Galerie Jaroslava Fragnera představuje Jana Bočana

To, co pro řadu architektů v 70. a 80. letech znamenala liberecká Školka SIAL, zosobňoval pro mladé tvůrce počínaje 90. lety minulého století Jan Bočan a jeho ateliér na Fakultě architektury ČVUT. Vznikaly zde výjimečné návrhy i realizace, mladí projektanti získávali nejen jasný rukopis, ale bylo jim vštěpováno i teoretické uvažování o architektuře a kolektivní způsob práce. Nikoliv náhodou Bočanovi posluchači pravidelně vítězili ve všech důležitých studentských soutěžích. A po absolutoriu patřili rychle k vyhledávaným a úspěšným tvůrcům, kteří se však s hrdostí hlásili ke svému učiteli a průvodci vzrušujícím, ale i zrádným světem architektury – Janu Bočanovi.

V čem spočívala kvalita Bočanových kreací a návrhů? Jak dokázal tento přemýšlivý intelektuál obstát se svou mravní integritou v řadě zakázek pro tehdejší československé ministerstvo zahraničí a další oficiální instituce? Čím oslnil dvě generace nastupujících architektů, kteří nadále rozvíjejí jeho rukopis i paradigma architektury, přesněji myšlení o architektuře? Na tyto otázky odpovídá očekávaná a výpravná výstava, pojmenovaná lapidárně JAN BOČAN, která bude v pražské Galerii Jaroslava Fragnera k vidění od 14. 12. do 27. 1. 2013.

„Na výběru tří desítek realizací, návrhů a dalších cenných dokumentů se podíleli Bočanovi nejbližší spolupracovníci i rodina – především architekt Zdeněk Rothbauer a Daniela Bočanová, kteří vtiskli celé výstavě velmi osobní, až intimní charakter. Jednoho z nejvýznamnějších českých tvůrců posledních čtyř dekád tak lze ´číst´ nejen jako architekta, ale i jako člověka – světáka a filosofa,“ říká Dan Merta, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera. „Na Bočanovo dílo, stejně jako na mnohé další příklady architektury 60. – 80. let se nelze dívat, a už vůbec je odsuzovat, prizmatem trendů architektury 21. století. To zavání licoměrností a je výmluvné, že mnohé realizace, na nichž se Jan Bočan podílel, jsou do dnešních dnů ctěny více v zahraničí než u nás doma. Platí to pro jeho výjimečná velvyslanectví v Londýně, Stockholmu či Tbilisi, jejichž nadčasová hodnota tkví v syntéze toho nejlepšího z tehdejší ´časové´ architektury.“

Výstavu a stejnojmennou doprovodnou publikaci připravilo občanské sdružení Člověk a prostor. Obsáhlá monografie představí Bočanovy hlavní realizace a projekty (budovy ambasád v Londýně, Stockholmu a Tbilisi, Hlavní nádraží v Praze, nadstandardní bydlení v Praze-Tróji atd.), ale také návrhy nábytku a interiérů (např. pražský hotel InterContinental) přímo s architektovými popisy. Kniha obsahuje také architektův životopis (Daniela Bočanová) nebo také rozhovory s jeho kolegy Stanislavem Kolíbalem, Zdeňkem Rothbauerem a Alenou Šrámkovou, které vedl Jakub Železný.

„Architektura je pro mne tvorbou prostoru. Měřítkem prostoru je člověk a jeho vjemy. Pro mne není rozdíl mezi urbanismem a architekturou. Jsou jen úkoly rozměrově a podrobnostně rozdílné. Architektura je prostor, který je vymezován hmotou. Prioritou je komponovat prostor. Hmota domu je prostředek - materiál k vymezování prostoru. Myslím, že toto je podstata architektonické tvorby.“ Toto motto je jedním z těch, které definuje Bočanovu tvorbu, ale lze je vztáhnout i na řešení výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera.

Kromě jiných svárů a protikladů, které je možné v Bočanových kreacích (a snad i osobě) vypozorovat, zaujme právě jeho práce s hmotou: ačkoliv byl vnímán jako ctitel tvorby Le Corbusiera a Paula Rudolpha a mnohé jeho realizace se vyznačují brutalistními prvky, k interiérům i výtvarné stránce architektury vůbec přistupoval velmi pozorně a citlivě, detailně. Jeho blízkými spolupracovníky a „dodavateli“ byli například výtvarníci Stanislav Kolíbal a Hugo Demartini nebo sklářští mistři René Roubíček či autorská dvojice Libenský-Brychtová.

