7 komentářů
Respekt, objektivita, dohoda
Vích
| 05.01.19 01:53
Je to nekonečný příběh, ministerstvo konečně chce vypsat soutěž na SEFO podle zákona a je tu petice. Šépkův návrh nedodržuje charakter a měřítko, nebyl vybrán v soutěži a budí nevoli ve společnosti, je to špatně.
Návrh je třeba vysoutěžit, město se na něj má těšit a být na něj hrdé, je to celkem jednoduché. Říkám jako architekt a spoluautor rekonstrukce sousedního MUO z 90. let od Michala Sborwitze a Café 87. Neschopnost respektu, objektivity a dohody je strašná věc.
Soutěže
dvojí metr
| 05.01.19 04:14
Chceme-li po (nejen) veřejných investorech standardní vyhlašování soutěží, musíme být důslední. A nebrat to podle toho, zda se nám existující projekt líbí nebo zda jej nakreslil spřátelený, resp. zasloužilý kolega.
Soutěž
Vích
| 06.01.19 12:07
Aby chystaná soutěž vyrovnala startovní podmínky s již odevzdaným návrhem z roku 2009, kterým budou nové návrhy přirozeně poměřovány, bylo by vhodné vyzvat ještě minimálně další tři týmy a dát jim dostatečné skicovné, aby měly čas se projektu věnovat. Jen tak se ověří, zda lze dojít k něčemu hodnotnějšímu než k modlitbě za zemřelého. Oslava zrození či poznání by mohla být veselejší verzí Středoevropského fóra.
Podrobněji
Vích
| 15.01.19 05:16
Muzeum umění Olomouc je rekonstruované postupně po etapách od roku 1991 do dnes. Já se projektu MUO účastnil v letech 1992-4 jako spoluautor Michala Sborwitze, který se k práci dostal na doporučení Vladimíra Šlapety řediteli Pavlu Zatloukalovi. Se Sborwitzem jsem spolupracoval jako čerstvý absolvent po škole na doporučení Aleny Šrámkové, u které jsem diplomoval, resp. po krátké práci u Ladislava Lábuse a Josefa Pleskota. Konkrétně jsem se podílel na koncepci 2.-4. podlaží, tj. Trojlodí a podkroví, včetně detailního návrhu kavárny a schodiště do věže s vyhlídkou. Od roku 1995 jsem se prací neúčastnil, přesto vývoj se zájmem sleduji.
Pavel Zatloukal se při rekonstrukci Arcidiecézního muzea v roce 1998 nově obrátil na ateliér HŠH a po rozpadu HŠH v roce 2009 zadal studii SEFO Janu Šépkovi. To se neobešlo bez konfliktu s Českou komorou architektů, když odmítl vypsat veřejnou architektonickou soutěž, jak vyžaduje ČKA. Argumentoval tím, že mu to Zákon o zadávání veřejných zakázek neumožňuje, že dle ZVZ je odměnou vítězi vlastní realizace. Ostatní zúčastnění, kteří stráví měsíce na práci na soutěžním návrhu, mají smůlu. Kdyby jeho argumentace byla pravdivá, tak jsou chybná všechna výběrová řízení na projekty, která probíhají formou architektonické soutěže.
Po rozkolu s ČKA z logiky, že projekt SEFO přirozeně navazuje na rekonstrukci MUO, byl označen spoluautorem Šépkova návrhu SEFO Sborwitz, který se stal rázem právně garantem kontinuity přerodu olomouckého muzea umění na Středoevropské fórum. Skutečnost, že Sborwitz není uváděn při prezentaci SEFO jako spoluautor, je, že jím de facto není. Jeho práce je ohraničená pozemkem stávajícího MUO, které adaptuje na napojení na sousední objekt SEFO společnou vstupní halou a propojením v horních podlažích. Nekontinuita přerodu se projevuje na vzhledu celého souboru budov, kde část je palác s křídly a nádvořím a nová část se formálně vrací k parcelaci měšťanských domů. Na místo paláce s vnitřním nádvořím nebo průchozí zahradou pro veřejnost je navržen stísněný slepenec pěti "měšťanských domů" a jednoho "půlpaláce" s labyrintem dvorků.
Můžeme to vnímat symbolicky, že dnešní doba ulpívá povrchně na romantice středověkých domečků, ze kterých však zůstávají jen abstraktní skořápky betonových sarkofágů. Můžeme to vnímat umělecky jako pietní vzpomínku na zemřelé a všechny tragédie marnosti lidského snažení ve středoevropském prostoru postiženém náboženskými válkami, holocaustem, okupacemi, totalitou, jako projev vykřičení deprese, jak to vyjadřuje socha Kaddish od Aleše Veselého považovaná v roce 1969 za poctu Janu Palachovi, kdy k ní lidé kladli kytky a zapalovali svíčky.
Můžeme ale naopak přerod MUO na středoevropské SEFO vnímat jako příležitost na upgrade lokálního kulturního povědomí, na obrodu životních sil, ne jako poctu smrti a utrpení, ale už a konečně! jako oslavu života a poznání, že sdílený prostor může být zdrojem radosti a svobody vyššího řádu. Toto společné rozhodnutí k otevřenosti je důležité a nikdo ho za nás neudělá.
SEFO ne
Josef Novák
| 17.01.19 07:29
Olomoučané dali v minulých letech už dostatečně najevo, že SEFO
nechtějí. V žádné podobě.
Nepomohlo proti odporu ani účelové ohýbání regulačního plánu
městské památkové rezervace.
ad Šépka - autor slepence pěti "měšťanských domů" a jednoho "půlpaláce" s labyrintem dvorků
Řihošek Petr
| 18.01.19 02:06
Šépka opakovaně olomoucké radnici hrozil soudem za jejich strašlivý zločin, že si chtějí dělat s jejich Horním náměstím, to co si žádají občané
Olomouce. Nakonec souzení s ostudou zanechal.
http://chodimolomouci.cz/o/podnety/715/klouzave-desticky-na- dlazbe-horni-namesti
co je to za "kvalitu",návrh, který nesnese srovnání v soutěži!!!
Jan Mráček
| 19.01.19 09:28
Opravdu ty šedé betonové bunkry v centru města Olomouce, v městské památkové rezervaci, hned naproti kostela panny Marie sněžné nechceme!
Veřejný prostor města má být plný krásných ušlechtilých staveb, které budou pozitivně přijímány občany i po staletích.!
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve vyjímečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.