Jde o to, co je správné. Nikoli o to, co dokážeme.

Jan Hájek: Nemáme. Zatím se ještě dořešují kroky, které se nestihly dokončit včas, nepodařilo se například vytendrovat volný mobiliář. Ale reference, které by se týkaly provozu, zatím nemáme. Dá se však také říct: žádné zprávy – dobré zprávy.
Máme ale reference na technické provedení, kde se objevují různé technické problémy: zatéka například do střechy nebo v laboratořích nefungují digestoře...

Koncept novostavby Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci, projekt 2004 - 2006, realizace 2006 - 2009

Můžete naznačit, jak při navrhování pracujete v týmu? Jaký měl například kdo z vás předobraz budovy na samotném začátku?
Pavel Joba: Stavba začala architektonickou soutěží v roce 2002 – 2003. Všechny soutěže děláme společně, každý zkouší skicovat řešení a pak se shodneme na jednom nejlepším. Nedá se říct, že by dům od začátku vymýšlel jeden člověk. Jde o týmovu práci. Po zahájení stavby jsme samozřejmě delegovali jednoho člověka, v tomto případě Honzu Hájka, aby do Olomouce zbytečně nejezdilo pět architektů. Ten už pak řešil všechny koordinační souvislosti. Nicméně návrh jsme tvořili v týmu.
J. H.: Otázka, kdo co navrhuje občas zaznívá. Ale osobně na ni nikdy nedokážu jasně odpovědět. Možná že i v této nejasné definovatelnosti se ukazuje tým.
P. J.: Nejlepší odpovědí je asi skutečnost, že i po práci spolu zajdeme za zábavou. Nejsme partneři, které spojuje nahodilý úspěch. Naopak, jsem kamarádi, kteří se dlouho znali ze školy, prožili spolu spoustu času a naopak neměli žádnou práci. Na začátku jsme věděli jen to, že ani jeden z nás nechce pracovat v nějakém velkém projekťáku. A že se chceme snažit prosadit sami.

Rekonstrukce budovy zastupitelského úřadu ČR v Alžíru, 2001 - 2002

A vzpomenete si na svoji první zakázku?
Oba se smějete...
P. J.: Dostali jsem se po škole k úkolu navrhnout pro filmového producenta Tomáše Krejčího projekt půdní vestavby na Malé Straně. Potkali jsme tehdy skvělého člověka, s kterým se ale  vlastně nikdy nic nerealizovalo – ani půda ne. Ale užili jsme si hodně zábavy. Částečně nám ani nezaplatil, ale zkušenost nás hodně stmelila (smích).
A v zápětí nato, krátce po škole, v létě roku 2000, jsme dělali soutěž na smuteční obřadní síň do Opavy, ve které jsme vůbec neuspěli. Totální fiasko.

A pomineme-li neúspěchy, co bylo vaší první společnou realizací?
J. H.: Mám nějakou špatnou paměť...
P. J.: Také nevím...

Svým způsobem je zajímavé s jakými detaily si vybavujete první nezadané práce, zatímco ty postavené vám tak ostře neutkvěly...
J. H.: Zřejmě Havlíčkovy sady... A né! To je jen má stařecká zapomětlivost. Jako první se nám podařilo zrealizovat rekonstrukci zastupitelského úřadu v Alžíru. Šťastnou náhodou jsme zakázku vytendrovali na ministerstvu zahraničí. Byla to práce, jak rozsahem tak polohou, o kterou asi neměl nikdo jiný ani moc zájem. Původně se tam měly zbourat snad dvě příčky a další dvě posunout. Navíc Alžír tenkrát představoval vysoce nebezpečnou oblast na pokraji občanské války. Teprve na místě jsme zjistili, v jakém je dům skutečně stavu, práce se odložily a zadání rozšířilo. Alžír byla první prezentovatelná realizace. První zakázka, na které jsme jako kancelář systémově fungovali.

