Vladimír Sitta: (NEJEN) O ČESKÉ ZAHRADĚ

Gratuluju k velice zasvecenemu clanku. Chtel bych prispet jednou osobne poucenou poznamkou o tom, kde mozna hledat koreny ´dosebezahledenosti´ nasi zahradni tvorby.
Snad je ´zadelano´ jiz v Lednici, kde se ZaKA (Zahradni a krajinarska architektura) studuje. Tamni prostredni, s cestnymi vyjimkami, zavani zatuchlosti jiz zdaleka a tvurci vyprahlost tymu Damec - Wilhelmova neumoznuje fakulte se v ramci ZaKA otevrit. Nevim, zda ze strachu ze srovnani ci z jinych duvodu. Snad je pes zakopan i tady. Jedna se o muj osobni nazor, skutecnost muze byt, samozrejme jina.

Když už je řeč o zakopaném psu, je nabídleni zmínit kořen věci a nestydět se odhalit zahrobené. Když nám Thomayer vynalezl sadovnictví či krasosadovnictví, vetknul nás do středoevropského kontextu vnímání zahradního prostoru. Vznikl městský sad a vilová zahrada rostouc vedle již rozvinuté formy panských zahrad i parků. Vaněk a Kumpán přinesli fenomén „gartenarchitekt“, oba rukujíc na frontu z Berlína, po válce do republiky. Vzniklá značka „zahradní architekt“ si našla tucet následovníků a podobně i „sadovnictví“ přežilo absorbováním řemeslnosti a dědictví historických zahrad. Každá mince má ovšem dvě strany. Mladá republika totiž přinesla i ideové vzepětí na úrovni poněkud širšího kontextu. Kontakt s anglosaskou a frankofonní kulturní zónou dal za vznik interpretaci krajinného plánu v urbánních konceptech. Například Fierlinger ovlivněný Amerikou a především pak Žák s jeho celospolečenským přesahem v tezi obytné krajiny. I zde vznikla jistá volná vlna ideových následovníků. Ještě za války Kavka upozorňuje na existenci dvou linií, které se snaží pojmenovat jako „Sadovnické krajinářství“ a „Zahradní architektura“, čímž možná jen štěpí vedví jedno a totéž, nebo se snaží přivlastnit si příbuznou na jiné etáži. Po válce se názorová pluralita mění ze jakžtakž skupinové na víceméně osobnostní. Velmi nepřesně lze vymezit tvůrčí okruhy třeba v podobě tandemů Žák – Kuča, Wagner – Otruba, Šolc – Mareček. S ohledem na velmi úzce vymezený prostor se prolínaly jejich životy, ideje i díla. Po sametu se vyhladovělá odborná veřejnost prakticky úplně odvrátila od vlastních kořenů (jakkoliv interpretovaných) a ve snaze převzít zejména anglosaskou konstituci došlo k odstředivosti v rychle se měnící situaci. Univerzity tuto změnu nepobraly, občanské společnosti nebyla osvětlena a obor za pár let narostl na desetinásobek. Snaha o převzetí duálního modelu krajinářský architekt/ zahradní designér (přeložíme-li otrocky standard ustálený zejména v anglofonních zemích) nebyla nikdy „podepsána“ ani přijata. Jediný reálně konstituovaný statut „autorizovaný krajinářský architekt“ je přiznaně torpédován nerovnou příležitostí pokřivenou tzv. „velkými autorizacemi“. Proti 201 autorizovaným stojí 2000 projektantů na volné noze, kteří se vesměs zovou „zahradní architekt“ a fackují se zejména na poli rodinných zahrádek. Bizarní situací je pak to, že této nejsilnější a nejstarší značky na trhu se zřekly postupně univerzity, komora i svazy. Tím vznikl underground, o který se nikdo nestará a všichni ho užívají. Účel zde světí prostředky a přání je otcem myšlenky. Pojem „zahrada“, tak jak jej zmiňuje kolega Sitta, zde utrpěl bezpochyby největší újmu. Mnohými nezaslouženě opovrhována, stala se zde princezna popelkou.

Nevyhnu se vyjádření k ledoborcovství kolegy Jokla. Je to velmi módní trend u desítek absolventů, zvláště po návratu z ciziny. Měl sem ho taky. Zodpovědnost vůči alma mater je ale silnější. Za sebe mohu říci, že se zapouzdření lednického ústavu zaka v podstatě nedivím. V kontextu s výše uvedeným by se dal uzavřený postoj chápat jako hájení autenticity přímé kontinuity jedné z tuzemských ideových vln proti inflaci nekriticky přejímaných trendů. Potud jsem pln empatie. Druhou věcí je ale úvaha, nakolik si tento postoj můžeme dovolit, protože naše geografická poloha nám umožňuje pouze středoevropskou konfrontaci. Na národní úrovni jsme toho nikdy nebyli schopni. K tomuto přirozenému stavu se musíme vrátit. Vídeň, Hannover, Drážďany, Berlín, Weihenstephan, Varšava, Nitra. Studentské výměny běží již 13let. Počet takto erudovaných absolventů přečíslil již několikanásobně původní personálie „oboru“. Proč se tedy z polohy „proti“ do polohy „pro“ neiniciují pracovní skupiny, které by reflektovaly tuto poptávku odborné veřejnosti. Vždyť i nejsilnější „společnost“, která si osobuje zastupování zájmu zaka, má ve skutečnosti mandát pouhé čtvrtiny autorizovaných krajinářů a zhruba 5% z komunity, která se na ose „zahrada/park/krajina“ živí. Krajinářova práce je předvším vnímána jako "proces". Nelze se tedy divit, že i jeho odborné zázemí vykazuje tyto známky charakteru.