DŮM A KŘÍDLA

Když letos nově ustavená Akademie architektů vyzvala vybrané tvůrce k účasti v Grand Prix, 9 z 39 oslovených tuto nabídku odmítlo. Vy jste jeden z nich - a možná vůbec nejvytrvalejší kritik nastalé situace. Můžete své důvody a postoje objasnit?
Je to můj osobní pocit a souboj. Chápu postoj mnohých mladých kolegů, kteří s určitou čistotou sledují cíl propagovat dobrou architekturu. Nicméně já mám pocit, že není jediným cílem architekta propagovat dobrou architekturu. Pokud má špatný pocit, musí dát i na další podněty, které cítí. V mém případě je to určitá historická paměť, protože jsem už starší. Z předchozího režimu mám zažité určité situace, které mě vedou k tomu, že se s některýma věcma nemohu smířit. Předpokládal bych, že lidé, kteří v té době byli více méně politicky aktivní, vezmou s určitou pokorou na vědomí, že všechno proběhlo, jak proběhlo; budou vykonávat svoji práci, ale nebudou mít ambice vnucovat se do nějakých funkcí.
Jenže tato situace podle mě v Obci architektů nastala a navíc se dnes propojila s Komorou. Obec se v přelomovém roce stala nástupcem Československého svazu architektů. Nicméně podle mě to bylo dočasné řešení. Avšak z původně dočasného se stalo řešení trvalé, které postupně odumírá. A já s nelibostí nesu, že určitá menšinová skupina lidí, kteří dnes stojí v čele Obce, si přisvojuje pravomoce, které jí jako jednomu ze spolků nenáleží.
Každý ví, o čem mluvím a o kom mluvím. A jen se divím, že i kolegové, kteří jsou věkově více méně v mé kategorii, svou historickou pamět ztratili a jsou schopni přistoupit na personální obsazení, které je pro mě totálně nepřijatelné. Personální politika se potom promítá i do Akademie architektů, protože dnes se s ní provazuje i Komora a promítá se také do Grand Prix, protože - třeba jsem příliš pyšný - ale představa, že přijímám cenu z rukou někoho, koho si vůbec nevážím, je pro mě naprosto nepřijatelná.

Sám jste se dříve angažoval v ČKA...
Řadu let jsem v Komoře zastával funkce, ale odešel jsem, protože jsem měl pocit, že se už angažuju dlouho a přesto nemám šanci prosadit, o co jsem se snažil – osobně jsem totiž zastával nepovinné členství. Tímto směrem se ale nálady uvnitř Komory vůbec neposouvaly... Postupně jsem se od veřejného života odříznul. Věnuju se své práci, které mám dost a svým koníčkům...

SOCIÁLNÍ STAVBY

Geriatrické centrum v Týništi nad Orlicí, 1996

Prakticky celý život se zabýváte sociálními stavbami. Jak jste se k nim vlastně dostal?
Náhodou. Po škole si mě vybral architekt Prager. Byla nás u něj tehdy skupina mladých lidí, asi sedm. V té době se totiž dělal Parlament, takže bylo třeba mladé krve. Nějakou dobu jsme sekali dobrotu, ale po určitém čase jsme chtěli projektovat sami, respektive, chtěli jsme, aby nás Mistr uvedl alespoň jako spolupracovníky. Možná jsme pozděj chtěli být psaní i jako spoluautoři, už nevím. Mistr času zase tolik neměl, my jsme na projektech seděli, stačila by nám i spolupráce, ale nebyli jsme vnímaní nijak. A tak jsme učinili jakousi vzpouru.

Jak taková vzpoura v Pragerově ateléru vypadala?
Hádali jsme se s Mistrem, kterého jsem měl mimochodem dost rád a chtěli jsme dosáhnout toho, abychom po těch letech u něj strávených měli za sebou i nějakou prokazatelnou práci. Kdybychom chtěli jít například do jiného ateliéru, neměli bychom se vlastně čím prezentovat. Mistr tedy po delším váhání rozhodl, že každý dostaneme nějakou samostatnou úlohu. Dosánout toho nás nicméně stálo velké úsilí. V ateliéru byl zrovna domov důchodců v Bohnicích. A domovy důchodců byly v té době úlohy spíše z periferie architektova zájmu: nebylo na ně dost peněz a daná problematika byla hodně pošmourná tím, jak se s důchodci v té době zacházelo. Nikomu se do toho moc nechtělo, a tak nám tento projekt dali, abychom na něm dokázali svoji připravenost či především nepřipravenost k samostatné práci. My jsme se úkolu ale chopili se vší mladickou intenzitouu a invencí. Na louce měl původně stát jeden dům, kdežto my jsme navrhli domů několik a ještě další malometrážní byty pro staré lidi. Najednou z toho byl největší podobný areál ve střední Evropě, komplex pro 620 lidí. A v projektovém ústavu jsme tak začali kariéru zpracovatelů sociálních staveb. Protože zažitá praxe byla, že někdo dělal zdravotnické stavby, jiný školské a my jsme se najednou chytli u sociálních. Všichni věděli, že Línek s Milunićem dělají domovy pro staré lidi. Potom jsme už tento typ projektů dostávali jaksi automaticky.

