Přešlapování nad Revoluční

To místo je dobře viditelné z Letné a levého břehu Vltavy - slepé fasády pomalované reklamou (Pro žovit jkaý je.), pod nimi se krčící barokní domek č. 1244, vlevo renesanční kamenná vodárenská věž. Protějškem tohoto neuspořádaného souboru je na druhé straně Revoluční třídy kompaktní hmota paláce Merkur (dnes Vltava) od Jaroslava Fragnera. Společně tvoří značně nevyvážené předpolí Štefánikova mostu, místo, které je už na první pohled urbanistickým torzem. A je jedno, zda se díváme z mostu, z Lannovy třídy, z Revoluční, anebo jen sledujeme půdorysný otisk domů na mapě. Ani nejkonzervativnější památkář nemůže říct, že toto je onen ideální stav, jehož podobu je třeba zachovat pro další generace.

Jak to, že domy na tak exponovaném místě ukazují svá jinak skrytá pozadí? Ještě začátkem 20. století tvořila předpolí mostu monumentální novogotická budova Eliščiných lázní a malé domky na druhé straně dnešní Revoluční ulice. Tvář místa výrazně změnila soutěž na ministerské budovy na nábřeží, kterou v roce 1920 vyhrál návrh Antonína Engela a Bohumila Hübschmanna. V roce 1934 pak drobné stavby naproti lázním nahradil velkorysý palác pojišťovny Merkur od Jaroslava Fragnera. Za protektorátu byl vedle dosluhujícího řetězového mostu postaven provizorní most dřevěný, jemuž padla za oběť budova Eliščiných lázní. Odhalila se tak přilehlá boční stěna domu v Revoluční 30, který se náhle ocitl na konci uliční fronty, a také zadní stěny bloku v Revoluční 28. Od té doby přibyl ještě Štefánikův most (1949-51) a přilehlá mimoúrovňová křižovatka, která obsadila místo bývalých Eliščiných lázní.

Co s ním?

Jakýkoliv pokus dát tomuto místu harmoničtější podobu naráží hned na několik problémů. Za prvé tu v podstatě není žádný volný pozemek, pouze úzký pruh mezi boční stěnou novorenesančního domu v Revoluční 30 a Lannovou ulicí. Pokoušet se postavit dům do tohoto pásu je v kategorii architektonické ekvilibristiky - mezi štítovou stěnou domu a uliční čárou definovanou palácem Merkur je pruh šířky necelého metru, k silnici je to pak zhruba dalších pět metrů. Navíc nejde o stavební parcelu, ale o chodník v majetku města.
Další teoretickou možností je postavit nový dům na místě některé historické budovy. Barokní domek je památkově chráněný a především spolu s Novomlýnskou věží a protějším Vávrovým domem uchovává paměť místa z doby před regulací nábřeží.

Spíše se tedy nabízí nahradit novým nárožním domem novorenesanční budovu v Revoluční 30. Ani toto řešení však není z pohledu dnešní památkové péče úplně relevantní. Dům sice sám o sobě nijak výjimečnou uměleckohistorickou hodnotu nemá, nicméně nachází se v Pražské památkové rezervaci, kde platí režim ochrany pro všechny objekty. I když připustíme nahrazení koncového domu v Revoluční novým objektem, problémy tím nekončí - sousední barokní domek je posazen o celé jedno podlaží níž, než je úroveň Revoluční (částečně i Lannovy) třídy a návaznost těchto dvou staveb bude velmi obtížná. Nemluvě o tom, že čistě nárožní dům architektonicky neukončí slepé zadní fasády vykukující za nízkou hmotou barokní stavby, a otevírá se tedy ještě otázka zástavby dvora.

Další, bohužel utopickou variantou, je změna dopravního řešení celého pravobřežního předpolí Štefánikova mostu tak, aby se uvolnila alespoň část parcely bývalých Eliščiných lázní. Pak by jistě bylo možné dokomponovat blok bez památkových ztrát. Každopádně je dobré vnímat toto místo ze širší perspektivy prostoru mezi budovami bývalé nemocenské pojišťovny (1927, B. Hübschmann a F. Roith) a Ministerstva průmyslu (1932, J. Fanta).

