Villa Le Lac
Dům pro vlastní rodiče u Ženevského jezera
„Několikrát jsem cestoval vlakem na trase Paříž-Miláno, či Orient Expresem (Paříž-Ankara). V kapse jsem přitom měl plány domu. Výkresy bez pozemku? Projekt domu hledající své místo? Ano!“
V roce 1919 prodali manželé Jeanneretovi honosnou vilu v La Chaux-de-Fonds a začali se ohlížet po méně nákladném způsobu bydlení. Projektantem se opět stal jejich syn, budoucí Le Corbusier, který se společně s bratrancem Pierrem Jeanneretem od roku 1918 intenzivně zabýval purismem, který pomohl osvobodit půdorys od diktátu konstrukce a zbavit stavby nadbytečného ornamentu. Projekt domu vznikl dříve než se podařilo získat úzký pozemek poblíž města Corseaux na východním konci Ženevského jezera. Místo těžilo především z jedinečného jižního výhledu na nekonečnou vodní plochu a v pozadí se tyčící francouzské Alpy. V době realizace vedla k osamělému domu pouze pěší stezka.
Le Corbusierovi rodiče, Georges Edouard Jeanneret a Marie Charlotte Amélie Jeanneret-Perret, se do vily dlouhé 16 m a široké 4 m široký nastěhovali po dokončení v roce 1924. Otec zemřel o dva roky později, a tak dům obývala především matka. Od roku 1939 až do smrti v roce 1973 v domě žil také Le Corbusierův hudebně založený starší bratr Albert.
Jednalo o experiment, kde si architekt vyzkoušel všech pět zásad moderní architektury předtím, než se proslavil svými pařížskými realizacemi. Vila prošla několika postupnými proměnami. Z poloviny podsklepený dům začal po první zimě odlišně dilatovat a vytvářet na fasádě nežádoucí trhliny, které se Le Corbusier pokusil z jižní strany zakrýt obkladem z horizontálně profilovaných hliníkových plechů. Pro zlepšení tepelných vlastností byla později také severní fasáda obložena vertikálně profilovanými plechy z galvanizované oceli, čímž byl narušen puristický koncept zářivě bílých objemů, ale na druhou stranu se dům svým industriálním vzhledem přiblížil železničnímu vagónu či hausbótu, které Le Corbusier s oblibou dával za příklad na stránkách časopisu L'Esprit Nouveau. Pro snížení hluku z nově vybudované silnice přibyla také na zadní straně pozemku plná zeď. Severní fasáda nebyla vůbec zamýšlena k pohledu. Kromě vstupních dveří disponuje pouze čtveřicí malých vertikálních oken situovaných spíše do obslužných prostorů. Hlavní pásová okna a výhledy jsou situovány na jižní fasádu obrácenou k jezeru. Na počátku 30. letech přibyla v severozápadním rohu pozemku malá přístavba přístupná po strmém žebříku, kde se Le Corbusier ubytovával se svojí ženou při návštěvách matky. Skromně zařízený výminek byl předznamenáním budoucího Le Cabanon na francouzské Riviéře. Jednotlivé místnosti mezi sebou zvolna přechází a plynou. Vnitřní dispozici lze měnit pomocí posuvných stěn. Například mezi pracovnou a koupelnou není téměř žádné oddělení. Ve výrazně lineární kompozici tak můžete z obývacího pokoje snadno dohlédnout k umyvadlu na opačném konci domu. Je zde vidět jasná inspirace v železničních vagonech a lodních kajutách, které se vyznačovaly svou prostorovou úsporností, ale již menší ohled braly na soukromí více uživatelů.
Východní část malého pozemku dotvářela katalpa, která svou vzrostlou korunou stínila venkovní posezení. Obyvatelé domu tak mohli ve skrytu pozorovat oknem ve zdi celé jezero. Tento architektonický fragment stíral hranice mezi vnitřkem a vnějškem. V komorní zahradě jste se mohli stále cítit jako v prodlouženém obývacím pokoji. Šlo o přechodný prvek mezi stísněnou kajutou a širou krajinou. Díky příznivému podnebí se mohl každodenní život odehrávat v tomto venkovním prostoru. Před několika lety však musel být vzrostlý strom pokácený a na podobnou atmosféru si budeme muset počkat několik dekád.
Vilu v roce 1971 pořídila Le Corbusierova nadace a roku 1984 ji zpřístupnila veřejnosti. V roce 2012 započala důkladná rekonstrukce a 2016 byla zařazena mezi památky UNESCO. Dnes objekt funguje jako galerie, místo pořádání workshopů, ale především se snaží udržet co nejpůvodnější vzhled.
