Vytvořit ostravskou scénu bude dlouhý proces

OSTRAVSKÁ SCÉNA

Dle Martina Strakoše (viz ERA 01/2010 - FENOMÉN OSTRAVA) se současná ostravská architektonická scéna začala výrazněji vymezovat až kolem roku 2000, jak byste ji charakterizoval?
V souvislosti s číslem časopisu ERA 21 vznikla debata, jestli tady scéna je nebo není. Dospěli jsme k tomu, že možná vznikla, ale spíš by to měl posuzovat někdo odjinud. Bojujeme tady, abychom stavěli dobré domy a nějaký posun určitě vnímám. Hodně dávno jsme s Kamilem Mrvou jezdili do Brna na přednášky, po jedné z nich týkající se Vorarlberska jsme se bavili s přednášejícími Rakušany, říkali, že pracovali 60 roků na tom, aby si vytvořili scénu, podhoubí, aby je lidi začali brát ... je to dlouhý proces. Určitě jsme chtěli to stejné co oni a začali jsme proto vymýšlet aktivity kolem Centra nové architektury, abychom nemuseli jezdit za přednáškami do Brna nebo do Prahy. V té době začaly i úvahy, jestli tady architektura (míněno "škola architektury" - pozn. red.) bude nebo nebude, celé se to tak trochu dalo do pohybu a nás těší, že jsme byli u zrodu. V rámci našeho sdružení jsme tady třeba udělali akci kulatý stůl ohledně architektonického školství, sezvali jsme do Ostravy téměř všechny profesory architektury, to bylo úžasné. Lidé, kteří připravovali ostravskou variantu architektury, měli možnost osobně se s nimi sejít a diskutovat, byly to výborné impulsy ... Jinak pro moderní architekturu tady bylo hodně důležité, že vznikl jeden barák na začátku, který měl rovnou střechu, byl nový a měl dřevěný obklad.

Kdo ho navrhl?
Inženýr Pavel Obroučka, který je šikovný a má přesah, že by leckterého architekta strčil do kapsy. Podařilo se mu prosadit s investorem barák, který měl obrovský vliv, alespoň u mých klientů. V té době jsem připravoval dva domy a oba investoři měli strach z rovné střechy a dřevěného obkladu. Zavedl jsem je k tomu domu a najednou viděli - nový barák, rovná střecha, dřevěný obklad a minimálně si řekli: Když on, tak to zkusím taky, a tak to začalo ... Pořádaly se výlety do Švýcarska, Německa, Rakouska, něco organizovala brněnská škola, něco Renata Vrabelová, s Kamilem jsme se účastnili a dostali se tak i do zmíněného Vorarlberska. Studovali jsme, jak to dělají, že dřevo nenatírají a podobné v jistém slova smyslu banální věci. Tak jsme si to osahali a začali ty věci navrhovat tady. Člověk má trochu jistotu, když může říct investorovi: Ano, ve Švýcarsku je to tam a tam, ukážete fotky, vysvětlíte to ... Dneska, když přijede klient, naložím ho do auta a objedu domy, které máme postavené.

Kromě ostravských architektů se ve městě, zejména díky soutěžím a developerským akcím, stále více projevují ateliéry mimoostravské, vnímáte to jako přínos?
To je vždycky přínos, okysličení. Řeknu to jinak. Byla doba, kdy se to nedařilo vůbec. Existovala skupina místních architektů, kteří mezi sebe samozřejmě nikoho nepouštěli, žádné soutěže se nedělaly, a když, tak to skončilo jako Karolina, což bylo velké zklamání. Když jsem tady začínal, tak mi generace, řekněme o deset let starší, říkala: To nemáš šanci, tady jsou ty a ty ateliéry a nikdo jiný veřejné zakázky nebo něco zásadnějšího nedostane. Naštěstí se to povedlo, ale jednoduché to nebylo a není. Kolegové z jiných částí republiky říkají totéž, problém je všude stejný, nicméně tady bylo následováníhodných příkladů nejméně ... Zpátky ke scéně. V Praze jsou peníze a hodně se staví, přišli zahraniční investoři, investují do opravdu drahých materiálů, laťka se zvedla. V Brně už to není jako v Praze, ale přece jenom to jde. Tady v Ostravě se postavila první administrativní budova, která má slušné materiály, teprve poměrně nedávno. Jde o dostavbu plynáren Radka Kolaříka, černý hranol, to byla první vlaštovka do světa místní divné architektury.