Skicy exteriéru Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci, projekt 2004 - 2006, realizace 2006 - 2009

Když se vrátíme k Olomouci, jde slovy postihnout koncepci domu? Například i v kontextu širších vztahů...
J. H.: Jak si člověk téma postupně tříbí, připadá mi pořád důležitější stavba měst. Nepoškodit – tím co dnes děláme – například práci Camilla Sitteho, který vytvořil koncept rozšíření města. Novou Olomouc založil nesmírně vizionářsky dobře a tu starou ubránil proti asanaci.
Architektura podle mě nemá být nějakou třešničkou na dortu nebo exhibicí. Byl bych spokojený, pokud by se dům vnímal jako obyčejná stavební produkce, nicméně navržená někým, kdo ví, jak má vypadat město. To je přesně věc, která dnešní architektuře a stavbě měst chybí: buď jsou tady architekti-hvězdy a nebo potom bezcitní plánovači obrovských území. Kteří pracují bez jakéhokoli humanitního vzdělání, bez snahy cokoli o historii území zjistit.
Samotný dům je tedy součástí sitteovského zeleného prstence, který z části obklopuje historické jádro Olomouce. Sem Sitte osazoval solitéry a teprve za tuto zónu rozkládal uliční skelet nového města. A z toho plyne všechno ostatní. Dům je tedy navržený tak, aby se odlišoval od omítané šedivé blokové zástavby i od okolních paneláků a hlavně, aby se v souladu se sitteovským názorem četl jako solitér. Zajímavé je, že až ex post jsme zjistili, že sám Sitte navrhoval pro koncept Olomouce do těchto míst tak zvaný olomoucký blok – to znamená hranol, který má délku dvě stě metrů a šířku asi osmnáct.

Přírodovědecká fakulta UP v Olomouci, projekt 2004 - 2006, realizace 2006 - 2009

A rozměry vaší stavby?
J. H.: 209 x 18. Přirozeně (smích). Pracovali jsme tedy v řádu sitteovského názoru...

A na to jste skutečně přišli dodatečně? A můžeme se ještě vrátit k pojmu olomoucký blok?
J. H.: Dodatečně. Termín je zmíněn tuším v předmluvě k Sitteho knize Stavba měst podle uměleckých zásad. Je zde mimo jiné popsána forma, kterou Sitte v regulačním plánu definoval pro nově navržené území. Mělo jít o blok domů zbavený – snad kvůli lepší hygieně – dvorků. V našem místě dospěl ke zmíněnému rozměru 200 x 18 metrů. Zda tento objem dále členil na jednotlivé činžáky nevím, ale zásadní je dimenze hmoty.

Zjištění pro vás tedy bezpochyby znamenalo potvrzení vaší koncepce.
J. H.: Člověk vždycky cítí nejistotu. Pokud myslí věci upřímně, z nejistoty vlastně vychází. Tento objev nás zcela jistě utvrdil v tom, že daná dimenze je v místě správná. Už zadání bylo napadáno, podle mnohých bylo pro lokalitu předimenzované. I my jsme to tak cítili, a proto jsme se snažili dům v jeho objemu minimalizovat. Pokud se podíváte na výsledky architektonické soutěže, najdete mezi čtyřicítkou návrhů objemy od 150 do 200 tisíc kubíků. My jsme se dostali na 90 tisíc.

Promítaly se do podoby stavby obory, které jsou v ní umístěny?
P. J.: Stavba je relativně neutrální. Netváří se příliš hravě jako škola. Zformovala se svým způsobem jako institut. Nicméně vědecké obory jako fyzika, chemie či matematika v ní nějakým způsobem cítit jsou. Možná právě i určitou odosobněností.
J. H.: Domnívám se, že obory se v koncepci přímo neobjevují. Ale prosazují se technicky, vybavením laboratoří a podobně. Spíš než jako školu jsme budovu pojali jako instituci významnou pro město. Ostatně také proto jsme do soutěže rádi šli – v urbanismu, v tomto místě je tato instituce dobrá. Překračuje v sobě význam školy. Je to univerzita moderního typu, kde výuka není oddělená od výzkumu a vývoje. A zároveň budova důležitá pro město – Univerzita Palackého je v Olmouci zastoupena jednou třetinou obyvatel, má dnes kolem třiceti tisíc studentů. 
Jako škola jsou formovány vnitřní prostory. Například střední chodba, kterou jsme, snad podvědomě, navrhli šířkově předimenzovanou – pětimetrovou. S jakýmsi sloupořadím, jemnou připomínkou řeckých stoí. Právě tyto prostory, na rozdíl od běžné administrativní budovy, která by je nepotřebovala, umožňují shromažďování a společenský život studentů.