Milunić přišel k architektu Pragerovi zároveň s vámi?
Trochu pozděj. Když se doplňovaly stavy, zmínil jsem se, že znám kolegu ze školy...
Mezitím jsme si ještě v roce 1975 bouchli zoologickou zahradu – pavilon velkých šelem a tropicarium. Projekt publikovali v italském Domusu a francouzském Cree.
Zajímavé na tom je, že v Domusu vyšel ve třetím čísle letošního roku obrázek pavilonu šelem přetištěný znovu jako archivní – bylo to velmi milé připomenutí let sedmdesátých...

Pavilon velkých šelem a tropicarium v pražské ZOO

Zjevně jej tedy editoři tohoto prestižního periodika pokládají i po těch třiceti letech za významný. To je úspěch.
Dům se tenkrát nepostavil. Ale byl to jeden z mladických pokusů úplně se odpoutat od prefabrikace, která dorážela ze všech stran. U návrhu Tropicaria jsme vycházeli z čedičových píšťal na Panské skále u Kamenického Šenova. Jako podklad nám tenkrát sloužil obrázek a zrovna včera jsme jeli kolem Šenova do skláren a já jsem tu skálu poprvé viděl na vlastní oči – je úžasná...

Zoologická zahrada byla nicméně spíše výjimkou.
Jinak jsme až do revoluce dělali prakticky každé tři roky jednu studii domova důchodců. Některé se hodily pod stůl, ale mnohé se postavily: Bohnice, Malešice, Chodov, Háje...
Pak přišla revoluce, uvolňovala vztahy a lámala také vztahy i mezi partnery. S Vladem jsme se rozešli. A mám pocit, že kdyby revoluce nepřišla, nevěděli bychom už, co s těma panelama dělat, protože jsme už vyčerpali všechny možné kreace.

A pak přišla revoluce...
A s ní se objevily úplně nové technologie. Každý z nás se s tím nějakým svým způsobem, opravdu odlišným, vyrovnal. A myslím, že ani jeden neudělal tomu druhému ostudu.

Řeší podle vašich zkušeností dnešní společnost problematiku sociální sféry lépe?
Zařízení dnes sice přibývá, ale daleko rychleji přibývá starých lidí. Problém se dostává skoro do horší situace. Naše dřívější domovy byly koncipovány tak, že v nich žili jak lidé, kteří takřka mohli hrát tenis, jen brali na noc prášky na tlak, tak ležící pacienti. Skupiny byly namíchané i proto, aby zařízení nebylo tak smutné. Tento přístup jsme viděli v roce 1970 ve Švédsku a potom jej k nám přenesli. Ale nedávno mi volali z domova v Chodově, že by část pro zdravější potřebovali předělat pro chroniky... Nemám už dnes ale tak úzké napojení na Ministerstvo, takže nemohu posoudit, do jaké míry se rozvinula domácí péče. Pokud by to znamenalo přesun péče do terénu, bylo by to celkem dobře. I když, je to velmi složitý problém: Dostane-li se člověk do zařízení už ve velmi chatrném stavu, těžko si zvyká na přechod.
Otázku domácí péče versus institucionální neumím rozřešit ani já. Ale postupně jsem si vytvořil jakési motto: Pán Bůh zaplať za každou postel v domově. Nedostatek míst je totiž stále obrovský.

Penzion pro seniory, Loučná nad Desnou, 1999

Po roce 1990 přibyly do vašeho portfolia také vily.
Dnes mám rozestavěných asi 6 staveb, převážně to jsou vily, ale úděl věnování se sociálním stavbám mě provází celou profesionální dráhu. Po osmdesátémdevátém jsem stavěl domov důchodců v Týništi a v Benešově, penziony v Loučné nad Desnou a ve Hvězdě a vůbec naposled pak domov pro seniory pražské židovské obce.