Návrh na využití lokality Karolina, projekt pro urbanisticko-architektonickou soutěž, 2000

Není to trochu zavádějící - černý hranol, černá kostka, černá brána, černá louka …
Trošku je to shoda náhod. Nemyslím si, že je správné, že některé z jmenovaných projektů jsou černé. Černý hranol uhlí může být v hlavě architekta určitým impulsem, který je fajn třeba u knihovny, ale černý barák na bydlení mě třeba nepřesvědčuje ... Když jsme u té černé, připomenu jeden zážitek. Dělali jsme hned po škole soutěž do Havířova, skončili jsme druzí, první byl místní architekt, zase bez komentáře, bylo to těsně po revoluci. Navrhl jsem tam na křižovatku těžní věž, měla se přenést z jiné lokality doprostřed kruhového objezdu, ten se nakonec jako jediný realizoval. Diskutoval jsem tenkrát s lidmi z Havířova, říkal jsem jim, že je to symbol jejich města, jejich minulost, Eiffelovka, že to všechno funguje, osové průhledy ... no a strýc mi povídá: Jak mi to říkáš,  vzpomenu si spíš na všechnu tu dřinu a je mi to nepříjemné. Uvědomil jsem si, jak je to všechno relativní. Nápad byl dobrý, ale musí se malinko počkat, až se generace, která zažila i to špatné a těžké, vymění, v té chvíli to zafunguje ... Tak to je i s Dolní oblastí, trvalo hrozně dlouhou dobu, přes 15 let, než to lidé přijali. Na začátku, kolem roku 1991, jsem dělal projekt na Dolní Vítkovice, díky kterému byly prohlášeny kulturní památkou. Teprve před třemi lety se to prolomilo a začalo se do médií jednoznačně říkat: To chceme, to jsou naše Hradčany ...

Vydání Průvodce architekturou Ostravy, iniciativa Oživená Ostrava, Kabinet architektury nebo Ostrava 2015 - Kandidát na titul Evropské hlavní město kultury svědčí o tom, že se v Ostravě na poli propagace architektury něco děje. Jak lze v tomto kontextu chápat vaše Centrum nové architektury?
Asi jsme to tady rozhýbávali, což se podařilo a v této chvíli už jsou naše primární cíle splněny. V Ostravě se pravidelně pořádají architektonické výstavy, k čemuž přispěl i fakt, že přišla nová vnímavější generace architektů. Momentálně už nemáme ambice výstavy dělat, což je dáno i tím, že přišly povodně a v našem prostoru tady dole (Centrum nové architektury se nacházelo v suterénu vily, v níž je sídlo ateliéru - pozn. red.) máme mokré stěny a na opravu zatím nejsou peníze. Hlavně ale vznikla škola architektury a některé aktivity se přenesly na její půdu, kde učím. Kamil zase střídavě působí na školách v Ostravě a v Brně. Spolupracujeme teď s jinými sdruženími na aktivitách spíš pro rozvoj města. Mimoto naše výstava, kterou jsme dali dohromady v roce 2007,  letos cestuje Polskem, otevírali jsme ji v Katovicích, ve Wroclavi, na škole architektury v Gliwicích. Z časových důvodů jsme letos bohužel odmítli Dřevěný dům.

Jaký je potenciál katedry architektury FAST VŠB-TU v rámci architektonického školství v ČR?
Veliký, všichni ať se třesou … (smích) … Jestli z každé školy architektury ročně absolvují jeden, dva lidi, kteří se potom opravdu uplatní na pomyslné top úrovni, v dnešní době může stejné procento vyjít i z ostravské školy. I přesto, že podmínky jsou nesrovnatelné, je to v plenkách a děcka jsou strašně terorizovaná nearchitektonickými předměty. Když má někdo talent, chce na sobě pracovat a dostane se k dobrým vyučujícím, a takoví už tady jsou ... většina tady sice nemá dlouholeté zkušenosti jako na jiných školách, ale možná je to výhoda. Je nás hodně z praxe a snad je to výživnější než kdybychom byli klasičtí učitelé. A děcka dělají pokroky, rok od roku je to lepší ... Dlouho jsme váhali, jestli má další škola architektury v republice smysl a došli jsme k závěru, že pro tuto lokalitu rozhodně má. Ti lepší se sem nikdy nevraceli, kdežto teď škola vychovává lidi místní, v tomto duchu je to dobré.

