Úplně normální budova

Otázka stavění v tzv. pasivním standardu rozděluje nejen architekty na dva názorové tábory. Jedni v  nich vidí správný směr, kterým by se měla výstavba v budoucnu ubírat. Ti druzí k pasivním domům přistupují s mnoha předsudky a opakují zažitá klišé, ať už se zakládají na pravdě či ne; pasivní dům je přece drahý, pro architekta i uživatele znamená výrazné omezení při jeho návrhu i  provozu a samotná otázka splnění kritérií pasivnosti je záležitostí snadno manipulovatelných výpočtů a realita se od nich může lišit. Mezi těmito dvěma názory zbývá prostor pro výrazně menší skupinu tvůrců, kteří dokáží zachovat chladnou hlavu a navrhnout dům, jenž provozně odpovídá současnému trendu na výrazné snižování energetické náročnosti, ale zároveň pro ně není otázka architektury až druhořadá. A právě jeden z  takových domů byl právě dokončen v Ostravě.

Nejlepší způsob, jak se zbavit předsudků, je vyvrátit je pomocí přesvědčivých příkladů. Přesně k tomuto kroku se odhodlala společnost Intoza. V čele této úspěšné stavební firmy orientující se mimo jiné právě na výstavbu pasivních domů stojí Tomáš Závada, kterého lze bez nadsázky označit za vizionáře. Nové sídlo Intozy proto mělo odrážet filosofii firmy, být samostatnou referencí představující to nejlepší, co firma dokáže. A zároveň ukázat cestu, jakou by se do budoucna mělo stavění ubírat. Vzorových pasivních domů a ekologických školících center už u nás několik vzniklo. Intoza je však první tuzemská pasivní administrativní budova.
Architekt Radim Václavík má rád uměřenost a střídmost. Jeho domy vždy dokáží překvapit na první pohled až asketickým výrazem, pod kterým se však ukrývá řada kvalitních a dotažených detailů. Navrhovat levné a zdánlivě jednoduché domy pro architekta Václavíka neznamená méně práce. O propracovanosti jeho návrhů svědčí i vysoké pracovní nasazení, které poté ventiluje svým oblíbeným sportem, kterým je rugby. Jeho významné realizace tak mnohdy končí návštěvou nemocnice. Při slavnostním otevření Intozy tomu nebylo jinak – strávil ho v sedě s nohou v  horizontální poloze.

Kontrast normálností
Skladovací haly a dvory a obrovský průmyslový závod. Takový je kontext, ve kterém poutá pozornost něco zdánlivě nepatřičného. Jednoduchý čistě bílý kvádr s  pravidelným rastrem oken, kontrastující s šedí, rzí a neuspořádanosti okolí. Okamžitě mi v mysli vyvstane přirovnání k jinému domu, který důvěrně znám. Kopřivnický hotel Olympia architekta Kamila Mrvy, jenž svou čistotou, jednoduchostí a měřítkem obdobným způsobem kontrastuje se svým brutalistním okolím. Intoza je zkrátka dům, který se nedá přehlédnout. Nečekaná oáza normálnosti v neutěšeném okolí. Příslib toho, že se jeho kontext snad časem změní k lepšímu.

Střízlivý kompaktní tvar budovy vychází z požadavku na co nejmenší energetickou náročnost. Pravidelný rastr oken přechází až ve formální hru v místech, kde jsou chybějící otvory v omítce nahrazeny zelenými obdélníky. Zdůraznění chybějících oken však u této budovy především vyjadřuje jeden z principů návrhu energeticky úsporných budov, redukci okenních otvorů na méně osluněných stranách. Rovněž tak předsazené póroroštové schodiště vedoucí na střechu a dominující severní fasádě vzbuzuje na první pohled pochybnosti o nutnosti zdůraznění tohoto ryze utilitárního prvku. Na střeše se však nachází solární elektrárna, meteostanice a další technologie, které budou podstatné pro objasnění principů fungování této stavby. Schodiště je tedy rovněž prvkem poukazujícím na hlavní poslání stavby být nejen administrativní budovou, ale především školícím centrem. Jeho dominantní výraz bude v budoucnu navíc potlačen popínavými rostlinami, které se z něj budou spouštět až na zem.
Strohý výraz budovy příjemně vyvažují detaily. Zapuštěná lodžie ve vstupní fasádě, jež je součástí ředitelské kanceláře, příjemná profilace dřevěného obkladu přízemí či zaoblené nároží změkčující tvar budovy a ukazující i  vysokou kvalitu řemeslného zpracování.

