Skutecne to vypada, ze jsme se dopachtili do bodu kdy nejsme schopni naplnit pozadaky na architekturu 21. stoleti, navic vysokoskolskou. Neoklasicismus je slepa cesta. Jeste navic kdyz z toho neni poznat ze jde o skolu, ale vypada to jako obligatni administrativa. Proc se to deje? Ztratili jsme soudnost, odvahu? Tohle neni ani prisnost, to uz je resignace.
Znamení čtyř na jednu stranu gratuluji k nespornému úspěchu, na stranu druhou je otázka, jestli je k čemu. Jsem rád, že nejsem sám, komu to přijde málo.
Pamatuji si z roku 1991 podobné vizualizace ateliéru u Šika. I my u Šrámkové jsme kreslili tyto vysušené architektury bez života, bez srdce a bez svobody. Jenže v roce 1991 to byla reakce na ukecanou postmodernu a sentiment na první republiku, neofunkcionalismus a upjatý neomodernismus. Tehdy tato "nová věcnost" reprezentovala vážnost, zodpovědnost, výsměch kýči a nevkusu. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Dnes už tato "stará věcnost" reprezentuje novou totalitu, neonormalizaci, strach, úzkoprsost, nesvobodu, ztrátu vize, nechuť ryskovat, autismus, depresi. Kde končí neoklasicismus a začíná neofašismus? Je to ale obecný úkaz, podobné zklamání mám z nové radnice pro Prahu 7. Těžkopádné tvrdé formy. Kde zůstala neformální lehkost, vtip, radost, touha? Mám jednu odpověď, neomodernistická generace učí přísnost 25 let, celá nová generace je tím poznamenaná. A výsledek je stejně jako na konci modernismu, nuda a šeď. Kolikrát to musíme ještě odžít, abychom pochopili, že živá, svobodná, sebevědomá, udržitelná architektura se neobejde bez svobodné tvůrčí řeči, exprese reagující na multikulty etnické odreagování, hry s významy, na poezii a indivindy sebevyjádření. Nebo je jádrem člověka karteziánská mříž?
Přátelé, je čas se osvobodit, včera bylo pozdě.
Pane Víchu, kromě maličkosti, že mi osobně Vaše hodnocení architektury připadá dost povrchní a formalistní, si myslím, že je v každé podobě extrémně špatné politizovat a ideologizovat architekturu nebo umění. Tak jak to vyznívá z Vašeho příspěvku.
V diskuzích na internetu se navíc neodehrává žádné poměrné zastoupení názorů a už vůbec to vlastně není fórum.
Názor nejen odborné poroty soutěže se dá určitě vyložit, že mezi domy na Albertově jsou tato, dalo by se asi říci, strohá řešení kontextuální nebo citlivá.
Pokud je architektura tak politické umění, dopřejme si tedy v politicky svobodné době pluralitu názorů a slevme trochu ze svých vzletných revolučních dogmat... I pro mě je vítězný návrh pro Albertov poněkud studený a nezáživný, ale také v tomto případě vnímám jeho střídmé, klidné pojetí jako způsob zapojení se do kontextu místa. Spojovat v těchto souvislostech neoklasicismus s neonormalizací nebo s neofašismem, či co, to je opravdu poněkud, ehm, no, přepjaté.
je přesně to, o čem mluvím. Byly historismus, secese, kubismus, funkcionalismus nekontextuální, nestřídmé, revoluční a přepjaté? Nebo jen horoucí a autenticky živé? Nevím, kde dnes podobnou pluralitu nebo i jen názor hledat.
I funkcionalismus či secese mohou být neoklasicistní...
... a na Albertově právě takové jsou. Jinak ale s vámi souhlasím, i mě se zdá, že česká architektura posledního čtvrtstoletí je příliš často důkazem tvrzení, že "less is bore" a jiný pohled na věc tu poněkud chybí. Navíc určitou fází návratu k prostým, přímým formám teď podle mě prochází architektura v celosvětovém měřítku. Předchozí období, vysoce výtvarné a "emocionální" jako by Českou republiku úplně minulo, přestože Praha byla - bez přehánění - jedním z míst, kde začalo (Tančící dům). Třeba se ale pluralita názorů u nás zvýší s přibývajícím počtem architektonických soutěží...
Jak by tedy měla podle Vás vypadat kvalitní současná architektura? Musí za každou cenu šokovat, musí se odlišovat? Musí být tvořena striktně jednoduchými hmotami zakuklenými do unylé jednolité fasády členěné pouze texturou, transparentností použitých materiálů, zřídkakdy barvou? Tím se přeci vyznačuje mainstream dnešní evropské architektury. To je ale podle mě nuda! Kvalitní stavby (nemyslím architektonické sochy) vždy nějak naráží na řád. A co si budeme povídat, u staveb tohoto typu je z hlediska vnějšího působení nejdůležitější parter :o) Ten mi tady pravda trochu chybí...