Skica ulice - Přírodovědecká fakulta UP v Olomouci, projekt 2004 - 2006, realizace 2006 - 2009

P. J.: Samozřejmě nás poznamenalo, že jsme vystudovali na Fakultě architektury ČVUT, kde jsou chodby na šířku ramen. Tmavé a neprosvětlené. Z toho bylo třeba se poučit.
Třebaže je olomoucká fakulta lineární stavba, která má páteř v podobě střední komunikační osy, snažili jsme se, aby chodba byla spíš halou.
J. H.: Co se týká výrazu školy, nevím vlastně, jak by měla vypadat. Známe možná klasicistní školy nebo Gillarovu funkcionalistickou školu s velkými plochami prosklení... Ale zároveň známe popis školy z renesanční literatury – v oddílu výzdoba staveb je zde napsáno, že chloubou školy jsou knihy a přístroje. V traktátu je dále uvedeno, že škola musí stát na odlehlém místě, nejlépe v parku, aby tam bylo ticho a klid k přemýšlení a že vnitřním bohatstvím, její výzdobou mají být právě knihy. O zdobení fasád či o formě v textu nenajdeme nic.
P. J.: Nicméně existují příklady, jež člověk, pokud není ignorant, musí ctít. Například výstavba rakousko-uherských školních budov dospěla do určité míry dokonalosti. Stavby mají krásně čitelný vstup, respektive v té době mívaly obvykle dva vstupy: pro chlapce a dívky. My jsme samozřejmě udělali dobře čitelný vstup jeden. Nicméně i příklady rakousko-uherské mají stále svou platnost. Školní budovy z té doby skvěle fungují po stránce trvale udržitelného rozvoje. Mají vysoké výšky, dobře vyřešené proporce mezi okny a zdivem, aby se nemusely v létě chladit a v zimě přehnaně vytápět. I když jsou to často dvojtrakty, což je prostorově poměrně luxusní, fungují dodnes bez problémů.
Aby stavba vzhledem ke své linearitě dvou set metrů, nebyla tolik neekonomická, museli jsme z hlediska úspornosti v Olomouci zvolit trojtrakt. Ale z dobře prosvětlených chodeb rakousko-uherských škol jsme se snažili poučit  a světlo přivést nepřímo, přes místnosti.
J. H.: Určitě vnímáme hodnoty jako je prostorová a světelná velkorysost, které jsme z rakousko-uherských příkladů vyabstrahovali.
P. J.: A nakonec i snaha o morální a konec konců i fyzickou dlouhodobou trvanlivost...
Budova je oproštěná od ambic šokovat, ale má v sobě zanesenu touhu zvolna stárnout do krásy.

Skicy interiéru Přírodovědecké fakulty UP v Olomouci, projekt 2004 - 2006, realizace

V případě Olomouce se někdy žehrá na nedostatek kvalitní moderní architektury. Uvědomili jste si tento deficit například v odborné debatě, kterou jste ve městě jistě museli projít?
J. H.: Myslím že ne. Nevím, zda je to pořád tím Sittem, ale až zpětně jsme si uvědomili, jak dobře měli na útvaru rozvoje města zpracovaný územní plán. To byl vlastně důvod, proč se dělala architektonická soutěž. Potíže nadešly ve chvíli, kdy jsme poznali, jak moc komplikovaný investor je Univeriza Palackého. Nicméně kvalita zpracování územního plánu je zcela zásadní: dokážu si představit města, která na stejném místě postaví třeba automobilový showroom...
P. J.: Ze strany města jsme necítili žádné překážky. To, že za investora vystupuje jako garant jedna osoba, která může mít či nemít vkus, je už druhá věc. Narazili jsme pak spíš na lidský faktor, kdy nám bylo diktováno materiálové řešení – a to nikoli ze strany instituce ale jednoho nominovaného zástupce školy.

Skutečně mohl jedinec váš projekt změnit?
P. J.: Nikoli koncepčně, ale materiálově... Například v interiéru určitě.
J. H.: Ale raději bych se držel celku města. Byli jsme až překvapení, s jakou lehkostí se tato budova projednala ve správních řízeních. Možná to bylo i tím, že dům byl tak velký, že přesahoval rámec jakéhosi vidění lidí do procesu zapojených. V momentě, kdy se jednotlivec na věci dívá pod úzkým zorným úhlem, dokáže vnímat domy pouze jako jednotlivosti. A pokud se bez odstupu podívá na takto velkou budovu, nemá v ten moment názor.
Rozhodně se zastávám umístění tohoto programu na danou lokalitu stejně jako objemu stavby. Jak píše Švácha, pokud by byl dům menší, nedokáže stabilizovat území ani oponovat okolnímu bolševickému urbanismu.

