých prostor by měl vždy vycházet z potřeb místních a vycházet ze svého kontextu.
Vojtěch Šaroun (4. ročník) - bakalářská práce
Nová škola Chýně
ateliér Hendrych / Janďourek
MÍSTO
Obec Chýně leží deset minut cesty autem od centra hlavního města. Tak jako nespočet jiných obcí v okolí Prahy, i Chýni postihla velká vlna výstavby individuálního bydlení. Za posledních deset let vzrostl počet obyvatel obce na pětinásobek. Stará budova školy z počátku 19. století tak již přestala naplňovat rostoucí poptávku, a vedení obce začalo uvažovat o výstavbě nové základní školy. Pro tuto důležitou instituci byl vybrán pozemek ležící na okraji obce, který se po naplnění územního plánu stane jejím středobodem. Na jaře roku 2015 byla vypsána architektonická soutěž na budovu, jež má sloužit nejen vzdělávání, ale zároveň má být důležitou součástí veřejného prostoru rozvíjející se nové Chýně.
Pozemek pro stavbu školy leží v severním svahu, který má nejvyšší rozdíl převýšení cca 6 metrů. Ze severovýchodu je vytyčen ploty rodinných domů, z jihozápadu jej bude definovat nově vznikající uliční komunikace. Důležitým elementem je přiléhající lineární park Višňovka, který ústí na stavební parcelu a je nejvýraznější spojnicí mezi historickým jádrem obce a „novým centrem“.
KONCEPT
Kompaktnost, měřítko, atmosféra, hierarchie – slova znějící v prostředí satelitního městečka skoro až nepartřičně. I veřejné instutuce jako je mateřská školka jsou v Chýni řešeny integrováním do typových rodinných domků.
Architekt Herman Hertzberger vykládá školní prostředí jako analogii města. I ve škole by se mělo dítě setkat s prostory různých měřítek, s různými úrovněmi intimity. Kmenová třída je pro dítě „domovem“ - místem, kam se může vracet. Shlukem několika tříd vzniká „sousedství“. Chodba je živou „ulicí“. Tam, kde se chodby kříží, vzniká „náměstí - agora“ – volná plocha k nejrůznějšímu využití, prostor výměny myšlenek a názorů. V prostředí sídelní kaše je tato analogie o to platnější. Škola má dítěti nabídnout prostorové kvality, jakých se mu v místě jeho bydliště nedostává.
Nové škole vtiskávám formu rovnoběžně prořezané hmoty, což výrazově člení jinak velký objem. Střídájí se hmoty plné, které obsahují učebny, a prázdné obsahující pobytové a komunikační prostory. Vzniká prostředí, které přestože je interiérem, nabízí dojem z prostoru spíše venkovního. Stírá se hranice stěna – strop. Cítím objemy, které mě obklopují.
Urbanisticky návrh navazuje na lineární park Višňovka. Škola je doplněna o podlouhlý dům, který stahuje předprostor školy a určuje hranu příjezdové komunikace. V objektu jsou obsaženy provozy veřejné vybavenosti, jejichž kokrétní náplň vyplývá ze zadání soutěže.
PROVOZ
Provozní řešení budovy vychází z jejího hmotového uspořádání. V jižní části budovy, v bezprostřední návaznosti na foyer, jsou učebny prvního stupně. První stupeň je řešen v podobě ústředního náměstíčka, což vychází z charakteristického principu pohybu žáků - o přestávce žáci vybíhají do jednoho místa, kde se setkávají. Druhý stupeň je oproti tomu řešen lineárně. Žáci nemají přirozené domovské prostředí, ale během přestávek pendlují mezi odbornými učebnami. Ústředním prostorem celé školy je jídelna.
Vertikální dělení budovy umožňuje zcela nezávislý přístup do auly a tělocvičen, což najde využití při večerních pronájmech těchto prostor.
V nejvyšší hmotě budovy je knihovna, která je přístupná jak z interiéru, tak z předprostoru školy.
Škola má vlastní vstup pro personál navazující na vyhrazené parkoviště při severní straně budovy. Další samostatný vstup je z jihu, pouze pro školní družinu.
4. ročník - bakalářská práce
ateliér Suchomel / Šaml
Portugalská města jsou živé organismy, z Porta však vášnivá portugalská nálada pomalu vyprchává. Proto si projekt Coworking pro Porto dává za cíl nejen vytvořit fungující coworkové centrum, ale také celkově probudit dnes usínající část města s nejkrásnějším výhledem na druhý břeh řeky obývaný továrnami na portské víno. Filozofií coworku je přilákání a propojení mladých talentovaných lidí, kteří by jinak do kontaktu vůbec nepřišli. Pozadí projektu je podpořeno mnohem obecnější myšlenkou. Tou je možnost propojit moderní přístup ke každodenní pracovní činnosti a zájem širší veřejnosti o veřejné prostory tak, aby byl i pouhý kolemjdoucí místem a myšlenkou coworku osloven.
Druhé největší portugalské město Porto se nachází na severozápadě Pyrenejského poloostrova, na pomezí Atlantického oceánu a řeky Douru. Řeka rozděluje oblast na dvě části, které se vzájemně doplňují. Na jedné straně se nachází kulturní a historické centrum Porta a na druhém břehu řeky, v aglomeračním městě Via Niva de Gaia, sídlí továrny na výrobu portského vína, které volně přecházejí v klidnější obytné zóny.
Projekt vznikl na základě mezinárodní soutěže, která si dává za úkol probudit a celkově oživit okolí historického centra a nabídnout mladým profesionálům pracovní prostor, který bude vyhovovat současným trendům. K tomuto účelu byla vybrána nevyužitá oblast nad řekou Douro. Parcela projektu se nachází za hradbami historického centra města s výhledem na Eiffelův most a již zmiňovaný druhý břeh řeky Douro, které náleží městu Via Niva de Gaia. Řešenou oblast ilustruje situační mapa.
Úkolem bylo vytvořit nejen fungující coworkové centrum, ale také celkově probudit dnes usínající část města s nejkrásnějším výhledem na druhý břeh řeky obývaný továrnami na portské víno. Objekt má sloužit převážně k pracovní činnosti.
Filozofií coworku je přilákání a propojení mladých talentovaných lidí, kteří by jinak do kontaktu vůbec nepřišli. Pozadí projektu je podpořeno mnohem obecnější myšlenkou. Tou je možnost propojit moderní přístup ke každodenní pracovní činnosti a zájem širší veřejnosti o veřejné prostory tak, aby byl i pouhý kolemjdoucí místem a myšlenkou coworku osloven. Pracovní komplex proto nabízí jak část soukromých pracovních prostorů, tak části veřejnosti volně přístupné. Rozmanitost parcely popisuje atmosférická mapa, která ukazuje na jednotlivá specifika řešené oblasti.
Nejvýraznějším omezením prostoru je silnice, která obloukem protíná celý pozemek. Definuje ho na část pod mostem a na část nad mostem, přičemž část pod mostem je ta klidnější s výhledem na druhý břeh řeky. Terén odtud pozvolně stoupá až k úrovni silnice a s ním se mění klid a míra soukromí, který zmíněný most překvapivě nabízí.
