Rozhovor s Evou Le Peutrec

S otevřením hranic a neomezenou možností cestovat už není výjimkou, když některý ze studentů nebo architektů zakotví v některé zahraniční kanceláři, ale Čína pro většinu z nás stále působí exoticky a informace o jejím boomu se dozvídáme zprostředkovaně přes média. Jaké okolnosti Vás sem zavanuly?
Na úvod bych měla zmínit, že jsem člověk velmi dobrodružné povahy a lákají mě výzvy. Čína nebyla první destinací, kde jsem dlouhodobě pobývala. Předcházel tomu dvouletý pobyt v San Franciscu (USA), kde jsem pracovala v architektonické kanceláři Cee Architects. Byla jsem tam v rámci povinné roční školní praxe a o další rok si ji prodloužila. Samotnému studiu vysoké školy předcházel několikaměsíční pobyt v Londýně, kde jsem studovala angličtinu.
Když jsem se v posledním semestru studia rozhodovala co dál, přirozeně mě lákala Asie, místo velmi exotické a zároveň místo, kde se nejvíc staví. Do svého plánu jsem se vrhla po hlavě a ve velmi krátké době si našla přes internet práci v Shanghaji. Letěla jsem do neznáma, do dvacetimilionového města, ve kterém jsem nikoho osobně neznala, nedokázala se domluvit, s vidinou práce pro čínskou firmu, která tehdy neměla ani webové stránky v angličtině, tudíž byla normálními vyhledávači na internetu nenalezitelná. O mé odvaze či spíše šílenství si moji šéfové ještě dlouho povídali.

Asijskou mentalitu jsem nikdy nepocítil na vlastní kůži, ale z pohledu Evropana na tamnějších filmech oceňuji, že nejsou tak lehce vypočitatelné jako 'hollywoodské trháky' a dokáží být nerozluštitelné až do samého závěru. Jaké to je poznávat a soužít s čínskými zvyky?
O kulturních rozdílech Evropanů a Asiatů by se dala napsat celá kniha. Shrnu zde alespoň některé aspekty, se kterými jsem se potýkala a i po téměř čtyřletém pobytu jsou stále aktuální v mém každodenním životě.
Za nejmarkantnější rozdíl považuji odlišný způsob myšlení. Čínská společnost nefunguje na principech logiky, jak jsme tomu zvyklí z Evropy či Ameriky. Toto téma neni příliš publikováno, proto je každý cizinec po příjezdu naprosto rozhozený a nechápe, co se děje. Dlouho jsem si tuto skutečnost vysvětlovala rozdílným kulturním vývojem, (spojení evropské civilizace s Řeckem jakožto kolébkou logického uvažování), ale až nedávno jsem se dopátrala skutečné podstaty věci. Evropané, Američané používají k myšlení převážně levou hemisféru (levou část mozku), kdežto Číňané pravou. Čínské znaky mají piktografickou formu a v mluvené formě rozlišují 4 různé tóny v mandarínské výslovnosti a dokonce 9 tónů v kantonské. Jsou zpracovávány pravou hemisférou. Západní jazyky mají většinou pouze jeden tón pro každé slovo, jsou proto zpracovávány levou hemisférou. Toto má zásadní vliv na myšlení národů.
Proto myšlení Číňanů není analytické, založené na logice, nejsou schopni plánovat, nevnímají čas stejným způsobem, nejsou systematičtí, zorganizovaní, neposlouchají co se říká, ale spíš jak se to říká, řadí si informace jinak, než jsme my zvyklí.
Přistoupit na tuto hru je ze začátku strašně frustrující, ale nakonec velmi přínosné. Nutí vás to myslet jiným způsobem, posouvat si své limity.
Změní to i nazírání na architekturu.
Díváme-li se na architekturu jako na organizaci, seskupení, seřazení prvkú, najednou začneme nalézat nová řešení, která by nás dříve nenapadla.
Toto je pouze jeden z aspektů kulturní odlišnosti. Dále bych mohla zmínit neschopnost odezírat emoce z tváře Číňanů, což je zase ovlivněno taoismem, který je učí neutrálnímu postoji, nedávat najevo smutek, radost, zlost, ....
Mezi další velmi důležité rozdíly patří zachování si „ tváře“. Nejen pro Číňany, ale pro Asiaty obecně je zachování si důstojnosti důležitější než život sám o sobě. Na toto je nutné myslet při jakékoli konfliktní situaci. Může to vést ke ztrátě zaměstnání, klienta, přátelství ,... Proto bych nikomu nedoporučovala vtipkovat na něčí úkor, jak jsme z Evropy zvyklí.
Dále je zde jazyková bariéra. Nedomluvíte se, nejste schopni číst ani si věci odvodit, tak jak to známe z románských jazyků. Když už máte to štěstí, že narazíte na někoho, kdo mluví anglicky, musíte zapojit notnou dávku představivosti. Číňané totiž skoro nepoužívají slovesa a nerozlišují mezi zájmeny on a ona. Navíc se připojuje nepřesná výslovnost a nakonec je skoro jedno, jestli dotyčný na Vás mluví čínsky nebo anglicky.
V zoufalosti se uchýlíte ke znakové řeči s posunky rukama, ale i to je vám k ničemu, protože například základní číslovky se vyjadřuji jinak, než jsme zvyklí. Chcete-li vyjádřit číslovku 2 pomocí prstů, budou Vám rozumět 7 atd.