Jak to zkoušeli před námi

Pokusů, jak se vyrovnat s touto složitou lokalitou, bylo v uplynulém půlstoletí bezpočet. Žádný z nich však nepřinesl úplně elegantní a bezbolestné řešení. V roce 1965 byla vypsána soutěž na mezinárodní hotel, kde zvítězil návrh týmu Bočan, Šrámková, Šrámek - autoři počítali s demolicí celého bloku u východního ústí Revoluční třídy, tedy včetně barokního domku, Vávrova domu i bývalé fary, ponechali jen vodárenskou věž a kostel sv. Klimenta. V roce 1991 pak proběhla Soutěž Novomlýnská na řešení širšího území ulic Lannovy, Nových mlýnů a Revoluční - demolice už nebyla tak plošná, novostavbám měly ustoupit jen novorenesanční domy číslo 30 a 28 v Revoluční ulici. Téma Lannova/Revoluční se také objevilo jako školní zadání ateliéru Ladislava Lábuse na ČVUT - návrhy jsou dostupné v česko-italské publikaci z roku 1996. Úkolem studentů bylo vyřešit území pouze s využitím úzkého pruhu podél Lannovy ulice.

Je zřejmé, že s postupem času nabývala na významu památková ochrana, a naopak slábla radikalita čistě urbanistického pohledu. Jeden společný rys však zůstává. Už Engel s Hübschmannem (stejně jako později Fragner) počítali s tím, že předpolí mostu bude ve výsledku tvořit symetrická dvojice budov s širokým průčelím, která orámuje ústí Revoluční ulice a vytvoří jakousi vstupní bránu. V návrzích z druhé poloviny 20. století pak již nefiguruje dvojice identických budov, potřeba vyvážit palác Merkur obdobně pevným objemem však zůstává. Kniha studentských návrhů Lábusova ateliéru pak nese výmluvný název Novomlýnská - Brána města.

Další vývoj

Problematika řešení této lokality znovu vyplula na povrch v loňském roce, kdy byl zveřejněn návrh ateliéru RH-Arch Rostislava Říhy na novostavbu administrativní budovy s obchodním parterem. Územní studie byla vypracována pro společnost Walter Titze, vlastníka novorenesančního domu v Revoluční 30. Architekt Říha navrhl na místě stávající budovy v Revoluční 30 sedmipodlažní kubickou hmotu s fasádou z lícového zdiva a velkými prosklenými plochami v pravidelném rastru ocelových rámů. Výška domu vychází z úrovně protějšího paláce Merkur. Do dvora pak architekt situoval další křídlo, které se od čtvrtého podlaží rozšiřuje a je vykonzolované nad střechu barokního domku i nad domek bývalé vozovny u vodárenské věže.

Proti tomuto záměru se zvedl odpor většiny památkářů - pražské pracoviště Národního památkového ústavu sice návrh za určitých limitujících podmínek připustilo, proti se však postavila Vědecká rada generální ředitelky NPÚ. Ta konstatovala, že "předložený návrh neřeší komplikovanou urbanistickou situaci vhodným způsobem a nevytváří v daném místě Pražské památkové rezervace přidanou architektonickou hodnotu". Nicméně za předpokladu "nalezení řešení s potenciální vyšší architektonickou hodnotou" připouští možnost demolice domu v Revoluční 30. Generální ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková pak považuje demolici za "velmi krajní řešení, které je možné až po prověření a vyčerpání všech možností zachování historického domu".

Obdobně jako Vědecká rada reagoval také Sbor expertů pro památkovou péči pražského magistrátu. Předložený návrh experti shledali nepřijatelným, lokalitu je však podle nich třeba řešit a v případě novostavby "vynikající architektonické kvality" je demolice možná. V závěru jednání pak sbor doporučil investorovi, aby na stavbu vypsal architektonickou soutěž.

Dnešní situace

Další studii území zadal investor ateliéru Chalupa architekti, který má za sebou například zkušenost novostavby hotelu Metropol na Národní třídě. Architekti však investorovi nepředložili studii domu k budoucí realizaci, nýbrž koncepční úvahu nad řešením místa. V této souvislosti zpracovali také rozsáhlou rešerši starších návrhů a soutěží na tuto lokalitu (částečně z ní čerpá i tento článek). Chalupové usoudili, že pokud se má dané místo řešit skutečně zodpovědně, nestačí se zabývat pouze nárožím Revoluční/Lannova, ale je třeba zde nově zformulovat "průčelí města". Stávající strukturu doplnili novým rozsáhlým blokem ve frontě Revoluční, Lannovy i Nových Mlýnů - soubor se tak zceluje, barokní domek se ocitá ve dvoře a novostavba částečně přemosťuje i prostor nad ním. Řešení poměrně radikální, nicméně vycházející z urbanistických souvislostí a snahy po doplnění vzorce městské struktury.