Právě z toho důvodu jsem se snažila k výraznému (a na první pohled negativnímu) prvku silnice najít pozitivní postoj, který vedl k využití klidného soukromého pracovního prostoru pod mostem a vytvoření veřejnosti přístupných částí v horní části pozemku.
Klidovou část pod mostem lze vnímat jako terasu s výhledem. Lemuje ji stará ozdobná zeď, na kterou navazuje dramatický spád terénu až k řece Douro.
Nové pojetí, do té doby nevyužívaného pozemku, dává do kontrastu starou kamennou zídku s pozůstatky oken a bránu se třemi obloukovými vstupy na severovýchodě pozemku. Ta zde
ohraničuje pozemek, ale také zachovává určitý pocit tajemství a vnáší obraznou otázku „co se zde asi dříve odehrávalo“, přestože podle historických fotek zde nikdy nic nebylo.
Vedle klíčového rozdělení pozemku silnicí, je významným aspektem návrhu měřítko okolní zástavby. Nedaleko pozemku se nachází Praca de Ribeira, náměstí, které je spolu s dalšími památkami zapsané v UNESCO. Historická podoba města podtrhuje architektonické prvky pestré portugalské architektury. Zástavba je tvořena drobnými městskými domy většinou ne více než třípatrovými. Drobné domky v okolí determinují celkovou velikost navrhovaného areálu, který je koncipován s ohledem k současnému rázu této městské části. Celkový návrh je rozprostřen v několika úrovních, které terén kopírují a díky tomu velikostí neruší stávající zástavbu.
Soubor budov tvoří polouzavřený areál, který nabízí jak volně přístupné veřejné části, tak i soukromé pracovní prostory. V budově, která otevírá areál ze západu, je umístěno administrativní zázemí s konferenční místností, který přímo sousedí s malým dvorečkem směřovaným na sever. Patro výše je věnováno coworku. Coworku, který je zaměřen na malé firmy a jednotlivce toužící po kontaktu s firmami podobného rázu. Nacházejí se zde 3 kanceláře rozdílných velikostí, s jedním společným centrálním prostorem. Ten plní účel potkávání a navazování kontaktů mezi jednotlivými firmami.
Centrální prostor je od administrativní části oddělen schodištěm a je rozdělen na část nacházející se pod mostní konstrukcí a na část, která je umístěna pod náměstím. Hlavní vchod se nalézá na úpatí schodiště. Prostory jsou doplněny podzemním parkovištěm, do kterého je přístup ze západního konce areálu. Podzemní parkoviště pokrývá plochu pod administrativní budovou a centrální částí 1NP.
Návštěvník, který coworkové centrum navštíví, se nejdříve zaregistruje u recepce. Zde má možnost odložit si nepotřebné věci v nedalekých skříňkách. Dále pokračuje hlavní uličkou, kde si může začít vyhlížet své pracovní místo.
Hlavní pracovní prostor se nachází pod mostovou konstrukcí. Jelikož terén pod mostem mírně stoupá, kopíruje ho, čímž dává za vznik přirozenému rozvrstvení jednotlivých pracovních částí. Ty jsou rozděleny do sedmi sektorů s pěti výškovými úrovněmi. I přes to, že je prostor pospolitý, nabízí několik rozdílných atmosfér. Nejklidnější a nejchráněnější je první a poslední sektor. Díky rohovým pozicím jsou jako jediné tvořeny na sebe kolmými zdmi a tím vytváří vyšší míru pocitu klidu. Směrem do středu pracovního prostoru je každý díl čím dál tím více otevřený. Ke každé pracovní úrovni náleží také terasa s řadou stromů a starou kamennou zdí. Právě odtud je jeden z nekrásnějších výhledů na protější stranu břehu, na město Via Nova de Gaia, Eiffelův most a klikatící se řeku Douro.
V těsné blízkosti pracovního prostoru je umístěno zázemí s technickou podporou coworku. Zde má návštěvník možnost tisknout či kopírovat a dále využívat malé skupinové místnosti pro menší jednání a meetingy.
Druhá polovina podlaží je spíše klidová a odpočinková. Nachází se zde kruhové atrium, které nabízí příjemnou atmosféru pro lehké občerstvení nebo odpočinek s kávou. Pro tyto účely se zde nachází kuchyňka se skládkem potravin a také místnost s kávovarem, která je vybavena křesly a pohovkami. Tento prostor je koncipován jako přirozené prostředí pro setkávání coworkerů, kteří mají zájem navázat nové vztahy a kontakty, na jejichž základě je možnost spolupracovat na nových projektech.
O podlaží výše se nachází náměstí s malou kavárnou, ze které je též výhled na protější břeh řeky a celé údolí. Vizuální clona, která odděluje náměstí od frekventované silnice, tvoří lehká konstrukce pergoly, porostlá popínavými rostlinami. Pergola vytváří příjemný stín a spolu s rostlinami dodává celému náměstí svěží atmosféru.
Terén stoupající směrem k severovýchodnímu konci areálu využívá možnosti zapuštění stavby pod terén, tento prvek je podpořen siluetou navazující liniové stavby. Pokračující křídlo za kavárnou je dvoupatrové. Spodní patro (2NP) je určeno společným aktivitám, kde návštěvníci coworku mohou pracovat ve větších skupinách. O patro výše se nachází konferenční sál, z jehož předsálí je možné volně vyjít do zahrady.
Podél tohoto křídla pozvolna stoupá terasovitá zahrada se stromy, která je oddělena od komunikace vysokou zdí. Na konci zahrady se nachází liniový cvičební sál s venkovní terasou doplněný šatnami v suterénu. Celý komplex je uzavřen železobetonovou, dvanáct metrů vysokou věží. Z této věže je možné shlédnout nejen dění v rámci areálu, ale také přilehlé okolí, které zakončuje výhled na širý oceán.
Betka Barančíková / Mesto pod Vihorlatom
1. ročník MA (Technická univerzita v Košiciach Fakulta umení)
ateliér Hendrych / Janďourek
Snina je najvýchodnejšie okresné mesto Slovenska. So svojimi dvadsaťticíc obyvateľmi tvorí poslednú zastávku krajiny pred hranicami, kde ešte líšky nedávajú dobrú noc. Človek-turista smerujúci do Polonín tu očakáva čosi, čo ho donúti nafotiť si vtupnú bránu do národného parku-mesto kde sa ubytoval keď vystúpil z pražského rýchlika deň pred výstupom na Kremenec. Ukrajina za rohom priťahuje východniarov lacnými nákupmi-prechádzajú Sninou.
Priemyselný podnik Vihorlat sa klasicky rozbehol za minulého režimu v polovici päťdesiatych rokov, nadobudol obludné rozmery, aby sa po revolúcii rozbil na drobné prevádzky z ktorých väčšina už zatvorila dvere. Areál zapĺňa značnú časť mesta, je doň vrastený. Za vysotým plotom, kde nik nesmie, iba v noci natajňáka. Pozornému oku neunikne, že práve tu sa nachádzajú najlepšie architektonické skvosty mesta, ktoré inak postráda ako historické centrum, tak zmysluplnejší verejný priestor.
