DOX
Rozhovor s Jaroslavem Andělem
Ve čtvrtek 5. února stál pražský zájemce o architekturu před nezvyklým dilematem. Toho večera se totiž konaly hned dvě vernisáže: Tradiční a po dlouhou dobu jaksi samojediná Fragnerova galerie přivezla do svých čerstvě zrekonstruovaných prostor mladé vídeňské architekty; zatímco nové Centrum současného umění zahajovalo ve stejnou dobu výstavu DOX & Holešovice: Místa v pohybu. Spíše intimní vhled do čtvrti Prahy 7 představily snímky Jana Bezuchy, Michaely Brachtlové, Ondřeje Boušky a Davida Steckera; společně s fotografiemi autora budovy Ivana Kroupy dokumentujícími průběh výstavby samotného Doxu.
Jak uvádějí organizátoři: "Výstava zachycuje průběh stavby centra DOX v kontextu urbánního prostředí dolních Holešovic a jejich historických proměn. Pomocí obrazové a textové instalace se zde evokují vzájemně spjaté příběhy topografie a historie jedné městské části a současně naznačují otázky spjaté s urbánní revitalizací a proměnou bývalých průmyslových čtvrtí. Transformace původního komplexu továrny v centrum současného umění je metamorfózou forem i funkcí, která se stává symbolem proměny celých dolních Holešovic."
A proměna je to razantní - nikoli pouze v měřítku holešovické čtvrti. Společně s Doxem vkročila do Čech jména, jež prostory této instituce naplňují netrpělivým očekáváním. V mezinárodním poradním výboru přijali místo mimo jiné Vicente Todoli, ředitel londýnské Tate Modern, David Elliott, bývalý ředitel Muzea moderního umění v Istanbulu, dnes již legendární Jonas Mekas, pionýr avantgardního filmu a zakladatel newyorského Anthology Film Archives nebo třeba také Reyn van der Lugt, bývalý hlavní kurátor prestižního rotterdamského Netherlands Architecture Institute.
Pro poněkud zúženou, nepříliš živou pražskou scénu jsou uvedená jména elixírem. Dosavadní nabídku architektonických témat dosud ohraničovala na jedné straně zmíněná Fragnerka (zatížená nepřekročitelným limitem financí i prostor), druhý mantinel nejasně vykreslovala spíše tušená než skutečně aktivní role Národní galerie, v jejímž záběru se architektura v posledních letech rozhodně neprosazovala do popředí: státní instituce se spokojila s přejímáním soutěží typu Nový domov, případně Grand Prix OA a poskytováním přístřeší každoročnímu polokomerčnímu Art & Interior.
Skutečnost, že pražský příznivec architektury bude mít šanci zvolit si program stále častěji naznačuje také doprovodný program holešovické instituce zaměřený v únoru výhradně na industriální dědictví. První z přednášek byla Evou Dvořákovou z NPÚ proslovena právě onoho čtvrtečního večera.
Bude zajímavé sledovat do jaké míry skutečně DOX ovlivní své okolí a do jaké míry je naopak nechá ovlivnit sebe. A má jedna buňka urbanistické a sociální struktury vůbec šanci své okolí "infikovat"? A pokud ano, v jakém rozsahu? V případě instituce otevřené veřejnosti tedy - nebo snad především - do jaké míry ovlivní své publikum a do jaké míry ono ovlivní DOX. Při čtvrteční přednášce se mi zdálo, že informace byly spíše sdělovány, předkládány v kategoriích k zařazení do kognitivního rámce spíše než nabízeny jako základ ke komunikaci. Chtěla bych věřit, že publikum ochotné vyrazit do těchto končin bude také schopné větší interakce. Dostane k tomu prostor? Přála bych mu to. Nebo se komunikovat musí teprve naučit? Nebo se takovému přístupu musí nejprve přiblížit samotní přednášející?
Je přirozené, že práce instituce na samém počátku své dráhy otázky vzbuzuje. Alespoň na některé jsme se proto pokusili získat odpověď od uměleckého ředitele centra DOX Jaroslava Anděla.
