DBK překročilo svůj stín a… žije!!!

Hledání kvality v architektuře té doby je jistě správné, ale nemělo by být nekritické, nemělo by tedy opomíjet širší souvislosti. Právě opomenutí možností uplatnění této architektury v současnosti mě jako osobu ve vztahu k architektuře Machoninových profesně zainteresovanou vede k následujícímu vyjádření. A podotýkám, že realizaci výstavního projektu Machoninových naše firma, která v současnosti vlastní a provozuje budovu DBK, podpořila významnou finanční částkou, aniž bychom se snažili ovlivnit ve svůj prospěch obsah témat, která se v katalogu výstavy objevila.

Nezbytně nutná revitalizace

V příspěvcích, které jsem měl možnost číst či zhlédnout, jsem však postrádal opravdu důkladné kritické zhodnocení provozních funkcí budov této autorské dvojice dnes, tj. po zhruba 30 letech od jejich vzniku. Pokud je dnešek zmiňován, autoři se omezují, jako v případě DBK, o kterém chci psát, na „… byl nedávno necitlivě zrekonstruován…“  (Kristýna Křížová, Novinky.cz), nebo „… po rekonstrukci …, při které se nerespektovala původní architektura ani autorská práva…“ (Ondřej Beneš a Daniela Karasová, str. 85, Katalog k výstavě 60´/70´).
Zmínky o necitlivé rekonstrukci DBK prošly všemi zmíněnými médii včetně ČT, aniž by se jejich autoři obtěžovali vysvětlit, v čem tu necitlivost spatřují.
Naše společnost jako vlastník a provozovatel budovy DBK v Praze na tzv. Budějovickém náměstí se v posledních pěti letech snaží s vynaložením velkého úsilí a finančních prostředků o její oživení. Rekonstrukci jsme byli nuceni provést, protože valná část původních architektonických a technických řešení i jejich pozdějších úprav byla nefunkční. Zde je potřeba si uvědomit, že proti socialistickému obchodu, pro který byla budova koncipována, se radikálním způsobem změnily požadavky zákazníků i prodejců!
K tomu je třeba říci, že zde byly celé části obchodního domu, jejichž funkčnost byla problematická už od zahájení provozu v roce 1981 (kinosál, šatny pro zákazníky).
Záhy například zanikla i naprosto předimenzovaná poradna interiérových architektů. Ne, že by o jejich služby nebyl ze strany zákazníků zájem, ale architekti neměli, co by jim mohli doporučit či navrhnout. Žádané zboží prostě tenkrát nebylo k mání.
Přiznám se, že při pohledu na dobovou fotografii v katalogu (str. 83) ukazující prostor o velikosti dvě stě čtverečních metrů s kruhovým rozmístěním stolů a židlí mě bezděčně napadne, jestli se snad nejedná o vzorovou místnost agitačního střediska připravenou na schůzi nebo na kádrové pohovory.
Cílem revitalizace bylo rozloučit se jednou provždy se vším, co evokovalo dobu, kdy se „dbk“ přezdívalo v lepším případě „ollok“, v horším „debilák“.
K zásadním prvkům původní architektury se v celém průběhu našeho projektu snažíme chovat s maximálním respektem. Zároveň ale máme odpovědnost za udržení provozního chodu obchodního centra, kam dnes zavítá každý den více než 30 tisíc lidí.

Jak jsme se tedy k autorce původní budovy skutečně zachovali?

Především jsme paní Machoninovou před šesti lety s plánem na zevrubnou rekonstrukci DBK, jejímž cílem bylo pozvednout k životu v té době velmi zastaralé prodejní plochy DBK, řádně seznámili. Jako investor jsme vypsali omezené výběrové řízení, do kterého se ona sama prostřednictvím ateliéru Kordovský-Kordovská také přihlásila. Jejich návrh ale nebyl vybrán především proto, že neřešil základní problémy dožívajícího DBK.
Potřebovali jsme tehdy nutně „srovnat krok“ s okolními nově budovanými nákupními centry, alespoň co se týče pohodlí pro zákazníky a komfortu interiérů. Konkrétně jsme chtěli umožnit pohodlný a jednoduchý pohyb zákazníků jak vertikálně mezi patry, tak i uvnitř jednotlivých podlaží (nové eskalátory a výtahy z úrovně od metra do všech podlaží), prosvětlit vnitřní atrium i s okolními uskočenými patry a vymanit všechny interiérové prostory z pochmurné atmosféry všudypřítomného temně rudého koloritu.
Nestáli jsme o žádná polovičatá řešení, protože jejich důsledky by mohly být pro tehdy už jen setrvačností fungující obchodní dům fatální! Námi prováděná revitalizace se také musela paradoxně vypořádat s autorskými zásahy z pozdější doby.
Pro připomenutí. Od uvedení DBK do provozu v roce 1981 až do poloviny devadesátých let to byla sama paní arch. Machoninová, kdo navrhoval různé inovace obchodního domu. Jednalo se např. o provizorní rozšíření prodejních ploch ve druhém podzemním podlaží, víceré pokusy o ztvárnění „vestibulového patra“ nebo umístění velkoplošné prodejny potravin do přízemí DBK.
Většina těchto autorských zásahů, jak se při pozdějším provozu ukázalo, značně ztížila orientaci a pohyb zákazníků po budově a de facto předělila obchodní dům na horní a dolní část s velmi komplikovaným systémem vzájemného propojení pomocí řady provizorních úprav. Takže všech původních technických řešení, poplatných pouze funkci socialistického obchodu, i přílepků z devadesátých let, které již ničemu kromě odrazování návštěvníků nesloužily, jsme se zbavovali.