Na druhou stranu snem mladých Afričanů je stát se evropským fotbalistou a japonští teenageři bouřící se proti konvencím zbožňují všechno evropské. Jak je to s vnímáním evropské kultury alespoň těch skupin, s nimiž jste se mohla se setkat?
U Číňanů je posedlost západní civilizací a kulturou velmi znatelná. Je to podle mne spojeno s tradicí zachování si důstojnosti a nutnosti jevit se okolí vždy v tom nejlepším možném světle. Jelikož je mladá a střední generace masírována reklamou a filmovým průmyslem západu, nemůžeme se divit, ze Číňané ve velkém začínají pít kávu, ačkoliv se jim protiví. Cestují do subtropických krajin, ačkoliv nesnášejí slunce, učí se hrát na piano či podstupují plastické operace očí, aby se přiblížili evropskému ideálu krásy. Obliba značkového oblečením je kapitola sama pro sebe.
Myslím, že to všechno je pouhá zástěrka vnitřní nejistoty, kterou způsobila Kulturní revoluce. Ono je jistě bezpečnější kopírovat nepříliš úspěšné zahraniční modely, než hledat svoji vlastní identitu a riskovat neúspěch. V importování zahraničních schémat bych viděla jistou paralelu porevoluční doby 90. let v Čechách, i když v mnohem menším měřítku. ( Pro představu bych mohla jmenovat satelitní města, která zamořila českou krajinu, vily ve stylu podnikatelského baroka, .....)

V Šanghaji vznikla za přispění Petra Franty a Vlado Miluniće tzv. česká čtvrť. V tomto případě jde spíše o přetavení idylických představ jednoho vlivného čínského podnikatele na historický střed Prahy než o plnohodnotné představení české kultury. Pokud máte zájem se k projektu vyjádřit, ale spíš by mě zajímalo, jak a jestli vůbec může naše malá země Číně něco nabídnout?
K projektu P. Franty a V. Miluniće bych se nechtěla vyjadřovat, protože jsem ho na vlastní oči neviděla, ale zaměřme se na možný přínos Čechu Číně. Za jednu z nejcennějších vlastností Čechů považuji schopnost improvizace. Právě tato vlastnost je pro přežití v Číně zcela stěžejní. Život zde je neskutečně rychlý a založený na jiných principech. Jediné, čím si můžete být jistí je změna. Schopnost pohotové reakce je nezbytná. Improvizace jde ruku v ruce s kreativitou a kreativním myšlením. Schopnost nalézat nová a neotřelá řešení je Čechům blízká. Toto bych viděla jako hlavní přednosti, které Češi Číně mohou nabídnout.
Další oblast, ve které mohou nejen Češi, ale cizinci obecně Číně výrazně přispět je vnímání detailů. Myslím, že Číňané díky svému myšlení využívající pravou hemisféru jsou orientováni více na celek, detail pro ně není tolik důležitý. To znamená, že pouhé přiblížení se dobrému výsledku je dostačující. Markantní je to ve stavebnictví, kdy veškeré zakončovací práce jsou velmi nekvalitně odvedeny. Čínský názor, vypadá-li to z dálky dobře, proč bychom se měli zabývat detaily je velmi typický. Na poskytování kvalitnějších produktů je možno postavit strategii celé firmy, zrovna tak to dělá společnost, ve které pracuji. V poslední době začíná kvalita hrát důležitější roli. I vláda si uvědomuje, že není příliš vhodné chrlit do světa nekvalitní výrobky. Pole působnosti je v tomto směru pro cizince velmi široké.