Prvým krokom po pristúpení k výzve teda bola očista. Prázdne plechové výrobné haly z posledných desaťročí fungovania podniku som nechala zmiznúť. Časť zachovávam- budú z nich dobré drobné prevádzky rôznej ľahkej výroby, ktoré potrebujú hlavne miestni. Taký kolos ako podnik Vihorlat sa už nikdy nevráti. Ďalším krokom bolo prepojenie areálu s mestom, doteraz oddeleného pásom zelene. Občianska vybavenosť sa už oddeľovať nemusí. Park ostal, preťali ho len stužky ciest, chodníčkov a bytovej zástavby, ktorá vlieva život novej mestskej štvrti.
Hlavné urbanistické osi bývalého podniku používam a upravujem len mierne. Celý areál sa odvíja od stredovej osi, kde som presmerovala tranzit v smere Humenné-Ukrajina (Z-V). Tvoria ho takmer výlučne osobné automobily, ktoré sa konečne majú príležitosť zastaviť v meste. Pozdĺžne státie im to uľahčuje, parkovacie miesto netreba dlho hľadať. Zastávka na námestíčku pri dobrom obede je pre mesto prínosom. Vytvorila som výstavnú triedu mesta, nesie v sebe (len) dva prúdy vozovky, cyklystické trasy, široký pás zelene, korzo. Rieku cirochu som využila na vytvorenie ramena pretekajúceho malým jarčekom cez ulicu. Trieda za začína súčasným centrom mesta a končí novovytvoreným s výškovou dominantou- teplárenskými komínmi v pozadí. Celým areálom sa nesie duch minulej doby, ktorý nepotieram, snažím sa vytiahnuť charakter a krásu priemyselných budov, ktoré sú pamätníkmi nevymazateľného obdobia mesta. Bašta zbrojárskeho priemyslu poľudštená a obývaná.
Marie Štefanová (3.ročník), Marie Čáslavská (3.ročník) a Alžběta Pomahačová (2.ročník)
Rám umělců, Dvůr jógy a Galerie
hostující ateliér Petra Stolína a Aleny Mičekové
URBANISMUS
Bývalé liberecké výstaviště. Opuštěná louka, rozhraní dvou světů. Ulice 5. května jako tepna s obchodním parterem a bydlením. Oproti tomu rozvolněná a přitom přísná zástavba Masarykovy třídy. Jezdí tudy tramvaj, míjí jeden rododendron za druhým. Ulici dominují vily, krásné perly zakutálené v trávě. A uprostřed výstaviště. Opuštěné pavilony, zapomenuté výstavní soboty a bílá brána jako připomínka ztracené chlouby.
Prázdné prostory v centru města jsou unikátem. Stavíme, aby místo fungovalo. Necháváme dýchat, aby žilo. Stavíme ateliéry, studia, sály, dílny, byty. Vše sjednocené a chráněné rámem střechy. Necháváme dostatek svobody v rámci jasných pravidel. Každý ví, co je jeho a kde už je na návštěvě u souseda. Rozdáváme zodpovědnost a s ní i motivaci starat se o svůj vlastní prostor.
RÁM UMĚLCŮ
Má cesta se tam, kde končí ulice 5. května a začíná Masarykova třída, mírně stáčí doprava a klesá. Dole pod kopcem naproti Lázním se mi otevírá pohled na dům nesený sloupy. Je jako velryba, v mžiku mne pohltí, procedí mezi svými betonovými zuby, a rázem se ocitám v jejím nitru - na velkém nádvoří. Vše okolo se jen hemží. Děti pospíchají dolů po schodech na hodinu zpěvu, za okny vidím dívky tančit balet, studenti keramické dílny právě vytáhli hlínu ven a plácají si své hrníčky přímo na dvoře. To, co by se na první pohled mohlo zdát chaotické, je pevně sevřeno jasným rámem. Rámem střechy, rámem komunity.
Naproti mně se tyčí pódium, hraniční kámen dvou charakterově i proporčně odlišných celků dvorany. Vyvýšená na podstavci a zahalená závěsem slouží pro hudebníky, tanečníky i divadelníky. Větší dvůr je jakási líheň mladých umělců. Učitelé tance, hry na klavír, malby a divadla obývají jednotlivé buňky, stvořené právě pro jejich činnost. Vyučují a někteří zde i bydlí. Menší nádvoří v zadní části je intimnějšího rázu. Doupě umělců – řemeslníků. Nalevo sousedí řezbářské a modelářské dílny. Protější kout obývají švadlenky a tatér. Na konci stojí propojené ateliéry architektů, fotografa a dílna loutkaře. Všichni spolu, ale když chtějí, i každý sám. Solitéři jako sochař nebo spisovatel pracují sami, pohrouženi do své práce v severním koutu rámu.
Každý prostor má jiného obyvatele, jiný rozměr. Jeden má atrium, druhý terasu, další velké okno do dvora nebo světlík s žebříkem na střechu. Rozmanitost místních lidí zajišťuje zdravě rostoucí komunitu, nevyhraněnou pouze jedním směrem, navzájem se inspirující a rostoucí.
Buňka - prostor pro každého z uživatelů - je vystavěna tak, aby dobře sloužila k jeho práci, i k práci lidí, kteří sem přijdou po něm. Nesvazujeme osud buňky s konkrétním účelem, zároveň je jasné, jakého zaměření bude její obyvatel. I on sám se může, a snad i bude, podílet na jejím členění. Ke každé buňce patří i menší přiléhající výsek dvora. Místní ho budou používat, ale také se o něj starat. Výsek je akorát velký, aby na něj obyvatel buňky stačil.
Živo v rámu není jen přes den. Ti, kdo v něm pracují, tu občas přespí a někteří tady i bydlí. Nejsou ale jediní. V posledním patře rámu najdeme běžné byty pro kohokoli jiného. Lidé tady pracují, tvoří, vyučují, učí se novým dovednostem nebo si třeba jen zkracují cestu z města.
DVŮR JÓGY
Dvůr jógy, místo klidu v hluku velkoměsta. Dům provlečený skrytou chodbou - stužkou, která svírá jeho jádro. Pecku, která se na jaře zazelená a na podzim zezlátne. Pecku klidnou a pokorně čekající.
Hranice mezi prkny tělocvičny, tartanem na dvoře a trávou v zahradě je mělká a mlhavá. V létě nám nic nebrání otevřít křídla vysokých oken dokořán, vyjít ven, usednout na zem a cvičit přímo tam. Tam na trávě pod stíny stromů.
Podzim vtrhnul do dvora, babí léto rozehřívá tartan, zatímco vítr tahá po nebi papírové draky, jak chmýří pampelišek. Stromy co by paravany zvolna zlátnou a prozařují dvůr. Venkovní tělocvičnu mám nejraději právě tehdy.
Útroby domu ukrývají malou čajovnu. Když venku mrzne, usedám po cvičení do čajového pokojíku, listuji si knihou půjčenou z knihovny odvedle, čtu si a pomalu upíjím svůj oblíbený Oolong.
Hned, jak roztaje poslední sníh, vytahujeme ven malířské stojany. A když přijde hlad, v zadním křídle domu je společná kuchyň s dlouhým jídelním stolem. Tam se scházíme, vaříme, jíme, debatujeme.
