Podstata řádu: O stavitelském umění a podstatě univerza

Podstata řádu: Fenomén života – vydaná koncem roku 2020 v nakladatelství Books & Pipes - je třetí knihou v řadě, která u nás zásluhou historika architektury Martina Horáčka popularizuje myšlenky přirozené architektury. Tentokrát prostřednictvím jednoho z nejpovolanějších, guru New Age architektury, která znovu objevuje věčný řád světa, přírody a architektury.
Christopher Wolfgang Alexander (1936) je vlivný britsko-americký architekt a teoretik. Jeho rodiče s ním opustili Rakousko v roce 1938 po obsazení nacistickým Německem. Dětství a rané mládí prožil ve Velké Británii, na univerzitě v Cambridgi vystudoval architekturu a matematiku. V roce 1958 se přestěhoval do USA, kde získal údajně vůbec první doktorát z architektury na Harvardu. V roce 1963 nastoupil jako profesor na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde působil až do svého penzionování - a v roce 2002 se přestěhoval zpět do Anglie.
Zanechal po sobě bohaté portfolio i jako projektující architekt: zmiňuje se okolo dvou set návrhů a realizací na pěti kontinentech, jde často o soukromé domy na americkém venkově a na předměstích, kde v duchu své filozofie asistoval spíš jako průvodce stavebníka než projektant. Největší realizaci představuje školní kampus Eishin v Irumě v Japonsku z let 1981–90. V Evropě si lze prohlédnout návštěvnické centrum umělecké a restaurátorské školy a zahradní areál ve vesnici West Dean v Jižní Anglii z roku 1995. Fotografickou galerii jeho staveb na internetu shromáždil jeden z jeho pokračovatelů urbanista Michael Mehaffy.
Alexanderovo psané dílo zahrnuje více než desítku knih z let 1964–2012 a řadu kratších textů a rozhovorů, z nichž se jich několik dočkalo také českého překladu. Knihu Podstata řádu: Fenomén Života psal Alexander od 60. do konce 90. let a v angličtině vyšla v roce 2002. Pokud ji velmi rámcově zařadit do kontextu u nás známé americké literatury o přirozeném řádu světa, lze na jednom konci najít styčné body s průlomovou knihou postmodernismu Složitost a protiklad v architektuře (1966) od Roberta Venturiho (1925), který pro současnou architekturu znovu objevil staré zákony architektury, kde funkce a forma včetně ornamentů spolu tvoří jeden autentický celek. A na druhé straně pak uveďme klasickou New Age knihu Prastaré tajemství květu života (1990) od esoterika Drunvalo Melchizedeka (1941) studujícího fyziku a umění na Berkeley, jehož popis Květu života je ideálním vstupem ke studiu posvátné geometrie a chápání kosmu.
V celku i detailu
Co je spojuje, je jasné vědomí, že vesmír, příroda a člověk jedno jsou; že je třeba překonat schéma úzce mechanického karteziánského pojetí, že architektura není stroj a člověk není ukřižovaná mechanická loutka, ze které krev neteče. Obecně řečeno, že správně zhmotněná skutečnost obrazu světa jej umožňuje i současně rozumem a srdcem opravdově prožívat. Základní věcí je, že náš vesmír, jak je dobře vidět při pohledu na nebeskou báň posetou hvězdami, není mrtvé prázdno 3D karteziánských souřadnic, ale v první řadě se skládá z hvězd a galaxií, z gravitačních center, která spolu tvoří pole vytvářející jedinečné funkční a formálně bezchybné struktury, které se ve všech makro a mikro měřítkách fraktálně vzájemně podporují a doplňují a tvoří jeden kosmický celek, který má hluboký všeobjímající řád, smysl a typický opakující se charakter.
Alexander tento přirozený řád světa analyzuje v jedenácti kapitolách v celku i detailu. Dvacet let hledal a nacházel patnáct strukturálních charakteristik, které se ve věcech, které mají život, vyskytují znovu a znovu. Jsou to: 1. odstupňovaná měřítka, 2. silná centra, 3. obruby, 4. střídavé opakování, 5. pozitivní prostor, 6. dobrý tvar, 7. lokální symetrie, 8. hluboké propojení a dvojznačnost, 9. kontrast, 10. pozvolné přechody, 11. neuhlazenost, 12. ozvěny, 13. prázdno, 14. jednoduchost a vnitřní klid, 15. neizolovanost. Tak charakterizuje patnáct znaků, které jeden po druhém na mnoha praktických příkladech a na stovkách obrázků popisuje a dokazuje jejich smysl a účel jak přímo v přírodě, tak analogicky na stavbách, které se jimi řídí - a jsou tím na první pohled přirozeně srozumitelné, obrazné a harmonické bez zbytečných spekulací a rozporů.