Chybi kritika architektury a tim se cely diskurs vnoril do zahybu, ze ktereho se sam nedokaze vynorit. Pan Vich dobre zminuje Novou Vecnost, tim ze vznikla vcelku silna generace prisnych architektu, vyznavajici sice take postmoderni ale jakoby cizelovane vlastnosti, ustanovila se zde predstava solidniho domu. Nevzbuzuje emoce, je jaksi prirozeny, normalni barak. Nekdo se snazil k tomu najit syntezu v tradici - cili klasicizujici architekture, nekdo inklinoval k fenomenologii. Svacha uz pred desitkami let psal Architekti zaspali, i když v jinem kontextu, at jsem spravedlivy. Zervan a Mitasova psali kdo zaspal a kdo jeste spi a ja mam dojem ze ceska architektura v poklidu prospi jakoukoli etapu.
Opakuji se, ale ve skolach se nedeje vyzkum, teorie a spekulace – experiment. To je problem, protože nevznika treci plocha, vznika ticha rezignace a souhlas. Teorie není, Svacha uz vsechno napsal, Rezek je prilis roztekany a nikdo jiny nezacal.
Tendence mrizkovani, neboli ortogonalni struktury lze definovat jako ukotvovani, popsatelnost, jasnou organizaci, řád. Je to hmota racionalne organizovana s velmi uzkym horizontem fokusu. Neni to az tak koncetrace jako spise abstrakce se silnou tendenci racionalizova - zjednodusovat dej. Občas může racionalizace sklouznout až k banalizaci. Mřížkování se hodí je-li program či zadání tak komplikované a komplexní, že se jeví třeba jako počasí nebo moře, což je protipol mřížkovaného prostoru. Počasí, moře, či poušť je prostor hladký. Hladký prostor je nepopsatelný jednoduchou geometrií, nelze snadno racionalizovat, nelze uzavřít do mřížky aniž by ztratil svoji esenciální podstatu. (Deluze – volně interpretován ).
Odmítnutí hladkého prostoru celou českou architektonickou praxí se dá vyložit. Vzdělávání, klíčové architektonické osobnosti, „selhání“ experimentů. A taky dělat hladký prostor vyžaduje hlubší vzdělávání a více práce, na čtverec vám stačí základní škola, na spline potřebujete integrál.
Závěr: poslání soutěže na albertov bylo najit synergii mezi vědou a tradicí albertova, v druhém kole soutěže byly snad všechny projekty mřížkované, klasicizujici. Problem : jako student, klient takoveho prostoru nenajdu menzu, nenajdu prednaskove saly, nenajdu svoji ucebnu, protože vsechno vypada stejne. Az tam budu rok, budu to vedet, moje mentalni mapa splyne se schematem dispozic. Diferenciace, navigace a semiologie je potlacena mrizkou která se vztahuje k minulosti. Zadání soutěže nebylo naplněno. Vypadá to že na karlovce dělaj s optickými mikroskopy a ne elektronovými.
Nesouhlasím s pohledem pana Vícha, ve smyslu, že na rok 1991 by to bylo dobré, ale dnes je to špatné. Zda budova svým výrazem zkvalitňuje prostředí, nebo mu naopak škodí, hodnotí (myslím i nevědomě) uživatelé veřejného prostoru (= laici) zcela bez ohledu na to, ze které doby stavba pochází a jaké myšlenkové proudy za ní stojí.
Architektura prostě má být dobrá do každé doby. Příjemnost fyzického vzhledu našeho prostředí se nehodnotí podle společenské a politické atmosféry doby vzniku.
Mě osobně návrh nepřijde špatný.
Jiří Vítek - souhlas. Souhlasím s hladkým prostorem, ale současně platí, že města potřebují strukturální řád, nejlépe fraktální, kdy se motivy celku opakují v měřítku čtvrtí, ulic, domů, interiéru a jeho designu. Každý dům, každý pokoj je mikrovesmírem. To provedl Bod na radnici pro P7, ale BLBOU mřížkou. Příroda pravoúhlý rastr nezná, ani vesmír není pravoúhlý, ani myšlení, cítění už vůbec. Semiologické uspořádání umožňuje psát a číst přirozený řád, který zpravidla není totalitní.
Honza - bezmyšlenkoví laici myšlenku neocení, bohužel. Rezignace, viz výše. Všichni lidé, které znám, se nějak potýkají se svým myšlením o světě a architektura je toho neodělitelným odrazem. Reprezentací. Chca nechca. I mřížka je odrazem světa. Světa bezmyšlenkového; nemluvě aby měl SMYSL.