GALERIE
Současný dům pro současné umění doplňuje libereckou kulturní křižovatku. Své návštěvníky, kteří vstoupí z Masarykovy třídy, z nejkrásnější ulice ve městě, k sobě nechává přicházet dlouhou zahradou mezi vysokými zdmi. Už tady začíná výstava. Samotné výstavní prostory uvnitř mezi sebou vždy dělí schodiště. S každým výstupem vzhůru se otevírá návštěvníkům nový svět. Někdy navazuje na ten předchozí, jindy nabízí zcela nový zážitek. Při přechodu mezi výstavami mohou oči vydechnout pohledem ven úzkými okny na mezipodestách.
Galerie nabízí příležitost Liberci, umělcům z Rámu pod ní i umělcům z širého světa...
Jakub Trčka (2.ročník)
Kód v architektuře
ateliér Jana Stolína PROSTOR S
Zkusme si představit okolní architekturu jako seskupení konečného počtu částic, které mají určité vlastnosti, například: jsou schopny se v určitou chvíli rozestoupit a vytvořit koridor, a po-té se zase uzavřít, nebo jsou schopny se v určitý moment rozsvítit a prostor osvětlit, či zvětšit svou velikost a v daném momentu strukturu stavby zpevnit. Díky tomuto mechanismu by se v budoucnu mohla architektura v prostoru transformovat v závislosti na jejím „uživateli“. Na první pohled se toto jeví jako velmi daleká budoucnost, ovšem to, že jsme schopni takovouto realitu uvažovat je již první krok k tomu, přiblížit se k jejímu uskutečnění. Dalším velmi důležitým krokem je „vizualizace“ neboli virtuální vykreslení této „snové reality“, což bylo mým cílem v tomto semestru.
Celou práci jsem tedy zaměřil na vytvoření takového kódu, aby se vizuálně co nejvíce podobal tomu, co jsem popsal ve vyšším odstavci. Mým výstupem je tedy vizualizace kódu, který jsem v průběhu semestru tvořil, za pomoci několika open-source knihoven. Celý můj program jsem pak následně sestavil v programu Processing.
Významem „kódu v architektuře“ by mělo být nekonvenční zachycení schematického „půdorysu“ v architektonickém smyslu, buďto v rámci urbanismu či samostatných objektů, a následně utvářet za pomoci tohoto principu smysluplnější architektonická seskupení ve vzájemné dokonalejší návaznosti, s využitím počítače jako „tvůrce“ plánu.
Cílem mého projektu bylo uplatnění „code of nature“, v prostorové a interaktivní formě. Prakticky jde o netradiční přístup k vytváření prostoru, který v sobě zahrnuje několik fyzikálních modelů, které je možné vzájemně kombinovat, a jejich vliv se propisuje do (v prostoru umístěných) částic, které jsou těmito fyzikálními vlivy neustále narušovány, čímž pádem dochází k nekonečnému cyklu obměn vytvořeného prostoru.
Šimon Marek (3.ročník), Martin Utíkal (2.ročník) a Tobiáš Hrabec (2.ročník)
Největší Rybník
ateliér Suchánek / Janoš
Velký Rybník je sídlo kolem vody. Ačkoliv má většina českých měst řeku, přehradu, potok nebo aspoň rybník na návsi, je v čechách velkorybnická situace neobvyklá. Zatímco u většiny menších sídel najdeme jasnou centrální nebo lineární logiku, tady taková interpretace selhává. Středobodem je rybník o mnohem větší rozloze než zástavba. Centrum neexistuje, pouze břeh a jeho těžiště. Obejít rybník je instinkt. Základní potřeba pro ztotožnění se s místem. Cesta kolem rybníka znamená jeho obydlení.
Původní chatová oblast je pod nátlakem. Touha k trvalému bydlení je úměrná pozoruhodnosti místa i jeho blízkosti ke Karlovým Varům. Cestou nejmenšího odporu se poptávka zosobnila v satelitní zástavbě nešťatstné kvality a ještě horšího umístění. Podmáčený východní a západní břeh jsou dnes hluchá místa dělící sídlo na tři fragmenty. Takové místo nechceme. Rybník je jeden a jeho blízkost je pro další stavění zásadní.
Východní břeh je podmáčená oblast, sevřená mezi vodu a železnicí. Podmáčení je výzvou, nikoliv nepřekonatelnou překážkou. Navrhujeme stavět na pilotech. Dřevěnými moly propojit dva světy jižního a severního břehu. Původní parcelace přiřkla břehy až na vyjímky soukromým chatám a nově dobytý břeh je tak šancí veřejnou sféru doplnit. Fakt, že se po podmáčené půdě nedá chodit dělá z mol jasně definované ulice v otevřeném prostoru a soukromé terasy nejsou odděleny plotem ale mezerou a výškovým rozdílem
Pokud železnice a kaolínový důl na východě znamenají hranici, na severu rybníka taková bariéra neexistuje. Hranici sídla odvozujeme přímo od vzdálenosti k rybníku, tak aby to nikdo neměl dál než tři minuty chůze. Ve Velkém rybníce nenacházíme místo pro sprawl. Jestliže se sídlo rozroste vágní zástavbou satelitního charakteru, ztratí návaznost na Rybník. Navrhovaná zástavba je tedy kompaktní. Kvantitu vesele vyměnujeme za kvalitu. Zahrady jsou menší, zato lépe vymezené plotem nebo zdí a domy lícují s ulicí a tak minimálně jednou fasádou vstupují do veřejného prostoru. Abstraktní řád je omezen na hierarchii hlavních průjezdných ulic a tenkých uliček zprostupňujících zástavbu. Nahodilost původní severní parcelace se tak odráží v nepravidelnosti nové zástavby.
Zdá se, že je obcházení způsobem jak uchopit místo. Stejně jako s rybníkem samotným je na snadě ohraničovat sídlo cestou. Ta naše vede mezi polem a dvorky domů. Je méně formální než ulice a na místo dlažby má mlat. Na straně pole ji lemuje stromořadí platanů, takže když tu člověk venčí psa není uplně ve městě ani mimo něj. Hranici nahrazuje rozhraní. Stejnou cestou obepínáme i satelitní výstavbu. Západní břeh je podmáčený v největším rozsahu. Zároveň jde o největší část volného břehu. Z hlediska biodiversity jsou tyto přechody mezi dvěma biomy nejzajímavější. Chce-li člověk přejít ze severní do jižní části, musí dnes jít oklikou po silnici a ztratit tak sebemenší spojení s rybníkem nebo sídlem. To samé platí pro cestu z nedalekého Ruprechtova. Malá vesnička na kopci je vidět z celého rybníka, je tedy vhodné aby s ním byla i kvalitně spojena.
V prázdném území mezi podmáčenou oblastí a silnicí vysazujeme březový háj. Podél břehu rybníka vedeme cestu dlouhým dřevěným molem a kolmo na ní je protažena cesta z Ruprechtova. Takže když se Ruprechtovan vypraví k rybníku, jde namísto okliky z kopce a skrz háj přímo k vodě.