Poplatnost interiérů poměrům socialistického obchodu byla asi největší ve dvou nejspodnějších podlažích DBK. Pár příkladů, co přesně mám na mysli:
— Šatny ve vstupní hale, které jsou také zmíněny v katalogu výstavy (str. 82) jako přednost obchodního domu, se ve skutečnosti ukázaly být anachronismem ihned poté, kdy zde IKEA na začátku devadesátých let prezentovala nový vztah ke svým zákazníkům včetně zboží, které si člověk může vybrat, aniž by za to musel někoho uplácet.
— Snack bar v úrovni vestibulů do metra, který čpěl „socíkem“ na sto honů, vzal za své také už v devadesátých letech. A to spolu s obsluhou, která profesně vyrostla na podpultových spartách a šizených porcích. Dnes na tomto podlaží najdete kavárnu, která si se současným pojetím interiéru umí poradit velmi solidně a nepotřebuje k tomu onu falešnou nadsazenou velkorysost šedesátých let.

Architektura komerčních nemovitostí musí být funkční

Abych se ale vrátil k revitalizaci DBK v posledních pěti letech. V prvním a druhém podzemním podlaží jsme při rekonstrukci maximalizovali velikosti prodejních ploch, abychom co nejvíce využili pozice našeho objektu hned u stanice metra a nabídli tak kolemjdoucím co největší komfort s přímým vstupem do prodejen hned v parteru budovy.
Navíc se tyto nové prodejní plochy „vygenerovaly“ většinou z bývalých skladů, protože socialistický obchod dával přednost uskladňování zboží místo jeho prezentace pro zákazníka.
Také asi proto návštěvníci nového DBK nejvíce oceňují pozitivní změny, které rekonstrukce přinesla na úrovni nejspodnějších podlaží. A na efektivnost provozování DBK i nově získávanou image mají tato patra dnes zcela zásadní vliv.
Zajímalo by mě, jakou mají Ondřej Beneš a Daniela Karasová coby autoři výroku o tom, že DBK po rekonstrukci představuje „… banální nákupní centrum…“ (str. 85 katalogu), představu o tom, jak má v současnosti vypadat a fungovat obchodní dům, který má za sebou 30 let existence, vznikl v jiné době a pro jiný účel, navíc ve stylu brutalismu, poplatném době vzniku.
Ať si dnes vezmeme jakýkoliv parametr naší budovy, architekturou počínaje přes návštěvnost až po atmosféru, DBK je dnes v Praze vším možným, jen ne banálním obchodním centrem.
Z hlediska návštěvnosti a produktivity se jedná o vůbec nejúspěšnější remodeling staršího obchodního domu, jaký byl kdy u nás uskutečněn.
Počet jeho návštěvníků se za rok 2010 blížil k devíti milionům. Přitom výsledek v podobě prosvětlené expozice centrálního vnitřního atria i přilehlých pater zachoval tektoniku eskalátorů, zvlněné podhledy i pohledové betony jako nejpodstatnější prvky autorského rukopisu původních architektů a jejich spolupracovníků. Je to i v našem zájmu, protože ona tradice je specifikem, které nás odlišuje od nových nákupních center. Z tohoto důvodu jsme se vrátili i ke značce DBK. Mohl by mi některý z výše uvedených autorů ukázat zdařilejší revitalizaci komerční stavby z doby socialismu, a to při podstatném vylepšení její provozní funkce?
Jak jsem již uvedl, o všech popsaných změnách byla paní architektka Machoninová předem informována a byla požádána o spolupráci formou konzultací. Nabídku tehdy odmítla, a ze spolupráce tak sešlo. Nicméně dozorčí rada Komory architektů nám jako investorům posléze na ústním slyšení potvrdila, že jsme se vůči ní jako architektovi původního DBK nezachovali nesprávně. Bagatelizovat dnes všechny ty technicky, organizačně, finančně, ale jak jsem se snažil popsat, i vztahově a lidsky složité procesy jako „… rekonstrukci, při které se nerespektovala původní architektura ani autorská práva…“ je stejný nesmysl jako chtít po zákaznících, aby dnes chodili nakupovat do obchodního domu tak, jak tomu bylo před třiceti lety, tedy do skanzenu socialistického maloobchodu.
 
Na závěr mi dovolte jednu poznámku.

Vývoj současného umění i architektury sleduji přinejmenším z důvodů uvedených výše. Nemám problém ctít různé dobové tendence, i pokud to není má krevní skupina. Ale architektura komerčních nemovitostí nemůže být muzeum, měla by mít schopnost stárnout a udržet si při tom své provozní funkce. Pokud tuto schopnost inovovat se s dobou ztrácí, neměli by se zatracovat ti, kteří jsou schopni ji revitalizovat a posunout tak její provozní funkce dál do budoucnosti.

V Praze, 18. 1. 2011