Vlado Milunič se i do Prahy snaží přinést trochu Středomoří

Praha - Jako lidská postava bez hlavy připadají architektovi Vlado Miluničovi paneláky a další domy s plochou střechou. Sám proto preferuje věžičky doplněné střešní krajinou, která mu připomíná jeho rodnou středomořskou oblast. V hlavě i na papíře má plno plánů, nejrozpracovanější jsou lehké lávky přes Jelení příkop či z Masarykova nábřeží na Žofín a Střelecký ostrov a dál na Kampu. Českou architekturu ale podle něj ničí korupce. Málokterý investor je navíc dnes tak odvážný, aby nechal do Prahy vstoupit tak výrazný objekt, jakým byl v 90. letech Tančící dům.

Vlado Milunič, který ve čtvrtek oslavil 75 let, na něm spolupracoval s jedním z nejslavnějších architektů současnosti, Frankem Gehrym. V rozhovoru pro ČTK vzpomínal na historii jeho vzniku i na náhodné seznámení s bývalým prezidentem Václavem Havlem, který pak spolu s architektem stál za myšlenkou zástavby proluky na nábřeží.

Jako šestičlenná rodina se Miluničovi nevešli v 80. letech do panelákového bytu na sídlišti a dostali přidělený byt v domě rodiny Havlových na nábřeží. "Dostali jsme se do prázdného třetího patra, které jim v roce 1948 sebrali. Neměli jsme žádný nábytek a Havlovi nás poprosili, abychom si jejich původní nábytek vzali. Když zemřeli rodiče, Václav mě poprosil, jestli bych neudělal rozdělení bytu pro dvě rodiny, pro Ivana a pro něj," vzpomíná architekt.

"A protože tehdy koncem 80. let byl Václav každou chvíli ve vězení, udělal jsem vtip a oddělil obývací pokoj od pracovny mříží a za ní udělal skromné vězeňské lůžko, aby netrpěl šoky, když často střídal pobyt domácí s tím vězeňským. Vzal to jako vtip a s Olgou jsme pak spolupracovali na dalších úpravách bytu," směje se, i když vzpomíná na časté výslechy Státní bezpečností, která chtěla do rekonstrukce zasahovat a umísťovat do bytu stále více odposlechů.

Proluka na místě vedle domu, kde bydleli Havlovi, byla od bombardování v roce 1945. Začátkem 90. let Havel s Miluničem znovu přišli s myšlenkou její zástavby. "Chtěl jsem, aby ten barák byl parafrází na sametovou revoluci, v druhém plánu je totalitní společnost, od které se oddělila menší část, která se vydala do světa změn," říká s pohledem na svůj původní plán dynamicky vyhlížející stavby spojené jakoby ze dvou. Původně se počítalo s domem s převážně kulturní náplní, obchody či občerstvením. Nenašel se ale investor a navíc, jak říká architekt, "památkáři šíleli, že jsem zničil celosvětově unikátní frontu baráků na nábřeží".

Podstatné ale bylo, že se roztančený dům líbil manažerům společnosti Nationale Nederlanden Real estate, která se stala investorem. "Řekl jsem jim, že odpor překonám tím, že se spojím s nějakou světovou hvězdou," říká Milunič. Jean Nouvel, který později postavil Zlatý anděl, nevyšel, ale vyšel Frank Ghery, jehož Milunič manažerům doporučil. "Byl hvězda, před kterou se všichni skláněli. Udělal tyhle nohy," ukazuje na modelu, který měl před příchodem Gehryho dnes známé roztančené nohy úplně rovné.

Prvním úkolem po Tančícím domě byl pro Miluniče obytný areál na Petřinách, kde se do sídliště pokusil vnést tradiční městský řád. "Francouzi vymysleli paneláky. Jejich sídliště jsou na hnusných lokalitách, v Praze ale mají úžasné lokality," říká a zmiňuje Petřiny, kde se vyrovnával s podélně a příčně nastavěnými paneláky a vysokým hotelem na volném prostranství. Doplnil je stavbami, které se zvyšují směrem k té nejvyšší, vytvářejí vnitrobloky, jsou barevné a mají šikmé střechy. "Je to moje mediteránní téma, nesnáším rovné střechy, to je jak uříznutá hlava," říká architekt.

Podobný projekt do Malešic už ale Miluničovi nevyšel, přestože vyhrál architektonickou i obchodní soutěž. Do hry se vrátil návrh developera, který soutěž prohrál, ale měl a má silné kontakty na politiky. Pyšný je dodnes Milunič na své realizované projekty sociálního bydlení, na nichž pracoval s architektem Janem Línkem.

Pracuje na několika soukromých domech, soutěžil třeba i v projektu na zástavbu části přístavu v chorvatské Rijece a na stole má rozkreslené nápady, jak ulehčit Prašnému mostu na Pražském hradě přeplněnému turisty. Navrhl proto dvě lehké lávky přes Jelení příkop. Lávky navrhuje také pro přístup z nábřeží na pražské ostrovy; nemá pro ně sice zatím investora, ale věří, že se městu či Správě Pražského hradu zalíbí. Sám je vnímá jako svůj příspěvek ke zlepšení města, ve kterém žije.