Výpočetní navrhování a příroda
K výstavě Akademické platformy výpočetního navrhování v Galerii UM
Šíře současného architektonického myšlení zahrnuje a spojuje velmi odlišné přístupy od sociálního až humanitárního aktivismu po zapojování nejnovějších výpočetních technologií v rámci specializovaného výzkumu. Ten se děje v Evropě i na akademické půdě a galerie UM představila několik takových center.
Místa, kde se takový výzkum děje, neleží nikde stranou, většinou jde o známé a respektované školy architektury: od ETH v Curychu přes Bartlett v Londýně až po pražskou UMPRUM, kde působí oba kurátoři výstavy Imrich Vaško a Shota Tsikoliya. Vedle nich byly zastoupeny ještě další specializovaná pracoviště ICD Stuttgart, CITA Kodaň, IAAC Barcelona, ATTP TU Vídeň, MOLAB FA ČVUT. Zapojování digitalizace přitom nespěje k čistě abstraktnímu přístupu k architektuře, ale pro mnohé překvapivě prozkoumává užití tradičních rukodělných postupů jako třeba šití nebo pletení při digitálně řízeném stavění.
Jedna z hlavních otázek, které vyvstávají při pozorování těchto projektů, je nakolik mohou vytvářet nové zkušenosti prostoru a celkového uspořádání prostředí. Hledání změny se jeví jako ozvěny radikálních utopických projektů z 60. let, kdy architektura ztrácela pevné obrysy a stávala se měkkým, někdy až sotva patrným obalem života. Veskrze byly tyto projekty silně ovlivněny nadšením kosmického objevování a návrhy takové architektury se cíleně inspirovaly skafandry jako minimálními obytnými jednotkami. Řadu z těchto návrhů provázela také nadšení pro budoucí dokonalou informační propojenost světa a z hlediska materiálu pro plast a další materiály přímo rozvíjené v souvislosti s cestami do kosmu. Toto snění o budoucnosti narazilo tvrdě na ropné krize začátkem 70. let minulého století. Jak lze usuzovat i z projektů na výstavě, současný výzkum se nesoustředí primárně na vnitřní prostor. Experimentování v architektuře, myšlení stavění, které se zdá být orientováno spíše do budoucnosti dnes nemá vizi obývání vnějšího vesmíru. Společná vize, která není explicitně formulována, ale lze ji poměrně dobře tušit v pozadí, se orientuje na udržitelné a s přírodou symbiotické pobývání lidí na Zemi. Zásadní je samotný fakt, že tu nějaká vize rozpoznatelná je. Vůči ní se lze vymezovat, polemizovat (a to i s podobou a nákladností těchto výzkumů) či s ní souhlasit, ale žité prostředí v důsledku takových postojů bude výsledkem diskuze a ne lhostejnosti, kterou až příliš často vídáme dnes.
Protože orientace je pozemská, je v projektech často přítomná inspirace přírodou a převádění jejich funkčních řešení například ze světa hmyzu na měřítka lidských potřeb. Biomimetická architektura, která se odehrává především v experimentálních efemérních pavilonech, například dokáže sama, díky přirozeným vlastnostem stavebního materiálu, se přizpůsobit proměnám počasí. Jsou to zatím jen pokusy v malém měřítku a je vcelku pravděpodobné, že řada z nich nikdy nenajde trvalé uplatnění, nicméně jde o činnost pozoruhodnou, protože objevuje nové podoby architektury, které se nezabývají primárně formální podobou, ale řešeními nových potřeb společnosti v čele s minimální ekologickou zátěží (i to je především věc budoucnosti).
Na výstavě lze spíše získat dojem, že vystaveny jsou umělecké objekty a instalace než zárodky budoucí architektury. Ačkoli taková architektura často nevzniká zevnitř ven, z primátu vnitřního uspořádání, tento typ architektury přesto může proměnit naši každodenní zkušenost prostoru. Pozoruhodné by bylo už jen to, že by to byla proměnlivá zkušenost. Těžko zde hovořit o nějakém tradičním rytmu architektury, protože k architektuře se představené projekty teprve blíží, ale i tak je zřejmé, že třeba právě pojem rytmu bude třeba znovu promyslet, stejně jako moderní architektura rozbourala zažité pojetí vnitřku a vnějšku. Zda to v tomto ohledu není taková architektura příliš agresivní, když nebere příliš ohled na jednotlivce a jeho vnímání místa, lze odhadovat jen v náznacích, a obavy z přílišné abstrakce vytvořeného prostředí jsou na místě. Neztratí se v ladných a proměnlivých liniích takové architektury pocit sounáležitosti s místem, který by měl být základem starostlivého vnímání a zacházení s vlastním okolím? Nebo bude biomimetickými formami naopak posílen? To už bude myslím v rukou jednotlivých architektů.