Nečekaný interiér
Oproti až asketickému zevnějšku je řešení interiérů až překvapivě propracované. U pasivního domu se dají předpokládat racionálně pojaté dispozice a minimalizace všech podružných a komunikačních prostor. V  případě Intozy však právě tyto vedlejší prostory jasně ukazují snahu o  vytvoření co nejpříjemnějšího prostředí pro zaměstnance i návštěvníky. Důraz je kladen na přivedení přirozeného denního světla až do centrální chodby. V přízemí budovy, kde se kromě vstupu a technického zázemí nachází velká školící místnost, jsou ve stěně chodby v místech kolem vnitřních nosných sloupů vytvořeny prosklené niky. Na ostatních patrech tvoří chodby spíše než komunikační koridor společný prostor, který se díky jedné prohnuté stěně rozšiřuje na obou koncích budovy. Vzniká tak na jedné straně místo s kuchyní pro odpočinek, na straně opačné pak rozšířený prostor, kterým přes všechna patra prochází kruhová šachta vrcholící ve stropě posledního podlaží třemi světlovody. Průhled touto “cestou ke světlu” je zvláště působivý ze vstupní haly. Škoda jen, že jej člověk nezaregistruje hned po příchodu do budovy, neboť se nachází mimo jeho zorné pole – dojem z překvapivého průhledu vzhůru je však posléze o to silnější. Světlo je do společných prostor přiváděno okny i  prosklenými dveřmi všech kanceláří, které ještě více napomáhají propojení všech prostor do jednoho celku.
Materiálově a barevně je interiér podobně uměřený jako vnějšek budovy. Dominují bíle omítnuté povrchy, které doplňují plochy v různých odstínech šedi, pohledový beton a akcenty zelené barvy. Společenské prostory v přízemí jsou propojeny dřevěnou podlahou, ve vyšších podlažích jsou útulnější koberce. Snad jen vedení vzduchotechniky zavěšené pod betonovým stropem hlavní školící místnosti působí až příliš utilitárně. Podle návrhu měl být pod stropem nainstalován tahokovový podhled, k jeho realizaci však nakonec nedošlo.

Automatika ne za každou cenu
Snaze o minimalizaci nákladů na realizaci a provoz budovy odpovídají i  použité technologie. Dům byl realizován jako vyzdívaný skelet s využitím prefabrikovaných železobetonových prvků. Díky tomu trvala jeho stavba pouhý rok. Důraz byl kladen na pečlivý návrh a provedení detailů vnější obálky budovy, díky čemuž jsou minimalizovány tepelné ztráty prostupem. Teplovodní vytápění a řízené větrání s rekuperací je dimenzováno s  ohledem na tepelné zisky z pobytu osob a kancelářské techniky. Hlavním zdrojem tepla a chladu je tepelné čerpadlo, ohřev teplé vody je doplněn o  solární kolektory. Proti přehřívání je dům stíněn inteligentním systémem vnějších žaluzií, jež jsou spolu s inteligentním způsobem regulace vnitřního umělého osvětlení ovládány pomocí údajů z  meteostanice na střeše budovy. Elektrickou energií pro dům dodávají fotovoltaické panely na střeše. Vzhledem k záměru používat dům jako referenční stavbu a školící středisko je střecha budovy volně přístupná, podobně jako i technická místnost v přízemí s pečlivě popsanými technologickými zařízeními. Plně automatický provoz technologií pasivního domu však často vzbuzuje pochybnosti o přívětivosti vnitřního prostředí z psychologického hlediska. Proto je zde možno jednotlivé technologie ručně regulovat. A dům společnosti Intoza vyvrací i jeden z  nejčastějších předsudků vůči pasivním stavbám – okna lze otevírat, byť přirozené větrání není pro kvalitu vnitřního prostředí nezbytné.
Pasivní výstavba obvykle vyvolává otázky ohledně vyšších nákladů na realizaci. V  případě Intozy byly náklady pouhých 5.100 Kč/m³ (25.000 Kč/m²), což odpovídá objemové ceně levného rodinného domu. Předpokládané celkové roční náklady na vytápění, chlazení a ohřev TUV objektu jsou přitom jen 50–60.000 Kč. Jak je to však pro pasivní domy obvyklé, tato částka se však bude odvíjet od toho, jak bude dům skutečně používán.

Právě netradiční řešení tohoto domu vyvolává otázky, zda a do jaké míry se naplní všechny předpoklady týkající se nejen provozních nákladů, ale i  spokojenosti uživatelů budovy. Možná proto dostala stavba jméno Otazník. Klient, architekt i uživatelé a návštěvníci budovy však prozatím hýří optimismem. Vše nasvědčuje tomu, že se Intoza stane nejen opravdu fungující referencí, ale i důležitou stavbou ukazující směr, jakým by se měla obdobná výstavba ubírat. Sám architekt Radim Václavík to skromně potvrzuje, když říká, že je to v podstatě “úplně normální budova”. Snad by jen bylo dobré k tomu přidat slovo kvalitní.