Jak ovlivní další vývoj v Ostravě udělení titulu Evropské hlavní město kultury konkurenční Plzni?
Potenciál, který zde je, Ostrava má navzdory nějakému titulu. Mě osobně to přijde tak trochu uměle vytvářené. Pokud město vize má a buduje a zrovna existuje nějaká soutěž, kde je může zúročit, tak je to v pořádku, pokud se ale vymýšlejí aktivity jenom proto, že se objeví soutěž, úplně dobré to není. Myslím si, že některé aktivity, které se vymýšlely, byly šité horkou jehlou pro potřeby kandidatury. To, že jsme titul nezískali, je divné a smutné, protože kultura je tady na hodně zajímavé výši. Nechci prohlašovat, že vůči Plzni je tady něčeho více nebo méně, ale díky kandidatuře se probudilo hodně lidí a udělala spousta věcí. Zmapovala se kulturní scéna, a to snad napomůže tomu, že se věci budou zlepšovat a nikdo už je nebude podceňovat, tak jako dřív. Kandidatura byla jednoznačně impulsem, dobrým nakročením do budoucna.

Neskončí teď některé z projektů v šuplíku?
Knihovna je kauza sama pro sebe. Musíme bojovat, aby se postavila. Rozhodnutí, že peníze nebudou, nesouvisí s neudělením titulu, protože to se rozhodlo již dříve. U těch jiných soutěží (veřejná soutěž na Černou louku a vyzvaná soutěž na dostavbu Domu umění - pozn. red.), tím že situaci tady znám, nebyl jsem až tak nadšený, jakým způsobem vše probíhalo a jak to dopadlo.  Vymyslela se akce na zelené louce, tedy je to shodou náhod louka černá, ale já si myslím, že daleko potřebnější pro město by bylo dotáhnout staré projekty.  Marketingově ale někdo rozhodl, že tím by se nezviditelnili. Jasně, je debata o architektuře, byli tady světoví architekti, byly přednášky, ale přesto se musí začít u toho, co je rozdělané.

ATELIÉR

Rodinná vila, Ostrava-Lhotka, 2006

Co znamená ATOS-6?
Ateliér Ostrava 6. Na název jsem neměl žádný vliv, přešel ze socialistického podniku, Stavoprojektu, který jsem jako student vnímal negativně, bílé pláště a sterilní atmosféra. Po pár letech praxe v Ostravě jsem dostal tip na kancelář ATOS-6, byla v té době asi o dvaceti lidech, že potřebují architektonické návrhy a nemají architekta. Začal jsem s nimi spolupracovat jako živnostník. Pak přišel rok 2000, kdy se dělala soutěž na Karolinu a já udělal návrh, v podstatě na koleně. Kamarádka, která v té době studovala ostravskou školu, mi vypomohla s 3D, zbytek jsem vykreslil sám. U toho jsme dělali ještě vilu do Lhotky, takže to bylo strašné, ale krásné období. Když potom vše viděli moji nynější partneři z firmy, nabídli mi, že mě vezmou jako společníka. Přistoupil jsem mezi staré pány, kteří měli zkušenosti, já měl zase elán a velké plány. To bylo dobré spojení. Něco to vezme, ale něco dá.

Jak se za tu dobu změnil entuziasmus mladého architekta?
Nad dveřmi mám citát Renza Piana, hrozně se mi líbí: Architekt, který se nedomnívá, že by mohl změnit svět, je kandidátem na sebevraždu. Je to nezbytná utopie, která patří k této profesi ... Člověk nesmí opustit své ideály, jinak by neměl sílu každý den bojovat. V tom jsem pořád optimista. Jinak samozřejmě informace, které člověk těmi roky má, moc radostné nejsou.

