V USA je architekt už jen jednou z profesí...

Nedávno jste se vrátil z Denveru z kongresu AIA, kde jste obdržel titul Honorary Fellow AIA. Co tomuto aktu předcházelo?
Členství v AIA, který byl založen již v roce 1857, není podmínkou výkonu povolání, ale je spíše prestižním spolkem architektů, kteří chtějí přispět k rozvoji architektury i profese. Americký institut architektů se v roce 1952 rozhodl vytvořit spolek elitních členů a založil College of Fellows a od té doby si pro své členy ve stanovách zakotvili kromě základního členství také prestižní titul Fellow – FAIA. Zahraničním architektům pak od roku 1954 uděluje čestné členství – Honorary Fellow, ve zkratce Hon. FAIA. Na rozdíl od amerických architektů – členů AIA, kteří mohou o titul Fellow zažádat, zahraničního člena musí nominovat některá ze sekcí AIA. Kromě nejčastěji udělované kategorie – architektonický nebo urbanistický design, se dá titul získat také za činnost v dalších čtyřech oblastech, konkrétně jde o vzdělávání nebo výzkum, dále pak o stavebnictví a o veřejnou správu, která souvisí s architekturou.
Když jsem byl vloni nominován, musel jsem vyplnit množství formulářů a poslat AIA svůj životopis a portfolio. Kromě toho nominovaný architekt určí alespoň pět osobností, které následně AIA žádá o reference.
Navrhl jsem šest zástupců reprezentujících naši architektonickou scénu. Snažil jsem se, aby doporučení pocházela jak z akademického světa, tak ze světa praxe u nás i v zahraničí.

San Francisco, centrum

Jakou formu měl obřad udělování Honorary Fellow? Mohl byste ceremoniál přiblížit?
Proběhl v červnu na Kongresu AIA v Denveru a byl spojen s udělováním titulu Fellow americkým architektům, mimochodem letos titul získalo asi 120 členů AIA. Čestné členství – Honorary Fellow, udělováné zahraničním architektům je mnohem unikátnější. Letos nás bylo sedm, většinou nominovaných za architektonické navrhování: dva Němci – Zvi Hecker a Matthias Sauerbruch, Španěl Francisco Mangado, Holanďan Ben van Berkel , Mexičan Fernando Romero a Číňan Siegfried Zhiqiang Wu, ten byl jako jediný oceněn za urbanismus. Ceremoniál se odehrával v denverské opeře se vší americkou parádou a vážností. Dokonce nám nechali ušít slavnostní černé úbory, které se trochu podobají úborům, jak je známe z našich promocí. Taláry v různých barvách měli také prezident a bývalí prezidenti nebo kancléři AIA, kteří nás jednotlivě uvedli a přivítali na jevišti. Jak říkám, atmosféra byla velice důstojná, což odpovídá skutečnosti, že si američtí architekti tohoto ocenění velice váží. Mimochodem, součástí kongresu bylo také předání tří hlavních ocenění a mnoha dalších cen AIA vybraným osobnostem americké scény i významným stavbám.

O jaké osobnosti šlo?
Zlatou medaili získal Thom Mayne ze studia Morphosis. Cenu za nejlepší architektonickou firmu obdrželi Tom Williams a Billie Tsien. A pak tam byla cena, která se mi velice líbila: udělovala se stavbám po pětadvaceti letech provozu. Letos ji získalo muzeum Menil Collection od Renza Piana v Houstonu v Texasu.
Dále udělují ceny jednotlivým stavbám ve třech kategoriích – architektura, interiér a urbanismus. Přišlo mi docela sympatické, že na rozdíl od naší Grand Prix, bylo v každé oblasti oceněno asi deset projektů, ale bez uvedení pořadí. Samozřejmě to souvisí s velikostí země a množství realizací, ale stejně mi ten princip přišel zajímavý i pro naše skromnější poměry. Kromě toho udělují další dílčí ocenění, z nichž jedno je věnováno mladým architektům. A zase: nejde o jedince, letos bylo oceněno 15 mladých architektů. Zajímavé pro mne bylo rovněž udělení šesti cen osobnostem spolupracujícím s AIA v oblasti architektury, kteří pracují ve státní správě, na univerzitách nebo v různých kulturních institucích. V souvislosti s aktuální revokací diskusí o ceně za architekturu připravované ČKA, znovu připomínám, že AIA není organizací, která poskytuje oprávnění projektovat. Nejde o komoru, ale o profesní spolek na úrovni naší Obce architektů.

