Slavné vily Olomouckého kraje

Autor: Pavel Zatloukal, Miroslav Sychra, Jakub Potůček, Martina Mertová-Horáčková, Martin Horáček
Nakladatelství: Foibos
Edice: Slavné vily
Rok vydání: 2007
ISBN: 978-80-87073-00-1
Formát: 165 x 230 mm, 214 stran, pevná vazba
Jazyk: česky
Běžná cena: 399 Kč
Naše cena: 360 Kč (bez 0 % DPH: 360,00 Kč)
  14,52 € (bez 0 % DPH: 14,52 €)
Skladem: 0 ks (standardní doba expedice do 7 dnů)
 

Vydala umělecká agentura FOIBOS ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc a Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Olomouci.

„… člověk instinktivně ví, že redukce městského osídlení je lidskou nutností. Jsme totiž zvířata, která poznají, kdy už jsou na sebe příliš natlačena – bez ohledu na to, jak chytře nás architekti shromažďují.“
Petr Smithson

Olomoucký kraj je ve svých dnešních hranicích umělým útvarem, který vznikl – podobně jako je tomu i jinde v naší zemi - teprve nedávno na základě pragmatického rozhodnutí politiků. Postrádá historické zakotvení a také z uměleckohistorického hlediska představuje nesourodou směs. Skládá se totiž z částí tří starších kulturních oblastí na střední Moravě, na Jesenicku a v západním cípu někdejšího rakouského Slezska.
Mnohem rozporuplnější je ovšem doba, o níž se v této knize píše. Jsou v ní spojeny dvě značně odlišná historická údobí, z nichž to první by bylo možné nazvat dobou před katastrofou a druhou obdobím po ní. Katastrofou se stalo desetiletí nacionalismu, rasismu a třídního boje let 1938-1948 následované čtyřmi desetiletími umírání a patnácti lety nenaplněného očekávání.
Ale vůbec nejrozporuplnější je téma naší knihy. Musíme se u toho proto na chvíli zastavit. Označení slavné vily, které je soubornou součástí názvu celé edice, může být tady víc než jinde chápáno nepřesně, ba ironicky. Pravda, některé z nich slavné jsou, většina je ovšem téměř anebo úplně neznámých. Podstatnější je to, že osudy mnohých, kteří je navrhovali, a tím spíše osudy těch, kteří si je stavěli, byly ve většině případů nejen neslavné, ale ve svých závěrečných partech přímo tragické. Jejich obyvatelé totiž vesměs tvořili buržoazní vrstvu, z nemalé části navíc buržoazii německou nebo židovskou. „Buržoazie … měšťáctvo… za kapitalismu vládnoucí třída, vlastnící hlavní výrobní prostředky na základě soukromého vlastnictví, vykořisťující námezdní práci proletariátu…,“ čteme ve slovníku cizích slov z roku 1966. To vymezuje jeden možný úhel pohledu. Jiný tedy může být pohled historika, další čistě uměleckohistorický názor, ale naštěstí existuje ještě jiný – pohled prostě lidský, oproštěný od fatalismu zařazování lidí do abstraktních kategorií. Zvolili jsme kombinaci dvou posledně jmenovaných.
Zajímalo nás totiž nejen to, v jakém stylu byly vybrané domy vystavěny, ale i to, jakou formu domova představují. V pěti kapitolách a na padesáti komorních příbězích se tak rozvíjí vyprávění o padesáti příkladech hledání novodobé podoby domova.
Ohlížíme-li se dnes za stoletím buržoazní kultury, je to, jako bychom stáli na druhém břehu bájné řeky Styx a otáčeli se za epochou zaniknuvší dávno, pradávno. Byla nenáviděná, vysmívaná, opovrhovaná a skončila zkázou celých někdejších vůdčích společenských vrstev. Pozůstatky jejích obydlí, jimiž vás chceme provázet, tak mohou někomu připomenout návštěvu Pompejí. Těmito skeptickými úvodními slovy by se nicméně nervově labilnější čtenář neměl nechat od pokračování v četbě odradit. V knize je podle našeho názoru hodně zajímavého – rovněž tento region býval svéráznou součástí evropské kulturní mozaiky; kulturní v tom slova smyslu, že přijímal aktuální podněty z předních evropských center a přetvářel je do lokálně a leckdy i nadregionálně podnětných podob.
Tak jako v předchozích svazcích, také zde bylo nutné provést výběr z mnohem většího počtu pozoruhodných staveb. Motivován byl nejen kvalitou vlastních objektů, ale také snahou postihnout typologii a naznačit rukopis nejzajímavějších autorů. I zběžné pročtení knihy prozradí, že každý z našeho kolektivu přistupoval k problematice z poněkud jiného úhlu. Domníváme se, že to není na škodu. V minulém století tak tvrdošíjně přežívající představa, která vycházela ze schématu akce x reakce a která – aplikována na dějiny umění – předpokládala střídání racionálních období s iracionálními, pokrokových s reakčními, zde schází. Jak již bylo poznamenáno, rozhodujícím kritériem se stalo hledání kvality oproštěné od jakýchkoliv schémat – ideologických, uměleckohistorických apod.
Tušíme, že se poslední kapitola pro svoji stručnost stane pro čtenáře stejným zklamáním, jako byla pro autory knihy její příprava. Přes veškerou snahu jsme nalezli jen málo staveb natolik kvalitních, aby obstály jak ve srovnání s ukázkami z předchozích desetiletí, tak s tím, co se v posledních patnácti letech staví v některých jiných částech naší země. To, co jsme objevili, je navíc doslova utopeno v množství balastu, skvrn na krajině, jak říkával Baillie-Scott. To může samozřejmě relativizovat předpokládané osvětové, didaktické poslání knihy i doprovodné výstavy. Kapku optimismu může naopak vzbudit ohlas, který vyvolávají několikeré dotisky předchozích svazků a reprízy putovních výstav.

Související

0 komentářů
přidat komentář