Rozdělení pozemků patří k identitě místa a reparcelace nepřipadá v úvahu. Město se nemění ze dne na den a je na bíledni, že chatky na Velkém Rybníce v nějaké míře zůstanou. Do původní parcelaca zasahujeme jen minimálně. V neprostupných částech zástavby bereme kousek od sousedících pozemků pro tvorbu tenké uličky pro pěší.
Podél břehu hledáme důležitá místa – těžiště rybníká která buďto ponecháváme, doplňujeme a nebo vytváříme. Vzájemně břehy spojujeme serií loděnic, protože jet pro rohlíky na loďce je tisíckrát lepší než autem.
LODĚNICE
Části sídla je potřeba propojit. To ne jen kolem dokola ale i protilehlé břehy. Příjemná cesta kolem rybníka je základ, ale když vám za pět minut jede vlak, těžko ji oceníte. Severní a jižní část nejsou daleko od sebe a z vody překážky se snadno stane voda prostředek. Řešením je samozřejmě loďka. Už dnes si ji užívají šťastlivci s pozemkem přímo u vody, ale ti co bydlí dál musí každou plavbu těžce zvažovat. Ambicí je loďku zpřístupnit všem.
Podél břehu umísťujem sedm loděnic. Z dvou modulů – podélného a příčného uložení lodí – jsou poskládany do různých velikostí v závislosti na potřebě. V zásadě počítáme, že vedle auta bude mít každá domácnost i loďku. Loděnice jsou vybaveny kolejnicí s kladkou pro vytažení do vyšších polic a nejvyší patra slouží pro zazimování loděk těch, kteří bydlí u vody. Protože v zimě se obují brusle a celá dynamika místa se mění.
ZASTÁVKA
Vlakem je člověk za čtvrt hodiny ve Varech. To nabízí dobrou alternativu k autu. Zastávka je malá, ale důstojná. Velké hodiny na věži k železniční kultuře patří stejně neodmyslitelně jako malá nádražka pod ní. Místo nesmírně exkluzivní nikoliv cenou ale počtem židlí. A když nemá člověk štěstí nebo mu právě ujel vlak, může si pivo odnést nahoru do hodin nebo na vyhlídku nad nimi. Trať i zastávka leží paralelně s pěší třídou vedoucí kolem vody a hráze a kolmo na zastávku vede průchod k loděnici.
SAMOOBSLUHA
Můžeme předpokládat, že si řada lidí bude jídlo nakupovat ve Varech. Ale pokud si člověk nepotřebuje vybrat z osmdesáti šesti druhů paštiky, neměl by být na dojíždění vysloveně odkázán. Navíc sámoška byla vždycky místem společenských interakcí. V severní zástavbě je středně velký obchod v čele veřejného prostranství. Potraviny s dvěma kasami, sedmi světlíky a fasádou z magických dlaždiček. Před obchodem je lavička a v létě i dřevěný stůl kde si múžou Velkorybničani jídlo rovnou sníst.
BAZÉN
Voda v rybníce je voda podzemní. Žádný stálý přítok nemá a tak začátkem srpna začíná zelenat a sinice koupání znemožňují. Koukat na tu krásu a nemoct si zaplavat je utrpení. Na východní břeh umisťujeme filtrační bazén – sezónní těžiště na dlouhé letní večery. Bazén bere vodu z rybníka ale skrz jeho stěnu jí čistí na bází trojí fíltrace. Jeho zázemí má kiosek, plavčíka, šatny a velkou kovovou kouli jako nádrž na vodu pro sprchy. V zimě je zde půjčovna bruslí.
BŘEZOVÝ HÁJ A BRÁNA
Z Ruprechtova je rybník vidět jako na dlani. Hlavní cesta vede dolů z kopce na křižovatku se silnicí z Hroznětína do Varů. Za křižovatkou začíná březový háj kam až oko dohlédne. Cesta k rybníku vede přímo a po chvilce se mění v molo nad podmáčenou půdou. O něco dál, ještě než návštěvník dorazí k vodě je velkorybnická brána. Konstrukce z čtyři a dvaceti do sebe zaklesnutých kmenů vzrostlých bříz. Tvoří vlastní interiér, malý svět mezi světem rybníka a tím vnějším. Vrcholky kmenů tvoří nad branou malý intimní prostor do kterého se dá, s trochou obratnosti vyšplhat, ale na první pohled k tomu nevyzívá. Některé věci si člověk musí objevit sám.
SÁL
Na Velkém rybníce je pod pláží dlažba. Pláž – jedno z mála míst kde je břeh zcela přístupný veřejnosti je prostor kde se odehrávají všechny významější události. Dává smysl, že je to u hráze, která celý rybník vytváří. Hráz je tenká a sotva se na ní vejde auto. Proto je příjemější jít po mole pod hrází, to vede rovně a na pláži vystupuje po schodech do kryté arkády vedoucí až k sálu. Tam se konají všechny významější akce. Civilní prostor musí umět pojmout svatbu, pohřeb, předávání vysvědčení i obyčejnou tancovačku. V přízemí jde o jednoduchou prostupnou stavbu. Přes den je vždy otevřená a lidem na pláži nabízí zázemí,prostor pro posedávání, přednášky nebo doučování. Nad sálem je veřejná terasa a místní samospráva.
Boží muka v Kryštofově údolí
ateliér Petra Stolína a Aleny Mičekové
Drobná architektura v české krajině. Zadání má reálný základ – skutečného člověka, který za vším stojí a skutečné místo, které se svým nádechem obyčejnosti má získat nový duchovní rozměr. Společně podniknutá cesta se studenty vlakem a pěšky do místa zadání měla umožnit pozorné vnímání krajiny. Setrvání v místě a rozhovory o jeho kvalitě, diskuze o tématu božích muk a jejich míře náboženského přesahu mělo vyústit v niternou reakci na prostor a potřeby užívání výtvarno-architektonickým objektem v krajině. Volná architektonická poezie nesoucí v sobě vlastní příběh umožní nové zažití místa, zastavení se a zamyšlení při hledání odpovědí.
Tomáš Zavoral (2. ročník MA) - diplomová práce
JWW_Der Judenweg, Wien - muzeum života za války
ateliér Hendrych / Janďourek
FLAKTURME
Během 2. světové války byla ve Vídni postavena soustava tří párů protileteckých obranných věží, které tvoří ve struktuře města trojúhelník. Jejich výstavba dle návrhu Friedricha Tamma probíhala v letech 1942-45.Věže mají různé výšky, nicméně jejich paluby jsou ve stejné úrovni pro koordinaci radarového zařízení.
Kromě vojenským účelům sloužily i jako protiletecké kryty pro civilní obyvatelstvo, nemocnice, zázemí rozhlasu.
Věže jsou v částečném vlastnictví státu a města. Protiletadlové věže byly vždy postaveny ve dvojicích, G (Gefechtsturm) věž a L (Leit) věž.
Primárním účelem těchto monstrózních železobetonových staveb bylo umožnit volný výstřel těžkým protiletadlovým dělům ráže 105 a 128 mm. V druhé řadě sloužily jako protiletadlové kryty civilního obyvatelstva, respektive jako dobře chráněné nouzové nemocnice.
