Francesco Borromini
*25. 9. 1599 – Bissone, Švýcarsko
†3. 8. 1667 – Řím, Itálie
Biografie
Francesco Borromini byl italský architekt, zakladatel dynamického baroka. Jeho chrámové stavby se vyznačovaly složitými půdorysy, samostatným vnitřním prostorem a na něm nezávislým interiérem. Po studiích v roce 1619 nastoupil ve stavební huti kolem chrámu sv. Petra v Římě. Pracoval pod vedením svého strýce Carlo Maderny a studoval antická díla i tvorbu Michelangelovu. Pod vedením Maderny také stavěl palác rodiny Barberini, po jeho smrti stavbu vedl Gian Lorenzo Bernini a Borromini pracoval jako jeho asistent. Později se s ním pro neshody rozešel a stali se zavilými konkurenty.
Přízeň mecenášů a tím i množství zadávaných staveb byly proměnlivé. Zatímco papež Urban VIII (vl. jm. Maffeo Barberini) jmenoval hlavním architektem Berniniho, jeho nástupce Innocenc X. (1644-1655) odmítal vše, co bylo spojeno s rodem Barberini a jmenoval svým důvěrníkem a hlavním architektem Borrominiho. Situace se opět změnila po nástupu Alexandra VII. (1655-1667) a opět vyšla hvězda Gian Lorenza Berniniho.
Borromini dostával jen málo zakázek, trpěl pravděpodobně depresemi a ve věku 68 let se v záchvatu zuřivosti probodl kordem a zemřel o dva dny později. Celé dva dny psal podrobný deník, ve kterém zachycoval své pocity z umírání a smrti.
Díky vzestupu moci a bohatství papežského státu se Řím stal kolébkou nového stylu, který vystřídal renesanční racionalitu - baroka. Právě Francesco Borromini spolu se svým vrstevníkem a konkurentem Berninim formulovali základní principy a vytvořili zčásti nedostižné vzory barokní architektury a skulptury. Na rozdíl od Berniniho architektury se Borromini pokoušel měnit klasický kánon a pohrával si nejen s konkávně zahnutými fasádami, ale především s plasticky tvarovanými vnitřními prostorami, které mnohdy svým tvarem neodpovídají vnějšímu obrysu stavby a navozují dojem, že poutník vstupuje do jiného světa.
Francesco Borromini byl italský architekt, zakladatel dynamického baroka. Jeho chrámové stavby se vyznačovaly složitými půdorysy, samostatným vnitřním prostorem a na něm nezávislým interiérem. Po studiích v roce 1619 nastoupil ve stavební huti kolem chrámu sv. Petra v Římě. Pracoval pod vedením svého strýce Carlo Maderny a studoval antická díla i tvorbu Michelangelovu. Pod vedením Maderny také stavěl palác rodiny Barberini, po jeho smrti stavbu vedl Gian Lorenzo Bernini a Borromini pracoval jako jeho asistent. Později se s ním pro neshody rozešel a stali se zavilými konkurenty.
Přízeň mecenášů a tím i množství zadávaných staveb byly proměnlivé. Zatímco papež Urban VIII (vl. jm. Maffeo Barberini) jmenoval hlavním architektem Berniniho, jeho nástupce Innocenc X. (1644-1655) odmítal vše, co bylo spojeno s rodem Barberini a jmenoval svým důvěrníkem a hlavním architektem Borrominiho. Situace se opět změnila po nástupu Alexandra VII. (1655-1667) a opět vyšla hvězda Gian Lorenza Berniniho.
Borromini dostával jen málo zakázek, trpěl pravděpodobně depresemi a ve věku 68 let se v záchvatu zuřivosti probodl kordem a zemřel o dva dny později. Celé dva dny psal podrobný deník, ve kterém zachycoval své pocity z umírání a smrti.
Díky vzestupu moci a bohatství papežského státu se Řím stal kolébkou nového stylu, který vystřídal renesanční racionalitu - baroka. Právě Francesco Borromini spolu se svým vrstevníkem a konkurentem Berninim formulovali základní principy a vytvořili zčásti nedostižné vzory barokní architektury a skulptury. Na rozdíl od Berniniho architektury se Borromini pokoušel měnit klasický kánon a pohrával si nejen s konkávně zahnutými fasádami, ale především s plasticky tvarovanými vnitřními prostorami, které mnohdy svým tvarem neodpovídají vnějšímu obrysu stavby a navozují dojem, že poutník vstupuje do jiného světa.
