... panuje v památkové péči a ve zdech NPÚ už po léta. Že se jedná o moloch hospodařící však s minimem finančních prostředků, které nepostačují ani na zabezpečení základních činností, pro něž byl Ministerstvem kultury zřízen, je také dávno jasné. Pořád zde přežívají na výrazných postech lidé, kteří do tehdejších středisek památkové péče nastupovali počátkem sedmdesátých let, lidé nepřející si žádnou výraznou změnu, žáby na pramenech. Člověk zevnitř má pocit, že je snad zadáním zřizovatele /MK ČR/ Národní památkový ústav rozpustit, rozklížit, aby se v nastalé agónii ztratily díky nekoncepčnosti prošustrované milióny, ne vždy košer prováděná výběrová řízení, korupční podhoubí atd...
Bezradnost je ale i na MK. Ponížit kulturní statky /nota bene z husta zabrané původním vlastníkům/ - hrady a zámky nedozírné památkové a historické hodnoty - na pouhý turistický cíl, ze kterého budeme ždímat finance stůj co stůj, ale do obnovy, restaurování, provozu nevrátíme opět nic je trestuhodná nedbalost. Místo toho, aby stát o svěřený majetek - původní vlastníci vždycky chápali své statky jako svěřené, které je nutno dobře spravovat, aby je mohli později ve stejné, nebo lepší podobě předat další generaci - náležitě pečoval, je zde nepokrytá snaha vytřískat z kulturní hodnoty kapitál, zaplácnou díru ve státním rozpočtu, zadotovat nějaký ten kilometr dálnice. Vyjímečné architektonické památky, svědectví o fortelnosti, umu, nápaditostech i bohatství našich předků, by měly být místem poznání, oddechu, čerpání vědomostí, místem kulturních setkávání... Zatím však slouží - a jak je vidět přituhne - jako pouhá kulisa pro často velmi diskutabilní, mnohdy obskurní spektákly typu autosalónů, módních přehlídek, tzv. staročeských jarmarků, šermířského vyřvávání, rautů společenských smetánek...
Starejme se, aby architektonické dědictví - o které jsme se mimochodem nijak nezasloužili - zůstalo chloubou země a jejího lidu /já vím, zní to trochu pateticky/ vnímané jako dědictví po předcích, snažme se je uchovat, pečovat o ně, vytvářejme podmínky pro restaurování, rozumné využívání, ne pro drancování a dojení. Netýká se to jen staveb samých, týká se to přirozeně i mobiliárních fondů od II. války zhusta rozkradených, podivně svážených, ještě podivněji evidovaných a dnes rozstrkaných bez větších historických souvislostí na různé historické objekty opět jen pro zvýšení jejich turistické aktivity, tedy zisku. Zřizování dalších agentur /ústavů/ pro správu památkových objektů v momentě, kdy jsou památkové ústavy personálně předimenzované a bylo by tedy jen logické vyčlenit v jejich rámci schopné pracovníky pro zajištění nezbytného servisu /právního, účetního, vč. nezbytné a důsledné kontroly, přidělit správám objektů právní subjektivitu, aby správci nebyli jen pasívními referenty v rámci ústavů, ale aby mohli se o svěřený majetek skutečně starat/ správám hradů a zámků, je jen jakýsi další pokus přelít v rámci státní správy další finance a obročí zatím blíže neurčeným - nemedializovaným - kamarádům...
Tož tak.
Zajímavá úvaha. Můžete mě prosím poslat na sebe kontakt? S úctou. JS
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Bezradnost je ale i na MK. Ponížit kulturní statky /nota bene z husta zabrané původním vlastníkům/ - hrady a zámky nedozírné památkové a historické hodnoty - na pouhý turistický cíl, ze kterého budeme ždímat finance stůj co stůj, ale do obnovy, restaurování, provozu nevrátíme opět nic je trestuhodná nedbalost. Místo toho, aby stát o svěřený majetek - původní vlastníci vždycky chápali své statky jako svěřené, které je nutno dobře spravovat, aby je mohli později ve stejné, nebo lepší podobě předat další generaci - náležitě pečoval, je zde nepokrytá snaha vytřískat z kulturní hodnoty kapitál, zaplácnou díru ve státním rozpočtu, zadotovat nějaký ten kilometr dálnice. Vyjímečné architektonické památky, svědectví o fortelnosti, umu, nápaditostech i bohatství našich předků, by měly být místem poznání, oddechu, čerpání vědomostí, místem kulturních setkávání... Zatím však slouží - a jak je vidět přituhne - jako pouhá kulisa pro často velmi diskutabilní, mnohdy obskurní spektákly typu autosalónů, módních přehlídek, tzv. staročeských jarmarků, šermířského vyřvávání, rautů společenských smetánek...
Starejme se, aby architektonické dědictví - o které jsme se mimochodem nijak nezasloužili - zůstalo chloubou země a jejího lidu /já vím, zní to trochu pateticky/ vnímané jako dědictví po předcích, snažme se je uchovat, pečovat o ně, vytvářejme podmínky pro restaurování, rozumné využívání, ne pro drancování a dojení. Netýká se to jen staveb samých, týká se to přirozeně i mobiliárních fondů od II. války zhusta rozkradených, podivně svážených, ještě podivněji evidovaných a dnes rozstrkaných bez větších historických souvislostí na různé historické objekty opět jen pro zvýšení jejich turistické aktivity, tedy zisku. Zřizování dalších agentur /ústavů/ pro správu památkových objektů v momentě, kdy jsou památkové ústavy personálně předimenzované a bylo by tedy jen logické vyčlenit v jejich rámci schopné pracovníky pro zajištění nezbytného servisu /právního, účetního, vč. nezbytné a důsledné kontroly, přidělit správám objektů právní subjektivitu, aby správci nebyli jen pasívními referenty v rámci ústavů, ale aby mohli se o svěřený majetek skutečně starat/ správám hradů a zámků, je jen jakýsi další pokus přelít v rámci státní správy další finance a obročí zatím blíže neurčeným - nemedializovaným - kamarádům...
Tož tak.