Jedním z nejlepších, a pro dekádu 60. let určujícím, je vlastně hned první významný Bočanův projekt Budovy československého velvyslanectví v Londýně, na kterém spolu se spřízněným architektem Janem Šrámkem pracoval mezi roky 1968 – 1970. Nejen, že velvyslanectví bylo oceněno Britským královským architektů (RIBA) jako nejlepší stavba v londýnském hrabství daného období, ale ještě v roce 2004 se dostalo mezi deset nejlepších realizací posledních 50 let. Jak upozorňuje historik architektury Rostislav Švácha, „je to ocenění, s jakým lze u nás srovnat pouze Perretovu cenu za věž na Ještědu pro Karla Hubáčka (1969).“

Železobetonová konstrukce, prefabrikované konstrukční prvky, monolitické stropy, zděné příčky, kombinace brutalismu, mašinismu a skulpturalismu (plasticita) – to vše se vměstnalo nejen do budovy velvyslanectví v Londýně, ale do celého Bočanova autorského rukopisu, který později úspěšně s různými obměnami zanechal na dalších významných stavbách: Československém velvyslanectví ve Stockholmu (1972), pražském Hlavním nádraží (1973) nebo i o dvacet let později v areálu Českého velvyslanectví v Tbilisi, u nějž však využil mnohem více dřeva i zeleně např. v podobě popínavých rostlin. „Mně osobně to připomíná začátek mé architektonické kariéry, kterou (…) ovlivnila tvorba japonských a amerických architektů,“ hodnotil výsledek sám autor.

Poté, co realizace v Tbilisi získala od Svazu architektů Gruzie a Ministerstva výstavby Gruzie Cenu za nejlepší realizaci roku v Tbilisi, se Bočan stal profesorem honoris causa na fakultě architektury Technické univerzity v Tbilisi. Zde také poslední rok svého života vedl ateliér.

Není bez zajímavosti, že mnohé z realizovaných zakázek získal Bočan (a rovnou zmiňme i Jana Šrámka a Zdeňka Rothbauera) na základě architektonických soutěží. Byla však i řada vynikajících studií, které z nejrůznějších důvodů k realizaci nedospěly. Jde například o návrh pražského Kongresového centra nebo jeden z posledních Bočanových projektů, soutěžní návrh Českého velvyslanectví ve Washingtonu (2009).

U jiných staveb uplynulo od první studie po její dokončení několik dlouhých let. To platí zejména pro unikátní Diplomatickou čtvrť v Praze-Troji, již Jan Bočan navrhl jako „město ve městě“, s bohatou geometrickou strukturou a promyšlenou symetrií, stejně jako hrou mnoha protikladů (hmota a odhmotnění, dvourozměrnou plochou a trojrozměrnou hloubkou atd.). Již zmíněný Rostislav Švácha čtvrť v Troji považuje za „jedinečný počin české architektury osmdesátých a raných devadesátých let 20. století. Osobitě, na základě své vlastní tvůrčí metody, se v ní architekt Jan Bočan vyrovnal s podněty západního neofunkcionalismu a neoracionalismu.“

Jak připomíná Bočanův dlouholetý kolega, rodinný přítel a kurátor probíhající výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera, Zdeněk Rothbauer, konec 60. let byl posledním obdobím, kdy architekt byl zodpovědný za celkové působení realizace: od drobného detailu na fasádě, přes komfort pobytu v interiéru až po poslední zařizovací předmět, včetně lžiček v příborníku. Řada těchto designových výstupů (např. ergonomicky poutavá křesla inspirovaná skandinávským nábytkem) dávají tušit, že oproti mnoha jeho „přísným“ souputníkům Bočan oplýval velkou fantazií a slabostí pro výtvarný detail. Stejně tak byl s to své návrhy a ideje „vyrobit“ a doložit tím oprávněnost svého tvůrčího postupu.

Věrně to ilustruje i Bočanova dvojvila na pražské Babě, kterou stavěl svépomocí několik let, ale nakonec obýval jen mnohem kratší dobu. Muselo pro něj být trpkým paradoxem, že z její slávy se mohli těšit až noví majitelé: v roce 1991 vlámský architekt Jef Geys uspořádal v Sao Paulu bienále architektury 20. století. Pro tento projekt vybral architekt Guy Mertens 18 reprezentativních staveb z celého světa. Jan Bočan se tak (bez svého vědomí) ocitl v té nejlepší společnosti architektů – Jeana Nouvela, Alvara Sizy, Adolfa Loose, Ludwiga Mieseho van der Rohe a dalších.

Naznačený tvůrčí i intelektuální svár v Bočanově tvorbě, umocněný i schizofrenní dobou normalizace, se ukázal jako životadárné (auto)dialektické prostředí. Bočan dokázal své návrhy srozumitelně vysvětlit a obhájit – nejen klientům a kolegům, ale i studentům na pražské ČVUT, jimž naplno věnoval poslední roky svého života. A kteří mu zůstávají věrni doposud: „Můj naturel má smysl pro řád, zároveň se však neustále dožaduje naprosté volnosti. Tento stálý souboj dvou extrémů mne stojí hodně vnitřních sil, zároveň mi však připravuje intenzivní prožití tvořivého úkolu, dynamičnost a skoro fyzický požitek z tvůrčí práce.“