Petr Kratochvíl: K dílu Karla Hubáčka

Architekt Karel Hubáček je mimořádnou osobností české architektury 20. století. Jeho dílo není velké počtem realizací, ale významem, který mají jeho stavby v dějinách české architektury a přinejmenším dvě z nich i v měřítku mezinárodním. Cena Augusta Perreta, kterou mu Mezinárodní unie architektů v roce 1969 udělila za stavbu televizního vysílače na Ještědu, i Grand Prix bienále Interarch v Sofii v roce 1989 za Dům kultury v Teplicích jsou dokladem toho, že i v době, která domácí architektuře nepřála, zde dokázal vytvořit díla vyvolávající obdiv i v zahraničí. Karel Hubáček se narodil 23. 2. 1924 v Praze. V Praze vystudoval i Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT (1945-49), kde k jeho učitelům patřili Oldřich Starý, Josef Kittrich, Karel Honzík, Antonín Černý, Antonín Ausobský. Svou profesionální dráhou je však spojen s Libercem, kam v roce 1951 nastoupil do tehdejšího Stavoprojektu a kde dodnes žije. Z řady raných projektů výrobních závodů, atypických škol, obytných souborů a dalších staveb zaujme především budova kina v Doksech (1957-63), kterou navrhl s Vlastislavem Kolářem a Františkem Dvořákem. Nekonvenční tvar zčásti vyplynul ze statického řešeni (Štěpán Ješ) stavby, která vyrůstá ze svahu nad zrušeným rybníčkem. Elegantní Protipohyb křivky horního podlaží i zalomené průčelí však zároveň prozrazují estetickou motivaci jedním z proudů tehdejšího návratu k moderní architektuře po EXPO 58: proudu spojujícího konstrukční logiku a organické tvarování. Ostatně tato syntéza se v Hubáčkově díle pak projevila vícekrát. Ve stejné době projektuje i montovaný rodinný dům (1959-60), jenž měl prokázat, že s použitím prefabrikovaných dílů lze postavit individuální obytný dům za stejné prostředky jako byt v paneláku. Objekt byl součástí jedné z expozic Libereckých výstavních trhů, na jejichž architektonické koncepci se Hubáčkův ateliér každoročně podílel (1958-65). Nestal se však prototypem, jak autor zamýšlel, ale později jeho vlastním domovem, a přestože subtilní ocelové sloupy vzbuzovaly zpočátku nedůvěru, slouží jen s malými úpravami pláště dodnes. Věhlas Hubáčkovy architektury je samozřejmě spojen především se stavbou vysílače Ještěd, který po požáru staré horské boudy v r. 1963 navrhl spolu s konstruktéry Zdeňkem Zachařem a Zdeňkem Patrmanem a autorem interiérů Otakarem Binarem. Dnes se nám zdá zcela pochopitelné, že v tehdejší vnitroústavní soutěži libereckého Stavoprojektu porota vybrala právě projekt Karla Hubáčka, přestože neodpovídal původní představě dvou oddělených objektů a spojil provoz televizního vysílače, hotelu a restaurace do jediného objemu. Jak při opožděné habilitaci Karla Hubáčka v roce 1995 konstatoval oponent a jeho dávný žák a spolupracovník Mirko Baum: „Nádherná symbióza architektonické formy s konstruktivní logikou rotačního hyperboloidu je jednou z oněch jednoduchých a nádherných samozřejmostí, u nichž nás ani nenapadne, že by mohly být jinak." Přesto v době dlouho probíhající výstavby probouzel projekt nejen odpor milovníků tradičních horských staveb, ale budil rozpaky i v kruzích odborných. „Někteří architekti opět namítali, že celým svým vzhledem se objekt vlastně vymyká z kategorie architektury a stává se jakýmsi přístrojem, že jeho autor spíše než jako architekt pracuje jako průmyslový výtvarník," psal v dobovém tisku Vítězslav Procházka (Architektura ČSSR, 1968) a prozíravě stavbu hájil tím, že vybízí, abychom rozšířili své představy architektury o zcela nové formy a neochudili ji tak o nové možnosti. Ještěd skutečně byl takovým průlomem k nové architektuře, zcela souměřitelným s tím, co se na západ od našich hranic dělo mnohdy jen jako kreslené futuristické vize. Ale okouzlení konstrukčními možnostmi zde nebylo samoúčelné, ani manifestačně předváděné. Stavba Ještědu vyniká originálním technickým řešením, které účelně reagovalo na extrémní povětrnostní podmínky místa i na specifické požadavky vysílacích zařízení. Její elegantní aerodynamický tvar, plynule navazující na siluetu horského vrchu, však byl zároveň citlivou odpovědí na charakter krajiny. Jako nová dominanta kraje se stavba záhy stala jeho symbolem. A byla i majákem, který do Liberce přitahoval mladé nadějné architekty, pro něž Karel Hubáček spolu se svým kolegou Miroslavem Masákem založili tzv. Školku SIAL na Jedlové - „stan, kde se všichni schovávali...deštník před nepohodou společenskou a politickou", jak sám později vzpomínal (Architekt, 1996). Hubáčkova úzká spolupráce s vynikajícími konstruktéry byla určující pro práci celého ateliéru SIAL, který v r. 1969 spolu s dalšími architekty založil a sám vedl. (Po jeho zrušení a opětném začlenění do Stavoprojektu v 70. letech byl znovu obnoven v r. 1990, nakrátko opět pod jeho vedením.) Konstrukčně vynalézavé jsou i Hubáčkovy další vysílače, které v 70. letech postavil v Súdánu a v Jemenu, i vyrovnávací vodárenská věž v Praze na Dívčích hradech (1972-77) či, meteorologická věž v Praze-Libuši (1973-79, obojí se Zdeňkem Patrmanem). Přes toto soustředění na užitkové technické stavby není Hubáčkova tvorba technokraticky orientována.
