Olověný Dušan 2009

Letošní přehlídku soutěží studentských prací uzavíráme po libereckém Ještědu f kleci a děkanem pořádané Ceně Fakulty architektury ČVUT kláním v pořadí třetím: Olověným Dušanem. Tu na pražské fakultě architektury posledně jmenované školy pořádá již 16. rokem tamní Spolek posluchačů.
Vyhlášení výsledků a zároveň vernisáž výstavy (potrvá do 18. dubna) proběhlo v pozdních večerních hodinách minulý čtvrtek v pražském Veletžním paláci.
Cílem soutěže je podle jejích organizátorů „získat nezávislý pohled na kvalitu výuky architektury na FA ČVUT“. Pětičlenná porota, složená k naplnění vytčeného záměru z odborníků, jež na fakultě nepůsobí, hodnotí všechny projekty odevzdané v zimním semestru daného akademického roku.

Letošní porota, ve složení Markéta Cajthamlová, Ondřej Hofmeister (předseda), Miroslav Holubec, Jan Línek a Petr Volf nominovala v kategorii jednotlivců 10 projektů. Olověného Dušana si letos ze zaplněných, potemnělých, hudebně ozvučených a vůbec mladě koncipovaných prostor Národní galerie odnesli hned tři z nich: dvojice autorů Martin Chlanda a Vojtěch Sigmund za Bydlení v Prokopském údolí (ateliér Petra Suskeho), Tomáš Beránek za Muzeum revoluce 89 (ateliér Jana Bočana) a Ondřej Otýpka za svou Tensegrity tower (ateliér Miloše Floriána).

V kategorii ateliéry byly bez udání pořadí oceněny ateliéry Jana Bočana, Jano Stempela, Miloše Floriána a ateliér dvojice Jan Šépka & Petr Hájek.

OHLÉDNUTÍ POROTCŮ

Markéta Cajthamlová
O porotování, o škole – Přes prvotní obavy z nekonečných dvou dnů bylo obcházení a vybírání nejlepších projektů docela příjemným zážitkem. Bylo z čeho vybírat, úrověň většiny ateliérů byla alespoň slušná. Překvapilo mě, kolik projektů bylo bytovek a na druhou stranu se jen ojediněle objevil projekt rekonstrukce nebo interiéru - to mi připadá škoda. Urbanismus se opět rozvíjí a objevily se i pěčlivě zpracované regulační plány.
Pořád platí to, co nám kdysi říkal profesor matematiky: „guláš na papíře - guláš v hlavě“. Ateliérů, kde je jasné zadání, většinou stejné, systém vystavování, jednotná prezentace a dobrý model je pořád málo a kvalita projektů je v nich viditelně lepší. Ateliéry Šépky – Hájka, Floriana, Bočana, Stempela jsou toho příkladem. Porovnávání výsledků na jednom zadání nutí ostatní hledat nová řešení. To mi připadá někdy přínosnější než výsledek samotný.
Vybudováním archicafe dostala škola alespoň jedno důstojnější místo na zemi. Od našich dob se v tomto smyslu mnoho nezměnilo a nekonečné posedávání a čekání na úzkých chodbách je pořád stejně frustrující.

Ondřej Hofmeister
Návrat do prostor fakulty architektury ČVUT byl návratem dvojím. Za prvé byl návratem do školní budovy a za druhé do prostředí studentského světa. Budova se od dob, kdy jsem ji sám a dlouho navštěvoval mnoho nezměnila. Je stále tou institucí, která kromě vědomostí nenabízí téměř nic navíc. Chybí mi zde to, co jsem zažil např. na škole v dánské Kodani. Totiž otevřenost a uvolněnou atmosféru. Pocit, že škola patří jak pedagogům tak i studentům. Příjemnou změnou správným směrem je určitě nová kavárna ve 14. patře. Naopak velmi nepříjemným překvapením byly turnikety u vstupu do budovy a kamery na chodbách. Prvky, které mají zřejmě chránit, ale není jasné co a koho a před čím. Jen posilují pocit nesvobody a stísněnosti a jsou proti smyslu moderně vnímané vzdělávací instituce.
Naopak pozitivní byl návrat do prostorů ateliérů, ze kterých byla cítit svoboda a chuť vydat ze sebe to nejlepší a učit se novým věcem. Vytržení z každodenní praxe architekta a návrat do relativně svobodného a administrativou nezatíženého prostředí byl velmi osvěžující. Jako jednoznačně pozitivní jsem vnímal poměrně hojné zastoupení zahraničních studentů. Zkušenost zahraničního srovnání jsme v době čerstvě porevoluční neměli možnost okusit.
Nakonec chci poděkovat organizátorům, že na své škole pěstují kulturu svobodné soutěže, která kultivuje myšlenkové prostředí a kterou je možné v šedi ostatních školních povinností nazvat svátkem. Mám za to, že fakulta architektury je v porovnání s jinými technickými školami právě tímto vyjímečná.