S Německem, které si společně se svými automobilkami a dalšími průmyslovými firmami do Číny bere i vlastní architekty, ale za příklad by nám mohlo posloužit například Holandsko. Tato nevelká země poskytuje Číně své urbanistické know-how. Máme v tomto směru také co nabídnout?
Podle me bychom se neměli ptát, co můžeme nabídnout, ale spíše, co se můžeme naučit. Nacházíme se v okamžiku, který se již nikdy nebude opakovat. Je to obrovská výzva a nabízí nebývalou šanci. Architektura je o hledání. Měli bychom být maximálně otevření a využít odlišného kulturního prostředí k rozšiřování našich obzorů.

Kniha The Chinese Dream od holandského architekta Mars Neville přichází kromě faktu, že v následujících dvaceti letech se v Číně každoročně zrodí dvacet zcela nových milionových měst, také s teorií zahušťování, aby bylo kam umístit 400 milionů nových obyvatelů velkoměst. Jak velká pozornost se v Číně přikládá plánování a udržitelnému rozvoji? Nevzniká náhodou všechno příliš živelně a bez ohledu na budoucnost?
Vzniká, ale nutno připomenout, že Číňané nevnímají čas stejným způsobem jako my. Jejich kalendář je lunární, založený na cyklech přírody, nikoliv románský, jaký používáme my. Proto ani budoucnost a plánování pro ně není tak důležité. Pokud si v dnešní době v Číně kupujete byt, budete jej vlastnit 80 let a poté připadne státu, u bytu hotelového typu je to dokonce pouhých 50 let. Domy se tu nestaví se stejnou ambicí jako v Evropě, aby přetrvaly staletí, zde je to záležitost krátkodobá.
Zahušťování měst je holá nutnost, neboť rozsáhlá předměstí ubírají úrodnou půdu. Vládní představitelé si uvědomují, že v budoucnosti nebude dostatek půdy k vyprodukování potravin pro všechny obyvatele a tudíž se Čína stane závislá na importu ze zahraničí. V praxi však stále lpí na starých nesmyslných modelech plánování ze začátku minulého století jako je zónování. Což přináší mimo jiné komplikace v oblasti dopravy. Dále používají své specifické regulace jako je nutnost severojižní orientace bytové zástavby. Což znemožňuje navrhování bloků, (jak to známe z Evropy), a vytváří nekonečné řady domů s nevyužitelným prostorem mezi nimi. Při takovémto schématu je zahušťování nemožné, jelikož stavební zákon vyžaduje minimálně 1,5 hodiny oslunění pro každý byt. Toto nařízení změnilo tvář celé země. Velmi dobře je to pozorovatelné z letadla, kdy si uvědomíte skutečné měřítko problému.
Je však nutné si uvědomit, že za jeden rok Čína projde zhruba stejným vývojem jako Evropa během 10 let. Fázi, kdy se chybuje pravděpodobně není možné přeskočit. Jde jen o to, aby chyby nehraničily s ekologickou katastrofou, protože mnohdy dochází ke změnám celých ekosystémů a znehodnocení krajiny.