I v době výstavby Ještědu navrhl téměř současně dvě (nerealizované) stavby tak odlišné jako administrativní budov Strojintexu (1967, s Václavem Vodou) a restauraci Orchidea (1966, s Josefem Patrmanem a Václavem Bůžkem), které ukazují různorodost poloh jeho architektury. Zatímco u Strojintexu je opět základní konstrukční myšlenka - umístění nosných podpor do os průčelí - využita jako zároveň formotvorný prvek, restaurace Orchidea, zamýšlena. jako součást ni rozšíření botanické zahrady, byla až romantickým splynutím s přírodními prvky: Součásti interiéru restaurace měl být skleník orchidejí s dominantou prosklené věže, zdivo zapojovalo přírodní kámen. Ani jeho návrh kaple pro norský Storsand, jímž se připojil k jednomu z cvičení Školky, nepřipomíná „stavby-stroječky", jaké již tehdy navrhovali jeho mladí kolegové, ale opět spíš tvar organický. Přesto jsou 70. léta jeho ateliéru - alespoň pokud se týče realizací - ve znamení zmíněných technických zařízení povýšených na architekturu. Dovolovala Hubáčkovu ateliéru přežít ekonomicky, ale poskytovala i možnost ověřit nově vyvíjené materiály a technologie (často patentované samotným ateliérem) a směrovala tak tvorbu zejména mladších členů k proudu označovanému jako mašinismus.
Za druhý vrchol vlastní Hubáčkovy tvorby je však třeba považovat realizaci odlišně zaměřenou: Dům kultury s koncertní síní v Teplicích (1977-86, kolonáda Otakar Binar), záměrně jednoduše působící stavbu, čerpající zejména ve ztvárněni interiéru podněty tentokrát z požadavků na akustiku. Forma vnitřních prostor se pak promítá i do vnějšího zaoblení siluety stavby. Kulturnímu poslání slouží i jeho poslední realizace - dostavba a rekonstrukce divadla DISK (1996-99, s Jiřím Hakulínem) pro pražskou Divadelní fakultu AMU, pro niž již počátkem 80. let navrhoval experimentální scénu na Jižním městě. Realizovaná vestavba divadelní scény DISKU do dvora starší budovy v Karlově ulici je opět ukázkou mistrného zvládnutí funkčních požadavků korunovaného originálním tvarem zastřešení, které zároveň může sloužit jako venkovní scéna. Je pozoruhodné, kolik kulturních a zejména divadelních zařízení navrhl architekt, jehož ateliér je spojen s nejvýraznějšími projevy technologicky inspirované architektury. K již zmíněným připojme i interiéry Naivního divadla v Liberci (1967-69), rekonstrukci a dostavbu tamní Malé scény divadla F.X. Šaldy (1986-89, resp. 1990-93) i jeho podíl na dokončení divadla Husa na provázku v Brně (1985-93, hlavní autor Václav Králíček). Jeho osobní vztah k umění se ostatně projevoval i intenzivní spoluprací s výtvarníky, které od doby Ještědu neomylně vybíral pro dotváření svých interiérů. K zásluhám architekta Hubáčka je třeba přičíst i řadu realizací, kdy vystupoval jako spolupracovník svých kolegů - jako na projektu obchodního střediska Ještěd v Liberci (1968-71, hlavní autor Miroslav Masák) - nebo jen povzbuzením, svou otevřeností i obhajobou výsledků jiných formoval tvůrčí atmosféru svého ateliéru a pomáhal prosazovat práci svých kolegů. Karel Hubáček, muž jiskřivého ducha a širokého kulturního rozhledu, vynikal vždy invenčností svých návrhů a neústupností při prosazování skutečné architektury navzdory dobovému marasmu politickému i hospodářském. I díky tomu tvorba ateliéru SIAL svým ohlasem přesáhla české hranice a jako jedna z mála byla i v 70. a 80. letech často publikována v zahraničních prestižních časopisech. Jeho osobní renomé i příklad Ještědu k němu do Liberce přitahovaly řadu mladých architektů, kterým ve svém ateliéru poskytoval mimořádně svobodné a inspirativní prostředí. Ve Školce SIAL vychoval spolu s Miroslavem Masákem několik generací architektů kteří později významně zasáhli do vývoje české architektury nebo se uplatnili v zahraničí. Ve výchovném působení pokračoval i po r. 1989 na nově založené Fakultě architektury v Liberci. Za svou tvorbu Karel Hubáček obdržel - vedle již zmíněných cen - i cenu Obce architektů za celoživotní dílo, Herderovu cenu, čestný doktorát ČVUT a Poctu České komory architektů. Oceněním je jistě i to, že stavba na Ještědu byla v několika anketách vyhlášena českou stavbou 20, století a v roce 2005 byla prohlášena národní kulturní památkou.