Hagibor jsme na archiwebu nedávno představili. Jeho forma musela asi reagovat především na velmi složitou lokaci na rušném místě...
Byl jsem vyzván mezi čtyřmi kolektivy. Vzal jsem si do hlavy, že vyhraju. Zkušenosti jsem na to měl. A jako křesťana mě zajímala pražská židovská komunita. Její život. Měl jsem pocit, že skrze tuto úlohu se dostanu blíž.
Třebaže se z počátku objevovaly různé názory, řekl bych, že dnes všichni uznávají, že z hlediska urbanistické koncepce uzavřeného atria uvnitř města a navíc na stanici metra - což je velmi výhodné kvůli udržení sociálních kontaktů starých lidí - je zvolená koncepce životaschopná. Byť na rušném místě, zaručuje klientům klid vlastní hmotou domu a zajišťuje také jisté bezpečnostní požadavky, které je třeba u stavby tohoto typu zohlednit.
Myslím, že řešení je správné. Protože představa solitérního objektu stojícího v zahradě: s pohledy z ulice, po jedné straně hmota hotelu Don Giovanni, po druhé rádia Svobodná Evropa, je pro mě neakceptovatelná. Ve dvorní poloze je dnes vytvořeno klidové prostředí pro specifické aktivity židovské komunity, které jsou přece jen jiné než u většinové společnosti. Tady mají absolutní klid pro slavení svých svátků...
Je pravda, že uzavřená cyklická schemata jsme sledovali i u dřívějších úloh – takže jistá návaznost tady je. Dříve to nicméně bylo především kvůli zajištění vnitřní obslužitelnosti domu: starý člověk mohl procházet vnitřkem, nemusel při špatném počasí vůbec vyjít a přitom si dopřát procházku. V případě Hagiboru se funkčnost provázala s potřebou odhlučnění a bezpečnosti. Všechny pokoje jsou otočené dovnitř a vně jsou situovány pouze komunikace a skladovací prostory.

Domov pro seniory Hagibor, 2008

Přinesla takto specifická úloha nějaká překvapení?
Poznal jsem židovskou obec: věci, které jsem tušil, i ty, které jsem netušil.
Do jisté míry jsem byl překvapen vlídností, s jakou jsem byl oběma skupinami v židovské obci přijat: tedy starým i novým vedením. Vytvořil jsem si i jisté osobní vztahy, které zasahovaly až do mého soukromí. Moje paní byla v té době vážně nemocná a projevy účasti rozhodně nebyly jen zdvořilostní...

Měnila se dispozice během práce?
Ne. Pouze v zadní části jsme stavbu museli trochu posunout, protože se zjistilo, že v podzemí vedou dvě, 120 cm velká vodovodní potrubí. Mimochodem, to samé se stalo také v případě novostavby Svobodné Evropy, protože potrubí je špatně zdokumentované.
Většinou pracuju na variantách ve snové formě: o domě přemýšlím, uléhám a přemýšlím. Pak idea dřív nebo pozděj vznikne, ale nejsem zvyklý vytvářet "x" variant. Po analýze sleduju variantu jednu a ta je pak pro mě platná až do konce stavby. Ale jistě že během práce provádím korekce. Většinou tedy klienta upozorňuju, že práce pro mě nekončí výkresovou dokumentací. Ale teprve kolaudací.

Z čeho změny nejčastěji vyplývají?
Z pochopení skutečných prostorových vztahů. Mnohé upřesním už na modelu, ale ještě líp uchopím reálný prostor na hrubé stavbě.

MEZI MODELY

Vila pro nakladatele, 2005

Sedíme u vás v ateliéru a aby si čtenář prostředí dokázal lépe představit, zmíním, že nad hlavami, v oknech i po stranách visí modely letadel...
Rádiem řízená letadla. Od dětství mě okouzlovaly tvary letadel a jejich kostry. Nedostavěné letadlo je přitom možná ještě krásnější než to podařené a dokončené. Kostry letadla mi připomínají kostry živočichů a považuju je za krásné. Lze je převádět i do architektury.
Jednou jsem dělal rodinný dům, u kterého jsem střechu formoval jako křídlo. Bohužel se tato vila nakonec nestavěla. Ale letectví je pro mě zcela jistě zdrojem inspirací a patří do říše mých námětů: od živočichů až po jiné předměty, z nichž lze při tvorbě čerpat.

Letadla, se kterými chodíte létat, si vyrábíte sám?
Některá ano. Například toto malé, které visí nad váma. Ale vzhledem k tomu, že je vyrábím v obývacím pokoji a materiál při broušení strašně práší, kupuju většinou polotovary, které pak už jen upravuju a dostavuju. Všechna létají na elektroniku, která se v poslední době nesmírně zminiaturizovala. Váha baterií i motoru je tak nízká, že elektrické motory lze dnes používat místo spalovacích.
Ale nejsem mezi architekty vyjímkou. Modelaří například také Ivo Oberstein a další.
Nejen modernější letadla mají krásnou kostru. Mám tady také stroje, které jsou z roku 1906. I jejich kostra a ta odvaha průkopníků je inspirativní.

