Jacobus J. P. Oud: F. L. Wrightův vliv na evropskou architekturu

Ačkoliv jsem přesvědčen o nedostatečnosti každého hodnocení, které v umění i v architektuře týká se našich vrstevníku či osobností nám velmi blízko stojících, přece týčí se postava Franka Lloyda Wrighta tak určitě nad své okolí, že s pevným přesvědčením mohu jej označiti za největšího tvůrce naší doby, neobávaje se, že pozdější generace budou nuceny odmítnouti můj úsudek.
Jeho dílo uprostřed výsledků stavebního umění, jež v jeho bezeslohovosti bude nutno označiti jako sloh XIX. století, bylo tak zaokrouhleným celkem, taková jednotnost koncepce tu vládla v celku i v detailech, tak určité ve výrazu a tak bezpečné ve vývojové linii vyhlíželo jeho tvoření, že nedá se ukázat na žádný podobný jiný případ.
Je-li znakem této doby, že i dílo nejlepších autorů vždycky dává nám cítiti, jak se stávalo tím čím jest, u Wrighta jest vše, a nějaké duchovní napětí zrodu se nedá zvláště pozorovati. Obdivujeme-li se jiným pro talent, jejž vidíme postupně ovládati hmotu, ctím F. L. Wrighta, poněvadž proces vzniku jeho práce je mi úplně cizí a zůstává zcela tajemstvím.
Není nikterak na újmu této úctě, která ukázala se i v střídavých fásích vlastního vývoje ve vysoké míře oprávněnou, nepokládám-li Wrightův vliv na evropskou architekturu, vliv jistě důležitý a dokonce značný, za docela šťastný.
S tímto Wrigthovým vlivem je to podobně jako se vznikem jisté „Wrightovy školy“ v západní Americe. Wright sám o tom jednou psal, v pessimistické chvíli, že byl zdrcen viděti, jak forma, v níž realisoval ve svých stavebních dílech své pojetí, má větší, jak se zdá, přitažlivost než ono pojetí samo. Ježto jeho pojetí usilovalo o východisko z funkce a nikoliv z formy, pokládal tento zjev za všeobecně zhoubný pro vývoj stavební tvorby.
V tomto smyslu označil bych za zhoubnou také onu suggesci, jíž působilo vzácné nadání Wrightovo na architekturu  na druhé straně oceánu. V názorovém zmatku evropského stavebnictví posledních desítiletí, jež musilo - po příliš veliké jednotnosti a bezpečnosti předchozích generací - vše, co nebylo nadmíru zmatené, učiniti ihned nervy burcujícím problémem, bylo souzeno dílu Wrightovu, když bylo podrobně poznáno, aby působilo jako zjevení a vyznání. Prosto všeho detailérství, které podrylo architekturu starého světa, přesvědčivé přes svůj exotický ráz, poutavé přes jednoduchost motivů, vítězilo Wrightovo dílo naráz.
Tak pevné ve stavbě při veškeré pohyblivosti bylo složení hmot jakoby se zemí srostlých, tak přirozené bylo vzájemné pronikání elementů, jakoby běžících po filmovém plátně, tak poctivě tu probíhal provoz v prostorách s hravou lehkostí seřaděných, že nevznikla ani pochybnost, je-li tato soustava tvarů naprostou nezbytností i pro nás, a tak bylo beze všeho přijato, že účelnost a pohodlí byly zde pro naši dobu jedině možným způsobem ztělesněny v krásné synthese, že Wright-umělec a tvůrce uskutečnil, co Wright-prorok zvěstoval - že tedy nyní dlouho hledaný ideál jest nalezen, v němž universální úsilí a individuelní úspěchy se plně kryjí, zkrátka, že konečně v tomto případě to, co bylo především individuelní, stalo se opět všeobecností. K tomu přispívalo ostatně i to, že používáním Wrightových prostředků i tam, kde se s nimi manipulovalo s menší jasností než v prvotním případě mistrově, byl zdánlivě garantován celkem snesitelný a pikantní efekt - a to jistě nebylo zcela lhostejné.
A tak podlehla avantgarda architektury a vše, co se rádo, není-li to příliš ubohé, k ní počítá, v Holandsku, v Německu, v Československu, ve Francii, v Belgii, v Polsku, v Rumunsku a t. d., dobrovolně a široce vlivu tohoto obdivuhodného talentu. Vysunutí ploch, daleko přečnívající desky a římsy, často bez přerušení rozvíjející se hmoty, dominující horizontální řešení, tyto všecky typické známky Wrightovy práce, vidíme v době, kdy duch Wrightovy tvorby vnikl na naši pevninu, jako význaky značného procenta moderní stavební produkce Evropy.