Od otevření centra na podzim loňského roku mělo vaše publikum možnost zhlédnout práce Jose-Maríi Cana (Vítejte v kapitalismu!), koncepty české skupiny Pode Bal nebo velkou prostorovou instalaci Mateje Kréna Sediment. Přednášku tady měl Ivan Kroupa i Zdeněk Lukeš. Zahájení cyklu pořadů zaměřených na industriální dědictví nicméně nabízí vhodný moment k otázce na dlouhodobější koncepci výstav s případným architektonickým zaměřením. Předpokládám, že takové do budoucna plánujete...
Jaroslav Anděl: V této souvislosti je důležité zmínit také celkový koncept našeho centra. Často říkáme, že jsme centrum současného umění, designu a architektury - třebaže takto celé to v našem názvu nestojí. Myšlenkou je zahrnout všechny druhy a proudy umění: fotografii, film, nová média, design ve všech ohledech a samozřejmě architekturu. Myslíme si totiž, že tady jednak taková platforma chybí a dále, že i ve světě existují často instituce specializované. A i když je specializace nutná, ztrácí se s ní něco podstatného - vztah k dalším aktivitám, ze kterých mnohdy vznikají nové podněty. Dialog je podle nás nutný nejen uvnitř disciplíny, ale i "přes" disciplíny.
Architektura má být v našem pojetí včleněna do širšího rámce. Nechceme dublovat dobrou práci, kterou v Praze dělá Galerie Jaroslava Fragnera a jiné subjekty.
Čím se chcete vůči nim dále vymezit?
Další specifikum vyplývá z identity a filosofie Doxu. Vytkli jsme si určitá témata, která chceme dlouhodobě sledovat. Což se odrazí v dramaturgii výstav. Příkladem je problematika veřejného prostoru, ke kterému má architektura velmi blízko...
… a který obvykle ostatní instituce opomíjejí.
Dalším tématem je dialog, setkávání vědy a umění. I tato problematika se samozřejmě promítá do architektury, protože nové trendy s vývojem úzce souvisí.
Díky tomu, že disponujeme většími prostory než Fragnerova galerie, věříme, že můžeme také v podstatnější míře představit díla světových architektů.
Máte na mysli současné tvůrce?
Někdy možná zabrousíme i do historie - třebaže to není naše priorita - nicméně existují tady tak velké mezery a řada klíčových postav umění 20. století u nás nikdy nebyla prezentována... Ohlížet se však chceme spíše okrajově a ve vztahu k aktuálním otázkám. Dlouho například jednáme o velké retrospektivě Marcela Breuera, kterou už viděli diváci v Japonsku, Spojených státech i v některých evropských zemích.
Stěžejní pro nás ale zůstavají autoři žijící: Navázali jsme kontakty a jednáme například se Stevenem Hollem nebo Danielem Libeskindem.
Důležitou oblast pro mě osobně představují také architekti, kteří u nás ještě nejsou tolik známí, ale na mezinárodním poli již jejich práce začíná budit velký ohlas, protože se věnují trendům, jejichž význam bude v budoucnu jenom růst. Příkladem je třeba Teddy Cruz, tvůrce původem z Guatemaly působící v San Diegu, s nímž máme rozpracovaný velmi zajímavý projekt.
Také díky mým kontaktům v New Yorku jsme dále navázali partnerské vztahy s několika zahraničními institucemi. Oslovil jsem například newyorský Storefront for Art and Architecture - poměrně malou, nicméně velice svižnou instituci, s níž jednáme o převzetí určitých výstav. Kontaktovali jsme dále například vlivnou architektku-teoretičku Keller Easterling, jež působí na Yale University a je autorkou několika teoreticky podnětných publikací, například o významu infrastruktur ve vztahu k současné architektuře.
Zdá se, že se máme na co těšit. Do jaké míry si jako soukromá instituce můžete dovolit sledovat kvalitu a kde začíná závislost na návštěvnosti?
