TRANSGAS
Budovy Ústředního dispečinku tranzitního plynovodu, Federálního ministerstva paliv a energetiky a Světové odborové federace
Proluka v sousedství budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě vznikla roku 1939, kdy dalo Ministerstvo pošt a telegrafů zbořit dva rozsáhlé pavlačové domy čp. 365 a 325 ze sedmdesátých let 19. století. Demolicí dalších čtyř domů v Rubešově a Římské ulici byla rozšířena roku 1965, v souvislosti se záměrem postavit zde administrativní centrum pražských plynáren. V únoru roku 1966 vypsaly Plynárenské podniky soutěž na jeho architektonicko-urbanistické řešení, v níž však nebyla udělena první cena. Jednu ze dvou cen třetích získali Ivo Loos (1934–2009) a Jindřich Malátek (1931–1990), kteří v rámci svého pracoviště, n. p. Plynoprojekt, návrh do roku 1968 rozpracovali jako projektový úkol. Jejich řešení – uzavření bloku v Římské a tři věžové domy do Rubešovy – již reagovalo na plán vést druhou etapu Severojižní magistrály nad Vinohradskou za Muzeum po estakádě, které by byl musel ustoupit modernistický dům čp. 343 podle projektu kanceláře STAV z let 1937–1939.
V roce 1970 se Československo zavázalo k přepravě plynu ze SSSR do zemí západní Evropy a stavbě 1030 km dlouhého tranzitního plynovodu přes své území, pro niž zřídilo nový n. p. Tranzitní plynovod. Součástí této finančně náročné a technicky mimořádné akce byla také stavba telemetrické řídící ústředny, vybavené nejmodernější výpočetní technikou, pro niž bylo rozhodnuto upravit původního záměr výstavby plynárenského centra. N. p. Transitní plynovod k akci přizval ateliér Vojenského projektového ústavu, jenž vedl Jiří Eisenreich a vojenskou službu v něm vykonával Václav Aulický. Zapojením autorů původního návrhu tehdy vznikl tvůrčí tým, který vypracoval návrh podle nového zadání: dispečink transitního plynovodu, administrativní budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky, obchody a služby. V době normalizačních personálních rošád kolektiv postupně přešel i s úkolem do projekčního oddělení n. p. Konstruktiva, později do projekce a. s. Rodas (později n. p. Investis) a následně do n. p. Spojprojekt. Ocelové skelety budov řešil vynikající konstruktér Jiří Kozák (1922–2003) se svým spolupracovníkem Josefem Tomáškem. Kašnu v zahloubeném rohu parteru při Římské ulici (zbavenou dnes hlavního motivu levitující koule), navrhl Ivo Loos, stejně jako reprezentativní interiéry budov (částečně dochované do dneška), na nichž spolupracoval s architektem Janem Fišerem. Na další výtvarné realizace, především plastiky Olbrama Zoubka, však již nedošlo. Generálním dodavatel, n. p. Průmyslové stavby Gottwaldov, prováděl soubor postupně, v letech 1972–1978.
Jako první byla roku 1974 dokončena jeho ústřední část – dispečink, budova, na níž je nejvíce znát technicistní přístup Václava Aulického. Komplikované zakládání nad dvěma (dnes již třemi) vinohradskými železničními tunely a především potřeba izolovat od vibrací a hluku dvojici počítačů General Electric PAC 4010 určila podobu budovy. Plochý kvádr 24 × 48 × 7,5 m, tvořený obvodovými příhradovými ocelovými rámy, je uložen pouze ve čtyřech bodech: na kloubech v železobetonovém dříku a dvou ocelových vzpěrách. Jeho těžká, izolační fasáda, byla vynalézavě sestavena z 18 tisíc běžných žulových dlažebních kostek. Konstrukce, slovy Jiřího Eisenreicha, umožnila „... dosáhnout dojmu letu a vznosnosti, pocitu adekvátnímu širokému rozvoji technického myšlení a stupni jeho schopnosti ovládnout hmotu.“
Základní kompozice dvou věžových budov vycházela z Loosova a Malátkova původního návrhu. Výška věží byla s ohledem na budovu Národního muzea regulována na 33, 75 m, Ministerstvo paliv a energetiky však požadovalo devět volných podlaží. Řešením byla rámová konstrukce s jedním středním a osmi obvodovými pilíři, které byly provedeny z předkorodované ocele Atmofix. Rozpony 13,2 × 10,8 a výšku stropů pouhých 60 cm umožnilo spojení průvlaků svislými stojkami na způsob Vierendelova nosníku. Atmofixový plech tvoří také opláštění horních pater věží s kancelářemi ministra, které navrhnul Václav Aulický.
