OLOVĚNÝ DUŠAN 2015

ARCHITEKTURA A URBANISMUS

Porota: Markéta Zdebská, Marek Štěpán, Viktor Vlach, Jan Žalský

Nominované projekty / jednotlvci:
Tereza Kupková / Dekompresní hranice - VÍTĚZ
Tereza Březovská, Tomáš Cirmaciu, Richard Pozdníček / Rekonstrukce Studentského domu (ateliér Císler - Oth)
Kateřina Gloserová / bytový dům Na Zatlance (ateliér Kuzemenský - Synek)
Blanka Houštecká, Petra Moravcová / HolešoviceCity2050 (ateliér Jehlík - Klokočka)
Richard Kokeš / Chalupa Nýčovy domky (ateliér Hradečný)
Thui Lien Nguyen / Národní galerie Lannova (ateliér Hájek)
Filip Šefl / Mentální lázně (ateliér Hradečný)
Zoran Trpčevski / Muzeum ESKA (ateliér Redčenkov - Danda)
Štěpánka Úlehlová / Galerie s depozitářem (ateliér Novotný - Koňata - Zmek)
Jana Vichorcová, Filip Rašek, Michal Štěpař / Nová menza ČVUT (ateliér Císler - Oth)

Nominované ateliéry:
ateliér Redčenkov - Danda / VÍTĚZ
ateliér Císler - Oth
ateliér Kuzemenský - Synek
ateliér Novotný - Koňata - Zmek

SLOVO POROTY

„Pátek večer, na displeji telefonu neznámé číslo. Čekám s napětím, kdo se ozve na druhém konci, a on to zástupce SPA. Hm?? Prý jestli bych měla čas na porotcování Olověného Dušana. Aha, za měsíc? No to ano, děkuji za milé pozvání…“
Těšila jsem se, a zároveň byla zvědavá, jak to množství projektů zvládneme. Péče studentů a další jednoduché triky nás ale udržely v pohotovosti. Odkrývali jsme postupně podstatu projektů - společně, samostatně i sobě navzájem. Dalo se čekat, že se budou prezentace, i ateliéry hodně lišit, ale překvapivé bylo, jak moc nám ta kvalitativní rozdílnost usnadňovala výběr.
Pánové mě zvolili předsedkyní, což byl dobrý vtip na úvod, ale následně se ukázalo, že to má i určitý význam. Formální funkce mi například dodávala odvahu korigovat potřebu mužské části poroty vyzdvihovat architektonická gesta s obsahem vysoké dávky testosteronu. Tyto přímočaré záležitosti mají nepochybně velkou dávku energie, ale  to kouzlo se myslím ztrácí, když je jí (té energie) příliš, nebo pokud se nezohledňují další kritéria.
Přála bych si, aby se na škole učilo navrhovat, spolu s koncepcí, také s myšlenkou na lidi a na reálný přínos daného řešení. Snad se tak časem podaří společnost přesvědčit o smysluplnosti naší profese, plánování prostoru soukromého i veřejného.
A ať se použije jakákoliv pracovní metoda nebo forma, měla by svou výmluvností pomáhat tento přínos obhájit, vyprávět. Ale ne, prosím, v podobě monologů. To si může dovolit básník, nebo někdo, kdo leží v posteli s horečkou. My bychom měli být schopni vést otevřený dialog. Hovořit s krajinou, s lidmi, se subjekty, které jsou součástí naší práce. Řešení pak formulovat jako skutečné odpovědi, a nejlépe jako příběhy s dobrými konci.