O pracovitosti Číňanů kolují různé zprávy. Jednou z nich je, že pracují desetkrát výkonněji za desetinu platu než lidé v Evropě nebo Americe. Dalším místem, kam se lidé strefují, je kvalita produktů, zmetkovost výroby a otázka autorských práva. Chápu, že při tak mohutném rozvoji ekonomiky, která nemá v dějinách srovnání, nelze všechno uhlídat. Čínskou vládu k potřebným krokům postupně tlačí vnější vlivy. Připadne mně fascinující, že se v Číně nekopírují jen nějaké patenty nebo malé součástky ale hned auta nebo se dokonce kopírují celé mrakodrapy. To jsou všechno zveličené informace z médií a někdy až stereotypní předsudky. Jak se na věc díváte přímo v místě?
Kopírování je jedna z věcí, které se mě osobně velmi dotýkají. Setkávám se s tím denně i v naší kanceláři. Často máme klientovi dodat 2 různé varianty návrhu. Po první prezentaci, nebo často ještě dříve, při pohledu na můj monitor, moji čínští kolegové doslova okopírují moje schéma. Výsledkem jsou 2 velmi podobné návrhy. Jindy jim zase poslouží jako předloha jeden z mých starších projektů. Podle mého názoru Číňané nejsou kreativní, oni nenavrhuji, pouze skládají prvky, ktere vidí na obrázcích knih či internetu.
Často však bez studu a hany kopírují celé celky. Nutnost kopírovat je v nich možná zakódovaná z dob studia, kdy se nekonečným obkreslováním učí jednotlivé znaky. Čím věrněji kopírují, tím větší pochvaly se jim dostane.
Moji kolegové tráví v práci spoustu času, ale to neznamená, že jsou vždy produktivní. Zvláště na začátku projektu, kdy je nutné udělat důležitá rozhodnuti, se o efektivitě práce nedá příliš mluvit. Později, kdy je nutno projekt srýsovat jejich produktivita rapidně stoupá. V prvních fázích projektu bývám 3-4x efektivnější než moji kolegové. Ale toto je velmi individuální záležitost, nemohu tvrdit, že všichni zahraniční architekti jsou efektivnější než naši čínští kolegové. Pokud je problém striktně definován, jsou Číňané velmi efektivní. Pokud je však zadání příliš vágní, vyžadující vlastní interpretaci, Číňan znejistí a z obavy, že si úkol nevyloží tím správným způsobem , raději neudělá nic. Toto má podle mne původ v čínském školství, kdy jsou studenti nuceni akceptovat jediný správný výklad a ne si tvořit vlastní úsudek.
Informace, že Číňané pracují desetkrát víc za desetinu platu než lidé v Evropě je klišé, které bych chtěla vyvrátit. Číňané se poslední dobou stávají drahou pracovní silou, což způsobuje odliv investorů do ostatních zemí jihovýchodní Asie.

Místo rodného příjmení, teď po manželovi používáte příjmení Le Peutrec, co možná nasvědčuje tomu, že Vaše vazby k zahraničí jsou již tak velké, že v nejbližší době neplánujete návrat zpět do vlasti. Minulý rok jsem v Lublani zkoumal mladou slovinskou scénu a její úspěšné tažení spočívalo právě v tom, že se po získání zahraničních zkušeností vrátili zpět, aby mohli svoje zkušenosti dále předávat svými realizacemi zvedat úroveň tamější architektury? Jaké jsou Vaše přibližné plány do budoucna?
Život v Shanghaji je natolik rychlý a rozmanitý, že každý měsíc Vám přináší nové nabídky a možnosti, tudíž je téměř nemožné plánovat na delší dobu. Navíc je nutno skloubit kariéry dvou lidí, což není vůbec jednoduché, zvláště pokud partner není stejné národnosti a nemá stejnou profesi jako Vy. Čechy mi jsou velice blízké a ráda se tam vracím, v nejbližší době však považuji návrat do České republiky za dost nereálný. A to i díky současné ekonomické krizi, která postihla Evropu ve větším měřítku než Asii, zůstaneme ještě nějakou dobu v Číně.
Změnu rodného příjmení Hendrychová jsem po svatbě považovala za přirozenou a musím přiznat, že mi to mnohé ulehčilo. Díky koncovce ová mě jak v USA, tak v Číně považovali za občanku ruské národnosti, ačkoliv původ jména Hendrych pochází ze severní Evropy. Jméno Le Peutrec je staré bretaňské jméno keltského původu, což je mi velmi sympatické.

Děkuji za podělení se o Vaše zkušenosti z daleké Číny s našimi čtenáři.