Ve snaze získat "architektonicky kvalitní" řešení, které by prošlo magistrátním Sborem expertů, pak investor začátkem letošního roku vyzval čtveřici ateliérů (Chalupa architekti, společnost DaM, architekt Martin Kotík, ateliér V3S) k účasti v soukromém výběrovém řízení. Rozhodně však nešlo o architektonickou soutěž, kterou investorovi doporučil Sbor expertů - výběr neměl žádné jasné zadání, podmínky, porotu, systém hlasování, protokol či hodnocení… Petr Bodnár ze společnosti Walter Titze si nicméně přizval celou řadu poradců, s nimiž předložené návrhy konzultoval. Byli mezi nimi i architekti Josef Pleskot, Jakub Cigler, Zdeněk Fránek, Richard Sidej či památkáři Pavel Jerie a Jan Vojta. Další jména však neznáme a neznají je ani zúčastnění architekti. Důležitou roli měl při výběru hlas soukromého památkáře Josefa Holečka, který již dříve pro investora zpracoval stavebně-historický průzkum domu v Revoluční 30. Holeček je rovněž členem magistrátního Sboru expertů pro památkovou péči.

Dva ve hře

Ze čtveřice návrhů kvalitativně vystupují dva: bratří Marka a Štěpána Chalupů (Chalupa architekti) a Petra Buriana (ateliér DaM). Obě řešení zastavují nejen parcelu domu v Revoluční 30, ale také pás chodníku v Lannově ulici a část dvora - oba pozemky jsou ve vlastnictví města. Chalupové, podobně jako v předchozím návrhu, vycházeli z analýzy urbanistické situace. Hmota jejich stavby je do značné míry definována výškovými úrovněmi a zastavovacími čarami okolních budov. Fasáda do Revoluční drží výšku i kompozici stávajícího domu, poté ustupuje z uliční čáry a šikmo stoupá do úrovně paláce Merkur. V pohledu z Lannovy ulice a také z mostu či Letné vzniká hmota tvořící adekvátní protějšek Merkuru. Je vykonzolována nad chodník v Lannově ulici, kde vytváří chráněné loubí, díky kterému se daří do parteru vtáhnout i barokní domek, dnes zcela odříznutý od chodníku. Do dvora je pak navrženo úzké křídlo podél boční slepé fasády domu v Revoluční 28, které je nižší než hlavní nárožní budova. Prostor dvora zůstává volný, nezastřešený a ústí sem pasáž procházející skrze novostavbu z Revoluční ulice.

Forma, která Chalupům vyšla z urbanistických souvislostí, výšek a čar, je překvapivě spíše krystalická než kubická. A tedy dosti odlišná od vzhledu okolních budov. Na první pohled může připomenout Novou scénu Národního divadla, která nepatří mezi příliš oblíbené stavby. Chalupové však na rozdíl od Pragera dávají budově lehký světlý abstraktní plášť, který je navíc dvojitý - vnitřní vrstvu tvoří nosné pilíře celé hmoty, prostor mezi nimi je zasklený, vnější plášť je pak z "lehké vrstvy ze žaluziové sítě", která fasádu sjednocuje a také brání přehřívání interiéru.

Petr Burian, mimo jiné autor novostavby bytového domu na Petrském náměstí, rovněž vyšel z ideje plného bloku, dále však postupoval jinak než Chalupové. Nejprve veškerý volný prostor vyplnil "těstem města", jak říká, a teprve poté z něj odřezával hmotu tam, kde překážela okolním budovám. Vydlabal tedy především jeskyň pro barokní domek a přilehlý dvůr, loubí pro chodce v Lannově ulici a seřízl roh, aby bylo lépe vidět do křižovatky. Stejně jako Chalupové pak proráží hmotu pasáží vedoucí z Revoluční přes dvůr do ulice Nové mlýny. Dvorní křídlo je stejně vysoké jako nárožní část a od čtvrtého podlaží výš je vykonzolováno nad dvůr - v podstatě jej zastřešuje. Mezi barokní domek a Lannovu ulici je pak umístěna garážová rampa.

