Jan Sokol

Kostel ve Strašnicích - projekt, 1932-35
Návrh kostela a památníku Tomáše Bati ve Zlíně - projekt, 1940
Zlatá brána do chrámu sv. Víta, 1946
Kostel na Pankráci – projekt, 1948
Návrh na obnovu Emauz – projekt, 1965
Soutěžní návrh na Staroměstskou radnici, 1963
Kostel pro Luhačovice – projekt, 1967-68

Jeho žáci z UMPRUM či spolupracovníci ze SÚRPMO, k nimž jsem měl tu čest patřit krátkou dobu i já, tomuto pozoruhodnému humanistovi, tvůrci a mysliteli jinak neříkali. Byl pro nás laskavým panem profesorem, který mnohdy překvapil úvahami tak nekonvenčními až zarážejícími, že teprve po letech jsme některým z nich více porozuměli. Jindřich Vybíral a Vysoká škola uměleckoprůmyslová vydali texty Sokolových úvah pozn.1, které psal v osmdesátých letech ještě v plné myšlenkové síle a zralosti svého pozoruhodného života naplněného intenzívním tvůrčím hledáním, ale malou přízní osudu.
Jan Sokol, narozen 24. 5. 1904 v Roudnici n. L., vystudoval FA ČVUT u prof. Engela (1928). Souběžně navštěvoval slavný seminář Birnbaumův na Folozofické fakultě UK v Praze a později architekturu na Akademii výtvarných umění u prof. Gočára. Jako nadějný, přemýšlivý student s tvůrčími ambicemi a později mlydý architekt se seznamuje s celou řadou osobností (Z. Wirthem, A. Engelem, E. Hruškou, prof. Cibulkou, J. Gočárem, P. Janákem, O. Novotným) a celou řadou Mánesovců, ke kterým (jako katolík s jistým odstupem) patřil. Vstoupil brzy do Klubu Za starou Prahu, kde ho zaujal ve třicátých letech 20. století moderní, urbanisticky zaměřený přístup Klubu k otázkám zachování historické Prahy.
Bohatství a různorodost témat, která komentuje ve svých vzpomínkách, je obrovská. Vybírám pouze dvě epizody, které nutí i dnes k zamyšlení. Je známo, že po absolvování ČVUT se v roce 1928 stal Jan Sokol na základě francouzského vládního ročního stipendia žákem pařížské École des Beaux-Arts, které však proměnil na volný pracovní pobyt v ateliéru Le Corbusiera v Rue de Sévres 25 u Montparnassu. Jeho slova o Le Corbusierových názorech jsou autentickým dokumentem. Líčí bez jakýchkoli iluzí „život v tomto ohnisku architektury budoucnosti“, konfrontuje mýty se skutečností, která překvapuje tím, jak vybočuje ze schémat pozdějších „pedantských teorií.“ Sokol vyšel odtud s poznáním, že „jeho (tzn. Le Corbusierovy) teorie jsou pomocné konstrukce, které se brzy strhnou jako lešení“. Líčí jak si velký architekt bez velkého zájmu prohlížel projekty publikované tehdy moderní Mendlovou školou na FA ČVUT s hodnocením „Bouquets des fleurs de autres“ (kytice z kradených květinek) pozn.2. Podle rozhovorů Sokola s Le Corbusierem pozn.3, tímto nemluvným a chladným architektem, nebyl tento slavný muž dogmatikem, ale tvůrcem jdoucím stále za něčím novým. To vysvětluje některé úžasné obraty v Le Corbusierově pozdější tvorbě (kaple v Ronchamps), které popírají zásady, dříve jím samým publikované. Le Corbusier podle Sokolova svědectví „pohrdal těmi, kteří jej napodobili a dokonce si mysleli, že tím šíří jeho nové pojetí architektury“ pozn.4. Arch. Sokol si pobytu v Le Corbusierově ateliéru hluboce cenil, vážil si jeho pracovní vášně i snahy hledat stále nové obzory architektury. Tím více však urazili Le Corbusiera repetenti, kteří se vezli s módní vlnou a po Evropě i u nás rozmělňovali dílo tohoto geniálního architekta beze snahy dosáhnout nových cílů. pozn.5
Jan Sokol se seznámil v Paříži též s arch. Augustem Peretem. Oceňoval u něj snahu nepřetrhnout vazbu na antickou tradici architektury v moderním pojetí. Oceňoval, že dovedl skloubit staré i nové. Půvabné jsou dvě Sokolovy vzpomínky na Perretovu návštěvu Prahy. Sokol ukázal Perretovi i nově rekonstruovaný Černínský palác. Perret překvapivě prohlásil „proč jste to opravovali, to se mělo zbořit, taková ošklivá stavba“. U sv. Víta se Perret odmítl obdivovat novým myšlenkám Petra Parléře, který francouzský vzor nově křekoncipoval, slovy „ Il a joliment gaté la belle cathédrale francaise, votre Allemand“. I velcí mistři překvapí někdy jednostranností pohledu.
Pro nás může být prof. Sokol příkladem v mnoha směrech. Svou tvrdošíjností a snahou neupadnout do architektonického klišé, vědomím, že mimo módní vlnu funkcionalismu (Bauhaus) je mnoho dalších tvůrčích možností řešit základní architektonické úlohy. Moderní architektura dala Sokolovi za pravdu. Ještě za jeho života naznačila nové možnosti a realizovala obdivuhodné nekonvenční stavby, které současná doba rozmnožila. pozn.6
Jedna z nejvýznamnějších Sokolových realizací – vyřešení zádveří ve Zlaté bráně katedrály sv. Víta a nový oltářní stůl v katedrále – nám přibližuje autor v samostatně kapitole zmíněné knihy. Podle mého mínění jde o geniální řešení i provedené. Obtížný úkol zvládl Sokol mistrovsky i přes různé zákulisní hry, o které u tak významných úkolů nikdy není nouze. Kdyby prof. Sokol nerealizoval nic jiného, tímto dílem se zapsal navždy do dějin české architektury a památkové péče.
Prof. arch. Jan Sokol zemřel 27. září 1987. Klub Za starou Prahu může být hrdý na to, že architekt Jan Sokol byl jeho dlouholetým členem.

Poznámky:
1. Jan Sokol, Dlouhá léta s architekturou, 1. svazek edice Texty, rukopisy. K vydání připravil Jindřich Vybíral, Praha 1996, 161 s.
2. cit. dílo, str. 18
3. cit. dílo, str. 17
4. cit. dílo, str. 18
5. Jak poučné i pro Klub Za starou Prahu při pokusu oceňovat vstup moderní (módní) architektury do historického prostředí. Sokol varuje mnohokrát před podléháním módním, elegantním a líbivým řešením.
6. Milan Pavlík, Architektura „moderní“ a obnova památek ve 2. polovině 20. století, sborník k poctě Dobroslava Líbala, s. 321-333, Praha 2001