Miroslav Holubec
Pozvání mé osoby do poroty Olověného Dušana přišlo doslova na poslední chvíli – den před jejím zasedáním onemocněl původně zvaný polský kolega. Vyšel jsem vstříc potřebě tuto díru zaplnit, a nemusel jsem se tak ani dlouho trápit myšlenkami, zda si takto čestný úkol zasloužím a zda na něj nejsem moc mladý. I když deset let plných práce, které utekly od mého diplomu, dává člověku pocit vzpomínek na školu jako hodně vzdálenou minulost, po pár hodinách strávených procházením jejími patry a pendlováním do Zikovky je najednou všechno zpět, jako by to bylo dnes.
A zjišťuji, že se vlastně nezměnilo skoro vůbec nic. Stále je škola plná ateliérů, mezi kterými je, dnes tak jako tenkrát, na první pohled vidět rozdíly v kvalitě toho, co a jak učí a jaká práce je po nich nakonec vidět. I když je v hlavní budově ateliérů nejvíce, těch zajímavých je tu stále málo - zálibně spočinu v mém „rodném“ paní Šrámkové, vyrovnaným dojmem působí pro mě nové ateliéry Jana Bočana a Jana Stempela. Díky jasnému a na škole jedinečnému zaměření na „future systems“ má zde své místo i ateliér pana Floriána.
Další dávka něčeho, co nadchne, přichází tradičně v Zikovce. I tam jsou staré jistoty – ateliéry Lábus (přísná klasická moderna, i když bych řekl, že za nás bývala možná přísnější :) a Sedlák (kvalitní urbanismus) – a kromě nich i nová hvězda – na první pohled výrazově silný a i za hranice školy již proslavený ateliér pánů Šépky a Hájka.
V čem to je, že některé ateliéry jsou viditelně „ty lepší“? Za prvé to vypadá, že do skupiny těch lepších většinou dovedou své ateliéry externisté z praxe - hlubší kontakt s realitou tu vnáší do ateliérů živost práce. S tím souvisí i výběr zadání – hledání témat, která jsou pro dnešní dobu palčivá a aktuální. Téma „zahušťování města“ zpracovávané v ateliéru ŠH je příkladem trefy do černého. Dále je to „způsob“ zadání - volné, respektive obecné zadání práci neulehčuje, ale naopak ztěžuje. Příliš volná zadání mohou vést k řešením na první pohled líbivým, ale uvnitř „jalovým“. V neposlední řadě je to pak výchova k určité „štábní kultuře“, která by měla být práci architekta neodmyslitelně vlastní. I zde musím vznést pochvalu ateliéru ŠH a dále ateliéru Jana Bočana. Způsob prezentace na jednotných panelech, s jednotným způsobem zpracování a vystavení modelů dodá ve výsledku celému ateliéru nejen lesku, ale umožní lépe přehlédnout a srovnat jednotlivé návrhy, což je další rozměr týmové práce.
Závěrem bych rád vylepšil možná trochu pesimistický dojem, který se mi při psaní dostal do tohoto textu. Během procházení školy jsme si zašli pro zajímavost prohlédnout ateliér oboru architektura na stavební fakultě. Tato škola se v současnosti snaží domoci se pro své absolventy tohoto oboru stejného kvalifikačního uznání jako pro absolventy naší fakulty (právo vstupu do komory architektů bez srovnávacích zkoušek). Je pravda, že nově zrekonstruované ateliéry plné světla a prostoru k práci jim můžeme z pohledu učeben-ateliérů naší fakulty (zatím) opravdu jen závidět. Ale co se týče detailnějšího pohledu na odbornou úroveň projektů v rovině architektonického návrhu, má stále naše škola plošně a viditelně navrch. Naší fakultě přeji, aby se tento stav v čase ještě zvýraznil a jednoznačně upevnil.