Petrifield Forest National Park, Arizona

Bylo publikum seznámeno s vaší tvorbou?
Nominaci určuje komise, která obdrží portfolio, ve kterém mělo být na asi patnácti stránkách představeno minimálně pět prací. Z něho komise připravila krátkou prezentaci, která se promítala při předávání ceny a potom i při slavnostní večeři. Mimochodem, jako každý rok, Američané pozvali dva z těch sedmi zahraničních Čestných členů AIA ke krátké přednášce a moderované diskusi. Měl jsem to štěstí, že vedle Francisco Mangada, vybrali i mne.

Co jste chtěl americkým kolegům sdělit?
V těch asi dvaceti minutách jsem se omezil na charakteristiku svých priorit a hodnot. Ty jsem prezentoval na jednotlivých stavbách resp. okruzích zadání a tématech, kterým se věnujeme. Mluvil jsem o stavbách pro seniory, díky kterým jsme se více zaměřili na uživatele našich domů a začali se intenzivněji zajímat, jak na ně působí – vedle estetických a technických kategorií velmi sledujeme i komunikativnost a účelnost návrhů. Další charakteristikou náplní našeho ateliéru jsou bytové stavby včetně rodinných domů. Pracuji rád se soukromýni investory, třeba na malých zakázkách, které přinášejí velice osobní, bezprostřední jednání a díky drobnému měřítku vil, je to navíc velmi kreativní práce, takřka jako sochařina.  A třetím fenoménem jsou rekonstrukce, přístavby a nástavby i stavby v historickém prostředí. Rádi se v tomto prostředí vyjadřujeme současnými prostředky, ale chceme, aby z něho nápadně netrčely. Přitom vycházíme spíše z aplikace obdobných principů, nikoli z přímé nápodoby. Zkrátka je to spíš systémové než doslovné navazování na svět, do kterého vstupujeme.

Příměstská krajina, Bozeman, Montana

Jak reagovalo kongresové publikum? Byl prostor pro diskusi?
Debatovalo se otevřeně a mě potěšilo, že přítomní pochopili podstatu naší práce a byli vstřícní našim sdělením. Mluvil jsem o prostých věcech, které se v současné architektuře moc nesledují. Přednáška o naší práci byla pozitivně přijata, mimo jiné asi i proto, že zapadla do kontextu konference. Její vůdčí motiv byl totiž orientovaný na sociální programy a humanismus v architektuře a samozřejmě udržitelnost. Čili tu nedominovaly výtvarné nebo technické exhibice, ale klíčové přednášky pronesly osobnosti, které se zabývají například systémem pomoci v rozvojových zemích, humanizací prostředí atd.

de Young Memorial Museum, San Francisco - Herzog & de Meuron, 2000 - 2005

A co samotná severoamerická scéna? Lze předpokládat, že jste v USA také hodně cestoval…
Asi vás zklamu. Svou cestu jsem založil více na poznávání přírodních krás než architektury, takže jsme navštěvovali především přírodní parky. Z velkých měst jsem viděl jen Denver a San Francisko. Z menších měst Bozeman, kde žije a pracuje Tomáš Bitnar, který nám představil kromě svých realizací i množství dalších staveb. Díky němu jsem měl možnost hlouběji poznat prostředí přípravy i realizace staveb v USA. Zpočátku jsem byl velmi překvapen z úrovně a charakteru standardní výstavby. Očekával jsem konzervativní prostředí, ale nemyslel jsem si, že současná architektura, jak ji člověk zná ze západní Evropy, tam vlastně v některých státech neexistuje. Natvrdo se tam zabydlela postmoderna: klienti moderní nebo dokonce současnou architektonickou tvorbu nechtějí. Naštěstí tam jsou pořád lidi, kteří dělají tradiční stavby dobře a se znalostí věci. V posledních letech se tam ovšem dostala do módy snaha zacházet s tradiční architekturou kreativně a individuálně, jak se učili na modernisticky laděných školách, takže pouhá aplikace viktoriánské předlohy autory neuspokojí. To vede k touze míchat dohromady jak různé styly, tak materiály a výsledek vypadá na můj vkus dost nedůstojně.

