Obnova kaple sv. Ludmily a Marty na Přední Kopanině

Kapli sv. Ludmily a Marty postavili jezuité, kterým Přední Kopanina v té době patřila, při obvodové zdi zdejšího hospodářského dvora v roce 1712. Z kaple se stala roku 1867 márnice a od roku 1971 sloužila jako kolumbárium. Po vybudování nového kolumbária zůstala nevyužita do doby, než se rozhodlo o její celkové opravě a vzniku muzea Přední Kopaniny. Tento velkorysý projekt zajistil příspěvek Letiště Praha a grant Hlavního města Prahy.
Projektovým a stavebním pracím předcházel podrobný komplexní průzkum, sestávající z archeologického, stavebně-historického, mykologického průzkumu a dalších přidružených zjišťovacích prací.
Následný projekt lze rámcově rozdělit na řešení dvou problémů, vlastní rekonstrukce a návrhu muzejní expozice. Díky vstřícnému přístupu starosty Milana Hofmana a tajemníka Petra Vokáče probíhala projekční i následná stavební činnost ve vzájemné spolupráci, obdobně jako s dodavatelskými firmami.
Stav střešní krytiny byl za hranicí životnosti, a proto došlo k její výměně za novou, ale odpovídající historickému vzhledu kaple. Naopak krov nejevil, dle vizuálního i mykologického průzkumu, znaky poškození a zůstal pochopitelně zachován.
Jelikož sondy zjistily, že starší fasádu poslední oprava kaple úplně odstranila a nahradila novodobou, nanesenou na kovovou síť, bylo navrženo všechny venkovní omítky ze 40. let, kromě lizén, odstranit. Navíc šlo o naprostou nevhodnou úpravu a to jak z hlediska materiálu, tektoniky i provedení. 
Nová pole jsou vpadlá a lizény je rámují, což odpovídá přesněji barokní tektonice oproti předchozímu stavu, kdy pole nelogicky vystupovala. Barevnost konzultovali autoři s několika odborníky, přičemž rozhodnutí padlo na kombinaci světlejších lizén s tmavšími poli. Jako materiál užila restaurátorská firma Oldřicha a Tomáše Hejtmánkových minerální barvy, vyhovující historické architektuře.
Naprosto nevodná okna a dveře nahradily nové prvky, evokující možný barokní stav, který však nebylo možno přesněji zjistit díky absenci starších ikonografických pramenů.
V interiéru se zachovaly od výšky cca 0,9 m až 1,5 m původní barokní omítky, avšak v nižších partiích, které dlouhodobě poškozovala vlhkost, a původní stav se nezachoval, došlo k nanesení nových omítek. Strop musel být, kvůli dřívějšímu napadení dřevokazným hmyzem a houbami a z toho vyplývajícímu technickému stavu, nahrazen novým.
Nejvýznamnějším počinem z hlediska rekonstrukce bylo odstranění zazdívek čtyř nik, nalezených při průzkumu a jejich obnovení včetně jejich orámování.
Restaurátorský tým vrátil do interiéru původní topinkovou dlažbu a v místě, kde stávala menza, ji naznačil kamennou mírně vystouplou bází oltáře.
Vlastní muzeum navrhli autoři jako kombinaci textové části s vystavenými exponáty. Kvůli menšímu prostoru kaple jsou texty zavěšeny na velice elegantních otočných závěsech, připevněných ke zdi a minimálně narušujících vlastní interiér. Tyto čtyři bannery doplňuje vitrína s artefakty, ilustrujícími vývoj Přední Kopaniny od pravěku do novověku. Vlastní koncepci a náplň muzea vypracoval Vojtěch Kašpar ze společnosti Archaia, který koordinoval i předchozí průzkumy. 
Jak vyplývá z textu, zvolili autoři syntetický přístup k obnově památky, který se snaží co možná nejvěrněji evokovat barokní stav, jehož vlastní podoba nebyla vždy konkrétně doložena, ale šla z provedených průzkumů rekonstruovat. Celá obnova probíhala ve spolupráci se všemi složkami památkové péče i s českým národním komitétem ICOMOS. Takový přístup je nutný nejen při rekonstrukci románské, gotické či barokní architektury, ale třeba i při rekonstrukci secesní vily.
Právě spolupráce architekta, resp. odborného týmu, s investorem, dodavatelem i památkovými orgány přispěla k výsledku rekonstrukce, která nejenže rehabilitovala barokní podobu kaple, ale našla pro ni i nové a smysluplné uplatnění.