Akademické platformy výpočetního navrhování
Galerie UM 5. září až 7. října 2017
Kurátoři Imrich Vaško a Shota Tsikoliya
Více informací >
Místa, kde se takový výzkum děje, neleží nikde stranou, většinou jde o známé a respektované školy architektury: od ETH v Curychu přes Bartlett v Londýně až po pražskou UMPRUM, kde působí oba kurátoři výstavy Imrich Vaško a Shota Tsikoliya. Vedle nich byly zastoupeny ještě další specializovaná pracoviště ICD Stuttgart, CITA Kodaň, IAAC Barcelona, ATTP TU Vídeň, MOLAB FA ČVUT. Zapojování digitalizace přitom nespěje k čistě abstraktnímu přístupu k architektuře, ale pro mnohé překvapivě prozkoumává užití tradičních rukodělných postupů jako třeba šití nebo pletení při digitálně řízeném stavění.
Jedna z hlavních otázek, které vyvstávají při pozorování těchto projektů, je nakolik mohou vytvářet nové zkušenosti prostoru a celkového uspořádání prostředí. Hledání změny se jeví jako ozvěny radikálních utopických projektů z 60. let, kdy architektura ztrácela pevné obrysy a stávala se měkkým, někdy až sotva patrným obalem života. Veskrze byly tyto projekty silně ovlivněny nadšením kosmického objevování a návrhy takové architektury se cíleně inspirovaly skafandry jako minimálními obytnými jednotkami. Řadu z těchto návrhů provázela také nadšení pro budoucí dokonalou informační propojenost světa a z hlediska materiálu pro plast a další materiály přímo rozvíjené v souvislosti s cestami do kosmu. Toto snění o budoucnosti narazilo tvrdě na ropné krize začátkem 70. let minulého století. Jak lze usuzovat i z projektů na výstavě, současný výzkum se nesoustředí primárně na vnitřní prostor. Experimentování v architektuře, myšlení stavění, které se zdá být orientováno spíše do budoucnosti dnes nemá vizi obývání vnějšího vesmíru. Společná vize, která není explicitně formulována, ale lze ji poměrně dobře tušit v pozadí, se orientuje na udržitelné a s přírodou symbiotické pobývání lidí na Zemi. Zásadní je samotný fakt, že tu nějaká vize rozpoznatelná je. Vůči ní se lze vymezovat, polemizovat (a to i s podobou a nákladností těchto výzkumů) či s ní souhlasit, ale žité prostředí v důsledku takových postojů bude výsledkem diskuze a ne lhostejnosti, kterou až příliš často vídáme dnes.
Protože orientace je pozemská, je v projektech často přítomná inspirace přírodou a převádění jejich funkčních řešení například ze světa hmyzu na měřítka lidských potřeb. Biomimetická architektura, která se odehrává především v experimentálních efemérních pavilonech, například dokáže sama, díky přirozeným vlastnostem stavebního materiálu, se přizpůsobit proměnám počasí. Jsou to zatím jen pokusy v malém měřítku a je vcelku pravděpodobné, že řada z nich nikdy nenajde trvalé uplatnění, nicméně jde o činnost pozoruhodnou, protože objevuje nové podoby architektury, které se nezabývají primárně formální podobou, ale řešeními nových potřeb společnosti v čele s minimální ekologickou zátěží (i to je především věc budoucnosti).
Na výstavě lze spíše získat dojem, že vystaveny jsou umělecké objekty a instalace než zárodky budoucí architektury. Ačkoli taková architektura často nevzniká zevnitř ven, z primátu vnitřního uspořádání, tento typ architektury přesto může proměnit naši každodenní zkušenost prostoru. Pozoruhodné by bylo už jen to, že by to byla proměnlivá zkušenost. Těžko zde hovořit o nějakém tradičním rytmu architektury, protože k architektuře se představené projekty teprve blíží, ale i tak je zřejmé, že třeba právě pojem rytmu bude třeba znovu promyslet, stejně jako moderní architektura rozbourala zažité pojetí vnitřku a vnějšku. Zda to v tomto ohledu není taková architektura příliš agresivní, když nebere příliš ohled na jednotlivce a jeho vnímání místa, lze odhadovat jen v náznacích, a obavy z přílišné abstrakce vytvořeného prostředí jsou na místě. Neztratí se v ladných a proměnlivých liniích takové architektury pocit sounáležitosti s místem, který by měl být základem starostlivého vnímání a zacházení s vlastním okolím? Nebo bude biomimetickými formami naopak posílen? To už bude myslím v rukou jednotlivých architektů.
Akademické platformy výpočetního navrhování
Galerie UM 5. září až 7. října 2017
Kurátoři Imrich Vaško a Shota Tsikoliya
Více informací >
0 comments
add comment
