Sulzer Areal – náměstí Kathariny Sulzer

Sulzer areál byl původně rozsáhlým komplexem sléváren založených kolem roku 1834 společností Die Gebrüder Sulzer. Oblast se stala atraktivní pro výstavbu průmyslových budov především zbudováním železničního koridoru do Curychu. Jako první zde vznikla slévárna bronzu a postupně přes výstavbu dalších továren, kancelářských budov i obytných souborů se plocha průmyslového parku rozrostla na velikost asi 20ha. Přibližně stejnou rozlohu má původní historické jádro města Winterthur, které je od areálu odděleno právě oním železničním koridorem.
První podněty pro otevření průmyslové čtvrti veřejnosti a její postupnou přeměnu na fungující městský celek vznikly již kolem roku 1989, kdy byl představen první urbanistický projekt jménem ´Winti Nova´. Postupem let byl vytvořen projekt hybridního klastru, na kterém spolupracovali například pařížský architekt Jean Nouvel, berlínská zahradně-architektonická kancelář Topotek 1, curyšský urbanista Jean Pierre Dürig aj. V současné době funguje Sulzer areal jako plnohodnotná městská část Winterthuru s 90 000 obyvateli. Celková plocha nově navržených a upravených veřejných prostor čtvrti je asi 18 500m².
Náměstí Kathariny Sulzer funguje jako centrální bod nové čtvrti. Plocha je rozdělena na středový štěrkový obdélník s jednotlivými prvky a obvodovou provozní trasu z velkoformátových betonových dlaždic. Koncept nechává vyniknout náměstí jako volnému prostoru a tím i fasádám budov, jež ho rámují. Ze třech stran je obklopen pevnými stavbami (v opozici zde stojí moderní bytový dům s kancelářskými prostorami v přízemí a původní objekt tovární haly dnes využívaný jako parkoviště), ze čtvrté strany je navržena skupina dřevin pionýrského druhu (Populus tremula – topol osika) tvořící menší neprostupný hájek. Nad porostem je zavěšen původní tovární jeřáb, který zde byl nalezen při terénních pracích. V této části je také navrženo kovové pódium, které je položeno na kolejnicích, takže je možné s ním dle potřeby pohybovat směrem do volného prostoru, nebo ho naopak posunout na okraj náměstí k hájku, který mu dělá přirozené pozadí. Náměstí je využíváno k různým kulturním akcím, jež si takto mohou prostor relativně svobodně přizpůsobit. Podobně na kolejnicích jsou ukotveny i jednoduché sedací prvky umístěné spolu s vodními plochami na opačném konci náměstí. Posezení tvoří několik skupin barevných židlí, které je možné přemisťovat do určité vzdálenosti a jejich seskupováním a odlučováním tak vytvářet jakýsi sociální příběh. Vodní prvky mají podobu dvou čtvercových vodních zrcadel natočených nepravidelně navzájem k sobě i k okolí. Koncepčně mají vytvářet dojem ´louží´ mezi továrními halami, jimiž jsou inspirovány. Židle společně s vodními prvky jasně ukazují měřítko celého prostoru, které zůstává hlavním nositelem duše místa. Zrcadla sama o sobě navíc dávají prostoru další rozměr tím, že reflektují okolní stavby a přidávají náměstí hloubku. Noční nasvícení představuje náměstí ještě jiným, až divadelním způsobem. Bylo zde využito technologie osvětlení LED s velkou variabilitou v intenzitách i barevných odstínech. Projekt světel používá kontrastů teplého a studeného světla na podtrhnutí záměrů konceptu i vložení nových myšlenek. Byly tak zvýrazněny výškové úrovně budov, podtrhnuty vlastnosti mladých pionýrských dřevin, podsvícením pohyblivého podia vytvořen dojem vznášení a oranžovým zabarvením vodních prvků navozen vzhled tavícího se kovu.
Koncept zeleně s náměstím Katheriny Sulzer v čele byl v roce 2004 oceněn cenou ´Goldener Hase´ - švýcarskou 1. cenou za krajinářskou architekturu. Ve stejném roce byl projekt spolu s dalšími devíti realizacemi na čtvrtém Evropském bienále krajinářské architektury v Barceloně nominován na Evropskou cenu za městský veřejný prostor. Bienále krajinářské architektury v Barceloně je pořádáno každé dva roky.