Svatopluk Sládeček: Figurkativní architektura pro začátečníky

Při neustálém prohledávání krajiny moderní architektury, ve snaze najít a zkonzumovat další nové zážitky z prostoru, jsem postupně začínal cítit lehký, ale vytrvalý tlak smutku. Závratné prožitky byly čím dál řidší, motání hlavy způsobené snahou přehlédnout všeobtékající prostor ojedinělé. Předpokládal jsem (a dál předpokládám), že architektonické dílo objevuje vždy novou, skrytou či ztracenou část nekonečného prostoru. Ten zdroj se mi zdál nevyčerpatelný. Právě objevitelství povyšovalo architekturu nad stavitelství a správně objevený prostor se měl jen nechat objektivně projevit. Sázka na prostor, tedy jeho nekonečnost, se ale neukázala jako správná. Ne snad proto, že by byl konečný, ale myslím, že příliš křehký a hlavně neviditelný. Chápu, proč zakladatelé a mistři moderní architektury tak často argumentovali účelností a provozuschopností, proč z nich tak často při tvorbě nové architektury vycházeli. Bylo to nejsrozumitelnější a široce nejpřijatelnější zdůvodnění osvobození životního prostoru novými objevy. Vždyť naprostá většina uživatelů staveb nepotřebovala nové druhy prostoru, úplně by jim stačilo více místností, voda do kohoutku, hovna do odpadu a možná více světla skrze větší okna. A tak sice sporná (protože se její požadavky často mění), ale velmi viditelná a nadutá účelnost překrývá jasnou, ale křehkou svobodu, která je tvořena ze stejné látky jako prostor; architekturu zahání do tichých zálivů, kde ztratí sílu nakonec i ten účel a stane se debilním zbožím.
Do těchto poznatků, které nic dobrého neslibovaly, prosvítalo několik osvěžujících, nepříliš podrobných vzpomínek. Vzpomínek na objekty, které jsem viděl již mnohokrát, vždycky jsem se z nich zaradoval, slíbil si, že je nesmím zapomenout, a potom na ně znova zapomněl. Byly to stavby převážně v průmyslových areálech a na periferiích. Asi měly své autory architekty, a myslím, že by o jejich pozoruhodnosti ani odborník nepochyboval. Nicméně žádné milníky ve vývoji moderní architektury to nebyly a nejsou a jejich autory dnes z větší části nelze zjistit. Administrativní budova továrny v Olomouci, kotelna (asi) továrny ve Zlíně, skladovací přístřešek na výjezdu z Brna do Vídně nebo činžák v Brně-Husovicích, například. Pokoušel jsem se najít původ radosti, kterou působí na okolí, pochopitelně abych ji aspoň trochu uzmul pro své chystané projekty. Zpravidla se v nějaké úrovni nad zemí rozšiřují, ať už celé, nebo z nich vylézají rozličné útvary, vždy jako průmět vnitřku. Asi proto vypadají tak uchopitelně. Též jsem doufal, že bude možné označit za pravidlo promítání tvaru (nebo alespoň proporce) půdorysu do řezu či naopak. Pravidlo nebylo dost pravidelné na rozdíl od absence jakýchkoli ozdob, včetně ladných proporcí. Tak se jako nejvýstižnější jevil nepřesný pocit ucelenosti, celistvosti. Je jisté, že ty objekty mají moderní rodokmen. U žádných staveb, které patří do některého ze starých známých slohů, jsem už nic podobného neviděl. Kdysi jsem se domníval, že veledůležitým předpokladem modernosti v architektuře je odstranění jejích symbolů, zaužívaných významů, zabstrahování. Tak jsem se o to také snažil. Chvíli trvalo, než jsem postřehl, že navrhované objekty pojmenovávám. Tak usilovně jsem se snažil zabít domeček, dům, činžák nebo továrnu, až jsem si pozdě všiml psa, sysla, robota nebo monitoru. Tehdy jsem si uvědomil, že stejně lze pojmenovávat i mé oblíbence ze dna architektonické společnosti. Tak jsem narazil na civilizaci architektonických figurek. Podzemní civilizaci, jež se usadí tam, kde jsou vhodné moderní podmínky, kde nežijí žádné symboly a nepřekáží žádné ozdoby a zpravidla tam neobtěžují žádná neoprávněná očekávání. Jak dlouho tady s námi jsou a co nám vlastně chtějí říci - nevím. Pokusím se to zjistit. Každopádně je ale budu chránit a budu se snažit vytvářet podmínky pro jejich rozmnožování.

Text Svatopluka Sládečka byl součástí katalogu vydaného u příležitosti výstavy Figur-k-ative Architektur für Anfänger uspořádané ve vídeňském Českém centru (11.9. - 5.10.2007).