Torre Agbar

Povrch budovy připomíná vodu: hladký a kontinuální, průsvitný a lesknoucí se, v odstínech barev a světel odhalují použité materiály samy sebe. Je architekturou země bez těžkosti kamene, je jako vzdálená ozvěna staré katalánské utkvělé myšlenky o formě, kterou přináší tajemný dech z Monserratu.
Dvojznačnost světla a materiálu použitých v Torre Agbar rezonuje v siluetě Barcelony ve dne i v noci, podobně jako neobvyklé zrcadlení označující vstup do domu z diagonální ulice vedoucí z Plaça de les Glòries. Tento zvláštní objekt se stane novým symbolem a nejlepším velvyslancem Barcelony jako mezinárodního města.” J.Nouvel

Torre Agbar je novým hlavním sídlem barcelonských vodáren - Aguas de Barcelona (AgBar) - a odtud tedy také pramení jméno stavby, která má svým tvarem připomínat gejzír tryskající ze země. Developer, jemuž pozemek patří, oslovil v roce 2000 tři architektonické kanceláře (b720, RPBW, AJF). Z nabídnutých návrhů mu se nejvíc zalíbil projekt Jeana Nouvela. Fermín Vázquez z místního ateliéru b720 však nepřišel zkrátka. Jeho kancelář úzce spolupracovala na projektu Torre Agbar až přerostla v další jejich spolupráci na muzeu Reina Sofía v Madridu. Vázquezovo jméno se natolik rozkřiklo, že s ním dnes na svých španělských zakázkách pracují takoví architekti jako Toyo Ito nebo David Chipperfield.
Mrakodrap nespočívá klasicky na zemi, ale vyrůstá z něčeho, co architekti nazvali ‘kráter’ a napustili půl metrem vody. Slovo kráter je na místě, protože dům obklopuje zvlněná měsíční krajina z asfaltu. Profil půdorysu není kruhový. Tvoří ho ovál s excentricky umístěným betonovým jádrem. Prostor mezi jádrem na betonovým obvodovým pláštěm je bez sloupů. Dělníci potřebovali pět dní na odlití jednoho patra. Od přízemí do 14. patra je stavba svislá, od 14. po 25. patro se dům začíná zakřivovat a vnější nosný plášť mezi 26. a 32. patrem tvoří ocelová kupole. Celou budovu obaluje 59.619 skleněných žaluzií. Některé jsou průhledné, jiné jen průsvitné a další jsou potištěny vzorem z černých teček. Jejich nahodilé rozložení po fasádě vyvolává pocit, že se dají nastavit, což bohužel není pravda. Mezi nevýhody stavby patří nízké stropy, malá roztroušená okna o velikosti 90x90 cm a relativně málo světla, které se těžko dostává přes tlustý dvojitý plášť. Výhodou je použití tzv. low-tech: díky tlustým betonovým obvodovým stěnám nebyla v domě zapotřebí klimatizace a další levná opatření šetřící energie.
Přestože je nové ustředí městských vodáren až třetí největší stavbou ve městě (první je Gaudího Sagrada Familia se 170 metry a druhá jsou 154 metrů vysoká dvojčata od SOM v olympijské vesnici z roku 1992), tak neskutečně svoje okolí ovládá. Síla domu by se měla v nejbližších letech oslabit. Plaça de les Glòries Catalanes se pomalu zaplní dalšími kancelářskými budovami, které však nebudou dosahovat takové výšky jako Torre Agbar.
Nabízí se formální srovnání s podobnou o rok starší věží od Normana Fostera v Londýně. Swiss Re je však výsledkem racionálního uvažování, úzkého sepjetí konstrukce se stavbou a přírodu šetřících řešení. Celkový design „Fosterovy šišky“ hraje významnou roli, ale tak jako u „Nouvelova ptáka“, který není logický, jasný, ani opakovatelný. Jde spíš o gesto umělce, které je napuštěné příběhem místa.