Rozhovor s Buchner Bründler Architekten

Váš způsob uvažování o architektuře se zdá blízký Aldo Rossimu, který pohlížel na město jako na ochránce minulosti a paměti lidstva. Na druhou stranu je vedení vašeho dialogu s okolím celkem radikální a experimentální. Jak spojujete tyto dvě tendence ve vašich stavbách dohromady?
Náš přístup vychází z historie kanceláře, kdy jsme se prvních pět let věnovali převážně menším soukromým projektům. Tyto stavební úlohy vyžadovaly, abychom se soustředili více na konkrétní návrh než na městský kontext. Většinou to totiž byly domy na okraji měst či ve venkovském prostředí. Samozřejmě, že kontext je důležitý, ale v těchto projektech nebyl tím hlavním, tvořil spíše pozadí. Tím pádem jsme si kladli otázky, co se dá na konkrétním místě navrhnout? Jak můžeme místo číst a porozumět mu?
Práce, které Aldo Rossi vytvořil, jsou ve Švýcarsku stále přítomné a nás zcela jistě také ovlivnily, ačkoli nejsme generace přímo po něm. Avšak architektura, kterou tvoříme, není žádným diktátem dle Rossiho teorie. Necítíme, že bychom měli město tvořit dalším „čistým řezem“. Naopak, navrhování pro nás znamená možnost tvořit architekturou impulsy. Vidíme město v širším kontextu než jen v klasickém lineárním – řekněme Rossiho stylu. Nicméně kontext je pro nás podstatný a pracujeme s ním, a to je vidět i zde na výstavě. Vystavené objekty jsme de facto dekontextualizovali, a postavili do nového prostředí, což umožnilo vznik nových vztahů.

Mimo jiné jste také autory rekonstrukce hostelu St. Alban v Basileji, kde se kvalitní architektura a design dostane na dosah lidem s jinak omezenými příjmy. Jedná se o obecnou tendenci ve Švýcarsku, aby byla kvalitní architektura všeobecně dostupná?
Ano, to je absolutní nutnost! Kvalita neznamená, že to je drahé, ale kvalita znamená být si vědom hodnot a architektonických témat. Hostel St. Alban je budova s dlouhou historií. Byla postavena kolem roku 1860 jako textilní manufaktura, na tehdejší dobu byla moderní budovou: měla jasnou, čistou strukturu s lineárním vedením světla. V osmdesátých letech byla přestavěna na hostel. My jsme tvořili třetí vrstvu projektu, která rozvíjela předchozí dvě. Zásadní pro nás byla nová orientace domu, kdy se stal přístupným nejen ze zadní strany, ale také z uliční, která je orientována k Rýnu a k městu. Dodali jsme tak domu novou tvář. Finanční prostředky byly samozřejmě omezené, ale to byla vlastně přednost: museli jsme se koncentrovat na to podstatné. To se nám myslím velmi dobře povedlo i díky tomu, že jsme měli projekt jako architekti zcela pod kontrolou.
Architekt má ve Švýcarsku tradičně klíčovou roli, kdy je vedoucím projektu, má ho pod kontrolou a nese za něj také zodpovědnost. V tomto projektu se centrální role architekta v projektu povedla, a to díky dialogu se zadavatelem a jeho důvěře v nás. Důležitá je také úcta k tradicím, která je ve švýcarské společnosti zavedená. Projekty začínají soutěží, kdy se pečlivě seznámíme s historií domu, definujeme, co objekt potřebuje, a také jakou výzvou a příležitostí ta přestavba je. Je to velmi intenzivní proces. V tomto případě trval celý projekt zhruba tři roky.

Na přelomu milénia přišli teoretici s pojmem Swissbox, vůči čemuž se švýcarští architekti ihned ohradili, ale generaci tehdejší doby skutečně spojovaly jednoduché formy, od nichž se později upustilo, ale přetrval důraz na materiál a řemeslo. Můžete z vnitřního pohledu objasnit, v čem spočívá podstata švýcarské architektury?
Asi Vám nepovím žádnou definici švýcarské architektury, ale jsou zde určité procesy, typické pro Švýcarsko, které vedou ke vzniku architektury. Mohu říci, že během posledního století se vyvinula kultura, ve které důležité stavby staví architekti, a to je zakotveno v povědomí obyvatelstva, stejně jako důležitost architektury.
Jedním z důležitých nástrojů se staly soutěže. V případě veřejných zakázek jsou tak zahrnuti do dialogu a rozhodování významní lidé. A tento proces soutěže je zárukou, že dosáhneme kvality a nejlepšího řešení.
Souvisí to také s tím, že Švýcarsko je velmi hustě osídlenou zemí. Ano, máme zcela neosídlené hory, ale mimo ně je všude patrné konání člověka, jedná se o urbánní krajinu. Když jsem jel vlakem z Prahy do Budějovic, viděl jsem skoro jen lesy a přírodu – to je ve Švýcarsku nemyslitelné! Tam už téměř není místo, kde by nebyly stopy osídlení. A co to znamená? S tím, co nám zbývá, musíme nakládat nanejvýš obezřetně. Jsme si vědomi nedostatku zdrojů a hodnoty toho, co nám zbývá a co máme k dispozici.
A z toho důvodu vzniká důležitý společenský diskurz: co s tím můžeme udělat? Co máme navrhovat a stavět?
A druhým aspektem je role architekta, který má tradičně roli vedoucího projektu. Má pod kontrolou všechny procesy včetně rozpočtu, které vedou k realizaci stavby. Je v těsném kontaktu s dodavateli a investorem, vybírá a rozhoduje tak, aby dosáhl kvality. I z toho vzniká vysoké povědomí o kvalitě.