Model Janáčkova kulturního centra v Brně, 1. místo v soutěži, 2003 – 2004

Přesuňme se do dalšího moravského města. V roce 2003 – 2004 jste zvítězili v soutěži na brněnské Janáčkovo kulturní centrum. Kam se za sedm let situace posunula?
P. J.: V tuto chvíli jsme ve fázi územního řízení, je podaná žádost o vydání územního povolení. Nejdůležitější samozřejmě je, aby město sehnalo peníze. V tuto chvíli se připravují stále podrobnější podklady. Proces se stane nezvratným až ve chvíli, kdy do něj stát vloží dotaci. Jinak asi nevznikne. Nicméně stát by podle mě přispět měl, nejde o projekt regionálního dosahu. V zemi prakticky neexistuje kvalitní koncertní síň. Ani Rudolfinum ani Smetanova síň nedostačují.

Proces je už natolik spletitý, že začíná být těžké se v něm orientovat. V návrhu postupně provádíte určité změny...
P. J.: Projekt byl do architektonické soutěže zadaný na proluku, která je vůči původně požadovanému objemu menší, než se na dané místo mohlo rozumně vejít. Přivítali jsme tedy, že po soutěži byly v roce 2004 provedeny kalkulace a jasně se ukázalo, že částka  1,8 miliardy se dohromady nedá. Město deklaruje 190 milionů...
Z programu se proto vyškrtl malý sál, který byl podle nás od počátku omylem. Vedle stojí Besední dům, kde najdete sál pro 500 lidí. S redukcí souviselo také to, že byla do soutěže přizvána expertní akustická firma, která razí používání tzv. akustických komor. Ty ale stavbu o osm až deset metrů rozšíří. Veškeré redukce programu jsem tedy přijali s úlevou.
J. H.: Co se ubralo na objemu filharmonie, přidalo se veřejnému prostoru. Práce nesestává jen z novostavby filharmonie samotné, ale jde o prostor, který sdružuje Pražákův palác, Besední dům, hotel International a hotelovou přístavbu. Je to tedy jakási obdoba newyorského Lincoln centra s volným prostorem sdružujícím několik institucí.

Team F1 na fotbalovém turnaji Prasecup

Hovoříme-li o koncertní síni, napadá mě, na jakém jste byli naposled koncertě?
P. J.: Naposled na Gogol Bordello... Jinak je pro mě z naší scény důležitý například poet a radikál Xavier Baumaxa. A samozřejmě Horkýže slíže – nemá cenu komentovat.
J. H.: Já jsem byl naposled vlastně na večírku na houseboatu Bukanýr, který jsme pořádali s kolegy z Projektilu, Michalem Fišerem a Petrem Uhlíkem ... kde hrál Juraj Sonlajtner a na bicí náš třetí společník Kuba Havlas. V podobném složení hrajeme i fotbal a hokej.

Má zmíněná architektonická kapela jméno?
J. H.: Zero. Nuly. Ne, vlastně ZORE! Pardon. (smích)

A váš vztah k hudbě?
J. H.: Mám rád například Saint Etienne a nebo Culture Club.
Když jsme se účastnili rekonstrukce Českého domu v New Yorku, měl jsem šanci vidět v Metropolitní opeře Figarovu svatbu, kde měla v roli cherubína svou newyorskou premiéru Magdaléna Kožená. A přiznám, se že to byl jeden z mých nejsilnějších zážitků ze zpěvu v životě... Totální úspěch. Překvapilo mě, jak málo se o této události u nás psalo. Když pro krajany v Americe zpívá Helena Vondráčková nebo Karel Gott, ví to každý. Ale že nás někdo skutečně reprezentuje na nejvyšší úrovni...
P. J.: Z této oblasti byla mým nejsilnějším zážitkem z poslední doby nová inscenace Rusalky v Národním divadle. V režii Jiřího Heřmana moderní představení na světové úrovni.
Myslím, že identifikace s hudbou je v dnešní době nesmírně důležitá. Před sto lety se vlastně žádná reprodukované hudba neposlouchala. Dnes platí toto ztotožnění možná víc než starší: Řekni mi, co čteš...
J. H.: Dovolím si oponovat. Nemám hudební sluch, a tak mě pořád mnohem víc ovlivňují knihy. Dokonce se přistihuju, že podle toho, co právě čtu, se někdy i chovám nebo třeba i mluvím a používám určité výrazy. Přečetl jsem nedávno například hodně knih od Haruki Murakamiho a momentálně vnímám skutečnost jako koláž paralelních světů.