Problém není Albertov, problém je těch zbylých 99% staveb, co se projektují bez soutěží a nezaslouží si ani tuto "akademickou" debatu na archiwebu. U Albertova můžete polemizovat, jestli to je neoklasicismus, nebo ne, jestli tudy vede cesta, nebo nevede a jaký je stav architektury v ČR, jenže je to jeden dům (ok, dva). V ČR se od revoluce zrealizovalo celých 5 univerzitních staveb vzešlých z architektonické soutěže (knihovna FF MU Brno, Kampus Bohunice Brno, fakulta chemicko-technologická v Pardubicích, přírodovědecká fakulta v Olomouci a FA ČVUT). Tomu já říkám stagnace a rezignace. Jestli se povede Kampus Albertov zrealizovat podle jednoho z oceněných návrhů, pak to rozhodně není málo.
1% je sakra důležité! když je blbě vrchol ledovce, je blbě vše. Jsem si dnes ve Valentinské v antikvariátu koupil za 60 Kč Seifertovu Halleyovu kometu. Pro mladé senilní, pro staré naivní.
MARCHE FUNEBRE
Jaroslav Seifert
jestliže možno projít branou
už dávno zbořenou
a ještě prstem ve vzduchu se dotknout
jejího oblouku,
pak také můžem spolu jít
až tam, kam nás dnes oči povedou,
zvlášť když je zavřeme.
Snad jenom tak
naleznu opět známou ulici
a okno v poschodí
S tabulkou slepenou leukoplastem.
Pojď se mnou po meandru,
nesmíš však přešlápnout
a pospěš!
V dálce už slyším hrát.
Když chodívali totiž s mrtvými
pod naším oknem,
truchlivě hudby vyhrávaly.
A když se vraceli od hrobu,
spustili rozvernou píseň.
A tak mi dnes napadá,
že mělo tomu snad být opačně.
Na hřbitově je klid a svatý pokoj,
lahodně šumí listí.
Živí však musí se navracet
do šerých koutů života,
kde bída s chudobou zamlkle vysedaly
na pokáleném bidýlku.
No, snad ne vždycky.
Chodil jsem často s pohřby
s učením pod paží
a někdy se stávalo,
že právě přivezli Karabcům do krámu
koňský salám.
Navzdory smrti
voněl po celé ulici.
Nesli jej na tyči z udírny
jak hrozen ze zaslíbené země.
Hřbitovy měl jsem rád,
chytával jsem tam ruměné ploštice,
když lezly ze starých hrobek.
Bůh ví, jak tenkrát jsem se zamiloval
do smutné paní,
která stříhala hrob.
A na kaštanu zpíval kos.
Ale co s tim?
Hřbitovy mám rád podnes,
dám se však spálit.
Nechci být pohřben v řadě.
V řadě ne!
Snad mi to ještě příliš připomíná,
jak za války jsem čekal schoulen na chleba
a byl hlad.
Ti mrtví jsou tam schouleni,
až otevře se nebe.
A také čekají.
Na hlahol andělských trub,
na poslední soud
a boží spravedlnost.
Tedy vlastně na nic.
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Pamatuji si z roku 1991 podobné vizualizace ateliéru u Šika. I my u Šrámkové jsme kreslili tyto vysušené architektury bez života, bez srdce a bez svobody. Jenže v roce 1991 to byla reakce na ukecanou postmodernu a sentiment na první republiku, neofunkcionalismus a upjatý neomodernismus. Tehdy tato "nová věcnost" reprezentovala vážnost, zodpovědnost, výsměch kýči a nevkusu. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Dnes už tato "stará věcnost" reprezentuje novou totalitu, neonormalizaci, strach, úzkoprsost, nesvobodu, ztrátu vize, nechuť ryskovat, autismus, depresi. Kde končí neoklasicismus a začíná neofašismus? Je to ale obecný úkaz, podobné zklamání mám z nové radnice pro Prahu 7. Těžkopádné tvrdé formy. Kde zůstala neformální lehkost, vtip, radost, touha? Mám jednu odpověď, neomodernistická generace učí přísnost 25 let, celá nová generace je tím poznamenaná. A výsledek je stejně jako na konci modernismu, nuda a šeď. Kolikrát to musíme ještě odžít, abychom pochopili, že živá, svobodná, sebevědomá, udržitelná architektura se neobejde bez svobodné tvůrčí řeči, exprese reagující na multikulty etnické odreagování, hry s významy, na poezii a indivindy sebevyjádření. Nebo je jádrem člověka karteziánská mříž?
Přátelé, je čas se osvobodit, včera bylo pozdě.
V diskuzích na internetu se navíc neodehrává žádné poměrné zastoupení názorů a už vůbec to vlastně není fórum.
Názor nejen odborné poroty soutěže se dá určitě vyložit, že mezi domy na Albertově jsou tato, dalo by se asi říci, strohá řešení kontextuální nebo citlivá.