Burianovo řešení má silně expresivní výraz, vycházející z odřezávání jednotlivých vrstev hmoty. Takto vzniklé vertikální lamely či pláty srovnané ve směru Revoluční ulice jsou východiskem pro plášť budovy. Ta je v severojižním směru tvořena žebry opláštěnými měděným či kortenovým plechem, prostor mezi nimi je prosklený. Boční fasády, tedy do Revoluční třídy a ulice Nové mlýny, kryje předsazený perforovaný kovový plášť. Autor navrhuje, aby do fasády do Revoluční byl v grafické zkratce vytetován obraz fasády stávajícího neorenesančního domu, jako "letmá vzpomínka". Dům je na první pohled solitérní, jeho tmavá fasáda i určitá syrovost výrazu na sebe strhávají pozornost. Materiálem odkazuje k architektuře pozdních 60. let, jako by byl potomkem Kotvy na druhém konci Revoluční třídy. Koncept řezů, plátů, které výrazně formují především boční (východní a západní) fasády, je výrazně skulpturální - upomíná na vrstvy hlíny, naplavenin, snad i léta dřeva. Tedy expresivní estetika, která nemá v širokém okolí obdoby.

Petr Burian ve svém návrhu rozpracovává plášť domu do mnohem většího detailu než bratři Chalupové a sílu svého řešení staví především na konceptu materiálové konkretizace objektu - jeho prezentace motivem plátků (nadsázka rozřezaného knedlíku) také začíná. Chalupové se naproti tomu zabývají především přesným vymezením hmoty a fasádu navrhují jen zhruba. Oba návrhy nicméně pracují s abstraktním pláštěm, a nikoliv řádovým principem "domu s okny".

Návrhy se liší především mírou exprese a sebestřednosti a také respektem k okolí, především k baroknímu domu. Chalupové navrhují dům, který je partnerem protějšího Fragnerova paláce, a přitom nechávají barokní domek vcelku volně dýchat. Navíc se pokoušejí vtáhnout ho zpátky do parteru ulice. Burian formuje nepřehlédnutelný solitér, který je z pohledu od řeky díky objemnému dvornímu křídlu mohutnější než Merkur. V autorské zprávě stojí, že novostavba vytváří baroknímu domu "cosi na způsob klidného, nerušivého pozadí či ochraňujícího pouzdra". Je otázka, jestli drobná stavba nebude novou hmotou spíše zavalena než orámována.

Jak hodnotit?

K realizaci byl nakonec vybrán návrh Petra Buriana - čím konkrétně investora a jeho poradce přesvědčil, bohužel nevíme. Pavel Brož ze společnosti Walter Titze (dnes už její nástupnické společnosti Brobosu Properties) na dotaz redakce ohledně výběru odpověděl: "Byl sestaven sbor více než 50 volitelů rozdělených do sekcí odborná veřejnost, oborová veřejnost a laická veřejnost. Většinovou podporu v každé z těchto tří částí poroty získal návrh arch. Petra Buriana z DaM."

Na vlastní výběr má samozřejmě právo, je soukromý investor a nemusí se nikomu zpovídat, proč si který návrh zvolil. Situace je však natolik citlivá, že způsob výběru může nakonec proti investorovi stočit veřejné mínění i média, a navíc otevírá cestu spekulacím.  Pokud by investor uspořádal veřejnou architektonickou soutěž s renomovanou nezávislou porotou, měl by v ruce velmi pádný argument, proč má na tomto místě stát právě zvolená budova - proto, že ji z mnoha návrhů zvolila odborná porota a je to nejlepší řešení, které je k dispozici. Navíc, jak připomíná historik architektury Rostislav Švácha, "město Praha má páku, jak k soutěži investora dotlačit - kus parcely patří městu -, ale pražskému magistrátu je to evidentně jedno".

Jak vůbec novostavby v historickém kontextu hodnotit? Jak vyvážit hledisko památkové s pohledem architektonickým a urbanistickým? Vyvstává zde jedna z nejzajímavějších otázek našeho dnešního vztahu k historickému městu: Je argument kvality budoucí stavby při diskusi nad demolicí historického objektu vůbec relevantní? Neměla by nás zajímat jen kulturně-historická hodnota původního domu? Argument "výjimečně kvalitní nové architektury" zazněl v kauze Revoluční/Lannova opakovaně, přitom památková péče, tak jak je dnes definovaná zákonem, ho připustit nemůže.

Do komplexnějších úvah o městě naproti tomu bezpochyby patří. Ovšem v trochu jiné definici. Je třeba vycházet z myšlenky, formulované například česko-švýcarským architektem Miroslavem Šikem, ale i mnoha dalšími, že základní jednotkou města není jednotlivý dům, ale soubor (das Ensemble). Relevantní argument pro nahrazení starého domu novostavbou pak může znít takto: nový objekt pozvedne kvalitu celého souboru domů, tedy i historických staveb, které jsou jeho součástí. Doplní blok, dá jednotlivým budovám nový smysl a zdůrazní jejich hodnoty, zapojí celek souboru do kontextu města, nastolí chybějící harmonii. Základem tohoto doplnění souboru je respekt ke kontextu, a to jak samotného souboru, tak širšího okolí. Právě tímto prizmatem je třeba se dívat i na návrhy na roh Revoluční a Lannovy ulice. Neznamená to však rezignaci na současný výraz, konstrukční možnosti a materiály ostatně Burian i Chalupové mluví architektonickým jazykem dneška.