Jaký je váš vztah ke švýcarskému rodákovi a jednomu z největších architektů uplynulého století Le Corbusierovi?
Řekl bych, že je podobně přítomný, jak Aldo Rossi. Možná dokonce více. Také témata, kterým se věnoval: volná fasáda či plynoucí půdorys, a další modernistické myšlenky. Objevují se také v našich projektech.
Neméně důležité jsou u Le Corbusiera materiály, především beton, a plasticita – skulpturální kvalita děl. Transformuje jednoduché stavební prostředky, které se normálně používají pouze účelově, a dosahuje pomocí nich vysoké kvality.
A co se nám na něm nelíbí? Kromě galerie Weber v Curychu obdivujeme všechno! Musím říci, že jsem bohužel neviděl mnoho jeho děl. Jsou to ale určitě monumenty v dějinách architektury. I když je většina zprostředkována knihami, pokud tedy nejedete do Indie, Čandígarhu, studium jeho projektů vás rozvíjí a přivede na nové myšlenky.

Vaše loňská přednáška v Praze byla nazvaná Mutace. Nynější výstava v Českých Budějovicích nese název Konstelace - Korelace. V jakém smyslu volíte tato slova?
Je to týmová práce na základě diskuse. Dali jsme dohromady nápady pro tento prostor, pracovali jsme s podklady a s místem samotným. Zde se jedná o white box, neutrální prostor pro umění. Rozhodli jsme se upozadit pouze na dvoudimenzionální prostředek - fotografie. Ty „rostou“ ze země, jsou spojeny se zemí a zdí, a vytváří tak nový prostor. Nechtěli jsme jít formou didaktické prezentace: čtyři pět místností znamená čtyři pět projektů, naopak jsme pracovali s překvapením a rozvíjeli fakt, že v galerii je zobrazovaná architektura dekontextualizovaná. Promísením projektů a překvapivou instalací vznikly nové vztahy, nové pohledy, nové korelace mezi projekty a nová poznání. Rozvíjení konkrétního tématu je naším způsobem práce.

Při vaší loňské návštěvě Prahy měl jste alespoň částečně možnost seznámit se se současnou českou architekturou. Zůstala ve vašich vzpomínkách nějaká česká jména nebo stavby?
Ano, jedna budova mi utkvěla, byla fantastická! Je to rozšíření opery ze sedmdesátých let, jméno autora už bohužel nevím (Nová scéna Národního divadla, pozn. red.). Je to budova kompletně ze skla. Přístavba vytváří příjemné klidné náměstí, a vede zajímavý dialog s novoklasicistní budovou opery. I jsem si o tom četl – je mi jasné, že ten projekt musel být kontroverzní, ale mně přijde úžasný.
Kubisty jsem viděl už předtím, nové pro mě byly precizní práce Plečnika na Hradě. Je toho ještě více, ale ta jména! Třeba hexagonální nákupní centrum (OD Kotva, pozn. red.), to bylo vzrušující!

Nejspíš je to často kladená otázka a příliš osobní, proto ji klademe na skoro závěr našeho rozhovoru.
Jak se vám pracuje v městě, jehož současnou tvář udávají Herzog s de Meuronem (před třemi lety vydali knihu “Aus Basel“ dokládající, že město je skutečně jejich) a na další studia pochopitelně už zbývá méně zakázek? Vy sami jste začínali ve významných basilejských ateliérech Morger & Degelo a Miller & Maranta, které se musely rovněž potýkat s otázkou života ve stínu H&deM.
My také dokážeme žít z Basileje, a to už skoro dvacet let. Na Herzog & de Meuronovi je jedinečné, že ačkoli mají mezinárodní reputaci, tak se stále vrací do domácího prostředí. Přinášejí s sebou nápady z jiných míst. Jejich projekty mají různá měřítka, která jsou pro město výzvou. Ale i pro nás je dostatek zajímavých projektů, sbíráme si vlastní rozinky. Není to tolik o přímé konkurenci, účastníme se jiných projektů. Pro město jako takové mi však přijde podstatná vrstevnatost a rozdílnost, přílišná dominance jedněch autorů mi přijde oslabující.

Co pro Vás znamená udržitelnost?
Pro nás to znamená tvořit budovy, které jsou i po jejich první fázi používání stále zajímavé a trvanlivé. A proto je pro nás důležité držet kvalitu vysoko, ta je zárukou dlouhé životnosti. Také je pro nás důležité vědomí, že vše nemusí být nutně nové, ale je třeba si pečlivě rozmyslet, co by třeba mohlo ještě sloužit, nebo to stačí obnovit. Velmi se diskutuje o různých parametrech, a také o energetické stránce návrhu. K tomu máme ambivalentní postoj, myslíme si, že se důrazem na techniku odvádí pozornost od architektonických témat. A to si myslím, že potřebuje korekturu tak, aby se diskuse vrátila k podstatným tématům architektury.