Chápat dekonstruktivismus jako strategii

Florian Rötzer: Coop Himmelb(l)au je považováno za dekonstruktivistickou architektonickou skupinu. Rozličné dekonstruktivistické stavby jsou dostatečně známé, ale existuje něco jako dekonstruktivistický koncept města?
Wolf D. Prix: Pokud si někdo dekonstruktivismus plete s formálním výrazem, pak něco takového neexistuje. Je potřeba jej považovat za strategii. Když říkáme, že město je pole mraků, tak to zahrnuje teorii dekonstrukce. Součástí této teorie je snaha objevovat „slepý prostor.“ Podle Derridy je „slepý prostor“ nevědomě napsaný prvek textu, který jej ovládá. Paralelou k této představě jsou neviditelná, nevědomá architektonická pravidla, jež město velmi výrazně ovlivňují. Pokud vezmeme tohle jako výchozí bod k dalšímu rozvíjení, pak by se z toho mohlo vynořit dekonstruktivistické město.

FR: Co by odpovídalo „slepému místu“ ve městě? Jak je možné je objevit?
WDP: Objevovat mezery města by mohl být jeden ze způsobů, jak nacházet „slepý prostor". Mohly by to být nevyužité prostory a prostranství. Takové prostory jsou pro město velmi důležité, protože působí jako ventily vyrovnávající tlak. Meziprostory se tak stávají hlavními prostory. Teď pracujeme na projektu pro Havanu. Nechceme tam stavět žádnou architekturu, namísto toho usilujeme o opravení vodního potrubí pomocí teorie mlhavých množin.

FR: Co to může být?
WDP: Je to systém pokusu a omylu řízený počítačem, který umí najít prasklinu ve vodních trubkách. Umožňuje to kopat přesně tam, kde je trubka poškozená. V Havaně 50% pitné vody uniká kvůli děravému potrubí. Takže jsme si pomysleli: nejdříve opravíme vodovodní potrubí. To je jeden příklad, jak lze myslet teorii dekonstruktivismu jako nástroj na výstavbu měst.

FR: Mluvil jste o chápání města jako pole mraků. Pole mraků se pohybují, jsou dynamické, neustále se mění. Dříve Coop Himmelb(l)au hovořili o tekuté architektuře, která vede v podstatě stejným směrem. Od začátku pracujete s médii a architekturou. Architektura jako stavba je něco pevného a nepohyblivého. Jak ale chápat tekutou architekturu jako něco postaveného? Ve virtuálním světě to při tom nepředstavuje vůbec žádný problém.
WDP: Tekutá architektura je architektura začleňující média, která reaguje na pohyb a činnosti jejího obyvatele. Lze to vyjádřit přenesením emocionálního života na fasádu nebo to může znamenat, že pohyby mohou být čitelné na budově. Zrovna pracujeme na souvisejícím projektu ve Vídni. Otevřené náměstí je charakterizováno energetickými poli a liniemi. Pokud tyto linie zkřížením rozbijete, vhodná část fasády stavby – věže – změní barvu. Architektura, která reaguje, to je architektura pole mraků. Architektura, která jedná, je statická.

FR: Aby to bylo možné, architektura se musí propojit s počítačovou technologií.
WDP: Rozhodně. Pro naši dobu platí „a také“ a ne „buď anebo". Bude existovat statická a také dynamická architektura. Budou k tomu vyvinuty nové stavební technologie. Výchozí bod lze vidět v tzv. „inteligentních“ fasádách. Nerad používám toto označení, protože architekt a uživatel jsou inteligentní a ne fasády. Navíc, experimentování s mediálními fasádami podporuje toto tvrzení.

