Prostory zjevnosti

Předkládané stati tvoří sice soubor samostatných studií, přesto jsou alespoň trochu provázané – pokoušejí se z fenomenologického hlediska prozkoumat způsob, jak může skrze výtvarné dílo vyvstat zjevnost jsoucího.
Sborníček vznikl na laskavý popud vydavatele, jehož si velmi vážím. Obsahuje texty, které už byly publikovány (podrobnější údaje nalezne čtenář v ediční poznámce). Protože však šlo o publikace v německém jazyce nebo v méně dostupných edicích, bude snad mít jejich nové sebrání pro čtenáře přece nějaký další užitek.

Hérakleitos, jeden z nejvýznamnějších předsokratiků, nám zanechal krásný zlomek: „Přirozenost věcí se ráda skrývá.“ Dnešní technická epocha má naopak za to, že věci lze předvést do úplného odkrytí. Proto volá Martin Heidegger po novém myšlení, které by bylo znovu schopno myslet zjevnost věcí s respektem k tomu, co v sobě skrývají. Napomoci nám může umění. V díle sochaře nebo malíře, v gestu architekta či ve slově básníka se odehrává chvějivá přítomnost čehosi nezjevného, a přece prosvítavého. Předkládaný soubor statí se pokouší spolu s Heideggerem promýšlet různé způsoby, jak nechat dílo ve skladbě dnešního světa působit tak, aby se nám prostory zjevnosti staly znovu dostupnými a srozumitelnými i s tím, co trvale skrývají. „Všechno, co vidíme, se rozptyluje, mizí, že! Příroda je pořád stejná, ale z toho, jak se nám jeví, nic nezůstává. Je na našem umění, aby skrze prvky, skrze projevy všech jejích proměn vyjadřovalo chvění jejího trvání. Musí v nás vyvolávat pocit, že je věčná. Co je za ní? Možná, že nic. Možná, že všechno. Všechno, chápete? A tak spínám její tápající ruce…“
Paul Cézanne

„Umění neopakuje viditelné, ale činí viditelným.“
Paul Klee

„Umění ve svém současném oproštění, toť svět, toť bytí ve svém výtrysku, je to konkrétní smysl, který vyvstává na základě prvků pro sebe němých, to je ryzí tvorba, které se účastníme účastí na díle: zároveň však při tom praktický důkaz, že člověk není pouhý transformátor a akumulátor energie, který si vytvořila hra kosmických sil, nýbrž opravdový tvůrčí pramen, svoboda.“
Jan Patočka