Světová odborová federace sídlila v Praze již od roku 1956 (v někdejším Domě československých inženýrů a architektů na místě dnešního hotelu President na Dvořákově nábřeží), třetí budova vinohradského souboru při štítové zdi Rozhlasu jí byla věnována až dodatečně. Její odstupňovaná fasáda je řešena jako dvojitá, s vnějšími bodově uchycenými reflexivními skly. Sleduje tak již trend energetických úspor, vyvolaný v roce 1973 ropnou krizí, jež, mimochodem, také značně posílila význam samotného tranzitního plynovodu.
Celý areál sjednocuje prosklený obchodní parter ve dvou úrovních, spojených schodišti se zábradlími z plynovodních trubek, které lze chápat jako ilustraci jeho hlavní funkce. Byl koncipován jako „živá pěší křižovatka“, která měla být přístupná ze široké plochy pod zmíněnou – neuskutečněnou – estakádou.
Literatura: ~, Výsledek na soutěže na řešení budovy ústředního plynárenského dispečinku v Praze 2. Literární noviny XV, 1966, č. 35, s. 11; Zdena Pelikánová-Nová, Kronika 1966–1967. In: František Holec (ed.), Pražský sborník historický 1969–1970. Praha 1970, s. 206–235, zde s. 234–235; Lumír Hrudka, Mozek tranzitního plynovodu, Rudé právo LI–LII, č. 292 (10. 12. 1971), s. 3; Eduard Svatoň, Plynárenské řídící centrum v Praze. Architektura ČSSR XXX, 1971, s. 215–223; Otakar Hovorka, Dispečerské centrum v Praze. Plyn LII, 1972, č. 4, s. 118; Vladimír Votýpka – Ervín Mates, Akce Transgas. Praha 1974; Jiří Eisenreich, Brána do Vinohradov. Projekt XX, 1978, č. 2, s. 25–29; Josef Anděl – Josef Voříšek, Řízení provozu tranzitní soustavy, Plyn LIX, 1979, č. 2, s. 39; Juraj Kozák, Konštrukcie vysokých budov. Bratislava 1980, s. 178–180; ~, Budovy federálního ministerstva paliv a energetiky, Československý Architekt XXXII, 1986, č. 25, s. 6; Rudolf Novák – Karel Zelenka, Kronika pražského plynárenství. Praha 2003, s. 116–117, 199; Radomíra Sedláková – Pavel Frič, 20. století české architektury. Praha 2006, s. 180–181; Oldřich Ševčík – Ondřej Beneš, Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha 2009, s. 414; Miroslav Masák, K návrhu nominace Jindřicha Malátka, Bulletin České komory architektů XVI, 2009, č. 1, s. 8–9; Václav Aulický, Architekt Ivo Loos. Architekt LVI, 2010, č. 2, s. 122–123; Petr Kratochvíl, Komplex bývalého Plynárenského dispečinku a Federální ministerstva paliv a energetiky, in: Marie Platovská (ed.), Slavné stavby Prahy 2. Praha 2011, s. 255–258; Lenka Sedláčková, Množství lidí denně viděných: Fotografické dílo Ivo Loose. Teoretická bakalářská práce na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, 2013, s. 99–103 (rozhovor s Václavem Aulickým).
K zamýšlené demolici areálu >
V roce 1970 se Československo zavázalo k přepravě plynu ze SSSR do zemí západní Evropy a stavbě 1030 km dlouhého tranzitního plynovodu přes své území, pro niž zřídilo nový n. p. Tranzitní plynovod. Součástí této finančně náročné a technicky mimořádné akce byla také stavba telemetrické řídící ústředny, vybavené nejmodernější výpočetní technikou, pro niž bylo rozhodnuto upravit původního záměr výstavby plynárenského centra. N. p. Transitní plynovod k akci přizval ateliér Vojenského projektového ústavu, jenž vedl Jiří Eisenreich a vojenskou službu v něm vykonával Václav Aulický. Zapojením autorů původního návrhu tehdy vznikl tvůrčí tým, který vypracoval návrh podle nového zadání: dispečink transitního plynovodu, administrativní budovy Federálního ministerstva paliv a energetiky, obchody a služby. V době normalizačních personálních rošád kolektiv postupně přešel i s úkolem do projekčního oddělení n. p. Konstruktiva, později do projekce a. s. Rodas (později n. p. Investis) a následně do n. p. Spojprojekt. Ocelové skelety budov řešil vynikající konstruktér Jiří Kozák (1922–2003) se svým spolupracovníkem Josefem Tomáškem. Kašnu v zahloubeném rohu parteru při Římské ulici (zbavenou dnes hlavního motivu levitující koule), navrhl Ivo Loos, stejně jako reprezentativní interiéry budov (částečně dochované do dneška), na nichž spolupracoval s architektem Janem Fišerem. Na další výtvarné realizace, především plastiky Olbrama Zoubka, však již nedošlo. Generálním dodavatel, n. p. Průmyslové stavby Gottwaldov, prováděl soubor postupně, v letech 1972–1978.
