Spíše než konstatování lze v názvu tušit otazník. Podobně jako je architektura mnohovrstevnatá disciplína, pracuje publikace s mnoha ingrediencemi. Jejich syntézu nechávají autoři na čtenáři samotném. „Nevěříme v přímočará řešení a v jednoznačné odpovědi. Být architektem i učitelem architektury je celoživotní cesta,“ představují se autoři působící na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Právě zodpovědnost za formování budoucích architektů je vede ke dvěma otázkám, které si v knize pokládají. Co je udržitelná architektura? Jakým způsobem udržitelnost vyučovat na školách architektury? K odpovědím se pak přibližují z několika směrů. Jak uvádí recenzent Petr Kratochvíl: „Autoři vycházejí z oprávněného přesvědčení, že udržitelnou architekturu nelze definovat několika – pouze kvantitativními – parametry, ale spočívá v realizaci díla, jež v sobě již od konceptuálních počátků spojuje celostním a zároveň tvůrčím způsobem respekt k environmentálním, sociálním i ekonomickým požadav- kům a nerezignuje přitom ani na stránku estetickou.“ Na rozdíl od pátrání po obecné definici udržitelnosti je druhá otázka pátrající po ideálním způsobu, jak udržitelnost učit, osobní a týká se působení autorů coby pedagogů. „Naší motivací bylo rozvinout tradiční model ateliérové výuky, aby lépe připravoval studenty na složitost práce architekta a výzvy, které souvisejí s udržitelnou architekturou,“ vysvětlují v úvodu. K hledání správného modelu výuky je inspirovala mimo jiné zkušenost ze soutěže Solar Decathlon, ve které s týmem ČVUT soutěžili se solárním domem AIR House. AIR House byl prvním tzv. design-build projektem realizovaným na Fakultě architektury ČVUT. V knize autoři prezentují tento způsob výuky, kdy studenti stavbu navrhnou i postaví, jako jednu z cest, která vede k tomu, že udržitelnost přestává být teoretickým pojmem na papíře. V závěru knihy ilustrují svoji metodu pěti projekty, které vznikly pod jejich vedením. Předtím ale dají Dalibor Hlaváček s Martinem Čeňkem prostor svým kolegům. V této části knihy zaznamenávají, jak udržitelnost rezonuje mezi českými a zahraničními architekty, pedagogy a teoretiky. Jejich odpovědi na otázky, co pro ně znamená udržitelnost, jak se projevuje v jejich práci a jaký význam by měla mít ve výuce profese, ukazují téma knihy v jeho skutečné komplexnosti. V poslední kapitole autoři vybírají design-build projekty různého měřítka, které vznikly v jejich ateliéru na Fakultě architektury ČVUT. Popisují proces vzniku, nabízí reflexi a zkušenosti studentů. V projektech se zhmotňují v předchozím textu opakované pojmy do konkrétní podoby realizovaných staveb. Ať to jsou útulny nebo lávka pro Krkonošský národní park, stožár do Libčic nad Vltavou nebo AIR House pro Solar Decathlon, jde o realizace, které v sobě od prvních skic snaží spojit tvůrčím způsobem respekt k environmentálním, sociálním a ekonomickým požadav- kům. Kniha vychází v době, kdy v Evropské unii startuje environmentální, hospodářský a kulturní projekt Nový evropský Bauhaus. „Nový evropský Bauhaus je projektem naděje na lepší společný život po pandemii. Jde o sladění udržitelnosti se stylem, o přiblížení myšlenek Zelené dohody občanům a promítnutí těchto myšlenek do jejich životů,“ slibuje si od nového Bauhausu předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová podobnou dynamiku, kterou před 100 lety vyvolal starý Bauhaus. Nový evropský Bauhaus se má stát novou evropskou estetikou kombinující dobrý design s udržitelností. Na specializovaných internetových stránkách mohou umělci, designéři, inženýři, vědci, podnikatelé, architekti i studenti sdílet příklady inspirativních řešení. Organizace se mohou stát partnery nového evropského Bauhausu. „Fakulta architektury ČVUT by měla být mezi nimi. Ideje Bauhausu jsou nám blízké, také si uvědomujeme, že o sto let později máme i jiné možnosti a prostředky. Akademická půda by měla přijít s novými formulacemi,“ komentuje novou evropskou iniciativu Dalibor Hlaváček.