Nekrolog Růženy Žertové

Vážení smuteční hosté,

loučíme se s vynikající osobností naší výtvarné kultury a vzácným člověkem, paní architektkou Růženou Žertovou. Osobností velkého talentu, který mohla uplatňovat, díky dramatům doby, jen s řadou omezení, avšak vždy s otevřeným hledím a jasným názorem.

Jak ráda říkávala, tatínek byl Žert, maminka Veselá a brali se na Smíchově. Vyrůstala však v údolí kouzelné řeky Ostravice, kterou na jedné straně lemovala poetická silueta beskydských vrchů od Prašivé, přes Lysou horu, Ondřejník po Kněhyni a na druhé straně skrumáž komínů a šachet ostravské industrie. Místo jejího narození není přesně známo, bylo prý to někde po cestě z Frýdku do Vítkovic. Jako by to předznamenalo její jízdu přes celou republiku od Košic, až po Ústí nad Labem, kde zasazovala své hrdé obchodní domy o pár desetiletí později… Tatínek byl Sokol, muzikant a hrdina odboje, odsouzený k trestu smrti, když exekuci unikl jen o vlas.

I jeho dcera byla takovým odbojným živlem: architektkou proti své vůli. Po mamince nadaná zručností, chtěla nejprve studovat textil na Uměleckoprůmyslové škole, avšak v čase stalinismu se mohla nakonec zapsat jen na architekturu na ČVUT v Praze. Tam však tehdy probíhaly nepříjemné kádrové čistky a tak nakonec dala přednost pokračovat od druhého ročníku na brněnské technice. Aby to člověk někam dotáhl, musí potkat ve správnou chvíli správné lidi. A to se jí skutečně povedlo. Na Rybářské poznala laskavého a geniálního profesora Bedřicha Rozehnala a jeho tým Ústavu staveb užitkových. Nejstarší v něm byl bývalý příslušník britské armády Jaromír Sirotek, dalším absolvent Baťovy školy umění Zdeněk Řihák a konečně Ivan Ruller. Mezi všemi vzniklo kamarádství na celý život.

Zároveň se stala i důvěrnicí, jak říkávala "vrbou", profesora Rozehnala v dobách, kdy byl vystaven šikaně ostravské mafie Meduny, Alexy a tajné policie. Svůj diplom obhájila na téma porodnice ve Frýdku na konci roku 1956, zatímco její mladší bratr Petr zažil nejostudnější moment v historii brněnské školy s vyhazovem Fuchse a Kopřivy a dvouapůlletým vězněním Bedřicha Rozehnala.

Po marném pokusu o studium scénografie u prof. Troestera na pražské DAMU, hledání místa v Ostravě a v Brně a kádrových prověrkách v Potravinoprojektu, kdy jí hrozil odchod k lopatě, přešla roku 1960 do Státního projektového ústavu obchodu. Druhý šťastný moment jejího života. Ředitelem se tam právě stal Jaromír Sirotek a během 10 let vybudoval z tohoto ústavu jednu z vůdčích projekčních institucí republiky s filiálkami v Praze a v Bratislavě, kde nabídl šanci řadě mladých nadaných architektů – Zdeňku Řihákovi v Brně, Ivanu Matušíkovi v Bratislavě nebo Aleně Šrámkové, Jindrovi Pulkrábkovi a Michalu Sborwitzovi v Praze. Všiml si i originálního myšlení Růženy Žertové a umožnil jí onu dvě desetiletí trvající řetězovou jízdu se stavbami nově koncipovaných obchodních domů přes celou délku republiky. A se svou známou důsledností, i když sám byl v roce 1970 ze svého místa z politických důvodů odstraněn, zajistil takové podmínky, aby v práci mohla ještě dlouho pokračovat.

Její obchodní domy nové generace vystřídaly dosud běžně používaný modul 6x6 m za modul s rozpony 9 a 12 m v přehledně a velkoryse komponovaných strukturách se stereotomicky uzavřeným pláštěm, jemuž propůjčovala plastickou texturu – v Košicích, Michalovcích, Ústí nad Labem nebo Ostravě. První z tohoto řetězce, PRIOR v Košicích, pochválil i další velký učitel Bohuslav Fuchs, když poznamenal, že stavba přinesla mnoho nového a úspěšného, když funkční půdorys změnil svou tektoniku do stereotomity a kdy betonová struktura, v podstatě přejatá z renesančního palácového průčelí propůjčuje bosáži dekorativní funkci.