Ambivalentnost ateliéru se dodnes projevuje v existenci inženýrského ateliéru a architektonického týmu na dvou různých adresách. Znamená to, že jako architekt se věnujete pouze tvorbě studií a projektovou dokumentaci svěřujete inženýrům?
To, že máme dvě střediska, dvě adresy, se vyvinulo historicky. Mí partneři sídlí v Porubě, tam měli svůj Stavoprojekt a potom i svou novou firmu, já zase sídlím od počátku tady na Slezské. Ale zásadně si veškeré projekty kreslíme sami, ať je to třísetmilionová zakázka nebo rodinný dům. Sami si zpracováváme prováděcí dokumentaci, bez toho si dnes vůbec neumím představit realizaci kvalitních staveb. Je to velká zkušenost dělat hlavního inženýra projektu na přístavbě ČEZ Arény. Na začátku jsem měl z toho strach, ale vydržel jsem a jenom díky tomu jsme si byli schopni vše uhlídat, kdyby rozhodovali jiní, tak by to prostě vůbec nefungovalo. S kolegy jsme se shodli, že tady stále chybí inženýrská kancelář, která by měla ambici dobře doprojektovat architekturu. Buď by to zkazili a … no vlastně jiná možnost není, prostě by mi to zkazili, není tady nikdo, kdo by to dovedl udělat dobře, na rozdíl od Prahy, kde takové inženýrské firmy jsou. Je to z nouze ctnost, nad kterou člověk už ani moc neuvažuje. Bohužel se toho nedá tolik postavit, ale zase máme dneska zkušenosti, člověk jezdí na stavby, vše vidí a dovede hned reagovat.

Funguje tedy nějakým způsobem spolupráce s původní kanceláří ATOS-6?
Mí partneři jsou statik a inženýr. Na přístavbě Arény jsem měl tu výhodu, že jsem za nimi mohl zajít cokoli zkonzultovat. Oni vyprojektovali převážnou část statiky a řešili prostorovou koordinaci rozvodů energií. Měl jsem jistotu zázemí, kterou mám vlastně pořád. Člověk nemá psychologický pocit, že to je vše jen na něm ... Na těchto velkých zakázkách je výhoda našeho spojení zcela zásadní.

Jaké jsou Vaše aktuální projekty a Vaše další ambice?
Nejlépe to všechno zabalit a skončit … (smích)

Zabalit?
Samozřejmě to nezabalíme, ale co se děje s veřejnými zakázkami, s cenami projektových prací, s některými investory, to je děsivé, tady se nedá kvalitně pracovat …

Víc se nedozvím?

Dům služeb a školicí středisko energetických úspor, Ostrava

Začali jsme stavět první pasivní administrativní dům v republice, podle názvu samozřejmě neskutečně zajímavý projekt, ale nic není tak jednoduché. Ten projekt musí být cenově dostupný, má být rozumný, zdaleka se nebudou používat veškeré technologické a konstrukční výstřelky, které jsou dnes k dispozici. Staví to reálný investor, který má omezené prostředky, takže se vše neustále optimalizuje a zjednodušuje, jako obvykle. Máme také rozdělanou spoustu vil. Když to přeženu, dřív bylo 10% staveb pro bydlení, čili jedna, dvě stavby za rok a k tomu velké akce. Teď je to naopak. Je milion vil a rodinných domků a k tomu sem tam něco většího. Předěláváme ostravský park Komenského sady, který byl rozdělán velice velkoryse, ale všechno se poškrtalo, protože nejsou peníze a je to spíš taková řízená oprava. Pro mě to je hodně zajímavé tím, že jsem se seznámil s Kurtem Gebauerem, s nímž na projektu spolupracujeme. Z rodinných domů se některé staví, což je příjemné, ale zároveň i úplně strašidelné. Tolik malých věcí a s každou úplně stejné starosti jako se stavbou velkou, peníze jsou úplně směšné vzhledem k velkým stavbám, stavební firmy všechno mění, nechápou, když přijdete a řeknete: To předěláte, protože to bylo tak a tak … jdou otázky typu: Vy jste nějací příbuzní toho investora, že se jim o to tak staráte? … Ale když je práce, tak to je lepší, než když není ...

Na vašem ateliérovém webu je i kolonka teorie, předpokládám že osvěta je pro Vás nezbytnou součástí architektonické tvorby?
Určitě ano. Díky činnosti Centra nové architektury jsme vymýšleli různé dokumenty, zabývali se různými věcmi. Vyhovuje mi praktická stránka naší práce, ne nějaké přílišné akademické debaty, ale opravdu řešení problémů a jeho hledání. Momentálně mě tíží, jak se vyvíjí veřejný prostor, zakázky organizované městem, to, že investoři staví domy sobecky. Martin Strakoš velice dobře popsal Amébu (bytový dům Améba v sousedství Nové radnice - pozn. red.) jako dům, který parazituje na okolí. Domy dneska jenom vysávají a nic netvoří, tady je to jeden dům za druhým. Uvažuju, že bych se tomu věnoval, zmapoval to, jen kdyby bylo víc času …

Děkuji za rohovor.