Rozhovor s Alberto Kalachem

Vašemu loňskému příjezdu do Čech zabránila přírodní katastrofa, kdy jste musel zůstat v Mexico City a obnově města po zemětřesení. Jak významně ovlivňuje zemětřesení architektonickou tvorbu a obecně život v Mexiku?
Zemětřesení jsou v Mexiku běžným jevem, ale to, co přišlo 19. září 2017, mělo nezvykle velkou sílu (7,2 stupňů Richtera a 350 obětí - pozn. red.) a současně se odehrálo něco velmi podivného, neboť poslední velké zemětřesení v Mexico City se odehrálo přesně ve stejný den (19. září 1985, 8,0 stupňů Richtera a více než 5000 obětí - pozn. red.). Od té doby v tento den pravidelně nacvičujeme evakuaci. Také v minulém roce se od ráno ve školách a na pracovištích konala zkušební evakuace, které jsme se také účastnili. O hodinu a půl později udeřilo zemětřesení naplno. Všichni jsme si přitom mysleli, že jde o nějaký žert. Přece není možné, aby třicet let po jednom silném zemětřesení přišla ve stejný den další katastrofa. V roce 1985, kdy jsem s architekturou teprve začínal, ještě nestál žádný můj dům, ale tentokrát jsem se bál nejen o své příbuzné, ale také o obyvatele domů, které jsem od té doby postavil. Začal jsem tedy své realizace postupně objíždět a zjišťovat, zda neutržily nějakou újmu. Lidé sami netušili, zde je bezpečné v nich pobývat. Byla to otřesná zkušenost. Mnoho domů se zřítilo. Ne však tolik jako před třiceti lety, za což mohou nové přísnější normy na stavební konstrukce, ale Země je Terra incognita (lat. název země neznámá - pozn. red.).

To nahrává ke srovnání norem a regulací mezi Evropou a Mexikem. Na rozdíl od středoevropské architektury svázané normami a protkané technologiemi umožňuje navrhování v mírném klimatu Mexika soustředit se v architektuře na jiné věci než u nás.
Naše normy jsou více zaměřené na ochranu před zemětřesením, takže se musíme soustředit na konstrukci. Když tedy navrhneme dobrou konstrukci proti zemětřesení, pak dobře odolá i případným požárům.

Dalo by se říci, že konstrukce určují podobu vašich projektů?
A hned vedle toho jsou mým hlavním zájmem také zahrady. Vegetace totiž napomáhá tomu, aby konstrukce nebyla příliš agresivní.

Poprvé jsem se o Vaší tvorbě dozvěděl v souvislosti s knihovnou José Vasconcelos, která vypadala jako obří regál nebo spíše jako stroj. Od té doby si všímám, že příroda hraje stále větším prim, což dokládá i sídlo Vašeho ateliéru pohlceného zelení. Vnímal jste dříve architekturu jako něco technicistního, zatímco dnes spíše jakou součást životního prostředí?
Krajinná architektura a zahradničení mě zajímá od počátku, ale tehdy jsem měl velmi málo zkušeností. Postupem času a s každým projektem se to zlepšuje. Nyní znám daleko více rostlin, než tomu bylo za mlada. Je to podobně jako s přáteli. Musíte se s nimi seznámit a nějakou dobu je poznávat.

Živé organizmy také vyžadují větší průběžnou péči, zatímco když dokončíte dům, může tam stát sám po desetiletí bez potřeby ošetřování.
Tímto obdobím jsme si také museli projít. Stromy nám po několika letech odcházely, ale dnes už dobře víme, jaké rostliny vysadit do konkrétního prostředí.

Na mezinárodní scéně se v poslední době o mexické architektuře mluví více než kdy jindy. Je to jen dojem nebo se v současnosti odehrává ve Střední a Jižní Americe nějaký vzmach?
V poslední době lze sledovat velký pokrok nejen v mexické, ale také české, francouzské nebo japonské architektuře, což zapříčinil populační růst ve druhé polovině minulého století. V 50. letech byl nedostatek architektů, ale dnes mladí architekti vytváří enormní počet návrhů jak zlepšit domy a města. Myslím, že tento architektonický boom lze vysledovat po celém světě. Naše profese se stala módní. Školy architektury jsou tak plné studentů.

Frank Lloyd Wright čerpal pro návrhy kalifornských domů z aztéckých kultur. Řada významných mexických architektů dnes vyučuje a staví na západě USA. Jaký obecně panuje vztah mezi oběma architektonickými komunitami? Lze to vnímat i v souvislostech s dnes uvažovanou výstavbou zdi mezi oběma zeměmi.
Nejprve je potřeba správně porozumět těmto dnešním hranicím, které jsou uměle vytvořené člověkem. Před sto padesáti lety patřila Kalifornie Mexiku, o kterou nás Američani připravili ve válce. Kalifornie, Texas a další velké státy byly kdysi součástí Mexika. Hranice mezi zeměmi se mění, ale klimatické prostředí nás spojuje. V Kalifornii je stejně mírné klima a není tak rozdíl při navrhování domů. Místní stavební předpisy se lze rychle doučit.