S touto otázkou se jistě potýká každá galerie. Díky výstavním prostorám různých velikostí a charakterů máme však možnost značné flexibility, která je pro prezentaci současného umění důležitá. Chceme program mixovat, aby byl pestrý: souběžně představovat výstavy malé, větší, monografické, tematické … až třeba po krátkodobé prezentace mladých nadějných lidí. Jedné z místností říkáme "project room". Zde plánujeme vystavovat třeba i studentské práce - pochopitelně vynikající kvality. Nedávno jsme se domlouvali například s architektonickými ateliéry VŠUP.
Nehodláme totiž představovat pouze mezinárodní hvězdy. Naším posláním je iniciovat dialog mezi lokálním a mezinárodním, stejně jako mezi již zmíněnými obory na scéně.
Kromě výstav pořádáte také přednášky, diskuse a další doprovodné programy. Do jaké míry je chcete nasměrovat také na školy?
V Čechách jsou obrovské deficity ve výchově moderní vizuální kultury...
Výhledově chceme pracovat se všemi stupni škol - snad včetně mateřských. Nejprve jsme nicméně oslovili vysoké umělecké školy. Obrátili jsme se na rektory, děkany a pedagogy s nabídkou spolupráce. Mimořádně dobré projekty, třeba také z oblasti doktorandského výzkumu na vysokých školách, rádi uvítáme. Pro střední školy připravujeme komentované prohlídky, na jejichž podobě spolupracujeme s Výzkumným ústavem pedagogickým a s pedagogy, kteří se tématu animace muzeí či galerií věnují na VŠUP.
Dovolte se závěrem zeptat: Žijete střídavě v New Yorku i v Praze. Zbývá vám kromě Doxu čas na cokoli dalšího?
Většinu času momentálně rozhodně pohltí činnost pro DOX. Tým je malý, práce mnoho. Nicméně, snažím se úkoly propojovat. Mohu jmenovat alespoň jeden projekt, který sice v centru DOX nebude, ale jistě má pro něj nepřímý význam. Jde o rozsáhlý výstavní projekt pod patronací Rady Evropy, která jednou za deset až patnáct let iniciuje velkou výstavu, jež potom putuje po významných evropských institucích. Posledním takovým projektem byla v roce 1995 výstava Art under Dictatorship - tedy umění za vlády Hitlera, Stalina, Mussoliniho a Franka. Nyní navazuje projekt Umění po roce 1945, u nějž jsem členem přípravného týmu...
Děkuji za rozhovor.
Jak uvádějí organizátoři: "Výstava zachycuje průběh stavby centra DOX v kontextu urbánního prostředí dolních Holešovic a jejich historických proměn. Pomocí obrazové a textové instalace se zde evokují vzájemně spjaté příběhy topografie a historie jedné městské části a současně naznačují otázky spjaté s urbánní revitalizací a proměnou bývalých průmyslových čtvrtí. Transformace původního komplexu továrny v centrum současného umění je metamorfózou forem i funkcí, která se stává symbolem proměny celých dolních Holešovic."
A proměna je to razantní - nikoli pouze v měřítku holešovické čtvrti. Společně s Doxem vkročila do Čech jména, jež prostory této instituce naplňují netrpělivým očekáváním. V mezinárodním poradním výboru přijali místo mimo jiné Vicente Todoli, ředitel londýnské Tate Modern, David Elliott, bývalý ředitel Muzea moderního umění v Istanbulu, dnes již legendární Jonas Mekas, pionýr avantgardního filmu a zakladatel newyorského Anthology Film Archives nebo třeba také Reyn van der Lugt, bývalý hlavní kurátor prestižního rotterdamského Netherlands Architecture Institute.
Pro poněkud zúženou, nepříliš živou pražskou scénu jsou uvedená jména elixírem. Dosavadní nabídku architektonických témat dosud ohraničovala na jedné straně zmíněná Fragnerka (zatížená nepřekročitelným limitem financí i prostor), druhý mantinel nejasně vykreslovala spíše tušená než skutečně aktivní role Národní galerie, v jejímž záběru se architektura v posledních letech rozhodně neprosazovala do popředí: státní instituce se spokojila s přejímáním soutěží typu Nový domov, případně Grand Prix OA a poskytováním přístřeší každoročnímu polokomerčnímu Art & Interior.
