Konečně!!! chce se zvolat.... byl jste někdo v již opravené? Tak šlejdryánsky provedenou opravu jsem dlouho nevidel, vnější omítky popraskány, dlažba u vchodu která lítá i o centimetry,nátěry kovovových části to je přímo na samostatný článek- nedotřeno,přetřeno,zateklá barva v zamcích zimní zahrady nepořádek v nich....květináče na rozpadnuti, opravene travertinové obklady které odpadávají a to je jen zlomek čeho všeho jsme si všimli. Je to velmi smutné při vědomí toho kolik to vše stálo, kdo u toho participoval za odborníky a hlavně o jakou stavbu se jedná!
Ano, já byl v Tugendhatu na podzim a také jsem se nad něčím podivoval. Lino, omítky... Nepřišlo mi, že je to půl roku po generální opravě. Kritizovat to nebudu, ale jsem stavař a udělal jsem si o tom svůj obrázek. Jak bude vila vypadat za 10 let, uvidíme. Doufejme, že dobře.
No joo, tak když je to lino jen položeny na zemi a nijak neprilepeny, aby to bylo co nejbližší původní prováděcí technologii kvůli pamatkarum... tak holt to tak je. Nelze rict- u nás v paneláku drží to lino jak pribity a nevlni se a tady to stalo takový love!
Předpokládám, že "restaurátoři a stavebníci" museli být pro opravu vily vybíráni na základě nejnižší nabídkové ceny, takže se předchozím komentářům vůbec nedivím a prorokuji, že opravy naopak budou stále méně "drobné".
Smutný úděl našich památek- a to ani nemluvím o tom, kolik a v jaké míře je při tomto systému v současné době nenávratně (z)ničeno.
V tomto případě je technická nedokonalost obzvláště politovaníhodná, neboť zadával li si Mies van der Rohe na něčem, tak to bylo právě dokonalé technické provedení jeho staveb.
Již při prvních opravách tohoto místa, před 30 roky, tato skutečnost bila do očí. Tehdejší nedokonalosti památkové obnovy byly vysvětlovány neschopností socialistického stavebnictví, dosáhnout technické úrovně první republiky. Jaká je ale výmluva dnes, v tzv. kapitalizmu?
Myslím, že jako před 30 lety, tak i dnes, se jedná ne ani tak o technické ale prvotně o společenské potíže. Mies si vždy peclivě vybíral své zákazníky. V brněnském případě prý zpočátku váhal, ale když návštěvou Brna (v září 1928) se seznámil s nádherným staveništěm a s ještě nádhernějším bohatstvím rodiny paní Tugendhat (prý jedna z 10 nejbohatších rodin v tehdejší RČS) nabídku přijal. Rest is history.
Když jsem před 30 roky mluvil s kolegy o pravidelných těžkostech veřejných staveb na "Západě", dodržet původní rozpočet i délku jejich vystavby, tak mínili, že vlastně není v tomto rozdílu, mezi kapitalismem a socialismem. Měli pravdu. Co je nás všech, nepatří nikomu.
Kdyby bylo osudem rodině T. dopřáno nepřetržitě žíti v jejich vile a jejich bohatsví nebylo pozřeno totalitami minulého století, památková obnova jejich obydlí by dnes asi ani nebyla nutná, pro pravidelnou a citlivou udržbu místa. Ale i v případě nutnosti památkové obnovy, soukromý vlastník si vždy lépe pohlídá úroveň i rozpočet provedení. Veřejný majetek je v tomto vždy sirotek. Bez zastání, na pospas odborníkům, podnikatelům i politikům.
Přidat nový komentář
Diskusní příspěvky vyjadřují stanoviska čtenářů, která se mohou lišit od stanovisek redakce. Všechny příspěvky musí být schváleny redaktorem dříve než budou zveřejněny.
Redakce archiweb.cz ctí v maximální možné míře svobodu slova, nicméně ve výjimečných případech si vyhrazuje právo smazat nebo opatřit komentářem příspěvek, který se netýká tématu diskuse, porušuje platné zákony ČR nebo dobré jméno portálu, obsahuje vulgarismy nebo má reklamní charakter.
Smutný úděl našich památek- a to ani nemluvím o tom, kolik a v jaké míře je při tomto systému v současné době nenávratně (z)ničeno.
Již při prvních opravách tohoto místa, před 30 roky, tato skutečnost bila do očí. Tehdejší nedokonalosti památkové obnovy byly vysvětlovány neschopností socialistického stavebnictví, dosáhnout technické úrovně první republiky. Jaká je ale výmluva dnes, v tzv. kapitalizmu?
Myslím, že jako před 30 lety, tak i dnes, se jedná ne ani tak o technické ale prvotně o společenské potíže. Mies si vždy peclivě vybíral své zákazníky. V brněnském případě prý zpočátku váhal, ale když návštěvou Brna (v září 1928) se seznámil s nádherným staveništěm a s ještě nádhernějším bohatstvím rodiny paní Tugendhat (prý jedna z 10 nejbohatších rodin v tehdejší RČS) nabídku přijal. Rest is history.
Když jsem před 30 roky mluvil s kolegy o pravidelných těžkostech veřejných staveb na "Západě", dodržet původní rozpočet i délku jejich vystavby, tak mínili, že vlastně není v tomto rozdílu, mezi kapitalismem a socialismem. Měli pravdu. Co je nás všech, nepatří nikomu.
Kdyby bylo osudem rodině T. dopřáno nepřetržitě žíti v jejich vile a jejich bohatsví nebylo pozřeno totalitami minulého století, památková obnova jejich obydlí by dnes asi ani nebyla nutná, pro pravidelnou a citlivou udržbu místa. Ale i v případě nutnosti památkové obnovy, soukromý vlastník si vždy lépe pohlídá úroveň i rozpočet provedení. Veřejný majetek je v tomto vždy sirotek. Bez zastání, na pospas odborníkům, podnikatelům i politikům.