Přijal jsem členství v porotě letošního Olověného Dušana nejen z vrozené zvědavosti nad kvalitou projektů. Hlavním lákadlem byla vidina společného piva s bývalým spolužákem a současným spoluporotcem Honzou Žalským. Domlouváme se na něm bez úspěchu už dva roky a tohle byla příležitost, kterou nešlo hodit za hlavu.
Podobně jako ostatní jsem den před nástupem bojoval se zárodkem neznámé virózky a klepal se posvátnou úctou před zdrcujícím množstvím prací, které musíme prohlédnout za neustálého posmrkávání a chrchlání. Rozmístění ateliérů na třech patrech i jejich počet se nakonec ukázalo vcelku přátelské. I když jsme během prvního dne obešli školu asi pětkrát, zemdlen únavou se neskácel nikdo. Nelze opominout hrdinské výkony a obětavou péči ze strany pořadatelů, bez nichž by možná k nějakému kolapsu došlo.
Tajně jsem doufal v neskutečnou nálož bombastických a odvážných projektů, myšlenek čerstvých a okřídlených, konceptů neotřesitelných a pevných v kramflecích. Čekal jsem, že škola dá svým ovečkám více prostoru k určité míře experimentu, umožní povolit uzdu fantazie, vyhodit si z kopýtka. Ve skutečnosti jsem viděl obrovské množství práce a nezměrné píle, ale často se sám sebe ptal, proč je tolik dřiny věnováno věcem někdy tak nablble banálním. Tím pádem se nenaplnil roztomile katastrofický scénář, při kterém je z přemíry ohromujících věcí nemožné zodpovědně vybrat nominované, natož vítěze. Shodli jsme se takřka bez hádek a ostrých přestřelek, většinou postačily neochvějné argumenty, nebo jen zaryté nasupené mlčení a koulení očima.
Z účasti jsem vykřesal dvě rychlé plzně. Jak jinak, než při společné porotcovskopracovní debatě nad širším výběrem a těsně před odjezdem posledního metra. Tím ale Dušan zdaleka neskončil. Na závěrečném galavečeru z toho vyždímáme víc.

Začínáme v pátek ráno v Archicafé. Markéta se stává předsedkyní poroty. Proběhne směna rozdaných placek s portréty slavných architektů. Může to ledaco napovědět o preferencích porotců. Připínám si hruď podobiznu Le Corbusiera a Rema Koolhaase. První seznamovací kolo nepřináší nic zásadního. Orientaci v projektech napomáhá jednotná prezentace projektů. Stáváme se poutníky. Putujeme kolem tří dvoran. Někteří z nás se opakovaně ztrácejí. Druhé kolo absolvujeme každý sám. Osobně hledám v projektech odvahu. Klidně navzdory nezvládnuté estetice a prezentaci. Později některé projekty z mého výběru vyloudí u kolegů úsměv na tváři. Nechci však nikoho opomenout. Smyslem dalších kol je již jen selekce. U každého vyloučeného projektu se snažíme o plnou shodu, i když to někdy bolí. Hlasování jako metodě výběru se snažíme vyhnout. Na konci pátku jsme výrazně pod možným maximem projektů pro sobotní klání. V sobotu pokračujeme na cestě kolem atrií navzdory zvyklosti vybrat vítěze v jedné místnosti za pomoci dataprojektoru. Výběr se zužuje, debata přiostřuje a pocit, že pátý porotce bude přeci jen chybět, je stále intenzivnější. Při obědě se naopak s lehkostí shodujeme na nominacích pro ateliéry. A to i přes to, že pro větší pamětníky může být eklektismus v projektech ateliéru architekta Císlera unavující a z ETH přenesená metoda aplikovaná v ateliéru architektů Kuzemenského a Synka vyčerpaná. Energie, kterou jsou oba ateliéry nabity, je však neoddiskutovatelná. Zdejší projekty patří dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co na škole vzniká. Posouvají tak celkovou úroveň školy výš. To třetí nominovaný ateliér je jiný případ. Svěžest a lehkost nově příchozích je v ateliéru architekta Redčenkova zcela zřejmá. Tak ať vydrží! S námahou vybíráme deset projektů do finále. Snažíme se o nadhled. Ubezpečujeme se, že výběr je reprezentativní. Dohadování o vítězi končí v odpoledních hodinách nejdříve patem. Hodina ostrých diskuzí a vítězí projekt překypující optimismem. Šťastný konec.

PRŮMYSLOVÝ DESIGN

Porota: Anna Marešová, Jan Dědek, Martin Imrich

Nominované projekty / jednotlivci:
Adam Řehák / Pražské jaro - VÍTĚZ
Gabriele Bajdichová / w-EAR (ateliér Karel - Šafařík)
Jana Bubáková / Plynový vařič V (ateliér Jaroš - Gonzalez)
Zlatomíra Cirhanová / Radiátor Linea (Tvarůžek - Fiala)
Mária Müllerová / Hojdačky (ateliér Fišer - Nezpěváková)