Co je toho podle vás asi příčinou?
Ještě předešlu, že v Denveru a vůbec ve velkých městech je to přece trochu jinak než v Bozemanu, což je takové menší, trochu kovbojské městečko. Ve velkých městech samozřejmě převažují spíše modernistické stavby, které často dost necitlivě ovlivnily historické čtvrti: takže jejich opatrnost a ostražitost vůči modernismu je pochopitelná. Podstatu vidím kromě zmíněné konzervativnosti klientely také ve faktu, že důležitou roli v procesu projektování tady nehraje architekt, ale kontraktor – dodavatel. Ten má spolu s klientem rozhodující slovo a nemá touhu vytvářet něco nového nebo dokonce experimentovat. Architekt navrhne studii, která je trochu zkoordinovaná s profesemi, případně jednostupňový projekt pro stavební pobolení a vlastně nenese tolik odpovědnost za technické řešení. Jenže má tím pádem také menší vliv.

Taliesin West, Scottsdale, Arizona - Frank Lloyd Wright, 1937 - 1938

Zmínil jste se o vašem překvapení z průměrnosti běžné výstavby. Není tedy vaše Čestné členství v ústřední organizaci severoamerických architektů, čili ocenění autora výrazně moderního tedy jistým paradoxem?
Skutečně je určitým paradoxem, že v AIA bývají oceňováni autoři staveb, které se staví v některých částech USA spíše ojediněle. Moje práce je přitom ve srovnání s ostatními čestnými členy asi nejméně extravagantní…  Samozřejmě, že se moderní věci staví i v USA, nemusím připomínat Liebeskinda nebo Gehryho atd., Když se staví Muzeum umění, předpokládá se zřejmě, že bude šišaté a špičaté a udělá ho Liebeskind,ale jinak běžný Američan by si ho přes práh svého domu nepozval…
Zkrátka architekti tam nemohou udělat to, co by chtěli, protože fungují v podřízené roli. A když se investor třeba na doporučení dodavatele rozhodne, že objekt bude ve viktoriánském stylu, architekt jej bude muset navrhnout ve viktoriánském stylu.
Po současné architektuře tam většina klientů neprahne, a když se náhodou někdo objeví, dodavatelé a manažeři mu to rychle rozmluví: aby si moderní dům nestavěl ani pro sebe, protože je nutné počítat s tím, že bude potřeba dům po pár letech opět výhodně prodat. Mimochodem, v Americe jsou opravdu nádherné staré městské domy, staré stodoly nebo staré dřevěné rodinné domky tedy – není divu, že proti tomu, co se tam dnes staví, to většině lidem imponuje a je blízké…
Zajímavé je, že na americké scéně se tak silně uplatňují velice tradicionalistické přístupy, což je v rozporu s vývojem technologií, které jsou USA zaměřeny na pokrok ve stavění.

Křížová cesta u misionářského kláštera San Xavier del Bac, Tuscon, Arizona

Jak byste srovnal tamější proces projektování se situací u nás?
U nás se prozatím zachoval triumvirát architekt, investor, dodavatel a to v poměrně rovnoměrném vztahu. V USA je architekt už jen jednou z profesí. Manažerský nebo dodavatelský model výstavby se však šíří do západní Evropy a tedy také k nám, zvláště u velkých developerských projektů… V tomto systému jde víc o investování a developerské zájmy než o potřeby těch, co staví konkrétní dům nebo školu…

Misionářský klášter San Xavier del Bac, Tuscon, Arizona; postaven v letech 1783 - 1797

