BiografieFrantišek Maxmilián Kaňka byl český barokní architekt. Nejprve se učil v pražské huti svého otce
Víta Václava Kaňky, později se vyučil u pražského stavitele Pavla Ignáce Bayera. O tovaryšské cestě není mnoho zpráv, mohl studoval v Itálii a Vídni. Po návratu ze zahraničí spolupracoval s
Giovannim Battistou Alliprandim,
Janem Blažejem Santinim-Aichelem, prováděl také stavby podle projektů
Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Stal se měšťanem na Starém Městě s bytem v Dlouhé ulici, kde provozoval také pivovar. Roku 1699 se po slavnostní přísaze stal samostatným stavitelem, brzy také předním členem staroměstského cechu. Jednou z prvních realizací byl návrh na stavbu prelatury a refektáře u staroměstských benediktinů u kostela sv. Mikuláše. Františkův otec velmi dbal na důkladném vzdělání a připravoval jej na profesi stavitele, oba dva byli znalí i latinského jazyka. Široký rozhled a znalosti Františka Maxmiliána se odrazily v pokusu o zřízení pražské Akademie umění v roce 1709 spolu se sochařem Františkem Preisem a malířem Michaelem Václavem Halbaxem, ale neuspěli. Přátelil se a spolupracoval s malířem Václavem Vavřincem Reinerem a sochařem Matyášem Bernardem Braunem.
V rámci provozu byl výjimečný i vztahem ke stavitelům. Dostával se do nejbližších okruhů svých aristokratických zákazníků, pravděpodobně i díky svému vzdělání a rozhledu. Vždy se snažil udržovat co nejlepší kolegiální vztahy, na rozdíl od jiných, jejichž spory nejednou vedly před soud. Přejímání zakázek tak probíhalo velmi plynule, nedramaticky. Styk s G. B. Alliprandim byl velmi rozhodující pro Kaňkovo architektonické vyzrání. Ve druhém desetiletí 18. století nahradil ve službách Jana Josefa z Valdštejna rodinu stavitelů Canevallů, se kterými nadále udržoval dobré vztahy. Pracoval pro rody Valdštejnů, Černínů, Mansfeldů, Pachtů, Trauttmansdorffů, Lobkoviců, Kinských a Vrtbů, dále také pro řády augustiniánů, piaristů a cisterciáků.
V roce 1723 byl jmenován císařským architektem a tomuto postavení odpovídal i architektův majetek. K roku 1725 přiznával příjem 500 zl., ovšem podle dochovaných smluv se jeho příjem pohyboval kolem 1470 zl., vlastnil nejméně čtyři domy, další pravděpodobně pořídil svým dětem. Již ve dvacátých letech 18. století začíná omezovat stavební aktivity, které částečně přebírají jeho žáci. I s nimi Kaňka udržoval dobré vztahy. Nejvíce s ním spolupracoval František Ignác Prée, za žáka Kaňky se sám označoval Anselmo Lurago.
Ve třicátých letech již nejsou zmínky o konkrétní stavitelské činnosti, Kaňka vystupuje jako bohatý pražský pivovarník, který se díky finančnímu zabezpečení může věnovat svým zálibám. Roku 1737 si ve svých 63 letech bere příslušnici erbovní rodiny Kateřinu Malou z Tulejovic, se kterou měl dvě děti. Roku 1764 sepisuje Kaňka v češtině svou poslední vůli a o dva roky později umírá ve věku 92 let. Pohřben byl 14. července 1766 do krypty v kostele Panny Marie před Týnem. František Maxmilián Kaňka za svůj život přežil dvě generace stavitelů a mnozí z nich jsou paradoxně dnes mnohem známější. Dobovému věhlasu a společenskému postavení se mohl jen částečně blížil
K. I. Dientzenhofer.