Jako první byla roku 1974 dokončena jeho ústřední část – dispečink, budova, na níž je nejvíce znát technicistní přístup Václava Aulického. Komplikované zakládání nad dvěma (dnes již třemi) vinohradskými železničními tunely a především potřeba izolovat od vibrací a hluku dvojici počítačů General Electric PAC 4010 určila podobu budovy. Plochý kvádr 24 × 48 × 7,5 m, tvořený obvodovými příhradovými ocelovými rámy, je uložen pouze ve čtyřech bodech: na kloubech v železobetonovém dříku a dvou ocelových vzpěrách. Jeho těžká, izolační fasáda, byla vynalézavě sestavena z 18 tisíc běžných žulových dlažebních kostek. Konstrukce, slovy Jiřího Eisenreicha, umožnila „... dosáhnout dojmu letu a vznosnosti, pocitu adekvátnímu širokému rozvoji technického myšlení a stupni jeho schopnosti ovládnout hmotu.“
Základní kompozice dvou věžových budov vycházela z Loosova a Malátkova původního návrhu. Výška věží byla s ohledem na budovu Národního muzea regulována na 33, 75 m, Ministerstvo paliv a energetiky však požadovalo devět volných podlaží. Řešením byla rámová konstrukce s jedním středním a osmi obvodovými pilíři, které byly provedeny z předkorodované ocele Atmofix. Rozpony 13,2 × 10,8 a výšku stropů pouhých 60 cm umožnilo spojení průvlaků svislými stojkami na způsob Vierendelova nosníku. Atmofixový plech tvoří také opláštění horních pater věží s kancelářemi ministra, které navrhnul Václav Aulický.
Světová odborová federace sídlila v Praze již od roku 1956 (v někdejším Domě československých inženýrů a architektů na místě dnešního hotelu President na Dvořákově nábřeží), třetí budova vinohradského souboru při štítové zdi Rozhlasu jí byla věnována až dodatečně. Její odstupňovaná fasáda je řešena jako dvojitá, s vnějšími bodově uchycenými reflexivními skly. Sleduje tak již trend energetických úspor, vyvolaný v roce 1973 ropnou krizí, jež, mimochodem, také značně posílila význam samotného tranzitního plynovodu.
Celý areál sjednocuje prosklený obchodní parter ve dvou úrovních, spojených schodišti se zábradlími z plynovodních trubek, které lze chápat jako ilustraci jeho hlavní funkce. Byl koncipován jako „živá pěší křižovatka“, která měla být přístupná ze široké plochy pod zmíněnou – neuskutečněnou – estakádou.
Lukáš Beran
Literatura: ~, Výsledek na soutěže na řešení budovy ústředního plynárenského dispečinku v Praze 2. Literární noviny XV, 1966, č. 35, s. 11; Zdena Pelikánová-Nová, Kronika 1966–1967. In: František Holec (ed.), Pražský sborník historický 1969–1970. Praha 1970, s. 206–235, zde s. 234–235; Lumír Hrudka, Mozek tranzitního plynovodu, Rudé právo LI–LII, č. 292 (10. 12. 1971), s. 3; Eduard Svatoň, Plynárenské řídící centrum v Praze. Architektura ČSSR XXX, 1971, s. 215–223; Otakar Hovorka, Dispečerské centrum v Praze. Plyn LII, 1972, č. 4, s. 118; Vladimír Votýpka – Ervín Mates, Akce Transgas. Praha 1974; Jiří Eisenreich, Brána do Vinohradov. Projekt XX, 1978, č. 2, s. 25–29; Josef Anděl – Josef Voříšek, Řízení provozu tranzitní soustavy, Plyn LIX, 1979, č. 2, s. 39; Juraj Kozák, Konštrukcie vysokých budov. Bratislava 1980, s. 178–180; ~, Budovy federálního ministerstva paliv a energetiky, Československý Architekt XXXII, 1986, č. 25, s. 6; Rudolf Novák – Karel Zelenka, Kronika pražského plynárenství. Praha 2003, s. 116–117, 199; Radomíra Sedláková – Pavel Frič, 20. století české architektury. Praha 2006, s. 180–181; Oldřich Ševčík – Ondřej Beneš, Architektura 60. let: „zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století. Praha 2009, s. 414; Miroslav Masák, K návrhu nominace Jindřicha Malátka, Bulletin České komory architektů XVI, 2009, č. 1, s. 8–9; Václav Aulický, Architekt Ivo Loos. Architekt LVI, 2010, č. 2, s. 122–123; Petr Kratochvíl, Komplex bývalého Plynárenského dispečinku a Federální ministerstva paliv a energetiky, in: Marie Platovská (ed.), Slavné stavby Prahy 2. Praha 2011, s. 255–258; Lenka Sedláčková, Množství lidí denně viděných: Fotografické dílo Ivo Loose. Teoretická bakalářská práce na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, 2013, s. 99–103 (rozhovor s Václavem Aulickým).
K zamýšlené demolici areálu >
0 comments
add comment