Je to však chyba, které se kritikové často dopustili a na niž nelze nikdy dosti důrazně poukázati (poněvadž právě v tomto falešném výkladu spočívá důvod, proč nutno označiti Wrightův vliv na evropskou architekturu za ne zcela šťastný), je to chyba, že vznik těchto význačných znaků je připisován výhradně Wrightovi. Neboť v téže době, kdy zbožňování Wrightových děl od jehož kolegů na druhém břehu atlantického oceánu dostoupilo vrcholu, kvasilo to v samotném evropském stavebním tvoření, rodil se kubismus a purismus.
Kubismu je přisuzována právě tak přílišná a významná úloha při vzniku charakteristických zevních forem (právě tak jako Wrightovu dílu), jež ve výše uvedeném hnutí evropské architektury došly výrazu. Toto hnutí samo - jak lze podle toho soudit - je následkem smíšení dvou vlivů: smíšení, které právě zklamává, poněvadž na obou stranách svědčí vždy znovu a znovu o jistém kultu forem na místě pátrání po podstatě; které však je nanejvýš trapné, poněvadž přineslo s sebou oslabení oné konstruktivní tendence (kubistické), která ve svých důsledcích slibuje státi se nade vše významnou silou pro budoucnost stavební tvorby. Tendence - to ještě třeba připočísti - která konec konců musí sama býti blíže Wrightovi než úcta před zevnějškem, jenž byl tisíckrát napodobován.
Uvedeme-li při určování faktorů, které působily oplodňujícím vlivem při vzniku dříve vyjmenovaných jevů, úsilí konstruktivního kubismu jako doplňující element vedle Wrightova vlivu, zůstává nicméně nespornou pravdou, že fascinace, jakou vyvolávaly Wrightovy práce, připravila do značné míry tomuto kubismu cestu: ironie osudu chtěla, že onen lyrický svod, jenž je píšťale tohoto architektonického krysaře vlastní, škodil zároveň čistotě tónu, který se začínal hlásiti v evropské stavební tvorbě jako následek určitých úmyslů, které jsou patrně i Wrightovi vlastní, i když o tom jeho dílo jinak svědčilo než jeho vůle (jeho vůle, jak jí rozumíme z jeho spisů).
To, co chtěl Wright: totiž architekturu, která se zakládá na potřebách a možnostech vlastní doby, jejíž požadavky - všeobecně ekonomická proveditelnost, všeobecná sociální dostupnost, všeobecná sociálně estetická nezbytnost se resultují ve vázanost, strohost a přesnost formy, jednoduchost a pravidelnost; tedy to, co Wright chtěl, ale od čeho se obrovitým rozmachem svého velikého, okřídleného visionářského nadání často a trvale vzdálil, bylo s činorodější důsledností vzato za cíl tohoto kubismu.
Kubismus v architektuře - což třeba jasně pochopit - vznikl naprosto samostatně, absolutně neodvisle od Wrighta, snad analogickým způsobem jako malířství a v sochařství a odtud navozen, z vnitřního tlaku.
Mimo jakoukoliv povrchní a zevní podobnost povstalo také určité vzdálené příbuzenství s díly Wrightovými - a vyplatilo by se studium, které by je dovedlo vypátrat, a bylo by radno prohlédnouti si vzhledem k tomu nékteré Wrightovy reliefy - kdežto Wright a kubismus jsou v podstatě odlišné, a více: protikladné - zjevy.
Existuje mezi nimi zdánlivá shoda v úsilí po orthogonálnosti, v tendenci k třídimensionalitě, v rozčlenění stavebního tělesa a ve výstavbě jednotlivých částí, všeobecně v úsilí po skladu mnohých malých částic, k nimž se nejprve došlo rozkladem, a tento sklad ve své zevní formě prozrazuje dosud prvky prvotní analysy; společné je také užívání nových materiálů, nových technik, nových konstrukcí a orientace směrem k novým požadavkům.
