Rozšíření Švýcarského národního muzea v Curychu

Zásadním tématem pro švýcarský ateliér Christ & Gantenbein je otázka přetrvání architektury, její udržitelnost ve smyslu ekologie, ekonomie i sociálního využití. Jaká bude budoucnost toho, co sem bylo zasazeno jako něco úplně nového a současného? Dokáží tyto stavby obstát desítky let, stejně jako tomu bývalo dříve?
Pro rozšíření muzea v Curychu byly tyto otázky o to naléhavější, neboť nové křídlo mělo doplnit prostory více než stoleté historické budovy.
V létě roku 2016 se návštěvníkům Národního švýcarského muzea v Curychu otevřely po patnácti letech výstavby nové výstavní prostory, veřejná knihovna, auditorium a nádvoří. Nová stavba přejímá ideové prostředky svého staršího protějšku. Doplňuje jeho křídlo, je také fragmentována v různá měřítka i velikosti a reflektuje jeho střešní krajinu. Pakliže byly pro romantickou budovu inspirací hrady a chrámy, přístavba si za své vzory bere ryze současné a pragmatické industriální budovy.
Konstrukce nového křídla je řešena jako monolitický celek. Na silné kamenné stěny staré budovy z 19. století navázaly nové, 80 centimetrů silné betonové, které odpovídají vysokým tepelně izolačním požadavkům. Tuf, ze kterého je postavena stará budova muzea, je použit i jako plnivo betonu pro fasádu nového křídla.  Tomu předcházelo dlouhé technologické testování v laboratořích, protože jeho fyzikální vlastnosti mají vliv na kvalitu betonu. Výsledná barevnost pak dává najevo, že tyto dvě budovy patří dohromady a tvoří spolu jeden celek.
Beton dominuje také vnitřním prostorům. Broušené podlahy jsou současnou interpretací terrazza použitého ve staré budově. Pěkné detaily vznikají na schodištích, fasádních otvorech i jinde, kde se stýkají leštěné a odbedněné plochy. Pohledové (betonové) jsou také stěny i stropy, na nichž jsou zavěšené veškeré technické prvky, a dovolují tak vyniknout plochám všech ostatních povrchů. Veškeré detaily jsou řešeny s precizností a citem, často jsou totiž tím jediným prvkem, který se na ploše vymyká. I na první pohled nenápadné dekorativní zábradlí ve vstupní hale, která ještě náleží staré budově, slouží jako betonová reprodukce pro analogické doplnění původních zábradlí ve své blízkosti.
Celou stavbou prostupuje jednotná barevná škála od kombinace barev směsi kamenů v podlaze přes stěny, světla, infografiku nebo elegantní mosazné prvky zábradlí a světel. Přestože je možné mezi barvami pozorovat jasnou dynamiku, celková atmosféra se nese v lehkém a příjemném teplém tónu. Nic ze stabilního vybavení muzea ji záměrně nenarušuje.
Curyšské národní muzeum je plné dialogů dvou struktur, kde každá hovoří svým soudobým jazykem. Dialog dvou kamenů, přírodního a vytvořeného člověkem - betonu. Dialog dvou generací. Mladší budova se přibližuje do bezprostřední blízkosti staré, avšak s respektem a pochopením. Autoři projekt nevnímali jako přístavbu, ale jako vytvoření nového celku sestávajícího ze dvou částí.
Když přijel Christoph Gantenbein v květnu letošního roku do Prahy, nazval svoji přednášku "More than 100 years." Jeho ateliér patří k těm, které si při tvorbě uvědomují zodpovědnost nejen vůči své vlastní generaci, ale i vůči těm následujícím. Také proto mohl s lehkou nadsázkou říci, že pokud se pracuje s vážností, krásou a strategií mohou tyto budovy opravdu přežít i více než 100 let.