Skutečnost, že pražský příznivec architektury bude mít šanci zvolit si program stále častěji naznačuje také doprovodný program holešovické instituce zaměřený v únoru výhradně na industriální dědictví. První z přednášek byla Evou Dvořákovou z NPÚ proslovena právě onoho čtvrtečního večera.
Bude zajímavé sledovat do jaké míry skutečně DOX ovlivní své okolí a do jaké míry je naopak nechá ovlivnit sebe. A má jedna buňka urbanistické a sociální struktury vůbec šanci své okolí "infikovat"? A pokud ano, v jakém rozsahu? V případě instituce otevřené veřejnosti tedy - nebo snad především - do jaké míry ovlivní své publikum a do jaké míry ono ovlivní DOX. Při čtvrteční přednášce se mi zdálo, že informace byly spíše sdělovány, předkládány v kategoriích k zařazení do kognitivního rámce spíše než nabízeny jako základ ke komunikaci. Chtěla bych věřit, že publikum ochotné vyrazit do těchto končin bude také schopné větší interakce. Dostane k tomu prostor? Přála bych mu to. Nebo se komunikovat musí teprve naučit? Nebo se takovému přístupu musí nejprve přiblížit samotní přednášející?
Je přirozené, že práce instituce na samém počátku své dráhy otázky vzbuzuje. Alespoň na některé jsme se proto pokusili získat odpověď od uměleckého ředitele centra DOX Jaroslava Anděla.
Od otevření centra na podzim loňského roku mělo vaše publikum možnost zhlédnout práce Jose-Maríi Cana (Vítejte v kapitalismu!), koncepty české skupiny Pode Bal nebo velkou prostorovou instalaci Mateje Kréna Sediment. Přednášku tady měl Ivan Kroupa i Zdeněk Lukeš. Zahájení cyklu pořadů zaměřených na industriální dědictví nicméně nabízí vhodný moment k otázce na dlouhodobější koncepci výstav s případným architektonickým zaměřením. Předpokládám, že takové do budoucna plánujete...
Jaroslav Anděl: V této souvislosti je důležité zmínit také celkový koncept našeho centra. Často říkáme, že jsme centrum současného umění, designu a architektury - třebaže takto celé to v našem názvu nestojí. Myšlenkou je zahrnout všechny druhy a proudy umění: fotografii, film, nová média, design ve všech ohledech a samozřejmě architekturu. Myslíme si totiž, že tady jednak taková platforma chybí a dále, že i ve světě existují často instituce specializované. A i když je specializace nutná, ztrácí se s ní něco podstatného - vztah k dalším aktivitám, ze kterých mnohdy vznikají nové podněty. Dialog je podle nás nutný nejen uvnitř disciplíny, ale i "přes" disciplíny.
Architektura má být v našem pojetí včleněna do širšího rámce. Nechceme dublovat dobrou práci, kterou v Praze dělá Galerie Jaroslava Fragnera a jiné subjekty.
Čím se chcete vůči nim dále vymezit?
Další specifikum vyplývá z identity a filosofie Doxu. Vytkli jsme si určitá témata, která chceme dlouhodobě sledovat. Což se odrazí v dramaturgii výstav. Příkladem je problematika veřejného prostoru, ke kterému má architektura velmi blízko...
… a který obvykle ostatní instituce opomíjejí.
Dalším tématem je dialog, setkávání vědy a umění. I tato problematika se samozřejmě promítá do architektury, protože nové trendy s vývojem úzce souvisí.
Díky tomu, že disponujeme většími prostory než Fragnerova galerie, věříme, že můžeme také v podstatnější míře představit díla světových architektů.
Máte na mysli současné tvůrce?