Co však jest u Wrighta překypující plastičností, smyslovým nadbytkem, stalo se v kubismu, jak zprvu musilo ostatně býti, puritánskou askesí, duchovní zdrželivostí. Co se u Wrighta volně rozvíjelo z plnosti života až k určité bujnosti, která může odpovídati jen americkému „high life“, bylo samo sebou v Evropě potlačováno až k určité abstraktnosti, která se zrodila z jiných ideálů a zmocňovala se všeho a všech.
Jestliže Wright se ve své praxi projevil býti větším umělcem-tvůrcem než prorokem, připravil naproti tomu kubismus aktivněji uskutečnění toho, co bylo i Wrightovou teorií.
Od doby renesance promluvilo svědomí architektury - po tři desítiletí trvajících přípravách - po prvé opět čistě; tak krůtě přesně, jak je to vlastní všem ranným dobám, ale přece právě tak silně.
Právě tak jako ve „svobodném umění“ šlo i ve stavební tvorbě o přechodné stadium: stadium rozložení starého systému a výstavby nového řádu. Pojem konstrukce a cena poměrů byly tu znovu získány a uvedeny na jiné niveau, podstatný význam linie a téměř utlačující přísnost formy byly znovu pochopeny a až k jádru prozkoumány, názor o důležitosti hmoty a jejího komplementu: prostoru, byl znovu vyjasněn a prohlouben. Především však došlo v kubismu - jako logický důsledek předchozích obnovných pokusů - bezprostředně a mocné k výrazu napětí větší a opravdovější vitality než v architektuře mnohých předešlých epoch, v nichž samostatný život před nedávnem a v nejlepších případech omezoval se na sladce dojímající obratnost virtuosním komposičním talentem nadaného, vysoce kultivovaného vkusu.
Tak stal se onen kubismus návratem a počátkem; přikázal si povinnosti, důvěřuje budoucnosti, kdežto předchozí generace si vypůjčovaly práva, cizopasíce na minulosti. V neúmyslné romantičnosti křečovitého napětí byl náběh k nějaké nové formové synthese, k novému, nehistorickému klasicismu.
Potřeba čísla a míry, čistoty a řádu, pravidla a opakování, dokonalosti a ucelenosti; vlastnosti orgánů moderního Života, techniky, dopravnictví, hygieny a vlastně také všeho sociálního ústrojenství, hospodářských poměrů, metod velkovýroby, nalézají v tomto kubismu svého předchůdce.
Ve faktu, že vývoj věcí, které Wright tak dlouho a tak mohutně propagoval, nepochopením jeho práce utrpěl Škodu a trpí ji dále povrchním napodobením, je určitá tragika, že u Wrighta samotného koncepce stavitele přerostla vědomí apoštola, může nám býti lhostejným: lhostejným pro krásný resultát, lhostejným, protože základna jeho tvorby je poctivá, nezkažená nikterak předem estétskými premissami, lhostejným posléze také proto, že život, nezvrhne-li se v stagnaci, uniká ustavičně - a je to tak dobře - dogmatu teorie.
Teorie však - a to je právě dnes třeba zdůraznili - má neobyčejně velikou cenu jako base v životě. Je vždycky důležitá, avšak jest naprosto nepostradatelná v době, jíž chybí jakákoliv estetická směrnice, jakýkoliv tradicionelní opěrný bod. Nová stavební tvorba nemůže ve svém úsilí k novým cílům býti nikdy dosti konsekventní: avšak nezbytné nedůslednosti jejích resultátů budeme později - jsou-li opravdu hodnotné - rádi přijímati.
Wrightovým adeptům, tak jak již sám Wright činil, nelze ani dosti ukazovati, že pokračovati ve Wrightově díle je něco docela jiného než to, co se zve obyčejně „inspirovati se“ jeho prací.
Není o nic ubožejší imitovati něco, co vytvořil náš vrstevník, než napodobiti řecký sloup. Právě naopak. Škodlivější než překážky, které akademická architektura klade vznikajícímu funkcionelnímu stavebnictví do cesty, jsou ještě produkty napodobitelů moderních předchůdců, poněvadž onen zevní vzhled, pocházející z druhé ruky, jímž ošacují svá díla, svou dobovou formou a zdáním organické podstaty uniká soudu o čistém stavebnictví tam, kde akademikové nabízejí svou frontu otevřeně a jasně k útoku. Jestliže jest něco pro budoucnost nové architektury „zhoubou“, pak je to tato polovičatost, která je horší než otevřený plagiát, která je prostě bezcharakterností.