Vila v Hlubočepích, 2008

Modelařil například také Vladimír Jeník, ale u něj je tato záliba navázaná na profesi ještě úžeji.
S Vladimírem jsem občas komunikoval, protože mi několikrát pomáhal vyrobit součástku na letadlo, kterou jsem už nezvládl udělat ve své dílně.
U mě je modelaření také logické. Rukodělná zručnost, která se touto zálibou pěstuje, se odráží v tom, že si dělám modely domů sám. Prakticky vždycky získávám klienta modelem. Dnes je samozřejmě mnohem populárnější vizualizace v 3D – nicméně, když se vizualizace neumí pořádně, je hnusná a i když se umí, klient ji nevnímá prostorově, ale spíše jako obrázek na papíře. Není to pro něj lidské 3D.
Teprve při dělání modelu navíc člověk objeví řadu prostorových možností a může provádět korekce, které by jinak vůbec neudělal. Když pak klientovi otevřu dům a on vídí, kde má jídelní stůl a kde piáno... (Jan Línek odklápí střechu na modelu vily a ukazuje: Piáno stojí tady...) je jeho představivost daleko více uspokojena a vyloučí se tím také potenciální konflikty plynoucí z toho, že měl jinou představu.
Také u Hagiboru je pro nás první model nejpřesvědčivější, třebaže je to zkratka.

Jste tedy věrný modelům. A jaký je váš vztah k počítačům obecně?
Dlouho jsem myslel, že bez nich vystačím i u kreslení; bohužel tam mě doba překonala. Já osobně počítač nepoužívám, neumím to a ani to umět nechci. Těší mě když můžu vzít tužku a kreslit. Hlavně nová úloha - která je jak křížovka - mě vzrušuje. Musel jsem ale udělat jistá organizační opatření, protože investoři už dnes z různých důvodů vyžadují podklady digitálně. Osobně tedy všechno kreslím ručně, ale někdo pak práci převede do digitální podoby.

Uvažoval jste někdy o rozšíření kanceláře?
Žijeme hodně prací, ateliér máme doma, tam co bylo dřív uhlí, takže jenom sejdeme dolů a neřešíme moc, jestli je neděle nebo pracovní den. Nechci říct, že neodpočíváme, ale nerozlišujeme striktně pracovní dobu a volný čas. Sil ale ubývá a zakázek přibývá. Což je bohužel zákonitá vazba, protože jisté renomé vybudované v čase přináší práci. Ale pocit, že bych kvůli přibývající práci chtěl rozšiřovat ateliér, rozhodně nemám. Navíc najít spolupracovníky tak spolehlivé jako je kolega Kolář, je velký problém...
Nikdy bych nechtěl být jenom managerem. To první hledání řešení, skicování bych si nikdy nenechal vzít. Skicuju rád a mám dvoje krásné pastelky!

Pavilon Trepka, 2000 (kresba pastel)

Čím se liší jedny pastelky od druhých?
Jedny už jsou hodně opsané, protože s nima jsem už hodně kreslil a vydělal dost peněz. A druhé si šetřím. Jak se pastelka začne okrajovat, není už v krabičče tak krásná...

Říkáte, že zakázek přibývá. Má architekt vůbec čas číst?
Většinou ne, možná Domus a Detail. Já se spíš proháním po internetu. Navečer přijdu, jsem utahaný, podívám se na zprávy a pak sedím třeba tři hodiny u internetu...
Ani do biografu nechodím. Jsem vlastně jezevec. Ale chodím na letiště.

Na letiště?
Našel jsem modelářský klub na letišti Hořín, pod mělnickým zámkem. Tato větší letadla se na louce pouštět nedají. Mají rozpětí i dva metry šedesát. Když tím majznete... Přišel jsem už několikrát domů, no nechci říct plačky, protože já je zase rád opravuju.

A jak často chodíte létat?
Snažím se zalítat si jednou až dvakrát za týden. Většinou dopoledne. Je tam krásně. Zhoršil se mi ale zrak, takže už nemůžu lítat s větroněma, protože ty lítají dost vysoko a daleko a jakmile ztratíte vizuální kontakt, je to v háji. Dřív jsem tedy chodil do přírody, sedl si na louku a pozoroval oblaka nebo dravce, kteří mají velmi vyvinutý smysl pro vyhledávání vzdušných proudů. Létají úplně stejně jako můj větroň.

Děkuji za rozhovor.
Kateřina Lopatová