Opakuji se, ale ve skolach se nedeje vyzkum, teorie a spekulace – experiment. To je problem, protože nevznika treci plocha, vznika ticha rezignace a souhlas. Teorie není, Svacha uz vsechno napsal, Rezek je prilis roztekany a nikdo jiny nezacal.
Tendence mrizkovani, neboli ortogonalni struktury lze definovat jako ukotvovani, popsatelnost, jasnou organizaci, řád. Je to hmota racionalne organizovana s velmi uzkym horizontem fokusu. Neni to az tak koncetrace jako spise abstrakce se silnou tendenci racionalizova - zjednodusovat dej. Občas může racionalizace sklouznout až k banalizaci. Mřížkování se hodí je-li program či zadání tak komplikované a komplexní, že se jeví třeba jako počasí nebo moře, což je protipol mřížkovaného prostoru. Počasí, moře, či poušť je prostor hladký. Hladký prostor je nepopsatelný jednoduchou geometrií, nelze snadno racionalizovat, nelze uzavřít do mřížky aniž by ztratil svoji esenciální podstatu. (Deluze – volně interpretován ).
Odmítnutí hladkého prostoru celou českou architektonickou praxí se dá vyložit. Vzdělávání, klíčové architektonické osobnosti, „selhání“ experimentů. A taky dělat hladký prostor vyžaduje hlubší vzdělávání a více práce, na čtverec vám stačí základní škola, na spline potřebujete integrál.
Závěr: poslání soutěže na albertov bylo najit synergii mezi vědou a tradicí albertova, v druhém kole soutěže byly snad všechny projekty mřížkované, klasicizujici. Problem : jako student, klient takoveho prostoru nenajdu menzu, nenajdu prednaskove saly, nenajdu svoji ucebnu, protože vsechno vypada stejne. Az tam budu rok, budu to vedet, moje mentalni mapa splyne se schematem dispozic. Diferenciace, navigace a semiologie je potlacena mrizkou která se vztahuje k minulosti. Zadání soutěže nebylo naplněno. Vypadá to že na karlovce dělaj s optickými mikroskopy a ne elektronovými.
Architektura prostě má být dobrá do každé doby. Příjemnost fyzického vzhledu našeho prostředí se nehodnotí podle společenské a politické atmosféry doby vzniku.
Mě osobně návrh nepřijde špatný.
Honza - bezmyšlenkoví laici myšlenku neocení, bohužel. Rezignace, viz výše. Všichni lidé, které znám, se nějak potýkají se svým myšlením o světě a architektura je toho neodělitelným odrazem. Reprezentací. Chca nechca. I mřížka je odrazem světa. Světa bezmyšlenkového; nemluvě aby měl SMYSL.
MARCHE FUNEBRE
Jaroslav Seifert
jestliže možno projít branou
už dávno zbořenou
a ještě prstem ve vzduchu se dotknout
jejího oblouku,
pak také můžem spolu jít
až tam, kam nás dnes oči povedou,
zvlášť když je zavřeme.
Snad jenom tak
naleznu opět známou ulici
a okno v poschodí
S tabulkou slepenou leukoplastem.
Pojď se mnou po meandru,
nesmíš však přešlápnout
a pospěš!
V dálce už slyším hrát.
Když chodívali totiž s mrtvými
pod naším oknem,
truchlivě hudby vyhrávaly.
A když se vraceli od hrobu,
spustili rozvernou píseň.
A tak mi dnes napadá,
že mělo tomu snad být opačně.
Na hřbitově je klid a svatý pokoj,
lahodně šumí listí.
Živí však musí se navracet
do šerých koutů života,
kde bída s chudobou zamlkle vysedaly
na pokáleném bidýlku.
No, snad ne vždycky.
Chodil jsem často s pohřby
s učením pod paží
a někdy se stávalo,
že právě přivezli Karabcům do krámu
koňský salám.
Navzdory smrti
voněl po celé ulici.
Nesli jej na tyči z udírny
jak hrozen ze zaslíbené země.
Hřbitovy měl jsem rád,
chytával jsem tam ruměné ploštice,
když lezly ze starých hrobek.
Bůh ví, jak tenkrát jsem se zamiloval
do smutné paní,
která stříhala hrob.
A na kaštanu zpíval kos.
Ale co s tim?
Hřbitovy mám rád podnes,
dám se však spálit.
Nechci být pohřben v řadě.
V řadě ne!
Snad mi to ještě příliš připomíná,
jak za války jsem čekal schoulen na chleba
a byl hlad.
Ti mrtví jsou tam schouleni,
až otevře se nebe.
A také čekají.
Na hlahol andělských trub,
na poslední soud
a boží spravedlnost.
Tedy vlastně na nic.