Někteří odborníci se domnívají, že tyto věže měly spíš symbolický význam než skutečně vojenský. „Dnes se ví, že z nich bylo odraženo ani ne 0,8 procenta leteckých útoků,” uvedl Ital Margula z vídeňské akademie výtvarných umění. Dodal, že zpravodajské systémy na obou propojených obrech příliš nefungovaly a protiletecká děla nedostřelila tak vysoko, aby bombardéry zasáhla. Navíc objekty měly původně stát daleko od středu města. Hitler ale prý rozhodl o jejich umístění v centru, aby byly všem na očích.
JWW, museum života za války
Je umístěno v Leitturm v Arenbergpark v jihovýchodní části bližšího centra. Tento park byl dříve součástí velkého parku náležícího Arenberg palais.
Vídeň byla velkým centrem židovského života již od dvanáctého století. Velké změny v soužití obyvatel se začali dít po konci 1. světové válce.
Museum je koncipováno jako zážitkové. Každý se zde dokáže představit poměry tehdejší doby a její krutost. Z prožitků a vlastních zkušeností si člověk odnese nejvíce.
Budova představuje osnovu expozice. Jednotlivá patra jsou mezníky doby.
Objekt protínají dva jehlany s podstavou u horní a spodní části budovy. Výseče bourají stropy a vytvářejí pomyslnou vodící časovou linku doby. Ta je na počátku otevřená a rozverná. S příchodem války se začala zužovat. Po konci války se zase pozvolna otevírala. Demolujeme, abychom objevili podstatu věci.
Objektem stoupáme cestou – rampou. Na počátku vstupujeme do otvoru ve stropě a ocitáme se v časové lince. Posléze ji už jen obcházíme. Tato linka nám dovoluje orientovat se v čase a souvislostech. Můžeme hledět kupředu či se poohlížet do minulosti. Postupně s tvrdou dobou se zábradlí rampy zvedá a my se pohybujeme koridory. S negativními pohnutými osudy se i křiví a padají stěny. Ty se náhle uzavřou a my procházíme tubusem. Z rampy vyjdeme na úrovni každého podlaží. Válka jednoho dne skončila, tedy i tubus náhle ztratil své stěny. Cesta dále je ale nadále nejistá a nelehká. V závěru je cesta přímá s míří vstříc oblakům. Na konci expozice vcházíme po cestě do poslední výseče otvoru a vycházíme z časové linky nad objekt. Po čtyřiceti metrech stoupání expozicí objevujeme reálný svět, o kterém můžeme v klidu přemýšlet. Na povrch budovy nevkročíme. Pohybujeme se po lávce, nesme spjati s historií.
Expozici tvoří cesta – rampa, dále video, zvuky či drobné exponáty.
TECHNICKÉ ŘEŠENÍ
Do objektu vstupuje z parku původním vchodem. Ocitáme se ve vstupní hale, kterou můžeme procházet. U informační desky se dozvíme o expozici a můžeme začít stoupat.
V každém podlaží je u vchodu do únikového externího komunikačního tubusu velká lavice k odpočinku.
Do 1.PP sejdeme po stávajícím schodišti nebo po externím komunikačním tubusu. Zde se nacházejí samoobslužné skříňky pro batohy a oděv (jelikož je budova nezastřešená a má stejnou teplotu jako venku, je předpokládáno uschování především bagáže). Dále jsou tu toalety, zázemí pro zaměstnance se šatnou a sprchou, sklady a technická místnost.
Do 1. NP a dále do dalších podlaží expozice vstupujeme po cestě – rampě. Do dosažení vrcholu scházíme na druhou vyhlídku současného ambitu. Tam použijeme externí schodiště či výtah.
Jedná se o konverzi stávající budovy. Nosné stěny pilíře jsou ponechány, ostatní stěny a příčky jsou vybourány.
Budova je zanechána v surovém stavu. Nové prvky jsou v jejím kontrastu. Veškeré nové konstrukce jsou v černé barvě (externí komunikační tubus, cesta-rampa, sítě, zábradlí, nábytek, lávka, schodiště).
Do objektu jsou vybourány otvory, které vytvářejí výseče jehlanů. Tento otvor je otevřený. Budova je tím pádem z části nezastřešená. Otvory jsou zajištěny tenkou černou lankovou sítí a úzkým zábradlím, tenká linie ve výšce 900. Případná srážková voda, či tající sníh, je odváděna po podlaze ke stěnám a dále venkovními svody do kanalizace.
Dalším přidaným prvkem je zážitková cesta – rampa. Černá ocelová rampa je kotvena ke stěnám a stropním konstrukcím. Uvnitř je při spodní hraně naváděcí světelná linie (LED světlo zasazené v plášti. Světelnou linku pak vytváří tlumené odrazové světlo).
Na jižní straně budovy je ukotven únikový komunikační tubus s výtahem a schodištěm. Je bezbariérový. Tubus je ocelová konstrukce, v podzemí betonová, kotvená k obvodu budovy.
Stávající schodiště nejsou používána, opatřeno záterasou, v místech rampy bourána) Používá se jen jediné vedoucí z 1.NP do 1.PPČelní stěna je probourána a otevřena do parku. Před pilíře je předsazena neotvírává skleněná stěna.
Upravená plocha před budovou je betonová. Celková plocha odpovídá půdorysu věže, 2/3 plochy v přední straně, 1/3 v zadní části.
Osvětlení je zajištěno zářivkami na stropě. Veškerá kabeláž je provedena voděodolnými černými kabely, vedeno na povrchu stěn.
Vojtěch Malina (2. ročník MA) - diplomní práce
Kolín – Znovuzrození městské třídy
ateliér Hendrych / Janďourek
Město Kolín se nachází ve Středočeském kraji. Rozkládá se na obou březích řeky Labe, jež ve svém okolí vytvořilo úrodnou nížinu. Okolí řeky Labe láká turisty. A v celé jeho délce od pramene po státní hranici vede mezinárodní cyklistická a turistická trasa. Kolín byl okresním městem, i po zrušení okresů je stále důležitým správním centrem okolních obcí. Žije zde téměř 31 000 obyvatel. Město leží přímo na hlavním železničním tahu, což mu v minulosti předůrčilo přívlastek průmyslové město. Průmysl v zůstal blízkosti Kolína dodnes, v nedalekých Ovčárech funguje automobilka TPCA. Automobilka neleží přímo v Kolíně, ale severně za ním z důvodu snazší dostupnosti nedaleké dálnice.
Zadání
Město Kolín v nedávné době (2015) dokončilo výstavbu obchvatu. Před jeho realizací sloužil pro meziměstský tranzit průtah ulicí Pražskou a navazující ulice Jaselskou zbudovaný v roce 1959. Tento průtah nebyl podle původního návrhu nikdy dokončen a již v době jeho projektování bylo polemizováno o alternativním projektu obchvatu.