Je tak dobré znát historii místa a nebrat vážně uměle vytvořené hranice.
Ale nedívejme se jen do historie. To, co by mělo pro architekty hrát mnohem důležitější roli, je geografie.

Vaše hlavní město je dvakrát větší než celá naše republika. Jak lze plánovat udržitelný rozvoj a fungování tak velkého mega-města jakým je Mexico City? Vím, že v historii jste se kriticky vyjadřoval k absencí plánu a stavu technické infrastruktury.
Je možné přicházet s novými plány, ale je téměř nemožné je následně také aplikovat. Pro vytvoření projektu je potřeba mít dostatečnou představivost a vědomosti, ale pro následnou realizaci je nezbytné, aby podobně uvažovala také společnost, což je v dnešním diverzifikovaném Mexiku téměř nemožné. Proti úzké skupině velice bohatých stojí extrémně chudá většina. V tom spočívá dilema dnešního Mexika jeho dalšího městského plánování.

K rozdělení mexické společnosti se váže má další otázka. Luis Barragán byl aristokratem se vším všudy. Na velkorysosti jeho staveb je znát, že si sociální témata v architektuře nepřipouštěl. U Vašeho rodinného domu za 5000 USD dokazujete, že Vás otázky levného a dostupného bydlení zajímají.
Na škole architektury Universidad Iberoamericana jsem měl výborného učitele z Maroka, který však žil v Mexiku po celý svůj život. Jmenoval se José María Buendía Julbez a ten mě zasvětil do Barragánových staveb. O jeho díle napsal také knihu. Jednou mě vzal do Barragánova domu a ukázal mi úzké točité schodiště pro služebnictvo a další malé místnosti pro personál. Odpověděl mi tím na otázku, kterou jste právě položil. Barragán zcela jistě nebyl špatným člověkem, ale žil ve svém vlastním světě a sociální otázky se ho nedotýkaly. Po návštěvě Barragánova domu mi pak Buendía sdělil, že architekti ve 20. století by měli věnovat více pozornosti sociálním problémům. V minulosti architekti stavěli zahrady a zámky pro monarchy, ale dnešní architekti by měli složit obyčejným lidem. Tuto myšlenku stále opakoval a já se pokouším následovat doporučení svého profesora.

Nyní jste zmínil svého marockého učitele. Studoval jste však také na Cornell University, kde promovali Richard Meier nebo Peter Eisenman. Proč jste si zvolil školu z Břečťanové ligy? Co Vám dala do profesních začátků?
Když jsem dokončil studium na Universidad Iberoamericana, tak ekonomika v Mexiku stagnovala a nebylo mnoho práce. Nabízela se tak šance odejít do zahraničí a a pokračovat ve studium další dva roky. Můj přítel Enrique Norten (zakladatel TEN Arquitectos a absolvent Cornell University z roku 1980 - pozn. red.) mi tehdy poradil, abych šel studovat na Cornell. Původně jsem si myslel, že si dělá legraci, abych odjel do třicetitisícového města, kde jsou velmi chladné zimy. Nakonec se to ukázalo jako správná volba, neboť jsem začal být více disciplinovaný. Chodil jsem do budovy, kterou o mnoho let později nešťastně rozšířil Rem Koolhaas. Cornell se tou dobou mohl pyšnit jednou z nejlepších knihoven zaměřených na výtvarné umění. Protože všude kolem byly hromady sněhu, zůstával jsem lapen v knihovně (třípodlažní sál Andrew Dickson White Library s florálně zdobenými kovovými regály byl postaven v roce 1900 - pozn. red.), kde jsem nabyl ohromné zkušenosti.

V loňském rozhovoru pro časopis Intro odhalujete znalost českých skladatelů, spisovatelů a dramatiků. Je Vám česká kultura nějakým způsobem blízká nebo máte obdobné kulturní znalosti o mnoha dalších zemích?
Architekt by měl mít co nejširší rozhled, nebo o to alespoň usilovat. Knihy Milana Kundery mi otevřely cestu k dalším českým umělcům, které ve svých textech zmiňuje. Dobrá kniha člověka navede k další knize a tak by to mělo stále pokračovat.

A dala by se podobná kontinuita najít i ve Vašich stavbách?
Je to možné, ale příliš nesleduji svoji stopu. Analýzu by měl nejspíš provést někdo jiný, kdo bude mít odstup. Já se namísto ohlížení dívám kupředu.