Nejsou architekti mrtví? O krizi profese architekta a jeho roli ve společnosti.

Druhá část rozhovoru s Martinem Hejlem, kurátorem výstavy
2 x 100 mil. m² : The Collective Dream

Profese architekta je tedy v krizi. Jakou roli si myslíte, že by architekt měl hrát ve společnosti?
Za prvé je třeba zpátky odzoomovat od 800-metrové příměstské parcely, když budu mluvit jen o Československu, a upevnit si postavení v tom, jak se formují velké plány. Druhá věc je, že my jsme nesmírně pomalí oproti ostatním disciplínám, nám vše trvá extrémně dlouho. A třetím faktem je, že jsme výrazně odpojení od technologického vývoje. My i naše školství trpí jistou dávkou nostalgie a zbožňování funkcionalismu. Je to takový zvláštní regresivní fetiš. Ale možná je to v pořádku, že jsou architekti na konci svých sil a možná již nejsou v té společnosti potřeba. Dnes staví jen 3 % veškeré výstavby. Potom jsme v pozici designérů.

Není stavební krize prostorem pro to, aby architekti přehodnotili svou situaci a otevřeli prostor pro nové myšlenky? Možná to se tím snažíte naznačit.
Určitě, je to jedna z takových trochu klišé formulací, že když je stavební krize, tak architekti mají dostatečný prostor pro to, aby psali knihy a formulovali svoje postoje. Já považují za alarmující jen to, že jsme profese, která je ochotná pracovat 24 hodin, 7 dnů v týdnu s nulovým ohodnocením a považovat to za něco, co je v pořádku. To je logicky metoda, která znamená, že nemáte žádný fond na výzkum, že nemáte žádný fond na vývoj, atd. To je dlouhodobě neudržitelné a myslím si, že rozhovory v knize Atomized modernity, které popisují období po roce 1989 – jsou zorganizované podle generací, jsou tam šedesátníci, padesátníci až má generace třicet plus, ilustrují jistou ztrátu držení prstu na tepu vývoje stavební technologie. A jsme reálně pořád do jisté míry postmoderní krajina, což je alarmující. Postmoderní v tom původním slova smyslu.

Ale myšlenkově bychom měli být už někde jinde, přece?
Měli, no ale my jsme nezažili žádný experiment devadesátých let, dekonstruktivismus ani novou střídmost, jsou zřetelné nějaké vlivy Japonska na českou architekturu, ale to je vše otázka takového Bow-Wow Post-bubble city. To znamená, že “malý” je cesta. Pokud malý je cesta, jsme v jisté fázi ukolébávání profese od velkých snů a řešení velkých problémů, od silného vlivu ve společnosti k takovému lepšímu řemeslu.

A vidíte nějaké zásadní problémy, které by architektura mohla řešit, měla řešit, nebo může architektura vůbec řešit nějaké současné zásadní problémy?
No já myslím, že ano, my jsme trénovaní v takovém diagramatickém přemýšlení, jsme schopní poměrně velké abstrakce a jsme schopní kontrolovat nebo synchronizovat celkem velké a složité komplexní jevy, děje dohromady. To nás dělá extrémně vhodné pro to, abychom měli své slovo v momentě, kdy se plánuje energetická politika země, kdy se rozvíjejí strategie, jak zacházet s vodou, když se přemýšlí o tom, jak se bude zacházet se zemědělskou půdou, jakým způsobem budou rozdělené lesy, které řeky bude třeba přehradit, jestli nějaké, mají se naše města dál rozvíjet, požírat zemědělskou krajinu, nebo to můžeme změnit. Jsme schopní oživit naše města tak, abychom nežili dál ve středověkých centrech? Už ta představa, že většina lidí žije v tom, co bylo postavené za posledních sto let, je absurdní.

Takže třeba téma oživení měst, co by měli řešit architekti.
Já myslím, že nejen měst, ale jde i o venkov. Ta mapa to trochu ukazuje, ta města jsou ukázaná jako taková plíseň nebo houba nebo pattern nebo jakkoliv to nazvat, nebo souhvězdí, které se rozšiřuje a vyjídá, eliminuje prostor, který je vymezený tou hranicí. U nás to není tak alarmující jako v Africe nebo jižní Americe, nebo některých asijských metropolích, nicméně ta logika je pořád stejná. Jak hospodaříme s půdou, jakým způsobem jsou do ní naše obytné a nejen obytné potřeby vsazené, je otázka architektonické debaty.

Děkuji za rozhovor.