Ulici odklon části tranzitní dopravy značně odlehčil, současná profilace je tedy řádově naddimenzovaná. Těleso průtahu rovněž tvoří ve městě významnou bariéru. Cestu je možné překonat pěšky pouze na přechodech v normových rozestupech pro silnici I. třídy, tedy přibližně 300 až 500 m. Ve východní části ulice Jaselská je pod průtahem veden podchod. Těleso průtahu je rovněž vyloučeno z vnitroměstské dopravní sítě automobilové a autobusové. Městský dopravní skelet je napojen pouze na čtyřech hlavních napojovacích bodech a většina vedlejších ulic je zaslepená. Část průtahu v ulici Pražská je dokončena v plném rozsahu. Pro jeho plný profil (20m) zde byl stržen úzký blok domů, nyní park, nedefinovaná zeleň mezi ulicí Pražská a Šotnovská. V západní části ulice Jaselská byly pro nerealizované rozšíření profilu průtahu ubourány čela dvou bloků. Ve střední části obchvatu, v části vedené vilovou čtvrtí, průtah není dokončen v plném profilu, je zde pouze dvouproudá komunikace. Ta zde ovšem diagonálně protíná blok vil, jež v době výstavby vlastnili významní kolínští občané, jako například fabrikant Budil, jemuž zde postavil vilu architekt Frágner. Dále směrem na východ ulice Jaselská duplikuje původní ulici Riegrovu v oblouku vhodném pro pohodlný průjezd tranzitní dopravy. Tento oblouk narušuje strukturu rastru třech bloků. A vytvořil zde těžko definovatelné prostory “parků” proťatých komunikací.
Východní část ulice Jaselská od křížení s ulicí Legerovou po velký kruhový objezd směrem na Čáslav je opět čtyřproudá. Zde je nejpatrnější bariérou celý přibližně kilometrový úsek, který je možné překonat pouze na jeho krajích a uprostřed, z bezpečnostního hlediska nevyhovujícím, podchodem.
Kolem průtahu za více než 50 let jeho fungování vznikla vnitřní periferie a zpřetrhaly se urbanistické vazby. Tento fakt je ovšem potenciálem pro zahuštění centra města.
Dopravní úpravy
V současné době je obchvat ve zkušebním provozu a funguje zároveň s průtahem v nezměněném profilu.
Limity zástavby, podle platného územního plánu, ukazují koncepci budoucího rozvoje města, podle níž by měla případná nová zástavba vznikat na okraji města. Tento plán s sebou nese velké náklady na výstavbu nových komunikací a přináší velkou zátěž na stávající vnitroměstský dopravní systém. Mým návrhem je investovat tyto náklady do rekonstrukce vnitroměstských cest a zatraktivnění sítě autobusové a cyklistické dopravy. Přetrasováním ulic a změnou profilace vytvořit potenciál pro výstavbu uvnitř města.
Rekonstrukce vnitroměstského dopravního skeletu rovněž zahrnuje zatraktivnění pěší dopravy skrze vytvoření pobytových míst ve veřejném prostoru. a přívětivějších pěších tahů.
Nově navržené městské cesty v místě původního průtahu nejsou primárně určeny pro pohyb tangenciální tedy ve směru cesty, ale pro pohyb radiální, tedy její pohodlné kolmé překonávání.
Dopravní zásah
Na celé délce původního průtahu je čtrnáct zaslepených městských ulic. Tyto zaslepení významě snižují prostupnost města.
V západní části obchvatu ulice Pražská bude snížena dopravní zátěž z čtyřproudé meziměstské silnice I. třídy na městskou páteřní komunikaci s profilem 10.5 m. Toto zúžení zde umožní doplnění lineární stavby, jež svou hmotou odstíní ruch z významného městského tahu a vytvoří za hmotami klidný park a zahrady.
Dopravní význam ulice Jaselská je nyní, po vybudování obchvatu, o několik řádů nižší. Konceptem návrhu je původní těleso průtahu roztříštit do několika ulic městského charakteru. Toho dosahuji zrušením diagonálního traverzu přes blok s vilami ve středu ulice a obnovením původní struktury. Ve východní části je tedy ulice Jaselská zcela zrušena a nahrazena napojením na radiálně koncentrickou ulici Kmochovu. Druhá část je nahrazena obnovenou ulicí Riegrovou v místě souběžnosti s původní Jaselskou. Zde je nutno asanovat dvě vily pro vytvoření vhodného napojení ulic, patřičné urbanistické doplnění nároží a vytvoření jasně definovaných veřejných prostor. Účelem těchto zásahů je definovat uchopitelné urbální celky, které je možné dále jednotlivě městem zadávat k projektování.
Řešení cyklistické dopravy
Město Kolín má kvalitně zpracovaný generel cyklodopravy. Z tohoto generelu ve svém návrhu vycházím a doplňuji jednu novou trasu. Navrhovaná trasa vede z nové sídelní oblasti pro automobilku TPCA u vodárny přes centrum města, na autobusové a vlakové nádraží. Tato cyklo trasa je určena pro každodenní užívání. Cyklotrasu nebylo z prostorových důvodů navrhnout v celé trase obousměrně v rámci jedné ulice, v tomto úseku je tedy je tedy rozdělena na dvě jednosměrné trasy.
V části 6 návrhu umísťuji parkoviště park and bike. Zde je také možné si zapůjčit kolo na cestu do centra nebo výlet po rovinatém okolí Kolína.
Autobusová doprava
Z analýzy autobusové dopravy vyplývá, že jsou v centru na trase původního průtahu dvě neobsloužené zóny. Proto navrhuji síť autobusových zastávek doplnit o novou linku. V rámci ulehčení automobilové dopravě by bylo vhodné rovněž na jednotlivých zastávkách revidovat intervaly a zatraktivnit prostředí autobusových zastávek.
Pěší doprava
Koncepce veřejných prostor vychází z toho, že pokud má město být přívětivé pro chodce, je třeba myslet na místa k setkání zastavení a posezení. Neméně důležitý je i pocit prostupnosti, proto by měly být všechny venkovní prostory veřejných staveb průchozí. Předpokládám zprůchodnění 1.ZŠ a Formánkova statku.
V části 6 ruším původní mimoúrovňový podchod pod Jaselskou ulicí a nahrazuji jej úrovňovým řešením. Díky tomu je možné propojit zaslepenou ulici a rovněž tento zásah odstraní masivní bariéru, 70 m dlouhou stěnu u výstupu z podchodu na východ a západ na jižní straně ulice Jaselská. Odstranění této bariéry zvýší možnost napojení přilehlého brownfieldu do městské struktury.
Urbanismus
Úprava dopravního skeletu vytvořila jeden zcela nový blok, dalších šest bloků je nedokončených. Tyto bloky obsahují stavby modernistické a vily z třicátých let. Navržené hmoty obsahují bydlení a bydlení s obchodním parterem. Na rušném rohu ulic Žižkova a Riegrova navrhuji do navýšeného parteru umístit galerii, přednáškový sál a kavárnu. Tyto objemy jsou reflektovány v exteriéru veřejnými předprostory. Nad galerií jsou umístěny nebytové prostory.
Přístupy k navrhování
Domy
Modernistické město nabízí velké množství veřejného prostoru. Příliš mnoho veřejného prostoru ovšem paradoxně vede ke snížení jeho kvality. Není jasně definován jeho účel, nejčastěji je tedy užíván k parkování automobilů. Cesty zde slouží pouze k zásobování, mnohdy jsou slepé. Modernistické město zpravidla netvoří tradiční bloky. Z materie města je vytržené jakožto monofunkční superblok.