Velice důkladně odůvodňuje míru života, kterou díky jejich existenci architektura v reálném životě vykazuje. Kniha se tím stává praktickým vodítkem, jak stavět živé domy a živá města, která slouží člověku pro jeho spokojený a plnohodnotný život. Na řadě moderních a postmoderních staveb, které se těmito principy komplexního superorganismu neřídí, Alexander demonstruje, že vedou k pocitu vyprázdnění a zažívání osobní a celkové frustrace a disharmonie, která život v nich významně znehodnocuje.
Praktické učebnicové vzory a obecné filozofické úvahy umožňují kriticky uchopit neblahé tendence, které se zejména posledních sto let stávají předmětem veřejné kritiky neživé a bezduché unifikace neosobní a nekontextuální stavební produkce, která se jak virus nekontrolovaně šíří po světě a pohlcuje města a krajinu. A ze které člověk prchá do předvědeckého ráje přírody a starobylých měst, kde se díky „záhadě“ a „magii“ přirozeného řádu věcí kupodivu cítí stále ještě šťastně a v pohodě, aniž byl lapen, spoután a ukřižován v nekonečné síti karteziánských souřadnic.
“Živá struktura je něco, co se velmi podobá prastarým a prapůvodním formám. Není moderní, není klasická. Jako by se odvozovala od nejhlubších a nejstarších archetypů. A přesto tak jako svého času Golden Gate Bridge tkví rovněž v nejmodernější technologii. Z materiálu prostoru je třeba zformovat substanci takovým způsobem, abychom v ní rozpoznali svou duši. A tato látka, její hmota, její uspořádání poskytnou stylový – a praktický – základ pro novou architekturu,“ shrnuje Christopher Alexander v závěru knihy.
České souvislosti
Vize a kosmické pojetí přirozeného řádu světa a zdravého rozumu Christophera Alexandera nejsou ve střední Evropě a speciálně v Čechách a na Moravě ničím novým. Vzpomeňme vitalistického filozofa Emanuela Rádla, vědeckofantastické drama R.U.R. od Karla Čapka, spis Obytná krajina (1947) od architekta Ladislava Žáka nebo sci-fi román Znovuzřízení ráje (1961) od architekta Karla Honzíka. Nesmrtelná je habilitace filozofa Jana Patočky Přirozený svět jako filozofický problém (1936) a vůbec iniciační úsilí okruhu okolo Charty 77 reprezentované Olgou, Václavem a Ivanem Havlovými, Václavem Bendou a Zdeňkem Neubauerem.
Z textů vyrovnávajících se s globální totalitou moderní mašinerie uveďme vynikající přednášku Člověk ve věku stroje brněnského dramatika a filozofa Josefa Šafaříka, přítele Josefa Topola, přednesenou v únoru 1967 v Klubu architektů na Malé Straně v Praze. Z mladších uveďme biologa Stanislava Komárka, ale i besedy Revue Beau! - které jsme v letech 2009–13 spolu s Martinem Horáčkem a Peterem Balharem organizovali v ateliéru Vlada Miluniće. Bohužel nelze říci, že hlavní proud české architektury už tuto antropomorfní humanistickou větev zavnímal. Ostatně i sám Christopher Alexander, byť je od 70. let superstar přirozené architektury, jeví všechny známky undergroundu.
Komu je tedy jeho kniha určena?
Všem duchem mladým svobodomyslným fandům umění a zdravé architektury, stejně jako konzervativním památkářům, sympatizantům New Age, posvátné geometrie, Nového urbanismu, biourbanismu a biotektury, stejně jako milovníkům moderní a postmoderní architektury, kteří si uvědomují její limity a rádi by své domy a města revitalizovali v duchu 21. století, který je nemyslitelný bez přijetí principů trvalé udržitelnosti, tj. že je třeba stavět harmonicky, ekonomicky, ekologicky a přátelsky tak, abychom nežili na úkor příštích generací.
Bylo by úžasné, kdyby se tato kniha stala jednou z vůbec prvních příručních učebnic všech studentů architektury, komunálních politiků, úředníků a developerů, kteří mají zájem se podílet na budování zdravě rozumného a oduševnělého světa, který spolu sdílíme a chceme si jej v pohodě a zdraví užít, jak náleží. Jak říkají v Respektu, kniha je určena všem milovníkům inspirativního čtení.
Recenze vyšla 16. dubna 2021 na stránkách časopisu Respekt