Někdy možná zabrousíme i do historie - třebaže to není naše priorita - nicméně existují tady tak velké mezery a řada klíčových postav umění 20. století u nás nikdy nebyla prezentována... Ohlížet se však chceme spíše okrajově a ve vztahu k aktuálním otázkám. Dlouho například jednáme o velké retrospektivě Marcela Breuera, kterou už viděli diváci v Japonsku, Spojených státech i v některých evropských zemích.
Stěžejní pro nás ale zůstavají autoři žijící: Navázali jsme kontakty a jednáme například se Stevenem Hollem nebo Danielem Libeskindem.
Důležitou oblast pro mě osobně představují také architekti, kteří u nás ještě nejsou tolik známí, ale na mezinárodním poli již jejich práce začíná budit velký ohlas, protože se věnují trendům, jejichž význam bude v budoucnu jenom růst. Příkladem je třeba Teddy Cruz, tvůrce původem z Guatemaly působící v San Diegu, s nímž máme rozpracovaný velmi zajímavý projekt.
Také díky mým kontaktům v New Yorku jsme dále navázali partnerské vztahy s několika zahraničními institucemi. Oslovil jsem například newyorský Storefront for Art and Architecture - poměrně malou, nicméně velice svižnou instituci, s níž jednáme o převzetí určitých výstav. Kontaktovali jsme dále například vlivnou architektku-teoretičku Keller Easterling, jež působí na Yale University a je autorkou několika teoreticky podnětných publikací, například o významu infrastruktur ve vztahu k současné architektuře.
Zdá se, že se máme na co těšit. Do jaké míry si jako soukromá instituce můžete dovolit sledovat kvalitu a kde začíná závislost na návštěvnosti?
S touto otázkou se jistě potýká každá galerie. Díky výstavním prostorám různých velikostí a charakterů máme však možnost značné flexibility, která je pro prezentaci současného umění důležitá. Chceme program mixovat, aby byl pestrý: souběžně představovat výstavy malé, větší, monografické, tematické … až třeba po krátkodobé prezentace mladých nadějných lidí. Jedné z místností říkáme "project room". Zde plánujeme vystavovat třeba i studentské práce - pochopitelně vynikající kvality. Nedávno jsme se domlouvali například s architektonickými ateliéry VŠUP.
Nehodláme totiž představovat pouze mezinárodní hvězdy. Naším posláním je iniciovat dialog mezi lokálním a mezinárodním, stejně jako mezi již zmíněnými obory na scéně.
Kromě výstav pořádáte také přednášky, diskuse a další doprovodné programy. Do jaké míry je chcete nasměrovat také na školy?
V Čechách jsou obrovské deficity ve výchově moderní vizuální kultury...
Výhledově chceme pracovat se všemi stupni škol - snad včetně mateřských. Nejprve jsme nicméně oslovili vysoké umělecké školy. Obrátili jsme se na rektory, děkany a pedagogy s nabídkou spolupráce. Mimořádně dobré projekty, třeba také z oblasti doktorandského výzkumu na vysokých školách, rádi uvítáme. Pro střední školy připravujeme komentované prohlídky, na jejichž podobě spolupracujeme s Výzkumným ústavem pedagogickým a s pedagogy, kteří se tématu animace muzeí či galerií věnují na VŠUP.
Dovolte se závěrem zeptat: Žijete střídavě v New Yorku i v Praze. Zbývá vám kromě Doxu čas na cokoli dalšího?
Většinu času momentálně rozhodně pohltí činnost pro DOX. Tým je malý, práce mnoho. Nicméně, snažím se úkoly propojovat. Mohu jmenovat alespoň jeden projekt, který sice v centru DOX nebude, ale jistě má pro něj nepřímý význam. Jde o rozsáhlý výstavní projekt pod patronací Rady Evropy, která jednou za deset až patnáct let iniciuje velkou výstavu, jež potom putuje po významných evropských institucích. Posledním takovým projektem byla v roce 1995 výstava Art under Dictatorship - tedy umění za vlády Hitlera, Stalina, Mussoliniho a Franka. Nyní navazuje projekt Umění po roce 1945, u nějž jsem členem přípravného týmu...
Děkuji za rozhovor.
0 komentářů
přidat komentář
