Bruno Paul

Bruno Paul byl průkopníkem moderní funkční architektury „Nové věcnosti“, návrhářem nábytku a interiérů. Kromě toho se zpočátku živila také jako kreslíř (časopis „Simplicissimus“ uveřejnil v období 1897-1906 celkem 492 jeho kreseb a karikatur).
Vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Drážďanech a malířství u Paula Hoeckera na mnichovské Akademii. Kromě profesní dráhy architekta působil také jako vysokoškolský pedagog a ovlivnil řadu mladších kolegů jako Ludwiga Miese van der Rohe, Adolfa Meyera nebo George Grosze. V roce 1906 začal vzdělávací dráhu v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Berlíně. V letech 1906-07 pracoval v jeho ateliéru L.M.v.d.Rohe. V roce 1907 byl spoluzakládajícím členem německého Werkbundu. V roce 1910 dohlížel nad uměleckou instalací německého oddělení na Světové výstavě v Bruselu. Od 1910 pracoval pro Deutsche Werkstätten v Hellerau. Od 1919 působil na Pruské akademii umění. V lednu 1933 před převzetím moci národními socialisty rezignoval na funkci ředitele Spolkových státních škol a v roce 1937 odešel z pruské Akademie. Přesto se na konci války objevil na seznamu významných architektů Třetí říše. Po druhé světové válce se přestěhoval do Frankfurtu n/M. A později Düsseldorfu, kde působil převážně jako inženýr a mostní konstruktér. V roce 1955 rehabilitován na Akademii umění a o dva roky později se přestěhoval zpět do Berlína.
V Praze je podle jeho návrhu postavena vila pro majitele kožedělné továrny Edmunda Trauba. Stavba však nebyla veřejností přijata pozitivně a přezdívalo se jí hanlivě “krabice na doutníky“. V současnosti vila slouží jako maďarská ambasáda zrekonstruovaná podle projektu Jána Stempela.