Vrcholným dílem Růženy Žertové však provždy zůstane obchodní dům v Pardubicích. Velkorysý a lapidární prostorový rastr ocelové konstrukce se základním modulem 9x9 m se zkosenými růžky a červenou cihlovou výplní reflektuje nejen strukturalistické a brutalistické tendence ve svobodné části Evropy, ale připomíná i tradice, z níž takový způsob myšlení autorky vznikl – třeba geometricky promyšlené stavby Josipa Plečnika a jeho slovinské školy, odkaz Henrika Petruse Berlaga anebo provokativní návrh velkotržnice v Kotěrově speciálce od Jaromíra Krejcara.

Vedle této úctyhodné řady velkých realizací zůstaly po ní i neuskutečněné studie, hodné naší pozornosti – mrakodrap do pražských Bohnic nebo návrh obchodního domu na náměstí v Jihlavě, oceňovaný Jaromírem Sirotkem, protože přinášel zásadní "obrat tím, že vytvářel obchodní dům jako terasu v prostoru náměstí". Promarněná šance pro jedno z nejkrásnějších moravských náměstí…

Pro architekta není malých úkolů, říkával můj otec a Růžena Žertová si toho byla dobře vědoma. Když se stal její další pobyt v 80. letech v projektovém ústavu neúnosným, odešla se vztyčenou hlavou na volnou nohu a z těch malých vykouzlila úkoly veliké. Třeba ten půvabný domek nad Brnem, který postavila sama pro sebe a pro manžela Igora na údajně nezastavitelné parcele, nebo ty se sedlovou střechou, souznějící s okolní zástavbou v Komíně či Sokolnicích.

A samozřejmě velmi rozsáhlé a originální designerské dílo v oblasti osvětlovadel, nábytku nebo šperků, k nimž si ze samé radosti z čisté kreativity navrhla i šaty.

Brilantně působila čtyři roky i v mé vědecko-umělecké radě fakulty architektury, v níž se tehdy potkaly všechny generace předních architektů od Ivana Rullera, přes Jana Bočana až po Aleše Buriana a Petra Pelčáka a kde uplatnila svůj neomylný instinkt pro skutečné hodnoty a dovedla precisně vyjádřit i přímou a velice pádnou kritiku.

Zlatá medaile VUT a Cena ministra kultury jsou jen skromnou satisfakcí za její obdivuhodné dílo.

Žena ryzího charakteru a s radostí z tvorby však neměla lehký život – provázely jí těžké chvíle: odchod manžela, poté tragédie mladšího bratra Petra. Na sklonku života zůstala již nemocná ve svém domečku sama, podporována sympatiemi pár přátel a pomocí přítelkyň, jimž bych tu rád poděkoval. Měla však ráda lidi a byla vždy laskavou a pohostinnou společnicí se zvláštním peprným humorem, kterému nejlépe rozumí ti, kdo byli křtěni řekou Ostravicí, zatímco Praha o tom nemá ani nejmenší ponětí. Byla i čarodějkou u kuchyňského pultu: Vladimír Palla se prý ještě tam nahoře nad námi oblizuje nad její koprovou omáčkou a já budu vždy vzpomínat nejen na naše hovory o architektuře, ale i na její voňavé pravé místecké zapékané klobásy v lístkovém těstíčku, jimiž byla schopna strčit do kapsy i celý náš rodinný matriarchální klan, stejně jako na radostné večery v povznesené náladě u Sirotků, Rullerů nebo Pelčáků… Všem nám bude chybět její nezdolná pozitivní energie, s níž překonávala četné nesnáze. I v tom nám budiž vzácným příkladem.

Růžena Žertová si velmi přála odchod z tohoto světa z prostředí svého domu. To se přes velkou snahu a k naší lítosti, nepodařilo. Je to signál, že s naší společností není zdaleka ještě všechno v pořádku…

V létě 1966 se Růžena s manželem dostala do Liverpoolu s tajnou misí, aby předala Arnoštu Wiesnerovi dokumenty pro Rozehnalovu výstavu, která se pak uskutečnila v době Pražského jara…. A tak tehdy strávila s Arnoštem Wiesnerem jeden nezapomenutelný krásný slunný den. A on je tady dnes s námi a tímto důstojným prostorem asistuje příchodu architektky Růženy Žertové tam, kam patří – do moravského architektonického nebe se všemi těmi přáteli, které jsem tu v krátké promluvě zmínil. Vstupuje tam jako první žena… Chapeau…

V hluboké úctě, Růženko, děkujeme za vše…