Vilová zástavba umožňuje klidné individuální bydlení. Veřejným prostorem jsou zde pouze chodníky. Tvoří bloky propojené městskými cestami. Podél cest jsou často aleje nebo stromořadí.
Navržená koncepce bydlení nabízí vyvážený poměr veřejného a poloveřejného prostoru a určuje jednotlivým místům v nich rozmanité charaktery. Veřejné prostory na vnějších rozích neslouží pouze rezidentům k posezení na zahrádce restaurace pod památným bukem, procházkám s domácími zvířaty nebo pouhému sledování ruchu města z lavičky před domen, ale také ostatním obyvatelům Kolína jako zastavení na cestě mezi centrem a hlavními rezidenčními oblastmi. Dvůr mezi domy je již určen primářně pro místní. Do dvora je ovšem možné projít i z ulice průchodem, který návštěvníka decentně upozorní, že je zde na návštěvě. Poloveřejné nebo soukromé dvory jsou pro Kolín charakteristické. V takovýchto dvorech je možné najít skvosty jako synagogu, židovský hřbitov nebo chrám sv. Bartoloměje. Jednotlivé byty by měly být vybaveny balkony směrem do dvora. Balkony zde slouží jako venkovní soukromý prostor a umožňují také dohled rodičů nad ratolestmi hrajícími si ve dvoře. V návaznosti na potenciál okolí jsou hmoty doplněny obchodním parterem.
Z této koncepce vychází i způsob rekonstrukce nedostavěných bloků. Hmotové řešení se snaží být co nejvstřícnější k existující vilové, modernistické zástavbě a zeleni. Veřejné prostory navrhovaného bloku doplňují sousedním panelovým domům chybějící předprostor. Navržené hmoty tvaru L v Žižkově ulici naopak kryjí sousedním domům nechráněná záda od rušné křižovatky a tvoří spolešný dvůr pro novou i stávající zástavbu
Cesty
Cesta ve vilové zástavbě slouží převážně k lineárnímu pohybu. Chůze je zde zpříjemňována polostínem aleje. Průhledy do zahrad zajišťují kolemjdoucímu dostatek vjemů.
Pohyb chodce ve městě není vždy lineární. Městská cesta by měla vybízet k zastavení, posezení nebo prohlížení výkladů. Chodníky jsou umístěny nejblíže k zástavbě, tak aby lidé proudili podél fasád a provokovali tak využití parterů. Na chodníky je možné na obou stranách cesty vyložit zboží nebo umístit drobný mobiliář. do profilu vozovky je možné umístit dva velkorysé jízdní pruhy případně i samostatný cyklopruh. Na jedné straně cesty je asymetricky umístěno dvojité stromořadí tvořící rastr. Vždy čtyřmi stromy je definován prostor, který minimálními prostředky vyvolává pocit útulnosti, interieru v exterieru. Takto definované "pokojíčky" se stávají osnovou pro jejich další využití. Mohou být zahrádkou restaurace, místem pro hru, rekreaci nebo třeba trhem. Zohledněna je i možnost zaparkování dvou osobních aut. Návrhy jednotlivých prostor by měl vždy vycházet z potřeb místních a vycházet ze svého kontextu.
Vojtěch Šaroun (4. ročník) - bakalářská práce
Nová škola Chýně
ateliér Hendrych / Janďourek
MÍSTO
Obec Chýně leží deset minut cesty autem od centra hlavního města. Tak jako nespočet jiných obcí v okolí Prahy, i Chýni postihla velká vlna výstavby individuálního bydlení. Za posledních deset let vzrostl počet obyvatel obce na pětinásobek. Stará budova školy z počátku 19. století tak již přestala naplňovat rostoucí poptávku, a vedení obce začalo uvažovat o výstavbě nové základní školy. Pro tuto důležitou instituci byl vybrán pozemek ležící na okraji obce, který se po naplnění územního plánu stane jejím středobodem. Na jaře roku 2015 byla vypsána architektonická soutěž na budovu, jež má sloužit nejen vzdělávání, ale zároveň má být důležitou součástí veřejného prostoru rozvíjející se nové Chýně.
Pozemek pro stavbu školy leží v severním svahu, který má nejvyšší rozdíl převýšení cca 6 metrů. Ze severovýchodu je vytyčen ploty rodinných domů, z jihozápadu jej bude definovat nově vznikající uliční komunikace. Důležitým elementem je přiléhající lineární park Višňovka, který ústí na stavební parcelu a je nejvýraznější spojnicí mezi historickým jádrem obce a „novým centrem“.
KONCEPT
Kompaktnost, měřítko, atmosféra, hierarchie – slova znějící v prostředí satelitního městečka skoro až nepartřičně. I veřejné instutuce jako je mateřská školka jsou v Chýni řešeny integrováním do typových rodinných domků.
Architekt Herman Hertzberger vykládá školní prostředí jako analogii města. I ve škole by se mělo dítě setkat s prostory různých měřítek, s různými úrovněmi intimity. Kmenová třída je pro dítě „domovem“ - místem, kam se může vracet. Shlukem několika tříd vzniká „sousedství“. Chodba je živou „ulicí“. Tam, kde se chodby kříží, vzniká „náměstí - agora“ – volná plocha k nejrůznějšímu využití, prostor výměny myšlenek a názorů. V prostředí sídelní kaše je tato analogie o to platnější. Škola má dítěti nabídnout prostorové kvality, jakých se mu v místě jeho bydliště nedostává.
Nové škole vtiskávám formu rovnoběžně prořezané hmoty, což výrazově člení jinak velký objem. Střídájí se hmoty plné, které obsahují učebny, a prázdné obsahující pobytové a komunikační prostory. Vzniká prostředí, které přestože je interiérem, nabízí dojem z prostoru spíše venkovního. Stírá se hranice stěna – strop. Cítím objemy, které mě obklopují.
Urbanisticky návrh navazuje na lineární park Višňovka. Škola je doplněna o podlouhlý dům, který stahuje předprostor školy a určuje hranu příjezdové komunikace. V objektu jsou obsaženy provozy veřejné vybavenosti, jejichž kokrétní náplň vyplývá ze zadání soutěže.
PROVOZ
Provozní řešení budovy vychází z jejího hmotového uspořádání. V jižní části budovy, v bezprostřední návaznosti na foyer, jsou učebny prvního stupně. První stupeň je řešen v podobě ústředního náměstíčka, což vychází z charakteristického principu pohybu žáků - o přestávce žáci vybíhají do jednoho místa, kde se setkávají. Druhý stupeň je oproti tomu řešen lineárně. Žáci nemají přirozené domovské prostředí, ale během přestávek pendlují mezi odbornými učebnami. Ústředním prostorem celé školy je jídelna.
Vertikální dělení budovy umožňuje zcela nezávislý přístup do auly a tělocvičen, což najde využití při večerních pronájmech těchto prostor.
V nejvyšší hmotě budovy je knihovna, která je přístupná jak z interiéru, tak z předprostoru školy.
Škola má vlastní vstup pro personál navazující na vyhrazené parkoviště při severní straně budovy. Další samostatný vstup je z jihu, pouze pro školní družinu.
0 komentářů
přidat komentář