A kdybyste porovnal školství? Jedním z rozdílů mezi našimi zeměmi a profesemi jsou například obtížné státní zkoušky, které ověřují komplexně znalosti i schopnosti adeptů, které v USA musí skládat absolvent při vstupu do komory.
Ano je to tak, ale v USA nemají samosprávnou komoru, přístup k profesi je úředně regulován na úrovni jednotlivých států. Toto možná také stojí na pozadí rozdílu vážnosti AIA v obci amerických architektů, institut je jejich samosprávným spolkem. My máme samosprávnou komoru a spolek je vlastně duplicitní program, ale přináší to problémy, např. když komora začne uvažovat o zavedení excelence formou elitního členství nebo udělování cen. 
Skutečně, vzdělání se při vstupu do profese v zemích EU uznává a prověřuje se pouze osvojení znalostí vedení kanceláře a legislativy. Situace v USA umožňuje školám více experimentovat, ale současně je zde obtížnější evidence nějakého standardu obsahu a kvality studia. Některé tamější školy nenesou odpovědnost za komplexnost výuky, jsou zaměřeny spíše na tvůrčí aspekty profese a opomíjejí např. znalosti technické oblasti vzdělání.
Školy v USA jsou hodně svobodné, ale projevuje se to i v obrovském rozptylu kvality škol i jejich absolventů. Nefungují jako naše školy, které se věnují výuce komplexně. Někteří jejich absolventi se naučí stavět domy, až když nastoupí, do kanceláře.

Dovolte se vrátit ještě na denverský kongres. Kterému tématu se věnoval?
Ústředním mottem bylo: Leaders-Builders, jinými slovy architekti jsou vůdci. Na poslední, klíčovou přednášku pozvali organizátoři dokonce státníka – generála Powela, který stál v čele amerických jednotek v bojích v Perském zálivu. Mimochodem, nedávno jsem četl Karfíkovy vzpomínky: dlouhá léta působil v USA a pracoval u Wrighta. Píše, jak jim tam závidí moc, kterou má architekt, že se před ním všichni třesou, když přijde na stavbu. Podepisuje totiž kontraktorovi faktury – a bez jeho podpisu banky nezaplatí. Od té doby se zřejmě hodně změnilo, ale nechci tvrdit, že znám tamní školství nebo stavební produkci, mé názory jsou omezeny pouze dílčím poznáním situace na severoamerické scéně.

Venkovská krajina, Montana

Kdybyste se v myšlenkách pokusil shrnout svůj severoamerický zážitek. V čem byla cesta pro vás inspirující?
Asi ve všem, ale převahu měla úžasná příroda. A samotná velikost země i její různorodost a odzbrojující vstřícnost a přívětivost lidí…
Zajímavé jsou tamější nové přístupy a význam kladený otázkám a kvalitě podmínek života ve městě. Například změna jejich postoje k zeleni. Od hygieny a estetiky, přesněji okrasných funkcí přecházejí k prvkům užitkovosti. Ve městech se v parcích i na střechách domů začínají pěstovat různé plodiny: ovoce i zelenina nebo bylinky apod., a tento nový fenomén má ještě jeden účel a dopad: dává totiž lidi dohromady. Aktuální problém je totiž v tom, že díky počítačům žijeme v současnosti jakýsi vedlejší, virtuální život: lidi spolu přestávají komunikovat, protože sedí doma u počítače, nebo jsou celý den v práci, taky obvykle u počítače – a domů přijedou autem, takže za celý den nikoho nepotkají. Proto se v USA prosazuje chození pěšky a jízda na kole, ačkoli drobná struktura individuální zástavby měst a s tím související absence hromadné dopravy to rozhodně neusnadňují, nebo zmíněné pěstování zeleniny nebo ovoce – s někým, třeba se sousedem na společně sdíleném místě – třeba na náměstí nebo na zelené střeše.

Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský

Arcosanti, Arizona - Paolo Soleri, koncept od 1956, stavba od 1970

Maják Big Sur, Kalifornie

Contemporary Jewish Museum, San Francisco - Daniel Libeskind, 2006 - 2008

Přístavba Muzea umění v Denveru - Daniel Libeskind, 2006

Městská krajina, Denver

Městská krajina, Denver

Veřejná knihovna, Denver - Michael Graves, 1990 - 1995

Kaple misionářského kláštera San Xavier del Bac, Tuscon, Arizona

Jestřábí věž, mys Carmel, Kalifornie - Robinson Jeffers, dům postaven 1919, věž 1920 - 1925

Mesa Verde National Park, Colorado