Vladimír Zákrejs

Architekt, urbanista, restaurátor, novinář, obhájce pravosti rukopisů a loutkař Vladimír Zákrejs byl synem literárního kritika a spisovatele Františka Zákrejse. V letech 1898-1904 studoval architekturu na české technice u profesorů Jana Kouly a Josefa Schulze. Po škole nastoupil v roce 1905 na pražském magistrátu a postupně se vypracoval až na pozici magistrátního stavebního rady. V mládí byl aktivní ve veřejném životě a nebál se kritizovat úřednická rozhodnutí i starší architekty, čímž si vysloužil například nepřátelství Antonína Balšánka. Ve svých třiceti letech přeložil do češtiny zásadní text Otto Wagnera „Moderní architektura" (1910) a ve stejném roce představil také námět na vytvoření Velké Prahy (vznikla až v roce 1922). V roce 1911 se vydal na studijní cestu po německých a anglických zahradních městech a od té doby (až do 20. let) byl jejich velkým propagátorem. Stále intenzivněji se zajímal o urbanistické otázky a jeho regulační projekty vítězily v řadě veřejných soutěží.
V letech 1919-1922 a pak od roku 1931 působil na technice v Brně jako docent urbanismu. V roce 1922 měl klíčový podíl na založení Ústavu pro stavbu měst (při Masarykově akademii práce), jehož byl od roku 1926 druhým předsedou. V roce 1925 Zákrejs dobrovolně odešel z místa přednosty IV. odboru (sadového) hl. města Prahy, aby se plně mohl věnovat projekční a poradenské praxi. Na začátku 30. let ale došlo k obratu. Architekt Zákrejs se rozloučil s urbanistickou praxí, když se mu, mimo jiné, po dlouholetém působení nepodařilo prosadit národní upravovací plán do návrhu nového stavebního zákona. S pocitem, že ho nová generace urbanistů neposlouchá (Zákrejs, O stavbě měst u nás, 1938), se začal zajímat spíše o národopisné záležitosti.
Z desítek regulačních plánů českých, moravských i slovenských měst zmiňme alespoň některé: Hradec Králové (1909 a 1925-29, Zajímavostí je, že mezi lety 1925-34 vedl Zákrejs soudní spor s Josefem Gočárem o regulační plán Hradce Králové.), Plzeň (1929-33), Polička (1920-27 a 1932), Žilina (1929), Piešťany (1925-33) a Uherské Hradiště (1925-27). Architekt zpracovával i širší krajinná řešení Ostravska (1925-33) či území Orlických hor (1927) – v dobových dokumentech někdy označovány jako první krajinné plány (dnes bychom asi spíše řekli první regionální územní studie).
Od roku 1911 se vedle svého povolání věnoval loutkovému divadlu. Nejdříve se zajímal o tradiční lidové loutkáře, především o jihočeskou Arnoštku Kopeckou, vnučku Matěje Kopeckého. Později napsal několik loutkových her. Pro rozvoj českého loutkářství měli větší význam jeho podněty dramaturgické a inscenační. Od začátku 30. let se projevoval také další rozměr Zákrejsovy pestré osobnosti, zájem, který zdědil po svém otci. Pod různými pseudonymy (např. Jan Evangelista Hanka) sepsal desítky ostrých článků na obranu rukopisů Královédvorského i Zelenohorského.