FR: Pro architekturu bude stále více důležité zahrnovat propojení s médii, uvnitř i venku. Na druhou stranu existuje také infrastruktura města. Zmínil jste se o kanalizační síti. Ovšem také počítačové sítě patří do městské infrastruktury. Fungují podobně jako dopravní infrastruktura, hluboce ovlivňují život města, možná až do jeho nevědomí. Počítačové sítě snad mohou nahradit části a funkce prostorově zakořeněného města, což by mělo obrovský dopad na život ve městě. Jak by na to mohli a měli architekti a urbanisté reagovat?
WDP: Městský prostor musí být znovu definován a pochopen jako proměnlivá, sítěmi propojená mediální událost. Je dnes charakterizován spíše jako polovodič než prostorová sekvence. S tím, jak se staví nová městská centra, se dopady stávají pomalu rozpoznatelnými. Například my stavíme v Drážďanech kino centrum, které je koncipováno jako městské fórum. Vizuální média hrají velkou roli při formování prostoru.

FR: Virtuální prostor tak pomalu nahrazuje veřejný prostor?
WDP: Ne, nenahrazuje. Jsou to simultánní systémy. Mediální událost na veřejném prostranství se zde může udát, stejně jako na piazzách v Římě. Konec konců, televize a kino stále existují současně.

FR: Technologie mají značný dopad na strukturu města. Vlaky, auta a telefony na příklad spustily proces sídelní kaše (urban sprawl). Suburbanizace patrně dále poroste s utvářením dalších počítačových sítí, jelikož připojení do těchto sítí umožňuje decentralizaci organizací a spolupráce. Oblasti předměstí jsou jen minimálně utvářeny celkovými architektonickými návrhy. Rostou divoce a stále více představují sídliště, které není ani městské ani vesnické. Mohou být tak rozlehlá osídlení urbanizována?
WDP: Mluvíte o demokratickém urbánním systému. Podle našeho názoru se objeví dvě školy nebo dva směry. První je hustá městská zástavba, která koncentruje městský život a umožňuje jej na všech úrovních. Své místo zde najde „vysoká kultura". Zde se budou nacházet média a zde se budou tvořit zprávy. To bude vytvářeno interaktivně, takže se nebude moci ustanovit žádná hierarchie. Budou existovat ony shluky měst, avšak mezi mini se budou stěhovat „nomádi". Budou existovat světy mediálních Beduínů v městech mediálních Beduínů a dočasné události - a také značně obydlené metropole, které zastřeší vše, co ještě přidává k onomu „a také".

FR: Jak vypadají tato města Beduínů? V předměstských oblastech jako v Los Angeles se lidé často pohybují mezi médii a městským prostorem. A architektura stále zůstává nehybná.
WDP: Domy v Los Angeles nejsou nehybné. Každých deset patnáct let jsou strženy a přestaveny a to do takové míry, že konstrukcím lze přiznat nomádský charakter. Není to stavba, co je cenné, ale pozemek, na kterém stojí. Avšak přes síť médií se lidé stále hodně stěhují z jednoho místa na druhé.

FR: Když dostanete zakázku na dům, opravdu plánujete stavbu jen na deset let?
WDP: Záleží na tom, co plánujeme. Nové městské centrum v Drážďanech s kino centrem UFA je koncipováno jako obal, který má vydržet více než deset let. Je docela dobře možné, že tato multifunkční stavba bude jednoho dne používána jako muzeum, divadlo nebo nákupní centrum. To je jedna z možných odpovědí architektury na mobilitu: budovy samy jsou multifunkční a mohou být využity různým způsobem. Naše střešní nástavba na Falkestrasse například není pouze kanceláří, ale může být koncipována také jako byt. Koncept loftů při tom hraje důležitou roli. Je to o prostorech, které se mohou měnit uvnitř obalu. Nechat otevřené možnosti pro další vývoj, podporovat je.      

FR: Stará maxima „forma sleduje funkci", že exteriér by měl odrážet interiér je zcela opuštěna oddělením obalu od interiéru. Jak se navrhují takové autonomní obaly?
WDP: Obal má okamžitou funkci, ale musí být otevřený pozdější reintrepretaci. Obal by měl zajistit ono „a také", onu proměnlivost, právě jako mraky. Avšak neexistuje neutrální prostor, a tak je i charisma obsahu stále velmi důležité.