Dům v Mníšku vznikl na louce, která možná mohla zůstat nezastavěná, a jeho hlavní aspirací tak bylo nerušit a zůstat co možná nejvíce skrytý. I proto je především jednoduchým přístřeškem, střechou kopírující sklon terénu formovanou účelností prostoru pod ní, výhledem do krajiny a vztahem k zahradě.
Masivní zděné stěny drží pozvolný svah, lehkou dřevěnou prosklenou fasádou se dům otevírá do zahrady. Dřevěná konstrukce střechy s krytinou z asfaltových pásů se propisuje do vnitřního prostoru domu. Přesah střechy vytváří spolu s terasou měkký přechod mezi interiérem a exteriérem.
Dnes okolo stojí pár dalších domů. Tyčí se nad loukou i domem, a jeho pokora tak ztratila na významu, aby byla nahrazena samozřejmostí, se kterou dům k místu patří.
Tento dům mám moc rád. Pro jeho jednoduchost, samozřejmost a obyčejnost. Pro jeho čitelnost, poctivost a upřímnost. Pro jeho "hezkost", která vznikla "sama od sebe", jen sledováním konstrukce a prostoru, a nebylo potřeba ji složitě vymýšlet. Pro jeho materiály, které nemusely být nutně hezké, ale rozhodně musely mít charakter. Pro jeho "neviditelnost", když ještě stál sám uprostřed louky. Pro ohled k louce, na které vznikl a která možná mohla i měla zůstat nezastavěná.Pro lidi, co v něm žijí. Pro poslední paprsky západního slunce dopadající přes nízkou střechu k ohništi, když se u něj pečou buřty.
Petr Moráček, Mimosa architekti