Několik pohledů

Památkáři s Burianovým návrhem nesouhlasí - podle aktuálního vyjádření pražského pracoviště NPU je "vyloučený", neboť předpokládá demolici objektu v Revoluční 30, zastřešuje dvůr a garážová rampa by zlikvidovala "poslední relikt původní úrovně nábřeží". Vědecká rada ředitelky NPÚ, která je složena nejen z památkářů, ale i architektů, se pak také jednoznačně shodla: "Nově předložený návrh nepředstavuje v daném místě pražské památkové rezervace přidanou hodnotu, které by měl být dům č. p. 1502 (Revoluční 30) obětován."

Podle architekta Josefa Pleskota, který byl jak mezi poradci investora, tak ve Vědecké radě, je Burianův návrh příliš skulpturální: "Vychází z vlastní konceptuální logiky, a nikoliv z kontextu. Snad až na výjimku pohledu od řeky, na nějž je především komponován. Návrh bratří Chalupů naopak vychází z charakteru místa a má potenciál ho harmonicky doplnit." Obdobně se na oba projekty dívá další člen Vědecké rady Rostislav Švácha: "Opravdu si myslím, že bratři Chalupové mají návrh mnohem zdařilejší, zakládající se na mnohem hlubším studiu toho místa, poměrových vztahů mezi budovami a historického kontextu. Myslím, že nezvítězila kvalita, ale pocit investora, že architekt Malinský jakožto šéf či partner Petra Buriana protlačí snadněji ten projekt u různých pražských úřadů." Švácha naráží na fakt, že Petr Malinský, Burianův partner v ateliéru DaM, je předsedou magistrátního Sboru expertů pro památkovou péči.

Vstřícněji se na Burianovo řešení dívá ředitel pražského pracoviště Národního památkového ústavu Michael Zachař, nicméně zdůrazňuje, že jde o jeho osobní postoj, nikoliv odborný názor NPÚ. Líbí se mu solitérní architektura a domnívá se, že Burianův projekt je přínosný v tom, že do Prahy vnáší jiné možnosti výtvarného řešení, novou estetiku. Jedním dechem pak dodává, že tuzemská odborná i široká veřejnost takovéto stavby přijímá jen nerada a akceptuje spíše střídmější linii blížící se minimalismu.

Burianovu "inscenaci renesanční věže a barokní stavby jako asambláže, které dostavovaný novotvar vytváří indiferentní pozadí" pak oceňuje také historik umění Vladimír Šlapeta. Návrh podle něj "prokazuje vývojové možnosti plasticko-organického hmotového konceptu jako jedné z možných cest při řešení komplikovaných problémů výstavby v historickém prostředí".

Záplatování

A závěr? Začátkem listopadu byl návrh Petra Buriana schválen pražským Sborem expertů pro památkovou péči, čímž má otevřenou cestu k povolení od magistrátního Odboru památkové péče. Širší debata se rozpoutá teprve ve chvíli, kdy se návrh objeví v médiích. Je to škoda, diskuse o potenciálu tohoto složitého místa a možnostech a limitech jeho řešení měla vzniku návrhů předcházet, a ne za ním dýchavičně pokulhávat.

Město mohlo už dávno vypsat ideovou soutěž na širší území "Novomlýnské", která by přinesla komplexní představu, jak celé území řešit, a třeba i konkrétní regulace, jimiž by se případní investoři měli řídit. Nároží Revoluční a Lannové je totiž jen jednou z otázek této lokality. Tou další je proluka na rohu Nových mlýnů a Lannové, k úvahám se nabízí i zástavba parčíku uprostřed silničního "monoklu" nebo změna dopravního řešení. Mnohé z těchto možností ostatně prověřila soutěž, která proběhla před dvaceti lety. Nicméně magistrát její výstupy dál nijak nevyužil. Dnešní snaha vyřešit problémy tohoto území na písečku jediného domu je tak bohužel jen záplatováním problému.

Otištěno v časopise Art+Antiques 12/2011, aktualizováno v lednu 2012