Jan Línek
Návrat do dejvické školy ve mně vyvolává vždy vlnu sentimentu jak rychle uběhl čas. Přesto jsem rád přijal pozvání studentů k procházce mezi studentskými projekty v rámci Olověného Dušana. Jaký tedy byl dojem z oné procházky mimo to, že mě bolely nohy? Strašné množství projektů, tedy i posluchačů, poměrně těžká orientace v tom množství vedoucí k prvoplánovému vizuálnímu hodnocení, které mohlo vyřadit i projekty obsahující hodnotné nápady. Tím se mezi těch nominovaných deset, které jsme hodnotili již podrobnějším studiem, nemusely některé kvalitní projekty dostat. Tak pro ty, prosím, přijměte přátelé omluvu.
Celkově tedy – velké množství řemeslně provedených projektů, které však postrádají onu „nadstavbu“, která činí architekturu uměním, jímž se odlišuje od běžné stavební produkce. Nesčetné množství rodinných a bytových domů v klišé, které se právě nosí. Vím, že fakulta nemůže produkovat samé talenty, ale k onomu shlédnutému množství projektů, těch „bláznivých vizionářských“ studentů, jak řekl Filip Šlapal, v některém z předchozích Dušanů, zřejmě moc nepřibylo. Mě jako člověka, který celou svoji praxi používal těch nejjednodušších technik a pouze doba mě donutila najít jistou míru přizpůsobení, irituje, že tu jednoduché nástroje k vyjádření myšlenek nacházím snad již pouze v ateliéru Aleny Šrámkové a jinak jsem šálen různými až nepěknými vizualizacemi. Něco jiného je využití počítačů v ateliéru Miloše Floriana, kde nejsou pouze technikou sloužící pro grafické provedení. Zde však poněkud postrádám důslednější aplikaci na běžné typologické druhy, takže je prezentována architektura převážně velkoprostorových dispozic, které experimentování tohoto druhu umožňují.
Zamýšlel jsem se nad tím, proč v celkovém dojmu setrvává ve studentech, jistá nesvoboda. Zřejmě proto, že je především zatím v nás, v okolním dění a prostředí. Vždyť škola je poslední příležitostí k volnému vyjádření, dříve než dojde ke srážce s realitou, která je často krutá. Ten pocit svobody, v období kdy škola je na jistou dobu jakýmsi druhým domovem, vytváří jistě i prostředí. Snad se ta nová již postaví.

Petr Volf
16 hodin s Dušanem – Je to bezpochyby důležitá zkušenost. Šestnáct hodin během dvou dnů ve věžáku Fakulty architektury. Dvojaké prostředí: nádherné výhledy, které se otevírají z horních pater, a stísněné ateliéry, navíc v budově prosté jakéhokoliv rozmachu, kromě své výšky. Prostředí formuje, učí se architekti, nebo deformuje. Byl jsem zvědavý na „Roubíkovo okno“, o němž se – po jeho nástupu na školu - mluvilo jako o významném činu: překvapilo mě, jak je malé. Napadlo mě, jak je zde asi vše zakonzervované, když právě tohle bylo považované za revoluční gesto. Nechal bych propojit všechny prostory, ať spolu můžou ateliéry a studenti přirozeně komunikovat. Jeden z hlavních úkolů, který by měl student FA řešit, je podle mě přestavba školního věžáku. Měl by jednak inspirovat, jednak sloužit jako vizitka školy, na níž by mohli být studenti i pedagogové hrdí.
Hodnotit stovky prací během jednoho dne je těžké. Každý projekt by si zasloužil mnohem delší studium. Měl jsem neodbytný pocit, že mi uteče něco podstatného. V noci jsem nemohl spát. Na druhý den, kdy se výběr zhušťoval, se mi s podobnými pocity svěřili i další členové poroty. Na FA vítězí pravoúhlá architektura: možná to má souvislost s tou nešťastnou budovou. Překvapilo mě, jak málo se dokážou studenti rozmáchnout, jak velmi jsou pokorní vůči svým pedagogům. Scházelo mi vyšší procento až nehorázně odvážných projektů, třeba i kapku šílených.
Nejvíc mě oslovily projekty, které v sobě nesly „zelené prvky“. Zikmund Chlanda vymyslel do Prokopského údolí rodinné domy na pilotech, v korunách stromů, aniž by devastovaly vzácnou zem. Doprava lanovkou celý koncept podpořila. Mělo to jiskru a lehkost, jaká mi jinde chronicky chyběla. Ondřej Otýpka navrhl mrakodrap, v němž jsou v každém poschodí stromy, a přitom to nepůsobí formálně: zdá se, že by to tak mohlo být. Tvarově se průsvitný dům s organickým pláštěm vymyká výškovým stavbám objevujícím se na FA. Dětské komunitní centrum od Patrika Uchala (umístěné na Kampu vedle Sovových mlýnů) objevně čerpá z obezděného místa. Nabízí pocit bezpečí, ochrany, navíc vnitřní zatravněné „svahy“ umožňují nejrůznější pohybové aktivity.
V ateliéru Jana Šépky a Petra Hájka je okamžitě vidět soustředěná a koncepční práce, na jejímž začátku jsou přesně formulovaná zadání. Každý student přistupuje k úkolu poučeně, s důrazem na originalitu (či jinak) projektu. Objevuje se jistota výrazu, která může být považována za ateliérový styl, ale ne ve smyslu formální podobnosti. Úroveň všech hodnocených studentů byla velmi vysoká, nadprůměrná, vesměs příslibná. Jako bych se ocitl v profesionální kanceláři.
Stejný pocit jsem měl i z přípravy Olověného Dušana. Tým složený ze studentů byl sehraný; vše měl pod kontrolou; k pracím kolegů se choval s respektem a vůči porotě pak s přiměřenou naléhavostí.