Le Corbusier. Uné Petite maison 1923. Basilej: Birkhäuser, 1954, s.5
V roce 1919 prodali manželé Jeanneretovi honosnou vilu v La Chaux-de-Fonds a začali se ohlížet po méně nákladném způsobu bydlení. Projektantem se opět stal jejich syn, budoucí Le Corbusier, který se společně s bratrancem Pierrem Jeanneretem od roku 1918 intenzivně zabýval purismem, který pomohl osvobodit půdorys od diktátu konstrukce a zbavit stavby nadbytečného ornamentu. Projekt domu vznikl dříve než se podařilo získat úzký pozemek poblíž města Corseaux na východním konci Ženevského jezera. Místo těžilo především z jedinečného jižního výhledu na nekonečnou vodní plochu a v pozadí se tyčící francouzské Alpy. V době realizace vedla k osamělému domu pouze pěší stezka.
Le Corbusierovi rodiče, Georges Edouard Jeanneret a Marie Charlotte Amélie Jeanneret-Perret, se do vily dlouhé 16 m a široké 4 m široký nastěhovali po dokončení v roce 1924. Otec zemřel o dva roky později, a tak dům obývala především matka. Od roku 1939 až do smrti v roce 1973 v domě žil také Le Corbusierův hudebně založený starší bratr Albert.
Jednalo o experiment, kde si architekt vyzkoušel všech pět zásad moderní architektury předtím, než se proslavil svými pařížskými realizacemi. Vila prošla několika postupnými proměnami. Z poloviny podsklepený dům začal po první zimě odlišně dilatovat a vytvářet na fasádě nežádoucí trhliny, které se Le Corbusier pokusil z jižní strany zakrýt obkladem z horizontálně profilovaných hliníkových plechů. Pro zlepšení tepelných vlastností byla později také severní fasáda obložena vertikálně profilovanými plechy z galvanizované oceli, čímž byl narušen puristický koncept zářivě bílých objemů, ale na druhou stranu se dům svým industriálním vzhledem přiblížil železničnímu vagónu či hausbótu, které Le Corbusier s oblibou dával za příklad na stránkách časopisu L'Esprit Nouveau. Pro snížení hluku z nově vybudované silnice přibyla také na zadní straně pozemku plná zeď. Severní fasáda nebyla vůbec zamýšlena k pohledu. Kromě vstupních dveří disponuje pouze čtveřicí malých vertikálních oken situovaných spíše do obslužných prostorů. Hlavní pásová okna a výhledy jsou situovány na jižní fasádu obrácenou k jezeru. Na počátku 30. letech přibyla v severozápadním rohu pozemku malá přístavba přístupná po strmém žebříku, kde se Le Corbusier ubytovával se svojí ženou při návštěvách matky. Skromně zařízený výminek byl předznamenáním budoucího Le Cabanon na francouzské Riviéře. Jednotlivé místnosti mezi sebou zvolna přechází a plynou. Vnitřní dispozici lze měnit pomocí posuvných stěn. Například mezi pracovnou a koupelnou není téměř žádné oddělení. Ve výrazně lineární kompozici tak můžete z obývacího pokoje snadno dohlédnout k umyvadlu na opačném konci domu. Je zde vidět jasná inspirace v železničních vagonech a lodních kajutách, které se vyznačovaly svou prostorovou úsporností, ale již menší ohled braly na soukromí více uživatelů.
Východní část malého pozemku dotvářela katalpa, která svou vzrostlou korunou stínila venkovní posezení. Obyvatelé domu tak mohli ve skrytu pozorovat oknem ve zdi celé jezero. Tento architektonický fragment stíral hranice mezi vnitřkem a vnějškem. V komorní zahradě jste se mohli stále cítit jako v prodlouženém obývacím pokoji. Šlo o přechodný prvek mezi stísněnou kajutou a širou krajinou. Díky příznivému podnebí se mohl každodenní život odehrávat v tomto venkovním prostoru. Před několika lety však musel být vzrostlý strom pokácený a na podobnou atmosféru si budeme muset počkat několik dekád.
Vilu v roce 1971 pořídila Le Corbusierova nadace a roku 1984 ji zpřístupnila veřejnosti. V roce 2012 započala důkladná rekonstrukce a 2016 byla zařazena mezi památky UNESCO. Dnes objekt funguje jako galerie, místo pořádání workshopů, ale především se snaží udržet co nejpůvodnější vzhled.
0 comments
add comment