Výlet za stavbami do Švýcarska

Vraťme se závěrem k vašemu názoru na tvorbu. Mnohé již bylo vykresleno na příkladu olomouckého a brněnského projektu. Přesto, zbývá podle vás ještě něco dodat?
P. J.: Vždycky se snažíme postupovat od celku k detailu. Snažíme se stavbu komprimovat, aby na zemském povrchu nezabírala víc prostoru, než je potřeba. Skoro vždy se v celkových vztazích snažíme budovu vyvažovat nějakým venkovním předprostorem. Aby vedle zaplněné plochy, zastavěného objemu byla i prázdná. Vztah mezi plnem a prázdnem je pro nás nesmírně důležitý. Toto téma se nakonec vynoří u každého úkolu.
Když přistoupíme dál, k samotnému domu, může se stát, že se naše stavby někomu jeví až příliš obyčejné. Čím víc si o architektuře povídáme, ujasňujeme si, že nechceme stavět jako světové hvězdy. Našim cílem je udělat domy, které tady zůstanou a nemusejí být třeba ani na první pohled povšimnuty. V první řadě by neměly škodit. Stavby, ke kterým směřujeme, můžou být i jakýmisi dělníky. Činžáky. Osobně strašně moc přemýšlím třeba o vinohradském činžáku. Podle mě představuje dodnes nepřekonaný stavební typ. Domy nepotřebovaly vzduchotechniku ani klimatizaci, měly perfektně vyřešené proporce mezi okny a plnu částí stěn.
J. H.: A hlavně byly stavěny tak, že všechny dohromady dávaly smysl. Vytvářely ulice, náměstí, nádvoří, dvorky... Pro nás je důležité vědět, jaký má dům smysl v celkovém organismu města. Jako vítězství bereme, když se podaří osadit dům – který třeba vypadá nenápadně – do místa tak, aby spoluvytvořil nějaký nový srozumitelný prostor. Nechceme si nalhávat, že vytváříme něco super nového ve smyslu designu. Že jsme hvězdy. Naopak si myslím, že jen navazujeme na něco, co tady už bylo a v nějaké historické epoše se zratilo: Povědomí o tom, jak má vypadat město.

Pojem “star architecture” – včetně patřičné kritiky tohoto pro dnešní dobu tolik charakteristického jevu – zavedl nebo přinejmenším zviditelnil Kenneth Frampton. Nedávno jsem slyšela metaforu, podle níž se současná města chovají, jako by moderní architekturu sbírala. Chtějí mít svého Herzoga a de Meurona, přála by si Zahu Hadid, chybí jim ještě Calatrava... Metoda sběratelství je nicméně obvykle vzdálena promyšlenému budování města jako esteticky i funkčně zvládnutého celku. Pomineme-li příklady holandské, kde je samospráva schopna zorganizovat skvěle obsazenou soutěž na master plan a poté jestě na jeho půdorysu další soutěží rozdělit mezi výborné architekty i jednotlivé domy, vypovídá tato taktika spíše o managementu směřujícímu k vylepšování image v oblasti turismu...
J. H.: Problematiku výstižně pojmenoval Luigi Snozzi, který měl v Praze přednášku. Mluvil o tom, že každá historická epocha měla metodu, jak usměrňovat obyčejnou stavební produkci, která z 99 procent tvoří města. Každá epocha to věděla. Je to vidět na projektech všech historických světových architektů: byť neměli možnost postavit celé město, byly součástí jejich práce i představy o tom, jak má město vypadat. Alberti postavil jen pár kostelů či paláců, ale přesto v jeho práci názory na město jako celek najdete. Dnes ale architekti hodně ustoupili – do interiéru, do designu... A my se snažíme o opak – jít k věci z mnohem většího odstupu. Není to nic nového, jde o hodnoty, které byly položeny v počátcích naší kultury řeckou a římskou architekturou, architektonizováním volného prostoru. Albertim, který definuje věci tím, že říká, že jde o to, co je správné a nikoli o to, co dokážeme.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová

Dům, kde je všechno v pořádku...