Nominované ateliéry:
ateliér Jaroš - Gonzalez / VÍTĚZ
ateliér Karel - Šafařík


SLOVO POROTY

Nerada sedávám v porotách a nerada hodnotím, ale nakonec jsem do toho šla. Byla jsem zvědavá jak si stojí „nová" škola v konkurenci dalších mnoha škol v naší zemi. Jsem toho názoru, že méně je někdy více (tím narážím na narůstající počet škol v ČR a tím klesající kvalitu), a že by bylo lepší kdyby se studenti nejprve učili řemeslu a pak se postupně přesunuli k navrhování. Obecně mám pocit, že práce rukama posouvá kupředu a „čistí" mysl. Nevím, zda to je způsobené tím, že jsme nahlédli pod pokličku hlavně nižším ročníkům anebo tím, že mají studenti tolik možností během studia (myslím možnost výběru ateliéru a pedagoga a to během každého roku), Mám pocit, že práce rukama posouvá kupředu a „čistí" mysl. Nevím, zda to je způsobené tím, že jsme nahlédli pod pokličku hlavně nižším ročníkům, ale celkově jsem u všech ateliérů postrádala nadsázku, studentskou hravost, nadšení a humor. Z výstupů nejsem schopna posoudit, zda to je vlivem pedagogů nebo přístupem studentů - nedávat do toho víc než je nutné a „nějak prolézt".
Nejisté výstupy mohou být způsobené i tím, že studenti můžou během studia měnít výběr ateliéru a pedagoga a to během každého roku). Nedokáži si představit, že bych se každý půlrok věnovala něčemu zcela jinému a čekala, že na konci třetího ročníku budu mít jasno, čím bych se chtěla v budoucnu zabývat. Myslím, že student by si měl projít všemi možnými podobami designu, ale také si myslím, že posloupnost těchto podob by měla být řízená školou (či ověřenou metodologií), nikoli úsudkem studenta.


Dle mého názoru je kvalita prací studentů a školy jako celku v porovnání se zahraničím velmi slabá. Nevidím to ani tak ve špatné iniciativě studentů, jako spíš v jejich vedení. Škola je velice hezká budova, která nabízí dostatek místa a moderní vzhled.
Pět ateliérů je možná až zbytečně moc. Stačily by dva nebo tři, ale dobře vedené. Studentům chybí správná výuka skicování, ne malby, ale skici! V dnešní době absence výuky jakékoli verze digitálního skicování a renderingu je velmi žalostnou vizitkou! To by měl každý designer umět!!
Zlepšit by potřebovalo i modelování s technickou hlínou. Je velká škoda používat tak dobrý materiál úplně špatnou metodou! Na druhou stranu je vidět i lepší stránky, některé ateliéry, které měly dobré zadání a propojenost s realitou a konkrétními firmami vyzněly v kontextu zbytku školy velice pozitivně a profesionálně. Moje doporučení je soustředit se více na kvalitu nikoli na kvantitu studentů!


Princip, že se studenti mohou hlásit každý semestr do jiného atelieru a mohou si vybírat podle vyhlášených témat je na první pohled zajímavý. Vytváří to konkurenci mezi ateliery i pedagogy. Otázkou je, jak častá fluktuace mezi ateliery na druhou stranu ovlivní nalezení specializace a toho, co vlastně chci dělat a do čeho proniknout do hloubky.
Ve většině atelierů je znát důraz na manuální zručnost, znalost výrobků, technologie a vyrobitelnost. To je pozitivní posun, protože v nedávné minulosti tomu tak nebylo. Absolventi designu většiny škol měly mnohdy nulové znalosti o výrobních metodách, takže se z nich dodatečně rekrutovali výrobci „hezkých obrázků“ pro reklamu a počítačové hry.
Opačný extrém, na který je třeba si dát pozor je abychom neprodukovali pouhé designové dělníky bez výtvarného názoru. Mám pocit, že studenti moc netuší, co se děje ve světě a o čem právě je současný design. Tuto zkušenost mám i z praxe, kdy se k nám do atelieru hlásí absolventi a na otázku, práce kterých designérů se vám líbí, si vzpomenou na maximálně jedno až dvě (všeobecně provařená) jména. A na většině prací je bohužel neznalost a nedostatek přehledu poměrně znát. Většinou chybí invence, vtip, odvaha. Dokonce si troufám říct, že několik prací nemělo ani středoškolskou úroveň. Naštěstí byly v menšině. Mám pocit, že koncentrace a vzájemné ovlivňování atelierů s rozdílnými přístupy od čistě řemeslného až po konceptuální může ve škole vytvořit dobrou, zdravou atmosféru. Držím palce!