Architekt Jaroslav Fragner tvořil s okouzlením

Praha - Patří k nejvýznamnějším tvůrcům českého funkcionalismu. Na jeho vysoce estetické stavby, které na sebe upozorňují nadčasovostí, mimořádnou účelností a smyslem pro detail, lze narazit třeba v Kolíně, Nespekách nebo Praze. Životním projektem se architektovi, návrháři nábytku a pedagogovi Jaroslavu Fragnerovi, od jehož narození uplyne 25. prosince 110 let, stala rekonstrukce a dostavba pražského Karolina.
    Láska k architektuře, zprvu ovlivněné kubismem a později funkcionalismem, provázela pražského rodáka celý život a neopustila ho ani v dobách oficiální komunistické kultury, kdy se věnoval hlavně rekonstrukcím historických objektům: obnově Betlémské kaple a sousedního Domu kazatele, či úpravám na Pražském hradě. Ačkoliv některé jeho realizace z tohoto období bývají přijímány s rozpaky, vysoce je hodnocen Fragnerův přínos pro Karolinum - univerzitní dům se slavnostní aulou a sídlem rektora.
    Dlouhodobá rekonstrukce a dostavba areálu Karolina probíhala po etapách v rozmezí let 1946 až 1975. Fragner se snažil odkrýt původní středověké jádro domu a uplatnit každý zachovaný gotický článek, který doplnil moderními prvky a výzdobou. Ke staré kolejní budově připojil nové rektorské křídlo, a vytvořil tak nový monumentální celek. Konečné podoby se však nedožil, zemřel 3. ledna 1967.
    Výjimečný architekt, vzácný člověk - tak Fragnera hodnotili jeho souputníci. Jiří Novotný o něm napsal: "Žil, pracoval a působil v jakési intimní duchovní rezervaci, bez ostnatého drátu a varovných nápisů, obehnané jen lehkým plotem. Odtud vycházel pokaždé tam, kde o něco podstatného šlo, a dovnitř propouštěl jen to smysluplné." Možná se tak naplňovala idea, kterou Fragner vyjádřil v jednom ze svých zápisků: "Architekt může splnit svůj úkol jen tehdy, je-li jím zaujat - okouzlen."
    Dvacátá a třicátá léta minulého století se v Československu nesla v duchu meziválečné avantgardy, silně ovlivněné otcem moderní architektury Le Corbusierem. Jeho zásady purismu a funkcionalismu nezůstaly bez odezvy ani u mladého studenta architektury, který se na pražském ČVUT seznámil s Karlem Honzíkem, Vítem Obrtelem a Evženem Linhartem (takzvaná Puristická čtyřka), s nimiž hledal nové cesty československé architektury. Kvůli nevyhovující konzervativní atmosféře ale školu nedodělal a přestoupil na Akademii výtvarných umění k profesoru Josefu Gočárovi.
    Po období hledání nových forem, dokumentovaném ranými skicami ve stylu dynamického kubismu a poté purismu přešel k avantgardní architektuře konstruktivismu a funkcionalismu. Klíčovým momentem Fragnerovy tvorby byl návrh Kojeneckého pavilonu nemocnice v Mukačevu na Podkarpatské Rusi (1928), jež se stala jednou z prvních moderních staveb ve střední Evropě. Fragner ve svých nejplodnějších letech udržoval styky s německou školou Bauhaus, byl členem uměleckého spolku Devětsil, realizoval odvážnou, formálně i obsahově nadčasovou, moderní architekturu a na rozdíl od většiny funkcionalistů rád používal barvu nebo alespoň barevný akcent.
    V Kolíně navrhl - dnes již neodmyslitelný symbol města - tepelnou elektrárnu ESSO (1932), které vévodil tehdy nejvyšší komín v Čechách a jíž proslavily černobílé fotografie Josefa Sudka, Jaromíra Funkeho a Eugena Wiškovského. Postavil zde také moderní vilu ředitele elektrárny Václava Budila (1931) a pozoruhodný objekt prodejny Tatra Skoch (dnes Mountfield), který na první pohled zaujme dynamickým motivem teras.
    Další Fragnerovy funkcionalistické stavby najdeme v Kostelci nad Černými Lesy, v Českém Těšíně nebo v Nespekách, kde pro své příbuzné, mimo jiné i pro svou ženu tanečnici a choreografku Milču Mayerovou, a přátele navrhl několik drobných víkendových domků, v nichž se odrážely poznatky z Fragnerovy cesty po Americe (1935) a inspirace tvorbou Franka Lloyda Wrighta a Alvara Aalta. Prosadil se i v Praze realizací paláce Merkur v Revoluční ulici (1936). Spousta jeho návrhů ale zůstala jen na papíře, jako například oceňovaný projekt parlamentu na Letné z roku 1946.
    Po Gočárově smrti v roce 1945 se Fragner ujal řízení Školy architektury AVU, kde vychoval celou plejádu výborných architektů (například Alenu Šrámkovou či Evu Jiřičnou). Poslední předseda spolku výtvarných umělců Mánes byl prototypem člověka, který v sobě spojoval tradici avantgardy, kontinuity první republiky. Dnes je považován za symbol kontinuity domácího před- a poválečného architektonického vývoje. Jeho "dobré" jméno zaštiťuje i jednu z mála českých galerií prezentujících architekturu.